Peter May

Peter May

Ostrov Lewis 03. Šachové figurky

PRVNÍ KAPITOLA

Když Fin otevřel oči, naplňovalo prastaré kamenné obydlí, které jim poskytlo útočiště před bouří, podivné narůžovělé světlo. Z téměř vyhaslého ohně se v nehybném vzduchu lenivě vinul kouř a Piskoř byl pryč.

Fin se nadzvedl na loktech a spatřil, že kámen, který zakrýval vchod, někdo odvalil. Za ním uviděl červánkový ranní opar vznášející se nad vrcholky. Bouře se přehnala. Vypršela se a zanechala za sebou zvláštní klid.

Fin se celý rozlámaný vyprostil z přikrývek a po čtyřech dolezl kolem ohně k místu, kde na kamenech leželo rozložené jeho oblečení. Stále se v něm držela vlhkost, ale stihlo uschnout natolik, aby si je už mohl obléknout. Lehl si na záda a nasoukal se do kalhot. Pak se posadil, zapnul si košili a přes hlavu přetáhl svetr. Navlékl si ponožky, obul pohorky, a aniž by se zdržoval s tkaničkami, vylezl ven na horský svah.

Pohled, který se mu naskytl, byl téměř nadpřirozený. Všude kolem se tyčily strmé hory jihozápadního ostrova Lewis, jejichž vrcholky se ztrácely v nízkých mracích. Údolí pod ním se zdálo širší než v noci v zásvitech blesků. Z mlhy, která se sem valila z východu, kde slunce, dosud ukryté, šířilo nepřirozeně červenou záři, vyrůstaly obří úlomky skal rozeseté po jeho dnu. Připadal si jako na úsvitu věků.

Za hrstkou rozpadlých přístřešků, kterým se říkalo úly, spatřil na římse nad údolím Piskořovu siluetu rýsující se proti světlu. Fin se na roztřesených nohou vydal za ním.

Piskoř se neotočil. Nedal nijak najevo, že Finovu přítomnost bere na vědomí. Jen tam stál jako socha, zkamenělý v časoprostoru. Pohled na jeho tvář Fina vyděsil. Byla smrtelně bledá. Piskořův plnovous na tom pozadí působil jako černá a stříbrná barva rozetřená po bílém plátnu. Jeho temný, neproniknutelný pohled se ztrácel ve stínu.

„Co se děje, Piskoři?“

Ale Piskoř neodpověděl. Fin se tedy podíval stejným směrem. To, co v údolí uviděl, v něm nejprve vzbudilo zmatek. Chápal, co vidí, a přesto to nedávalo smysl. Ohlédl se směrem k hromadě balvanů za kamennými úly a suťovitému svahu táhnoucímu se až pod vrchol hory, odkud v noci viděl, jak se dole na hladině jezera odráží záře blesků.

Pak se otočil zpět k údolí. Ale jezero nikde. Jen obrovská prázdná jáma. V místech, kde se po celé eony jezero zakusovalo do rašeliny a skály, byly zřetelné jeho původní obrysy. Podle prohlubně v zemi mohlo být tak míli dlouhé, půl míle široké a patnáct až dvacet metrů hluboké. Dno pokrývala hustá směs rašeliny a bahna posetá balvany různých velikostí. Na východním konci, tam, kde údolí mizelo v ranním oparu, se v rašelině táhl široký hnědý kanál jako stopa po nějakém gigantickém slimákovi.

Fin pohlédl na Piskoře. „Co se stalo s jezerem?“

Ale Piskoř jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Zmizelo.“

„Jak může jezero jen tak zmizet?“

Piskoř dlouho zíral na prázdnou prohlubeň jako v transu, až nakonec odpověděl, jako by Fin svou otázku právě vyřkl. „Kdysi dávno se už něco podobnýho stalo. Ještě dřív, než jsme se my dva narodili. Někdy v padesátejch letech. U Morsgailu.“

„Nechápu. Co se stalo?“ Fin byl celý zmatený.

„Totéž. Každý ráno chodíval mezi Morsgailem a Kinlochresortem pošťák. Stezka vedla kolem jezera. Loch nan Learga se jmenovalo. Prdel světa. A jednoho rána si to takhle šine po stezce jako obyčejně, a jezero nikde. Jenom obrovská díra po něm zbyla. Taky jsem tamtudy párkrát šel. Tehdy to vyvolalo poprask. Přijeli novináři a televize až z Londýna. Ty tehdejší spekulace… Dneska nám to připadá k smíchu, ale byly toho plný noviny i éter. Nejoblíbenější verze byla, že se jezero vypařilo po dopadu meteoritu.“

„A co se stalo doopravdy?“

Piskoř pokrčil rameny a zase je nechal klesnout. „Podle nejpravděpodobnější teorie došlo k sesuvu rašeliny.“

„Což znamená co?“

Piskoř s očima stále upřenýma na slizovité dno zmizelého jezera trochu našpulil rty a řekl: „No… může k němu dojít, když dlouho neprší. To se ti tady zrovna často nestane.“ Skoro se usmál. „Rašelina na povrchu vyschne a popuká. A jak ví každej, kdo někdy kopal rašelinu, suchá rašelina přestane propouštět vodu.“ Kývl k místu, kde se stopa po obřím slimákovi ztrácela v mlhách. „Tam dole leží další jezero. Níž v údolí. Vsadil bych boty, že se tohle jezero přelilo právě tam.“

„Jak?“

„Většina těchhle jezer leží na rašelině, pod kterou je lewiská rula. Často je ale odděluje vrstva něčeho míň stabilního, třeba amfibolitu. Když po suchu přijde liják, jako včera, pronikne dešťová voda puklinama v rašelině a vytvoří na skalním podloží vrstvu bláta. Je možný, že v tomhle případě rašelina mezi těma dvěma jezerama po tom blátě prostě ujela, amfibolit pod tíhou vody horního jezera povolil a všecko to steklo dolů do údolí.“

Slunce stihlo vystoupat o něco výš, vzduch se rozvlnil a mlha se nepatrně zdvihla. Dost na to, aby paprskům odhalila cosi červenobílého v místech, kde jezero bývalo nejhlubší.

„Co to, sakra, je?“ podivil se Fin, a když Piskoř nezareagoval, dodal: „Nemáš triedr?“

„V batohu,“ sotva slyšitelně vydechl Piskoř.

Fin pospíchal zpátky k přístřešku, zalezl dovnitř a našel dalekohled. Vrátil se na okraj srázu k Piskořovi, který se mezitím ani nepohnul. Jen dál netečně zíral na prohlubeň, v níž kdysi leželo jezero. Fin si přiložil dalekohled k očím a ostřil, dokud se červenobílý objekt nedostal do ohniska. „Panebože…“ slyšel sám sebe mimovolně zašeptat.

Hleděl na nevelké jednomotorové letadlo, trochu našikmo zaklesnuté mezi balvany. Vypadalo poměrně zachovale. Okna pilotní kabiny byla zastřená bahnem a slizem, ale červenobílý nátěr trupu bylo jasně vidět. Stejně jako černá písmena jeho imatrikulace.

G-RUAI.

Finovi se zježil každičký vlas na zátylku. RUAI. Zkratka pro Ruairidh, gaelskou podobu jména Roderick. Registrační značka, která před sedmnácti lety týdny a týdny plnila stránky všech novin poté, co se ztratil letoun s Roddym Mackenziem.

Mlha zbarvená úsvitem se zvedala z hor jako dým. Vládl naprostý klid. Ticho nenarušoval žádný zvuk. Ani ptáček se neozval. Fin svěsil ruku s dalekohledem. „Víš, komu patřilo?“

Piskoř přikývl.

„Co, k čertu, dělá tady? Vždyť tvrdili, že předložil letový plán pro cestu na ostrov Mull a že zmizel někde nad mořem.“

Piskoř pokrčil rameny, ale neřekl na to nic.

„Jdu dolů a podívám se na to,“ prohlásil Fin.

Piskoř ho chytil za paži. V očích měl podivný výraz. Kdyby ho Fin neznal, řekl by, že je to strach. „To bychom neměli.“

„Proč?“

„Protože nám do toho nic není, Fine.“ Vzdychl. Dlouze, ponuře, rezignovaně. „Asi to budeme muset ohlásit, ale neměli bychom se do toho zaplést.“

Fin se na něj dlouze a pevně zadíval, ale pak se rozhodl, že se nebude ptát. Vymanil se Piskořovu sevření a zopakoval: „Jdu dolů a podívám se. Můžeš jít se mnou, nebo si tu zůstaň.“ Vrazil Piskořovi do ruky dalekohled a vydal se z kopce k prázdné prohlubni.

Sestup byl strmý a obtížný. Rozpukanou skálu a ztvrdlou rašelinu po dešti pokrývala kluzká slehlá tráva. Fin se škrábal přes balvany, které dříve lemovaly břeh jezera, snažil se udržet rovnováhu, přestože nohy pod ním podjížděly, a pomáhal si rukama, aby neupadl. Brodil se bahnem a slizem, které mu občas sahaly až po kolena, našlapoval z kamene na kámen, dál a dál přes rozlehlou prohlubeň, dolů do srdce bývalého jezera.

Už byl skoro u letadla, když se otočil a zjistil, že ho Piskoř o pár metrů za ním následuje. Zastavil se, těžce oddechoval. Skoro minutu jen hleděli jeden na druhého. Pak Finův pohled sklouzl za Piskoře přes vrstvy rašeliny a kamene připomínající podrobnou mapu až k místu, kde býval břeh. Kdyby tu jezero ještě bylo, stáli by touhle dobou patnáct metrů pod vodou. Otočil se a vydal se překonat těch pár metrů, které zbývaly k letadlu.

Spočívalo jen mírně nakloněné mezi skalkami a balvany na dně jezera, skoro jako by ho tam umístila pečlivá boží ruka. Fin vedle sebe zaslechl Piskořovo oddychování. „Víš, co je zvláštní?“ oslovil ho.

„Co?“ Z tónu Piskořova hlasu se nezdálo, že by se to toužil dozvědět.

„Není vůbec poškozené.“

„A co má být?“

„No… kdyby se letadlo do jezera zřítilo, bylo by úplně na šrot, nemyslíš?“

Piskoř neodpověděl.

„Vždyť se na něj podívej. Ani promáčklý plech. Okna netknutá. Čelní sklo nemá jedinou prasklinu.“

Fin přelezl posledních pár balvanů a vysoukal se na křídlo letadla. „Ani není vidět, že by moc prorezlo. Asi bude z větší části z hliníku.“ Neodvážil se na zrádně kluzkém povrchu křídla postavit, a tak se ke dveřím do kabiny doplazil po čtyřech. Okno zakrývala silná vrstva zeleného slizu a zastírala pohled dovnitř. Fin vzal za kliku a pokusil se dveře otevřít. Ani se nepohnuly.

„Vykašli se na to, Fine,“ zavolal na něj zezdola Piskoř.

Ale Fin byl neoblomný. „Polez nahoru a pomoz mi.“

Piskoř se ani nepohnul.

„Vždyť je uvnitř Roddy, krucinál!“

„Já ho nechci vidět, Fine. Bylo by to jako zneuctít hrob.“

Fin jen zavrtěl hlavou a otočil se zpátky ke dveřím. Zapřel se nohama o trup letadla a vší silou zabral za kliku. Náhle s hlasitým zařinčením podobným zvuku trhajícího se kovu povolily a Fin upadl zády na křídlo. Vnitřní prostor pilotní kabiny zaplavilo denní světlo. Poprvé po sedmnácti letech. Fin se s námahou zvedl na kolena. Zachytil se rámu dveří, přitáhl se za něj a nahlédl dovnitř. Za sebou uslyšel, jak se Piskoř vyšvihl na křídlo, ale neotočil se. Pohled, který se mu naskytl, byl děsivý, a čich zasáhl pach jako z rozkládající se ryby.

Pod čelním sklem se klenula palubní deska se spoustou stupnic a měřičů. Sklíčka pokrývalo bláto a vnitřní číselníky zbarvila voda a řasy. Místo pro cestujícího či druhého pilota blíž ke dveřím bylo prázdné. Mezi sedadly byla ještě vidět červená, černá a modrá páka regulátoru plynu v neutrální poloze. K sedadlu pilota dál ode dveří zůstávaly bezpečnostními pásy připoutány ostatky člověka. Čas, voda a bakterie pozřely téměř všechny měkké tkáně a kostru držely pohromadě jen vybělené zbytky šlach a tuhých vazů, které se v chladné vodě dosud nestihly rozložit. Jeho kožená bunda byla téměř dokonale zachovaná. Džíny, i když vybledlé, také. Stejně jako tenisky, přestože Fin viděl, že guma zpuchřela a boty se odchlíply od toho, co zbývalo z nohou.

Hrtan, uši a nos ztratily svou strukturu a odkryly tak lebku. Na zbytcích měkké tkáně viselo jen pár pramenů vlasů.

To všechno by stačilo, aby oba staří přátelé, kteří si pamatovali Roddyho s jeho světlými bohatými kudrnami — mladého, talentovaného, neustále v pohybu —, byli v šoku. Nejvíc je však znepokojil pohled na strašlivé zranění na pravé straně obličeje a v týlu lebky. Zdálo se, že polovina čelisti zcela chybí, a bylo vidět řadu zažloutlých, polámaných zubů. Lícní kost a horní část hlavy byly rozdrcené k nepoznání.

„Ježíšikriste,“ vydechl Piskoř jméno boží nadarmo.

Vstřebat scénu odhalenou za otevřenými dveřmi trvalo jen pár vteřin a Fin téměř okamžitě bezděčně couvl a hlavou vrazil Piskořovi do ramene. Prudce zabouchl dveře, opřel se o ně zády a svezl se po nich do sedu. Piskoř si přidřepl a vytřeštěnýma očima zíral na Fina.

„Měl jsi pravdu,“ ozval se Fin. „Neměli jsme to otvírat.“ Pohlédl Piskořovi do tváře. Byla tak bledá, že na ní vystoupily drobné jizvičky, kterých si Fin dosud nikdy nevšiml; nejspíš památka na neštovice v dětství. „Ale ne proto, že bychom tím zneuctili hrob, Piskoři.“

Piskoř se zamračil. „A proč teda?“

„Protože poškozujeme důkazy o zločinu.“

Piskoř na něj několik dlouhých okamžiků hleděl temnýma očima zastřenýma nepochopením. Pak se otočil, slezl z křídla a zamířil ke břehu. Rozhodnými pohyby vylezl z kráteru a vydal se zpátky k úlům.

„Piskoři!“ zavolal za ním Fin, ale obr se nezastavil a už se neohlédl.

DRUHÁ KAPITOLA

Fin seděl v Gunnově kanceláři a hleděl na rozházené papíry, které jako sněhové závěje pokrývaly psací stůl detektiva seržanta. Venku na Church Street občas produnělo auto a i z téhle dálky slyšel racky kroužící nad trawlery v přístavu. Výhled z okna plnily neutěšené omítnuté domy se špičatými střechami, a tak Fin vstal, aby se mohl lépe rozhlédnout. Řeznictví Macleod & Macleod — nikdo z příbuzenstva. Na rohu charitativní obchod Blythswood Care s ručně psanou cedulkou ve výloze: „Nepřijímáme žádné přebytky z obchodů.“ Indická a thajská restaurace Bangla Spice a Thai Café. Lidé daleko od domova.

Pro ostatní šel život dál, jako by se nic nestalo. A přitom objev Roddyho ostatků v letadle na dně jezera převrátil všechny Finovy vzpomínky naruby a navždy změnil jeho pohled na minulost a na to, jak se všechno událo.

„Sesuv rašeliny vypadá jako celkem správná teorie. Váš přítel Piskoř se vyzná.“

Fin se otočil na Gunna, který právě vcházel do místnosti se štosem papírů v rukou. Jeho kulatý obličej, nad nímž se černé vlasy srůstaly do špičky, byl dokonale oholený a růžová pleť se leskla, potom co si na ni nanesl adstringentní a silně parfémovanou vodu po holení. „Není moc věcí, které by Piskoř nevěděl.“ A v duchu uvažoval, co ze svého vědění si teď Piskoř asi nechává pro sebe.

„U Morsgailu opravdu zmizelo jezero. A na začátku devadesátých let zjevně došlo k rozsáhlým sesuvům rašeliny na strmých severních svazích Barry a Vatersay. Takže to není žádný neznámý fenomén.“ Nechal své papíry dopadnout na stůl jako další příval sněhu a vzdychl. „S rodinou zesnulého jsem ale moc dobře nepochodil.“

Fin tak docela nevěděl proč, ale když ho slyšel o Roddym mluvit jako o „zesnulém“, téměř ho to zabolelo. A přitom byl mrtvý už sedmnáct let. Nejtalentovanější a nejúspěšnější hvězda keltského rocku své generace uhasla na vrcholu sil.

„Otec zemřel před pěti lety, matka loni, na geriatrii v Inverness. Sourozence nemá. Nějaké vzdálenější příbuzné ovšem asi mít musí, protože dům v Uigu někdo prodal. Asi by chvíli trvalo je dohledat.“ Gunn si rukou pročísl natužené vlasy a pak si ji mimoděk utřel do kalhot. „Touhle dobou už v Edinburghu nasedá na letadlo váš kamarád, profesor Wilson.“

„Angus?“

Gunn přikývl. Na své jediné setkání s jízlivým patologem nevzpomínal rád. „Chce si tělo prohlédnout in situ a my to necháme celé nafotit.“ Zamyšleně si mnul bradu. „Budou toho plné noviny, pane Macleode. Reportéři se začnou slétat jako supi. A šarže taky. Z Inverness. Nepřekvapilo by mě, kdyby přijeli ti nejvyšší. Náramně rádi se předvádějí před kamerou a dívají se na svoje vykrmené obličeje v televizi.“ Odmlčel se, pak se otočil a zavřel dveře. „Povězte mi, pane Macleode, proč si myslíte, že Roddyho někdo zavraždil?“

„To bych si raději nechal pro sebe, Georgi. Nechci vás ovlivňovat v interpretaci při ohledání místa nálezu. Měl byste si raději udělat vlastní úsudek.“

„Chápu.“ Gunn klesl na svou otočnou židli a obrátil se na ní k Finovi. „A vůbec, co jste, k čertu, s Piskořem Macaskillem tam nahoře v bouři vlastně pohledávali, pane Macleode?“

„To by bylo dlouhé vyprávění, Georgi.“

Gunn si založil ruce za hlavou a propletl prsty. „Inu… než dorazí patolog, máme spoustu času.“ Nechal svou větu viset ve vzduchu. Fin byl na tahu. Vtom si uvědomil, že uplynulo sotva pár dní od chvíle, kdy ho osud po tolika letech opět svedl dohromady s Piskořem. A přitom mu to už teď připadalo jako celá věčnost.

TŘETÍ KAPITOLA

I

Nastalo babí léto. Nepřetržité období tepla bez dešťů, které vydrželo až dlouho do září. Něco takového se tady, na severním výběžku Vnějších Hebrid, nestávalo často. Ostrov Lewis, nejseverozápadnější výspa Evropy, byl dohněda sežehlý měsíci letního žáru a týdny nezvyklého sucha. A krásné počasí trvalo i nadále.

Cesta z Ness po západním pobřeží na Uig zabrala Finovi téměř dvě hodiny. Už daleko na severu u Siadaru viděl, jak se na jihozápadě směrem k Harrisu zvedají hory, zachmuřený fialový hřeben rýsující se proti vybledle modrému nebi. Jediné místo na obzoru, kde se ještě držely mraky. Nijak hrozivé, jen tam tak visely a ovíjely se kolem vrcholků hor. Krajině, kde i vřes už ztratil všechnu barvu, propůjčovaly zlatavý nádech žluté kvítky mochny, která vyrůstala mezi kapradím. Drobné okvětní lístky se komíhaly v sílícím větru od oceánu, jenž s sebou nesl vůni moře a závan vzdálené zimy.

První den jeho nového života. Fin přemítal o tom, jak velká změna se s ním za méně než osmnáct měsíců udála. Na jejich začátku byl ženatý, měl syna, svůj život v Edinburghu, místo vyšetřovatele u divize A kriminální policie. Z toho mu nezbylo nic. Vrátil se do lůna, na rodný ostrov. Nevěděl však vlastně proč. Snad aby našel toho, kým kdysi býval. S jistotou věděl jen tolik, že ta změna je nevratná. Začala dnem, kdy na jedné z edinburských ulic připravil jeho synka o život řidič, který měl zastavit, a nezastavil.

Objel výběžek Loch Rog Beag a zahnul se svým zabláceným suzuki s pohonem na čtyři kola z úzké asfaltky na rozbitou štěrkovou cestu, na níž chyběly rozšířené úseky, kde se auta mohla míjet. Projel kolem stádečka skotského náhorního skotu s dlouhými zahnutými rohy a chundelatou hnědou srstí a pokračoval proti proudu řeky až k malému jezírku. V úkrytu úžlabiny mezi kopci tu překvapivě rostly stromy a v jejich stínu se ukrývala lovecká chata Suaineabhal Lodge.

Bylo to už dávno, co Fin viděl Kennyho Johna Macleana naposledy. Velký Kenny odjel z ostrova současně s ostatními. Jeho život však nabral úplně jiný směr. Dnes žil ve staré pachtýřské chalupě na druhé straně cesty naproti lovecké chatě. Rozšířil ji a zmodernizoval. Ze stodoly s plechovou střechou se se štěkotem vyřítila smečka psů a hnala se k Finovi, který zrovna zastavil na parkovišti. Lovecká chata byla původně farmářskou usedlostí, a když sir John Wooldridge zakoupil hospodářství Red River, nechal budovu zezadu a zboku rozšířit a k průčelí přistavět prosklenou terasu s výhledem na jezero. Na rozdíl od Cracabhal Lodge u jezera Tamnabhaigh, kde se mohlo v lovecké a rybářské sezoně ubytovat více než dvacet lidí, nabízela chata Suaineabhal jen pár pokojů vyhrazených výlučně pro rybáře. Pyšnila se však veřejným barem, který se v tuhle roční dobu každý večer zaplnil rybáři, jejich průvodci i místními , kteří sem zašli na pivo nebo na skleničku.

Toho rána tu nebylo živé duše, až na Kennyho, který dlouhými kroky rázoval k bráně. Okřikl psy a ti se, zastrašeni důtkou vůdce smečky, spokojili s tím, že Fina jen tiše zvědavě očichávali. Vdechovali neznámé pachy a kolem nich dopadaly flíčky slunečního svitu jako déšť. Kennyho nohy vězely v zelených loveckých holínkách a khaki kalhotách a přes zelený vojenský svetr s vyztuženými rameny a lokty měl navlečenou vestu se spoustou kapes. Než došel k Finovi, smekl placatou čepici, pod níž se objevilo bělající rezavé chmýří ostříhané nakrátko. Napřáhl mohutnou mozolnatou pracku a vřele stiskl Finovi pravici.

„Je to už setsakramentsky dávno, Fine.“ Ačkoli Kenny po většinu dne nejspíš mluvil anglicky, při rozhovoru s Finem bezděčně přešel do gaelštiny. Byla to řeč jejich dětství, která jim oběma přicházela na jazyk sama od sebe jako první.

„Rád tě vidím, Kenny,“ pozdravil ho Fin a myslel to upřímně.

Chvíli se jeden na druhého dívali a hodnotili změny, které zanechaly roky. Pěticentimetrová jizva podél Kennyho levé lícní kosti, památka na nějaký úraz v dětství, při němž málem přišel o oko, s léty vybledla. Kenny byl vždycky pořízek, mohutností Fina zdaleka předčil. Za tu dobu však zmohutněl takříkajíc do všech směrů. Vypadal také starší než Fin. Na druhou stranu, Kenny vždycky býval spíš starosvětský typ, uhnětený z venkovského těsta. Žádný intelektuál, ale dost bystrý na to, aby se dostal na zemědělskou školu v Inverness. Nakonec se vrátil na ostrov, kde se stal správcem hospodářství, na němž vyrůstal.

I když Fin nebyl zrovna malý, zachoval si svou chlapeckou postavu a světlé kudrny měl dosud husté. Zelené oči upíral na svého dávného kamaráda ze školy, v jehož temnějším pohledu si všiml jakési skryté ostražitosti.

„Slyšel jsem, že ses vrátil k Marsaili. Prý u ní bydlíš.“

Fin přikývl. „Alespoň dokud neopravím domek po rodičích.“

„A povídá se, že ten její kluk je tvůj, a ne Artairův.“

„Vážně?“

„Tak jsem to alespoň slyšel já.“

„Mně se zdá, že slyšíš vážně ledacos.“

Kenny se zazubil. „Já mám uši nastražený.“

Fin se také usmál. „Pozor na to, Kenny, aby ti do nich něco nevletělo. To bys pak třeba už tak dobře neslyšel.“

Kenny si odfrkl. „Tys vždycky chytračil, Macleode.“ Zaváhal a jeho úsměv pohasl, jako když slunce zajde za mraky. „Taky jsem slyšel, že jsi přišel o synka.“

Finovy oči potemněly a obklopil je lehký ruměnec. „Slyšel jsi dobře.“ Dlouhá pauza dávala jasně najevo, že to nemíní rozvádět.

Kenny si nasadil čepici zpátky na hlavu a narazil si ji hluboko do čela, čímž naznačil, že osobní část jejich rozmluvy právě skončila. Také tón jeho hlasu se změnil. „Budu tě muset seznámit s tvými povinnostmi. Jamie už s tebou nejspíš probral ty nejzásadnější body, ale jako většina majitelů pozemků toho o nich moc neví.“

Finovi smysl toho sdělení neunikl. Ačkoli byl Jamie jeho šéf, cítil se Kenny v převaze a teď byl Finovým nadřízeným on. Jejich krátký rozhovor rovného s rovným skončil.

„Kdyby bylo na mně, nevím, jestli bych si tě vybral za šéfa ostrahy, Fine. Neber si to osobně. Určitě jsi byl dobrej polda, ale to tě ještě nekvalifikuje k tomu, abys chytal pytláky. Na druhou stranu, nám dvěma do toho nic není.“

„Možná by ses na tu práci hodil líp ty,“ odpověděl Fin.

„Žádný ‚možná‘, Fine. Ale spravovat víc než padesát tisíc akrů určených pro lov lososa, pstruha mořskýho i obecnýho mi už tak zabere všechen čas.“ Finovi připadalo, že Kenny zní jako leták s reklamou na místní revír. „A ten náš problém není zrovna z nejmenších.“

II

Kennyho Range Rover nadskakoval a rachotil podél řeky po cestě plné výmolů. Okolní krajina se zvedala stále strměji. Holé, rozeklané svahy s trčícími skalkami zbrázděné úžlabinami se táhly k hornatým vrcholkům ztraceným v mracích. Na nich se držely balvany — gigantické úlomky ruly staré čtyři miliardy let. Kenny se letmo otočil na Fina a všiml si pohledu, který upíral do kraje. „Nejstarší hornina na světě,“ vysvětloval. „Tyhle balvany tady po kopcích leží už od poslední doby ledový.“ Ukázal do stínu hory po jejich levici. „Vidíš ty potůčky, jak tečou skálou? Nejdřív tu byly jen pukliny. A když v nich voda zmrzla, led se roztáhnul, až se skála roztrhla, a tyhle obří kusy kamene se zřítily do údolí. Musela to bejt docela podívaná. Ale stejně jsem rád, že jsem u toho nebyl.“

Na větrem zčeřené hladině nevelkého jezera před nimi se odrážela obloha modrá jako broušené sklo. Kenny zastavil u zeleně natřené boudy z vlnitého plechu, které říkal svačírna. Tady se mohli rybáři a jejich průvodci schovat před nepřízní počasí a sníst si sendvič. Cesta pro auta tady končila. Dál odtud vedla jedna pěšina k vodě a druhá se vinula vzhůru do svahu. Strmě stoupala mezi shluky skalek a brodila křišťálové potoky, kterými by se za normálních okolností touhle dobou valila voda. Z většiny z nich však po týdnech sucha zbývaly pouhé stružky.

Navzdory své zavalité postavě byl Kenny ve výborné formě. Rázoval rychlým tempem vzhůru po pěšině a Fin měl co dělat, aby mu stačil. Stezka se klikatila skalní rozsedlinou, objala prudký jižní skalnatý svah po jejich pravici a pak z ní Kenny odbočil přes téměř vyschlý potok. Vydal se vysokou trávou a vřesem vzhůru k vrcholku po levé straně a dorazil tam s náskokem dobrých několika minut.

Teprve když k němu Fin došel, uvědomil si, jak vysoko Range Roverem a následným pochodem vystoupali. Cítil, jak mu vítr nadouvá bundu, plní ústa a krade vzduch z plic. Stáli na okraji srázu, který skýtal pohled na dechberoucí panorama sluncem zalité krajiny s vodními plochami. Pod nohama se jim v mihotavé dálce ztrácely odstíny hnědé, bleděmodré, zelené a fialové.

„Loch Suaineabhal,“ oznámil Kenny. Otočil se se zářivým úsměvem k Finovi. „Tady nahoře si připadáš jako bůh.“ Jeho pozornost upoutalo cosi vysoko nad jezerem. „Nebo orel.“ Fin se podíval týmž směrem. „Mezi námi a pozemky na severním Harrisu hnízdí dvaadvacet párů. Nejvyšší hustota výskytu orlů skalních v Evropě.“

Pozorovali, jak se pták nechává unášet termickým prouděním skoro ve stejné výšce s nimi. Letky na okrajích křídel s rozpětím více než dvou metrů měl roztažené, ocas rozevřený do vějíře jako prsty, které ovládají sebemenší pohyb vzduchu. Náhle se prudce spustil k zemi, podobný šípu vystřelenému z oblohy, na okamžik se ztratil v barevné mozaice krajiny pod nimi a pak se zase neočekávaně vynořil a ve smrtících spárech si odnášel jakési drobné zvíře, dávno zbavené života.

„Podívej se tamhle k okraji jezera. Uvidíš tam pár kamennejch domků s plechovou střechou. Jedna koliba a pár stodol. Tam bydlí dva naši hlídači. Autem by ses k nim nedostal. Jenom po svých nebo loďkou. A pěšky to je na den chůze. Bude potřeba, aby ses jim představil.“

„Co jsou zač?“

„Studenti. Přivydělávají si o prázdninách. Ale řeknu ti, že jsou to zatraceně tvrdě vydělaný peníze. Bez tekoucí vody, bez elektřiny. Já o tom vím svoje. Taky jsem si na zemědělce takhle vydělával.“ Pak se otočil k západu a ukázal ke čtyřem vrcholkům, které ohraničovaly opačný konec údolí. Mealaisbhal se tyčil vysoko nad ostatními. Nejvyšší vrchol ostrova Lewis. „Na druhý straně u Loch Sanndabhan — na padesátce mapě bys ho našel — jsme v jedný starý boudě měli taky hlídače. Ale zabalili to. Dostali nakládačku, když přistihli pytláky, jak kladou sítě při ústí Abhainn Bhreanais. Jsou to tři dny. Na to místo nemůžu nikoho sehnat.“

„Předpokládám, že jste to ohlásili na policii?“

Kenny se rozesmál a hruď se mu dmula nelíčeným pobavením. „Samozřejmě. Ale jak sám dobře víš, tak nám to fakt náramně pomůže.“ Jeho žoviálnost byla rázem tatam, jako by někdo zmáčkl vypínač. „Ty bestie jdou za kšeftem. Točí se v tom velký prachy, Fine. Cena za divokýho lososa je na pevnině a v Evropě, ostatně i na Dálným východě astronomická. Část úlovku se prej udí, než se pošle dál. Za to zkásnou ještě víc. Přehradí sítěma ústí řek a pochytají stovky ryb, grázlové. Populace ryb je na minimu a to je pro naši živnost katastrofa. Jsou tu zástupy podnikatelů, co jsou ochotný vysolit tisíce, aby si mohli zalovit v našich řekách. Ale sotva, když v nich nebude ani mřenka!“

Vykročil rozhodnými kroky k okraji jižního svahu. V dálce za vrcholem Cracabhalu viděli na břehu jezera Tamnabhaigh velkou loveckou chatu. „Staráme se tu o řeky a jezera, aby se ryby dostaly proti proudu, mohly naklást jikry a udržela se jejich populace. Ale ty svině neznaj při lovu míru. Do deseti let tu nezbude ani ploutev.“ Otočil se k Finovi s temným odhodláním v očích. „Musíme je zastavit.“

„Nemáš představu, kdo za tím stojí?“

Kenny zachmuřeně zavrtěl hlavou. „Kdybych měl, tak ti povídám, že by tady na ostrově bylo rázem o pár zpřeráženejch hnátů víc. Musíme je chytit při činu. Když Jamieho otec na jaře dostal mrtvici, převzal po něm syn chod hospodářství a je ochotnej udělat skoro cokoli, aby jim zatnul tipec. A proto jsi tady.“ V pohledu, který zalétl k Finovi, se jasně zračily jeho výhrady. „Ale bude lepší, když se zapracuješ pozvolna a začneš s nějakým měkkým cílem.“

„Co tím myslíš?“ zamračil se udiveně Fin.

Do Kennyho tváře se málem vrátil úsměv. „Piskoře,“ odpověděl.

„Johna Anguse?“

Když si Kenny všiml, jak to Fina vyvedlo z míry, uchechtl se. „Přesně tak. Toho kašpara.“

Fin Piskoře neviděl od dob, kdy opustil ostrov. Býval nejchytřejší z jejich ročníku na Nicolsonu. Ostatně možná ze všech ročníků. IQ měl tak vysoké, že už se téměř nedalo změřit. Piskoř by býval mohl jít, na kteroukoli univerzitu by se mu zachtělo. A přesto se jako jediný z nich rozhodl zůstat.

„Piskoř se spolčil s pytláky?“

Teď už se Kenny rozesmál na celé kolo. „Kristapána, co tě nemá! Kdepak. Piskoř Macaskill na peníze kašle. Pytlačí už roky. Vždyť to víš. Vysokou, zajíce, lososy, pstruhy. Ale jenom pro vlastní žaludek. Já osobně nad tím vždycky přivíral oko, ale Jamie… ten se na to holt dívá jinak.“

Fin zavrtěl hlavou. „Mně to připadá jako ztráta času.“

„Možná. Ale ten pitomec Jamieho pěkně vytočil.“

„Co se stalo?“

„Je to pár tejdnů, co ho Jamie načapal, jak rybaří u jezera Rangabhat. Za bílýho dne. Drzost k neuvěření. A když se ho Jamie zeptal, co si to dovoluje, a pokusil se tomu udělat přítrž, vysloužil si pár pěkně šťavnatejch slov a kopanec do zadku k tomu.“ Kenny se zazubil. „To bych docela chtěl vidět.“ Úsměv pohasl. „Smůla ovšem je, že Jamie je pro Piskoře pan domácí a hledá sebemenší důvod, aby ho mohl vyhodit z jeho pronajímanýho pozemku.“

„Mám dojem, že se Jamie bude divit, až zjistí, že Piskoře chrání pachtovní zákon.“

„Ne, když neplatí nájem. A Piskoř ho neplatí už léta. Starýmu siru Johnovi to bylo fuk, ale pro Jamieho je to dokonalá záminka. A jelikož Piskořovi pronajímá i domek…“ Kenny vtáhl z krku do úst hlen a plivl do větru. „Upřímně řečeno, jenom mě to zdržuje. Vy dva jste k sobě měli vždycky blízko. Třeba bys mu mohl nenápadně domluvit. A pak bychom se mohli pustit do pořádný práce.“

III

Piskořovo hospodářství leželo stranou silnice nedaleko ardroilského hřbitova. Strmě stoupající proužek země, který se táhl k opravenému černému domu, tak typickému pro tento kraj, s výhledem na duny a do daleka se táhnoucí písky uigské pláže. V nižší části svahu se páslo pár ovcí a o něco blíž k domu někdo obnovil staré plužiny — řádky zorané půdy zúrodněné vrstvami mořských řas nasekaných na skalkách a dovlečených sem nahoru. Rostly v nich brambory.

V mládí tu Fin býval často. Sedávali s Piskořem na kopci, schovávali se před panem Macaskillem, kouřili, bavili se o holkách a celý ten výhled považovali za samozřejmost. Teprve léta života ve městě Fina naučila, jaké výsady se jim tehdy dostávalo.

Místo se však změnilo. Po rezivé plechové střeše nebylo ani památky. Vystřídaly ji došky, podle všeho vyrobené podomácku. Z jižní strany střechu pokrývaly solární panely a tvořily s krytinou velmi nesourodou kombinaci. Proti vichřicím, které sem vanuly z Atlantiku, bylo vše zajištěno přehozenou rybářskou sítí zatíženou balvany navázanými na provazech. Finovi připadalo, jako by se vrátil v čase.

Kolem domu se jako nějaké mršiny válely vykuchané pozůstatky tří nebo čtyř starých vozidel, mimo jiné i jednoho traktoru. Metr nebo dva od západního štítu stál stoh schnoucí rašeliny úhledně poskládané do stromečkového vzoru a asi čtyři metry nad střechou rychle rotovaly čepele svépomocí vyrobených větrných generátorů.

Fin nechal auto u silnice a vydal se vzhůru do kopce. U domu nikdo neparkoval. Zaklepal na dveře, a když se nikdo neozval, zvedl petlici a otevřel. Uvnitř ho přivítala tma, protože tradičně malá okénka propouštěla jen nepatrné množství světla. Jak si jeho oči přivykaly, rozeznal Fin nepořádek, který uvnitř vládl. Stará sedací souprava byla usmolená a odřená a prošoupanými dírami v potazích se draly ven žíně. Na stole se válely nástroje a hobliny, které popadaly i na zem. Podél jedné stěny se naskytl bizarní pohled na semknuté šiky vyřezaných dřevěných postav lewiských šachových figurek. Některé z nich byly osm až desetkrát větší než originály.

U protějšího štítu stál komín a na roštu doutnaly zbývající uhlíky. Dům plnila příznačná připálená vůně teplého rašelinového kouře. Když do ní vkročil, jako by padal dolů králičí norou.

Zaslechl za sebou nějaký zvuk. Otočil se a ve dveřích spatřil obrys mohutného muže, který je téměř vyplňoval. Na chvíli zaváhal a pak vstoupil do přísvitu padajícího oknem dovnitř. Teprve teď mu Fin uviděl do tváře. Muž měl velký, široký obličej zarostlý týden neholenými vousy. Dlouhou černou hřívu protkanou prameny stříbrných vlasů silných jako dráty si sčesal z čela zbrázděného hlubokými vráskami. Jeho zašlé modré džíny byly samá záplata a u lemů nohavic roztřepené. Pod bundu z voskovaného plátna si oblékl tlustý černý vlněný svetr. Vysoké boty měl mokré a pokryté rašelinou. Byl cítit až k Finovi.

„Ať mě hrom bací, jestli tohle není náš Niseach Fin Macleod!“ zaduněl místností mužův hlas. A k Finovým rozpakům byl valibuk dvěma kroky u něj a objal ho tak, že Finovi vyždímal z plic všechen vzduch. Mohutná zarostlá líce zaškrábala Fina na tváři a pak muž poodstoupil. Držel Fina za rameno na délku paže a upřeně si ho prohlížel. Zvlhlé hnědé oči měl rozšířené samou radostí nad tím, že vidí svého dávného přítele. „U sta hromů! Kde ses toulal?“

„Daleko.“

Piskoř se zazubil. „Na to jsem přišel taky.“ Zamyšleně se na Fina zadíval. „Cos dělal?“

„Nic moc,“ pokrčil Fin rameny.

Piskořův prst se zabodl do Finových prsou jako rozžhavené železo. „Tys dělal u fízlů. Myslel sis, že to nevím?“

„Tak co se ptáš?“

„Protože jsem to chtěl slyšet z první ruky. Jak tě taková kravina mohla napadnout?“

„Já ti nevím, Piskoři. Někde jsem blbě odbočil.“

„To bych řekl. Bejval si chytrej kluk, Fine Macleode. Mohl jsi to, panečku, dotáhnout daleko.“

Fin se významně rozhlédl kolem sebe. „Ne tak daleko, jak bys to býval mohl dotáhnout ty. Premiante. Říkalo se o tobě, že jsi nejchytřejší kluk z naší generace. Mohl ses stát čímkoli. Proč žiješ takhle?“

Bývaly doby, kdy by se Piskoř urazil, začal by nezadržitelně klít a nejspíš by byl i agresivní. Ale místo toho se jen rozesmál. „Jsem přesně tím, kým bejt chci. A takovejch, co by mohli říct totéž, není moc.“ Sundal z ramene plátěný pytel a hodil ho na pohovku. „Můj dům, můj hrad. A já jsem král králů. Viděl jsi ty solární panely na střeše?“ Nečekal na odpověď. „Ty jsem vyrobil sám. I ty větrníky. Vyrábím si tolik elektřiny, kolik potřebuju. Jsem pán slunce a větrů. A vody. Mám vlastní pramen s pitnou vodou. A ohně — i ta rašelina je zadarmo. Stojí to akorát tu práci. Podívej…“

Došel ke dveřím a vykročil ven do větru. Fin ho následoval.

„Pěstuju si i vlastní jídlo. A chovám.“

„Nebo pytlačím.“

Piskoř zpražil Fina pohledem, který se však vmžiku zase projasnil. „Jako jsme to vždycky dělávali. Člověk má právo na plody země, kterou mu dal Bůh. A ten ji dal nám všem, Fine. Nemůžeš si ji s sebou odnést do hrobu, tak jak někoho může napadnout, že ji vlastní, dokud žije?“

„Majitel investuje peníze, čas i lidskou sílu do péče o ryby i zvěř, Piskoři. A byl to člověk, kdo sem pro účely lovu nasadil králíky a zajíce.“

„A když si já tu a tam odnesu rybu nebo vysokou, nevznikne žádná škoda. Dokud se ryby vytírají, je jich v řece spousta. Dokud jsou srnci v říji, tak vždycky na kopci na nějakýho natrefíš. A králíci?“ zašklebil se vesele Piskoř. „Ty se množej jako králíci, no uznej.“ Úsměv pohasl. „Nekradu, Fine. Beru si to, co Bůh dává. A nikomu nic nedlužím.“

Fin se na něj pozorně podíval. „A co nájemné?“ Po mužově tváři přeběhl stín.

„Je k dispozici,“ odpověděl, otočil se ve dveřích a vešel zpátky dovnitř. Strčil při tom do Fina ramenem, jako by byl vzduch. Fin se také otočil, opřel se o zárubeň a hleděl do šera domu.

„Jak přicházíš k penězům, Piskoři?“

Muž k němu byl stále otočený zády, ale Fin cítil, že už není tak sebejistý. „Vydělám si, co potřebuju.“

„Jak?“

Finův starý kamarád se prudce otočil a zabodl do něj pohled. „Do toho se neser!“ Piskoř, jak ho Fin znával, byl v tu ránu zpátky. Popudlivý a vznětlivý. Téměř okamžitě však jeho vztek opadl a Fin viděl, jak jeho napětí povolilo. „Sbírám na pláži naplaveniny, když to musíš vědět. Suchý, vybělený dřevo. A vyřezávám z něj lewiský šachový figurky pro turisty.“

Pohodil hlavou směrem k řadě obřích figurek u zdi. A pak se znovu zasmál.

„Pamatuješ, Fine, jak jsme se ve škole učili, že když Malcolm Macleod našel tamhle dole v ohybu uigský pláže ukrytý ty malý válečníky, myslel si, že jsou to duchové nebo elfové a málem se strachy posral? Měl tak v kalhotách, že je štandopéde odnesl reverendovi z Baile na Cille. Jen si představ, jak by měl nahnáno, kdyby viděl tyhle macky!“ A zvedl jednoho ze střelců na stůl.

Fin vešel do místnosti, aby se podíval zblízka. Piskoř byl očividně mužem nečekaných dovedností. Figura byla nádherně vyřezaná — do posledních detailů přesně vyvedená replika. Záhyby pláště, mitra, pod níž vystupovaly jemné linie vlasů. Originály měřily přibližně sedm až deset centimetrů. Piskořovy figurky byly asi desetkrát větší. Fin nepochyboval, že by Piskoře zaměstnaly dílny v Trondheimu, kde byly podle mínění vědců figurky ve dvanáctém století vyřezány z mrožích klů a velrybích zubů. Jenže, pomyslel si Fin, pracovní doba by mu asi nevyhovovala. Přejel očima řadu figurek rozestavěných u zdi. „Koukám, že na dračku zrovna nejdou.“

„Tyhle byly na zakázku,“ vysvětloval Piskoř. „Sir John Wooldridge si je přál na slavnostním dni lewiskejch šachovejch figurek. Víš o tom?“

Fin přikývl. „Slyšel jsem, že přijedou domů. Všech osmasedmdesát figurek.“

„Jo, domů! Na jeden den! Měly by být v Uigu napořád. Jako zvláštní expozice. A ne trčet v muzeu v Edinburghu nebo Londýně. Pak by se na ně třeba někdo přijel podívat a přineslo by to sem nějakej příjem.“ Žuchl do křesla a dlaní si přejížděl po zarostlých tvářích. „Ale to je jedno. Tyhlety si sir John každopádně objednal na nějakou obří šachovnici na pláži. Jeho hospodářství se bude podílet na sponzorování gala dne. Asi čeká, že to bude skvělá reklama.“

Finovy oči přitáhl zlatý kroužek na Piskořově prsteníku. „Nevěděl jsem, že jsi ženatý, Piskoři.“

Piskoře to na chvíli vyvedlo z míry. Přestal si dlaní hladit plnovous a podíval se na svůj snubní prsten. „Ano. Byl. Čas minulý.“ Fin čekal na pokračování. „Seonag Maclennanová. Ve škole jsi ji nejspíš znával. Opustila mě s Velkým Kennym Macleanem. Pamatuješ na něj? Teď je, panečku, správcem na Red River Estate.“ Fin přikývl. „Vzala s sebou i moji holčičku. Aničku.“ Odmlčel se. „Ale dlouho se z toho neradoval, parchant. Seonag dostala rakovinu prsu a umřela.“

Kradmo pohlédl na Fina, ale hned zase očima uhnul, jako by se bál, že v nich Fin spatří nějaké emoce.

„Problém je v tom, že tím pádem dostal podle zákona Annu do péče. Moji dceru! S Kennym nemám problém. Je v pohodě. Ale je to moje dítě a měla by být se mnou. Řešíme to u soudu.“

„A jak vypadají tvoje vyhlídky?“

Piskoř se posmutněle usmál. „Dost bledě. Vždyť se rozhlídni kolem sebe.“ Pokrčil rameny. „Jasně. Mohl bych jít do sebe a to by možná mělo trochu vliv. Ale je tu zásadnější problém.“

„Co?“

„Anna. Ta holka mě nenávidí. A s tím toho moc neudělám.“

Fin si všiml bolesti v jeho očích i v zaťaté čelisti, ale Piskoř pohnutí rychle skryl za smích. Prudce vstal a v jeho úsměvu se objevilo nečekané šibalství.

„Ale já si vyřezal svoji tajnou pomstu.“ Vrátil střelce do řady figurek u zdi a vybral jinou. Zvedl ji na stůl. „Berserk. Víš, co to je?“

Fin zavrtěl hlavou.

„Berserkové byli staroseverský bojovníci. Dokázali se dostat do transu a pak v boji necítili strach ani bolest. Nejzuřivější z vikinskejch válečníků. A ti řemeslníci z dvanáctýho století vyřezali věž do podoby berserka. Cvoka se šílenejma vypoulenejma očima, jak se zakusuje do štítu.“ Piskoř zářící nadšením natočil vyřezanou figuru ke světlu. „Dovolil jsem si svoji verzi pojmout trochu volněji. Podívej.“

Fin si sošku pootočil, aby na ni světlo dopadalo v lepším úhlu, a náhle pochopil. Piskoř berserka vyřezal do podoby Velkého Kennyho. Nebylo pochyb. Stejné rysy v plochém obličeji, široká lebka, jizva na levé tváři. Finovi se na rty vkradl nepotlačitelný úsměv. „Ty mizero.“

Místnost naplnil Piskořův řehot. „Nikdo to samosebou nepozná. Ale já to budu vědět. A teď to víš i ty. A možná že až bude gala u konce, dám mu ho darem.“ Podíval se na Fina s náhlou zvědavostí. „Máš děti, Fine?“

„Mám s Marsaili Macdonaldovou syna, o kterém jsem až do loňského roku nevěděl. Pojmenovala ho Fionnlagh.“

Piskoř shlédl k Finově levé ruce. „Takže jsi nebyl ženatej?“

Fin přikývl. „Byl. Asi šestnáct let.“

Piskoř vycítil, že Fin neříká všechno, a pátravě se na něj zadíval. „A děti žádný?“

Finovi o tom bylo vždycky zatěžko mluvit, aniž by to bolelo. Vzdychl. „Měli jsme chlapečka. Umřel.“

Piskoř se mu dlouze díval do očí a Fin téměř zatoužil, aby ho zase objal. I kdyby jen proto, aby tu bolest sdílel a třeba mu od poloviny ulehčil. Ale ani jeden z mužů se nepohnul a Piskoř pak postavil berserka zpátky na podlahu. „No. A co tě vůbec sem do Uigu přivádí? Počítám, že jsi nepřijel jenom proto, abys za mnou zaskočil na návštěvu?“

„Dostal jsem novou práci, Piskoři.“ Na okamžik zaváhal. „Šéf ostrahy na Red River.“

Piskoř po něm šlehl pohledem tak plným pocitu zrady, že Fin téměř ucukl. Trvalo to však jen okamžik. „Takže jsi mě přišel varovat.“

„Zjevně jsi důkladně vytočil pana domácího.“

„Ta mizerná nula Jamie Wooldridge není jeho otec, to ti říkám já. Pamatuju si ho jako děcko, když ho sem jeho táta vozil. Už tehdy to byl nafoukanej fracek.“

„Jenže tenhle ‚nafoukanej fracek‘ teď šéfuje Red River, Piskoři. Jeho otec prý na jaře dostal mrtvici.“

To byla pro Piskoře podle všeho nová informace. Jeho pohled na okamžik zabloudil k šachovým figurkám.

„Má zásadnější problémy s pytláctvím než tebe. Ale tys to dohnal do osobní roviny. A nezapomínej, že je to pronajímatel. Přece nechceš přijít o svůj hrad.“ Fin si zhluboka vzdychl. „A já nechci být ten, kdo tě chytí při pytlačení.“

K Finovu překvapení Piskoř zvrátil hlavu nazad a z jeho zarostlého obličeje se vydraly salvy smíchu. „Chytit? Mě? Ty, Fine?“ Opět ho přemohl smích. „Ani za milion let!“

ČTVRTÁ KAPITOLA

Dole pod nimi se mihlo molo u závodu na zpracování ryb v Miabhaigu a nafukovací motorové čluny společnosti Seatrek kotvící v zátoce vypadaly jen jako červené šmouhy. Zatímco vody fjordu Loch Rog dokázaly do hluboké rozsedliny, které se říkalo Glen Bhaltos, proniknout jen na jejím začátku, úzká asfaltová cesta strží pokračovala rovně dál, lemovaná zelenou, růžovou a hnědou, jež narušovala jen lišejníková šeď ruly prodírající se mezi nimi.

Fin se díval, jak krajinou pod nimi přelétá obrys jejich vrtulníku a zase se ztrácí ve stínech mraků, které ho stíhaly a předháněly. Řev vrtule byl ohlušující. Vpředu se táhly zlaté písky uigské pláže a u nich se tyrkysově mihotal příliv, klamající svou nádherou. I po dlouhém a horkém létě zůstaly vody severního Atlantiku ledově studené.

Na jihu se temně a zlověstně zvedaly hory a vrhaly na krajinu svůj stín. I při pohledu ze vzduchu vévodily celému obzoru.

Fin s Gunnem se tísnili vedle sebe vzadu, zatímco profesor Wilson na předním sedadle si se sluchátky na uších povídal s pilotem. Když přelétli pláž, sundal je a podal je dozadu Finovi. „Chce vědět, kam má letět!“ křikl.

Fin pilota navigoval tím jediným způsobem, kterého byl schopen. Podle silnice pod nimi. Přelétli štěrkovnu v Ardroilu a uhnuli vlevo nad budovy palírny Red River Distillery. Pak se nechali vést cestou vedoucí mezi svahy na jih k chatě Cracabhal Lodge. Na ní se po výmolech kodrcal konvoj tří vozidel. Policejní Land Rover, bílá dodávka a sanitka. Tým záchranářů se snažil dostat k místu posledního odpočinku Roddyho letadla co nejblíže. Pak je čekal ještě dlouhý pochod údolím.

Ze vzduchu všechno vypadalo tak odlišně. Ve stínu kopců Tathabhal a Tarain spatřil Fin jezero Raonasgail a vlevo rozpoznal vrch Mealaisbhal. V tu chvíli se naklonil dopředu a ukázal: „Tudy. Tím údolím.“

Pilot stroj prudce naklonil vpravo a klesl s ním. Spatřili balvany velikosti domů rozeseté po dně údolí; pozůstatky po pravěké explozi způsobené ledem. Teď vystupovaly z vody, která zaplavila níže položené oblasti, poté co se spodní jezero vylilo z břehů. Nad ním, za stopou zanechanou obřím slimákem v rašelině, zvolna vysychala černá jáma prázdného jezera. Ze vzduchu vypadala ještě nepatřičněji. Jako díra po vytrženém zubu.

Letadlo na jeho dně, v místě svého posledního odpočinku mezi kameny působící jako pěst na oko, se zdálo neskutečně titěrné.

Pilot obkroužil jezero a hledal místo k přistání. Nakonec se rozhodl pro poměrně plochou a stabilní římsu nad jezerem, kde Fin s Piskořem předtím nalezli úkryt před bouří. Dosedli měkce do vysoké trávy a obklopily je rozvaliny dávných kamenných příbytků. Když se listy vrtule konečně zastavily, všichni vyskákali ven a shlédli dolů do zející propasti údolí pod nimi.

Schylovalo se k pozdnímu odpoledni. Slunce už na obloze pokročilo, lehce se klonilo k západu a neznatelně měnilo úhel a směr stínů v údolí. Přijeli vybaveni. Vysoké boty, brodicí holínky a pevné hole. Fin vedl ostatní touž trasou, kterou toho rána kráčeli s Piskořem. Obezřetně hledali cestu po kamenech, které slunce již vysušilo. I rašelina na dně jezera už na povrchu začínala tvořit krustu a pukat.

Tady dole se vzduch ani nepohnul a kolem nich se začala slétat hejna pakomárců. Zamotávali se jim do vlasů, pronikali oblečením a kousali a štípali jako myriády jehel probodávajících jejich kůži. Nijak zvlášť to sice nebolelo, ale bylo to téměř nesnesitelně protivné.

„Kurvafix! To nikoho nenapadlo vzít repelent?“ Profesor Wilson vrhl vražedný pohled na Gunna, jako by za to mohl on. Patologův obličej byl brunátný vzteky i námahou a rozježené vousy z něj trčely jako dráty deroucí se ven z roztřepeného kabelu. Lysé temeno, bílé a kropenaté velkými hnědými pihami, obklopovala kadeřavá gloriola rezavých vlasů. Profesor se dlaněmi plácal po pleši. „Já se z toho poseru!“

Ale jakmile mu Fin pomohl vylézt nahoru na křídlo, patolog na hejna obtížného hmyzu rázem zapomněl. Nález pohltil veškerou jeho pozornost. Těkal očima z místa na místo a vnímal každičkou, i tu sebenepatrnější podrobnost na letadle. Pak si natáhl latexové rukavice a otevřel dveře pilotní kabiny. Dokonce i on, přivyklý pestré škále posmrtných odérů, ucouvl před pachem, který je zasáhl téměř jako fyzický úder. V uzavřeném prostoru kokpitu, do něhož celé hodiny pražilo slunce, nabral rozklad na rychlosti a doháněl sedmnáct promarněných let. Zápach byl mnohem horší než ráno, když dveře otevřeli Fin s Piskořem.

„Budeme ho muset odvézt do Stornoway, a to fofrem, nebo přijdeme i o to, co z něj zbylo,“ poznamenal profesor. „Tak jdeme na to, ať to sfoukneme co nejrychleji.“ Opatrně přelezl přes střechu kabiny na druhé křídlo a pokusil se otevřít dveře na straně pilota. Byly zaseknuté. Gunn s Finem přilezli za ním a společně se jim je podařilo vypáčit. Pak oba ustoupili, aby patologovi uvolnili přístup k mrtvole.

Byl to strašlivý pohled. Tělo, které z velké části podlehlo rozkladu, bylo dosud celé oblečené. Přírodní vlákna látek ve studené vodě přežila lépe než měkké tkáně mrtvého.

Profesor Wilson mu rozepnul bundu, pod níž se objevilo bílé tričko s nápisem „Grateful Dead“. „Mrtvý je teda celkem určitě, ale o vděčnosti bych tady pochyboval,“ okomentoval profesor jméno rockové skupiny. Vyhrnul tričko a odhalil tvarohovitou bílou hmotu, jež se ještě držela v oblastech trupu, kde bývala tuková tkáň. Profesor hmotu prozkoumal prsty, které se do ní okamžitě zabořily. „Saponifikace,“ konstatoval profesor nevzrušeně. „V oblasti stehen a hýždí to najdeme určitě taky. Ale vnitřní orgány budou už dávno pryč.“

Velice opatrně otočil hlavu mrtvého na stranu a odkryl tak krční obratle. Kostra držela pohromadě jen díky několika zbylým cárům šedobílé tkáně. Patolog vytáhl z náprsní kapsy dlouhý špičatý nástroj a opatrně zadloubal mezi obratli. „Dost porézní a křehké. Zlomí se jako nic a zbývající tkáň je neudrží, až s ním začneme hýbat. Radši mu ty šaty na převoz necháme. Je to nejspíš to jediné, co ho drží pohromadě. Kdyby ta voda byla jen o něco teplejší, našli bychom tu už jenom hromádku kostí.“

Pak obrátil pozornost k lebce.

„Rozsáhlé trauma,“ poznamenal. „Půlka čelisti pryč. Tahle strana mozku musela být úplně na kaši.“

„Byla to příčina smrti?“ zeptal se Fin.

„Těžko říct, Fine. Poškození mohlo klidně vzniknout až po ní. Ale přesto si myslím, že to není špatná hypotéza.“

„Napadá tě, co to způsobilo?“

„Něco tupého. Velkého. Velikosti baseballové pálky, ale řekl bych, že to bylo plošší. Ovšem síla vynaložená ke způsobení takového zranění…“ Vrtěl hlavou.

„Takže to není důsledek letecké havárie?“ ujišťoval se Gunn.

Profesor po něm šlehl pohledem. „Dělá na vás to letadlo snad dojem, že by se zřítilo, detektive seržante?“

Gunn se kradmo podíval na Fina. „Ne, pane profesore. To nedělá.“

„To bych tedy, do prdele, řekl, že nedělá! Nejsem sice expert, ale podle mě se tohle letadlo do jezera nezřítilo. Přistálo na hladině a potopilo se. A jedno je tutovka. Tady náš kamarád ho nepilotoval.“ Rozevřel čelist kovovou sondou. „Kvůli poškození sanice a zubů ho navíc nedokážeme identifikovat podle případných zubařských záznamů.“

„A co DNA?“ zeptal se Fin.

„Nějakou bychom určitě mohli získat z kostí. A zbylo nám i pár vlasů. Ale s čím to porovnat?“

„Jeho rodiče jsou po smrti. Sourozence nemá,“ přispěl k rozhovoru Gunn.

„Takže na bezprostřední rodinnou shodu můžeme zapomenout. A nepředpokládám, že by byl v databázi. Co osobní věci? Hřeben, kartáč, holicí strojek? Cokoli, co by mohlo nést zbytky jeho DNA.“

Gunn zavrtěl hlavou. „Obávám se, že nic nemáme, pane profesore. Rodný dům se po smrti rodičů určitě kompletně vyklízel. A kdoví co se stalo s věcmi pana Mackenzieho z Glasgow.“

Profesor do něj zabodl pohled. „Tak se mi zdá, že jste nám tu dost na dvě věci, detektive seržante.“ Obrátil se zpátky k mrtvole a velice opatrně sáhl do vnitřní kapsy kožené bundy. Milimetr po milimetru z ní vyprostil úplně vyrudlou koženou peněženku. „Možná se budeme muset spolehnout na tohle.“ Otevřel ji. Jestli v ní kdysi bývaly nějaké bankovky, dávno z nich nic nezbylo. Objevila se hrstka drobných a tři kreditní karty na jméno Roderick Mackenzie. Patolog z vnitřního oddílu peněženky vytáhl laminovanou průkazku s Roddyho fotografií. Členství v jednom glasgowském fitness klubu. Podíval se na Fina. „Znal jsi ho?“

Fin přikývl.

„Asi to bude on, co?“

„Je to on.“ Fin upřeně hleděl na zašlou podobiznu kdysi pohledného mladíka. Světlé kudrnaté vlasy, trochu nesouměrný úsměv. A znovu, stejně jako když předtím Gunn o Roddym mluvil jako o „zesnulém“, pocítil podivný zármutek.

„Takže…“ obrátil se profesor Wilson ke Gunnovi. „Co si o tom myslíte, detektive seržante?“

„Myslím, že byl zavražděn, pane profesore.“

Patolog pokrčil rameny. Výjimečně byl s policistou zajedno. „Není to pochopitelně definitivní závěr, ale řekl bych, že tu je zatraceně vysoká pravděpodobnost, že byl. Co ty na to, Fine?“

„Přesně totéž jsem si pomyslel, hned jak jsem otevřel dveře do kokpitu, Angusi. A zatím jsem tu neviděl nic, co by můj názor změnilo.“

Profesor přikývl. „Tak fajn. Potřebujeme sem dostat záchranáře co nejdřív, nafotit tělo a odvézt ho do Stornoway. Uvidíme, jestli z toho na pitevním stole dokážeme vyvěštit něco dalšího.“

Zatímco se patolog soukal dolů po křídle, Gunn chytil Fina za paži. „Takže on tady nahoře pytlačil, pane Macleode? Ten váš kamarád Piskoř.“

„Ano.“

„V bouři?“

Fin přikývl, ale věděl, že Gunn vycítil jeho vyhýbavost.

„Není to tak jednoduché, Georgi.“

Když šlo o Piskoře, nebylo nikdy nic jednoduché. Finovy myšlenky zalétly k událostem, které se staly před dvěma dny, a on se sám sebe ptal, jak jen mohl být tak bláhový, že na tu návnadu skočil.

PÁTÁ KAPITOLA

I

Když Fin toho večera odjížděl domů od Piskoře, všechny jeho myšlenky se točily kolem něho. Jeho způsobu života. Hrozící výpovědi z nájmu.

Slunce vrhalo prodlužující se stíny do trávy na svahu a u odbočky ke crobostskému kostelu zalétl Finův pohled k faře stojící na vršku nad ním. Auto reverenda Murraye stálo zaparkované pod schody. Přestože byli v názorech na Boha a víru jako pes a kočka, cítil Fin se svým přítelem z dětství hlubokou sounáležitost, a pokaždé když kostel míjel, sdílel cosi z Donaldovy bolesti. A s ní i rozhořčení nad lidskou zabedněností.

Na útesu nad pláží Port of Ness — nejsevernějším přístavem na ostrově — byla v délce asi půl míle roztroušená hrstka domků vesničky Crobost. Bez stromů, vystavená na milost a nemilost větru. Přístav však poničily bouře a dnes ho využívala jen stará loď pro lov krabů. Fin odtud viděl několik loděk. Některé byly vytažené na písek, jiné jemně cukaly za skřípající úvazová lana, zatímco se pohupovaly na vlnách pod ochranou přístavní hráze.

O dobrých sto metrů blíž k přístavu než pozemek Finových rodičů stál Marsailin domek. Hned pod silničkou. Kdysi patřil Artairově rodině, ale jak její ostatní členové, tak i Artair byli už po smrti a Marsaili tu teď bydlela se svým synem. Jehož otcem byl Fin.

Staré farmářské stavení dál po silnici, kde Fin žil až do smrti svých rodičů, bylo opravené jen částečně. Fin odkryl původní kamenné zdivo a postavil novou střechu. Obyvatelný však dům ještě nebyl, a tak se nastěhoval k Marsaili. Dočasně, zněla dohoda. Měl bydlet v pokoji po Artairově matce. Netrvalo ovšem dlouho a Fin se ocitl v Marsailině posteli. Jako by všechny ty roky, které uplynuly od jejich společného zamilovaného léta před odchodem na univerzitu, nikdy neexistovaly. Lidé, kterými se mezitím stali, odlišné životy, které vedli, to vše jim teď připadalo neskutečné. Jako přízraky ze zlého snu. A přesto Fin cítil, že něco chybí. Jestli je to něco v něm, nebo v Marsaili, nebo v tom, že se jim tak úplně nedařilo obnovit kouzlo toho ztraceného léta, to Fin nedokázal říct. Ale ať už to bylo cokoli, trápilo ho to.

Na štěrku nad pěšinkou vedoucí dolů k domku stálo Marsailino auto s otevřeným kufrem. Fin zaparkoval za ním a došel přes trávník na stezku. Tráva mu pod jeho kroky připadala téměř křehká a cítil, že rašelinná půda je ztvrdlá dlouhým suchem. Dveře do kuchyně byly otevřené a odkudsi z nitra domu zaslechl Marsailino volání: „A nezapomeň si ten pletený svetr! Teď je teplo, ale za chvíli se ochladí a jako když ho najdeš.“

Když Fin vcházel do kuchyně, Fionnlagh zrovna odpovídal z ložnice v patře. „Už se mi nevejde do kufru!“ Fin se usmál. Pletené svetry nebyly zrovna v módě. A Fionnlagh byl rozhodně rád in.

„Můžu ti jít nahoru pomoct, jestli chceš!“

„Ne, ne, to je dobrý. Nějak ho tam nacpu.“

Finovi bylo jasné, že Marsaili svetr za čas objeví na dně nějaké zásuvky. Vešla do kuchyně a podrážděně vzdychla: „Kluci.“ Vrhla nebezpečný pohled na Fina, který se dal do smíchu, když z ní to slovo vylétlo. Miloval ten pohled. Plný takové Marsaili, jakou bývala kdysi. Zlatohnědé vlasy sčesané z půvabného obličeje, úsměv na rtech a chrpové oči plné mrazivého ohně. „Co je tady k smíchu?“

„Ty.“

„Děkuji.“ Počastovala ho ironickým úšklebkem bez humoru a vrátila se ke kuchyňské lince, kde připravovala svačinu na cestu trajektem. „Jak se cítíš zpátky v pořádném zaměstnání?“

Fin se opřel o ledničku. „Nějak mi to nepřipadá jako pořádné zaměstnání. Bez kanceláře, bez telefonu, nikdo mi nepočítá, kolik hodin odpracuju.“

„Když to nikdo nepočítá, většinou to znamená, že odpracuješ daleko víc, než bys měl.“

Fin se usmál a přikývl. „Asi to tak dopadne.“ Pak dodal: „Dneska jsem potkal starého kamaráda ze školy.“

„Vážně?“ Marsailina pozornost byla upřená na sendviče a Fin vycítil, že ji to vlastně moc nezajímá.

„Johna Anguse Macaskilla. Všichni mu říkali Piskoř.“

„No jasně, hrál na flétnu s tou skupinou — jak se tehdy jmenovali — Solas?“

„To je přesně on.“

„Kluk jak hora, fešák. Zato v hlavě to neměl tak úplně srovnané, řekla bych.“

Fin se jejímu popisu zasmál. „Býval inteligentnější, než bylo zdrávo. Nebýval. Je.“

„Nikdy jsem ho pořádně neznala. My dva jsme se ve škole drželi každý svého okruhu lidí.“ Začala sendviče balit do alobalu.

„Pravda. Měla jsi tehdy plnou hlavu Artaira.“

V balení sendvičů nastala téměř nepostřehnutelná pauza, ale Marsaili se neotočila. „Jak to s ním vypadá dnes?“

„Žije jako pobuda v jedné chalupě dole v Uigu.“

Otočila se na něj, v ruce zabalené obložené chleby a v očích záblesk zvědavosti. „Jako pobuda?“

Fionnlagh do kuchyně přivlekl obří hnědý kufr. Výškou se chlapec vyrovnal Finovi, možná ho i překonal. Světlé kudrnaté vlasy měl nagelované do špiček, oči modré po matce. Pokývl otci na pozdrav. Fin zatím pokračoval ve svém vyprávění o Piskořovi. „Jako by všechno nechal za sebou. Vystačí si sám. Pochopitelně pytlačí. A soudí se o výchovu dcery.“

„S manželkou?“

„Ne, ta zemřela. Zákonným zástupcem té holky je Kenny John Maclean.“

„Mluvíte o Anně Bheag?“ vložil se do rozhovoru Fionnlagh. Fin se na něj překvapeně podíval. „Ty ji znáš?“

„Annu Macaskillovou z Uigu?“

„To bude nejspíš ona.“

Fionnlagh přikývl. „Je to s ní těžký. Chodí do třeťáku na Nicolsonu. V životě jsem na holce neviděl tolik tetování na centimetr čtvereční. Je to kočka, ale vlasy si stříhá na kluka a obličej má samej piercing.“

Fina tím zaskočil. Tohle nebyl zrovna obrázek, který by mu vytanul na mysli při jméně „Anička“, které použil Piskoř. „Kolik je jí let?“

Fionnlagh pokrčil rameny. „Tak patnáct. Ale panna není ani náhodou. Táhne to s jednou feťáckou partou. Kdoví na čem jede. Škoda. Chytrá holka. Ale neví, co má.“ Podíval se na svou matku. „Jenom to hodím do auta.“

„Jen běž,“ odpověděla Marsaili. „Svačinu ti dám do batohu.“

Fionnlagh vlekl kufr ze dveří. „Svačinu nepotřebuju. Můžu si koupit něco na lodi.“

Marsaili, která byla na cestě do obývacího pokoje, mu přes rameno odsekla: „Peníze nerostou na stromech, Fionnlaghu. Však ty na to taky rychle přijdeš, až se budeš v Glasgow snažit nějak vyjít.“

Za čtvrt hodiny už kráčeli k silnici se zbytkem Fionnlaghových věcí. Před nimi zaparkoval Donald a pomáhal Donně vyložit kufr z auta. Pokaždé když teď Fin Donalda viděl, připadal mu zase o něco pohublejší. Ztratil svou mladickou pohlednost a nemálo světlých vlasů k tomu. A také Donna Fina znovu šokovala tím, jak mladě působila. Sotva dost stará na to, aby mohla být matkou Finovy vnučky. Sedmnáctiletá, ale vypadala na dvanáct. Zimní bledost ji neopustila ani po dlouhém, horkém létě, jako by nevytáhla paty z domu. A Fina napadlo, kolik z něj toho v sobě Fionnlagh má a jestli jeho vztah s Donnou léta na univerzitě přežije. Říkal si, že mají alespoň pouto společného dítěte. Na rozdíl od Fina s Marsaili. Možná by vše dopadlo jinak, kdyby Fin tehdy tušil, že Marsaili čeká jeho dítě.

Přenesli Donnin kufr do Marsailina auta. Vezla oba do Stornoway na trajekt. Všichni chvíli rozpačitě postávali, protože nikdo z nich nechtěl začít s loučením, a přesto bylo nevyhnutelné. Nakonec však byli nuceni projít celým tím rituálem objetí a polibků a Marsaili, poté co usedla za volant, řekla Donaldovi: „Vyřiď Catrioně, že si Eilidh vyzvednu ráno.“ Byla to poslední Eilidhina noc u Murrayových. Marsaili se s nimi domluvila, že se o Eilidh bude starat po tu dobu, kdy budou Fionnlagh s Donnou studovat na univerzitě. Jakési nevytoužené druhé mateřství, které rozmetalo sen, o němž Marsaili hovořila sotva před pár měsíci. Dostudovat a hledat ženu, jejíž možnosti promarnila. Obětovala svou druhou životní šanci, aby jim dala jejich první.

Fin s Donaldem se dívali za nimi, jak mizejí za zatáčkou, kde úzká asfaltová cesta míří dolů ke crobostskému obchodu a na hlavní silnici, která je dovede do Stornoway. Zítra touhle dobou vkročí jejich děti do nového života v Glasgow a nechají tu své rodiče, aby si vyřešili zmatky v tom svém.

Podíval se za sluncem klesajícím k západu. Dny byly dosud dlouhé a zbývalo ještě pár hodin světla. Ale brzy se začnou rychle krátit a po nejkrásnějším létě svého života se budou ostrované s další dlouhou a bezútěšnou zimou jen těžce smiřovat.

Fin se otočil za zvukem škrtnuté zápalky. S mírným překvapením uviděl Donalda, jak dlaní chrání blikající plamínek a zapaluje si cigaretu. V kombinaci s černým suknem a kolárkem, které zase podivně kontrastovaly s Donaldovými džíny a teniskami, to působilo trochu nesourodě. Když ústy nasál kouř, tváře se mu ještě více propadly. Fin viděl Donalda naposledy kouřit skoro před osmnácti lety a tehdy to téměř určitě musel být joint.

„Kdy jsi začal zase kouřit?“

Donald zašlukoval. „Když jsem se přestal starat.“

„O co?“

„O sebe.“ Vyfoukl kouř do větru. „Neboj, Fine. Zatím se v sebelítosti ještě neutápím.“ Podíval se na něj. „Pojď se projít po pláži. Chtěl bych tě o něco poprosit.“

Blížil se příliv a po panensky slehlém písku, který narušovaly jen stopy racků pátrajících po drobných živočiších ukrytých těsně pod jeho povrchem, se valila smetanově bílá pěna. Také za Finem a Donaldem se táhla linie otisků bot, nepravidelná, neboť každou chvíli museli ukročit, aby unikli pospíchajícím vlnám. Nad hlavami jim kroužili a vřeštěli rackové, kteří si užívali poslední sluneční svit, jejž zachytávaly domovní štíty podél celé silnice nad přístavem. Vítr sice zesílil, ale na tváři stále zanechával vlahý pocit.

Nějakou dobu kráčeli mlčky a pak se Donald ozval: „Možná budu muset odejít z fary.“

Fin nedokázal uvěřit svým uším. „A kam se poděla presumpce neviny? Vždyť tě jenom suspendovali, prokristapána.“

„S tím nemá Kristus Pán nic společného, Fine. Tady jde o církev.“ Donald upíral pohled k jakémusi bodu v dálce před nimi. „Někteří ze staršovstva jsou zjevně toho názoru, že kněz, kterého poslali, aby mě tu zastoupil, by měl mít nárok i na moje obydlí.“

„Bezpochyby titíž ‚někteří‘, co se tě rozhodli pohnat k odpovědnosti.“

Na Donaldových rtech na kratičký okamžik zahrál téměř neznatelný úsměv. „Samozřejmě.“ Pak zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Myslím, že se mě Catriona chystá opustit.“

Fin zůstal stát v písku jako přimrazený. Donald ušel ještě několik kroků, než si toho všiml, a také se zastavil. Otočil se na Fina. „Proč?“ nechápal Fin.

Donald pokrčil rameny. „Protože prý nejsem ten muž, kterého si brala.“

„Jsi muž, který zachránil život její dcery.“

„Tím, že zabil člověka.“

„Sám státní zástupce prohlásil, že neexistuje porota, která by tě odsoudila za to, že jsi zabil v zájmu záchrany nevinných životů. Neudělal jsi nic špatného.“

„V očích zákona možná.“

„Neměl jsi na vybranou.“

„Vždycky máš na vybranou.“

„A ty sis vybral menší zlo.“

„Bůh mluví jasně, Fine. Nezabiješ. To není prosba. Je to příkaz.“ Zhluboka se nadechl. „Tohle alespoň budou tvrdit ti, kteří se mě chystají obvinit. A na to jsem se tě chtěl právě zeptat.“

„Na šesté přikázání?“

Po Finových slovech se Donald tlumeně uchechtl. „Ne, Fine. Mám dojem, že jsem dostatečně obeznámen s tvými názory na cokoli, co souvisí s Bohem a církví.“

„A na co tedy?“

Donald se přestal usmívat. „Sněm rozhodl, že záležitost předá disciplinárnímu soudu. Což v podstatě znamená soudní proces. Podle církevního práva. Pokud nechci přijít o práci, budu se muset hájit. A chtějí předvolat svědky. Chystají se oslovit i tebe, Fine.“ Poprvé náhle znejistěl. „Půjdeš svědčit?“

Fin si připomněl všechny ty okamžiky z dětských let, kdy se ho Donald zastal, i když se tím sám vystavoval nebezpečí. Cítil, jak se v něm vzdouvají emoce jako rozvodněná bystřina. Na několik okamžiků se nemohl na svůj hlas spolehnout. Konečně ho zase ovládl. „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych nešel, Donalde?“

II

Následujícího dne měl Fin svoji první schůzku s Jamiem v jeho soukromé kanceláři. Fin s Kennym stáli nad podrobnou mapou západního Lewisu a severního Harrisu rozloženou na stole a pan majitel na ní oranžovým zvýrazňovačem vyznačoval různé vodní systémy, které patřily k Red River Estate.

Velký Kenny se zjevně nudil. Znal hospodářství a jeho vodní systémy pravděpodobně lépe než kdokoli jiný, ale Jamie byl šéf a přál si Fina uvést do situace sám.

V Jamieho kanceláři nebylo pro samý nábytek k hnutí. Téměř celou ji vyplňoval ohromný psací stůl a podél stěn stály skleněné vitríny s vycpanými rybami a rybářskými muškami. Na plaketě nad dveřmi visela jelení hlava s povýšeným výrazem.

Fin si Jamieho pamatoval z dob svého dospívání, kdy jezdíval za Piskořem do Uigu. Sir John Wooldridge vozíval syna každé vánoční, velikonoční a letní prázdniny sem na ostrov, aby poznal hospodářství. Byl o pár let starší než oni a už jako teenager si osvojil podvědomě blahosklonné chování vlastníka půdy. Nebylo to zas tak dávno, co celý Lewis patřil jedinému majiteli a s jeho obyvateli, kteří obdělávali propachtovanou půdu, se zacházelo jen o málo lépe než jako s nevolníky. Když se kdysi dospělo k závěru, že chov ovcí se vyplatí víc než pronájem půdy, muselo mnoho pachtýřů z donucení opustit svá hospodářství. Byli posíláni na lodích do Kanady a Ameriky a se svými životy nemohli nakládat o moc svobodněji než otroci, kteří tam byli přivlečeni z Afriky.

Paměť sahala daleko, příběhy o vyhánění rolníků prolínaly celými generacemi a na majitele půdy se tu dodnes hledělo s nedůvěrou i špetkou bázně. Navzdory tomu, že jejich moc teď už omezoval zákon a pachtýři měli k pozemkům zaručené právo držby, na vlastníky půdy bylo svým způsobem stále pohlíženo jako na vrchnost. A ti takový přístup jen podporovali.

Jamie byl štíhlý, opálený, ale vlasy mu již řídly. Poté co jeho otec utrpěl cévní mozkovou příhodu, přivezl Jamie svou ženu a děti sem do Cracabhal Lodge, aby tu s ním bydlely natrvalo. Hovořil vláčně s lenivým jižanským přízvukem, ačkoli k Finovu překvapení prokazoval pozoruhodnou znalost gaelštiny. Jeho mluvenému projevu se skoro nedalo rozumět, ale míra, jakou on sám jazyku rozuměl, byla obdivuhodná. Na sobě měl moleskinové kalhoty, boty sahající až ke kolenům a nepromokavou bundu od firmy Barbour.

„Obhospodařujeme pět vodních systémů, Fine. Řeky, které napájejí různá jezera či z nich odtékají. Ve všech se loví losos, pstruh obecný i mořský. Pstruh obecný se u nás popravdě řečeno loví ve víc než stovce jezer, ale ten pytláky nezajímá.“

Hrot zvýrazňovače přelétl nad krajinou posetou myriádami modrých skvrnek a zakroužkoval podlouhlou vodní plochu stáčející se obloukem od jihu na severovýchod. „Loch Langabhat. Ve staroseverštině to znamená ,Dlouhé jezero‘. Táhne se v délce nějakých osmi mil. Největší sladkovodní jezero na Hebridách.“ Toto sdělení bylo proneseno oním povýšeným tónem, jako by Jamie Fina právě zasvětil do něčeho, co dosud nevěděl. Přestože tady na ostrově vyrůstal právě Fin, a nikoli Jamie. „Dělíme se o rybářské právo s dalšími pěti majiteli. Díky řádnému hospodaření jsme tu každoročně zvyšovali průměrný úlovek, který se za posledních pět let zdvojnásobil. Ta pytlácká verbež to všechno úplně vyhladí. Nejen v Langabhatu, ale ve všech našich vodních systémech. A jestli kvůli nim budeme muset zavřít krám, přijde o práci spousta místních.“

Napřímil se a jeho hnědé oči se pátravě zahleděly na Fina.

„Spoléhám na to, že tomu učiníte přítrž, Fine. Veškeré zdroje, které k tomu budete potřebovat, jsou vám k dispozici.“

Finovi to v zásadě připadalo jako poměrně přímočaré policejní vyšetřování. Pytlačení nemohli mít na svědomí lidé odjinud. V tomhle jeli místní, kteří se tu vyznali. Někdo o nich musel vědět. A nešlo tu jen o samotný lov. Někdo ryby musel udit. Někdo je kupoval. Existoval tu dodavatelský řetězec vedoucí z ostrova do různých odbytišť v Evropě, případně ještě dál. A jelikož u ryb byl vždycky problém udržet zboží čerstvé, musely ostrov opouštět spíš vzdušnou cestou než lodí.

„Nevidím důvod, proč bychom to neměli mít do měsíce či dvou uzavřené, pane Wooldridgi.“

„Jamie,“ opravil ho Jamie.

Fin přikývl. „Jamie.“ Používání křestního jména nebylo Finovi úplně příjemné. Léta u policie v něm vypěstovala návyk oslovovat všechny kromě nižších šarží příjmením nebo hodností.

„Tak to rád slyším, Fine. Doufám, že se nemýlíte.“

Už tak nepříliš soustředěnou Kennyho pozornost upoutal zvuk auta, které zastavilo venku. Došel k oknu Jamieho pracovny a shlédl na prostranství pod ní. Před chatou Suaineabhal Lodge parkovalo již několik aut patřících zákazníkům baru v přízemí. Nový návštěvník však zastavil naproti chatě, u vrat Kennyho domu. „Dcera se vrací ze školy,“ vysvětlil Kenny. „Hned jsem zpátky.“ A pospíchal ven.

Z Jamieho výrazu bylo patrné, že ho Kennyho náhlý odchod rozladil, jako kdyby měl dojem, že ho správce měl nejprve požádat o dovolení odejít. Složil mapu a podal ji Finovi. „Seznamte se s tím. Bude potřeba, abyste znal každý centimetr čtvereční.“ Obešel stůl a zamířil ke dveřím. „Lidé si myslí, že chytat pytláky na ostrově by měla být hračka.“ Otevřel dveře, ale s rukou na klice zaváhal. „Jenomže naše pozemky zahrnují jedno z největších nedostupných území skotské divočiny, Fine. Jsou tu rozlehlé oblasti, do kterých nevede žádná silnice. Jako by se člověk posunul zpět v čase. Jediný způsob, jak se tudy pohybovat, je lodí nebo po svých.“ Zhluboka se nadechl. „Za chvíli jsem zpátky. Pak vás pozvu na skleničku v baru a seznámím vás s některými z našich průvodců.“

Zmizel v chodbě a Fin si uvědomil, že ho to táhne k oknu. Vábený zvědavostí a Fionnlaghovým popisem Anny Macaskillové doufal, že zahlédne onu potetovanou dívku s obličejem samý piercing.

Nebe bylo podmračené a světla ubývalo, ale Fin ji přesto poměrně zřetelně uviděl stát pod stromy na opačné straně cesty. Auto, které ji vysadilo u brány, odjíždělo po úzké cestě k silnici a přes prostranství k ní kráčel Kenny, aby ji pozdravil.

Dívčino vzezření Fina i přes Fionnlaghův barvitý popis zaskočilo. Krk i to, co bylo vidět z paží, pokrývalo tmavomodré tetování. Na tu vzdálenost se nedalo rozpoznat, co představuje. Vlasy měla nepřirozeně černé a ostříhané nakrátko, přesně jak říkal Fionnlagh. Na jedné straně si je však obarvila narůžovo. Ucho pod nimi v horní části boltce lemovala víc než desítka náušnic. Obočí na protilehlé straně probodávalo asi pět nebo šest tyčinek a dolní ret hyzdilo několik kroužků. Kromě nich měla ozdobu i v nose, a ačkoli to Fin nemohl vidět, tušil, že bude mít určitě piercing i v jazyku.

Přes černé legíny si oblékla krátkou černou sukni, k ní černé tričko s hlubokým výstřihem a uhlově šedou mikinu s kapucí. Přes rameno jí visela taška z nebarvené kůže.

Navzdory tomu všemu měla kupodivu půvabný obličej a cosi v jejích očích, zdůrazněných černými linkami, Finovi říkalo, že to může být jedině Piskořova dcera.

Tam dole pod oknem ji však přicházel přivítat její nevlastní otec. Přestože když stála sama, působila impozantně, vedle Kennyho jako by se scvrkla. V porovnání s ní vypadal jako obr a Fin si uvědomil, jak neskutečně drobná dívka je. Otud tedy ona přezdívka, kterou použil Fionnlagh, když o ní vyprávěl. Anna Bheag. Maličká Anna. Sledoval řeč jejího těla. Připadalo mu, že je sice ve střehu, ale nikoli nepřátelská. Neodtáhla se od mohutné ruky, která ji něžně pohladila po tváři; prchavé gesto vřelosti a lásky si protiřečilo s drsnou mužností, na níž si Kenny tak zakládal. Chvíli spolu hovořili, uvolněně a bez zášti, a Fin jasně poznal, že jejich vztah není zasažený onou odtažitostí, která je často typická pro vztah otce a dospívající dcery. Vidět ty dva spolu bylo v něčem skoro dojemné.

Vtom si všimla Finova upřeného pohledu. Zaznamenal, že se proměnil nejen výraz jejího obličeje, ale i celé držení těla. Obrátila se k němu, náhle vzpřímená, nepřátelská a zároveň vyzývavá. Řekla cosi Kennymu, ten se otočil a pohlédl vzhůru k oknu Jamieho pracovny. Fin, který je odtamtud sledoval, byl určitě vidět jako na dlani.

Prudkým gestem na něj vytrčila prostředníček pravé ruky. A i přes dvojité sklo slyšel, že vykřikla: „Co si to takhle rovnou vyfotit? Aby ti to dýl vydrželo!“ Leknutí ho zasáhlo téměř jako fyzický úder a cítil, jak mu zahořely tváře.

Kenny jí něco řekl, ale ona se beze slova otočila a zlobnými kroky odcházela po cestičce ke dveřím domu. Kenny se se zdviženým obočím a rozpačitým pousmáním ohlédl zpět na Fina a neznatelným pokrčením ramen se mu omlouval.

III

V baru bylo plno. Teplota venku začala klesat a okna se zamlžila. V jednom výklenku postávala kolem kulečníkového stolu asi pětice mužů, další seděli u kulatých dřevěných stolků. Většina jich však ve skupinkách po třech či čtyřech zakotvila až u baru, kde popíjeli pivo a překřikovali halas lokálu. Kdesi pod ním Fin rozeznával zvuk hudby dunící aparaturou.

Těla se rozestoupila jako Rudé moře před Mojžíšem a Jamie následovaný Finem a Kennym prošel k baru. U něj pak Kenny přiložil ústa k Finovu uchu a tlumeně se omlouval: „Nezlob se na tu holku. Je ve složitým věku.“ Finovi prolétlo hlavou, jak jen dokáže spravovat revír a ještě k tomu vychovávat dospívající dceru. Pak si uvědomil, že Anna tráví pět dní v týdnu na internátu ve Stornoway. Přesně jako kdysi Fin. Takže to bylo spíš otcovství na půl úvazku. Pohled na Kennyho však ničím neprozrazoval, že se tenhle člověk musel vyrovnat s tragickou smrtí své ženy a sám vychovává dceru jiného muže. Dceru milenky. Jediné, co mu z ní zbylo.

Jamie jim objednal pivo, aniž by se zeptal, co si dají, a barman na pult lesknoucí se od rozbryndaných nápojů postavil tři sklenice perlivého jantaru, mokré od kondenzované vlhkosti a stékající pěny. Jamie se chopil jedné z nich a pozdvihl ji k přípitku. „Na úspěch.“ Fin s Kennym následovali jeho příkladu a mlčky upili ze svých sklenic. Pak Jamie pokynul hloučku mužů na druhé straně místnosti a křikl: „Ewane. Petere. Pojďte sem, chci vám představit Fina Macleoda.“

Řada hlav se otočila za jeho hlasem a Ewan s Peterem se jali prodírat mezi hosty směrem k pultu.

„Náš hajný a porybný,“ informoval Jamie. „Správní chlapi, oba dva.“

Ewan byl padesátník s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami a ošlehanou od častého pobytu v přírodě. Peter byl mladší, zato skutečný hromotluk s plnovousem, jako když se z matrace derou žíně. Všichni si vzájemně potřásli rukou.

„Fin je náš nový šéf ostrahy,“ oznámil jim Jamie. „Bude nám tu chytat pytláky.“ Oba muži vrhli Finovým směrem pochybovačný pohled, ale svůj názor si nechali pro sebe.

„Možná bychom to nemuseli hned všude roztrubovat, pane Wooldridgi. Nebylo by rozumné ukázat karty dřív, než jsme vůbec nějakou vynesli,“ namítl Fin.

Kenny se rozesmál. „Tady tajemství neudržíš ani pět minut, Fine. Ty bys to měl vědět. Pytláci o tobě nejspíš měli přehled od první chvíle, co jsi sem vkročil.“

Fin jen matně postřehl, jak se otevřely dveře a kolem nohou se jim otřel závan chladného vzduchu. Jeho pozornost však okamžitě upoutalo, že ruch v místnosti náhle začal umlkat. Otočil se a ve dveřích spatřil Piskoře. Vřava v baru ztichla docela a slyšet bylo jen tepající rytmus puštěné hudby.

Piskoř vypadal jako divý muž, který právě sestoupil z hor. Rozevláté vlasy měl zcuchané větrem. O den delší strniště jeho zanedbanému vzezření ještě přidávalo a stříbrná místa ve vousech jako by byla zrcadlovým odrazem šedin, jimiž byla protkaná jeho hříva. Oči černé, bez zornic, bez odlesků. Přejel pohledem tváře upírající k němu zrak a Fin si všiml nepatrného úsměvu, který návštěvníkovi zahrál na rtech. Nebylo pochyb, že ho všechna ta pozornost těší. Piskořův příchod do baru v Suaineabhal Lodge byl pro tuto chvíli událostí číslo jedna.

„Co vejráte? Vás tu ale je,“ zaburácel jeho hlas lokálem. Všichni náhle zrozpačitěli, ale dál jen svorně mlčky zírali, neboť nikdo nechtěl přerušit ticho jako první. Piskoř si proklestil cestu k baru. „Jednu citronádu.“ Barman byl jako ochromený. Vyděšenýma očima těkal z Piskoře na Jamieho a zase na Piskoře. „Žádný strachy, peníze budou. Jsem v černejch číslech. Wooldridgovic mi dlužej majlant.“

„Obávám se, že v tom se právě mýlíte, Johne Angusi.“ Nepatrné zachvění v Jamieho hlase zrazovalo jeho masku nevzrušeného klidu.

Piskoř se na něj prudce otočil. „Ale? Vážně? Tak to mi vysvětlete, pane Wooldridgi.“

„To vy dlužíte nám. Nájem za víc než deset let. Takže je možné, že na vás pošlu exekutory a nechám vás vystěhovat. Jak z pachtu, tak z domu. Ledaže jste sem dnes přišel zaplatit.“

„Moc rád, když pěkně vysolíte, co jste mi dlužný.“

Někdo vypnul hudbu a ticho teď narušovalo jen hvízdání větru ve škvírách oken a dveří.

„Nedlužíme vám vůbec nic.“

„Váš otec jo.“

„Jak to?“

Piskoř svlékl ze zad batoh a práskl s ním o barový pult. Rozepnul zip a odhalil jednu ze svých vyřezávaných šachových figurek. „Objednal si u mě celou sadu na gala den. Jsou hotový. Můžete si pro ně přijít, kdy chcete.“

Jamie pevně opětoval jeho upřený pohled. „Předpokládám, že můžete předložit smlouvu.“

Fin si všiml, že teď se v Piskořových očích poprvé objevily pochyby. „Žádná smlouva není. Váš otec mi věřil, tak jako i já věřím jemu.“

„No,“ usmál se Jamie, který už věděl, že má navrch. „Máme jen vaše tvrzení. A jelikož je můj otec po mrtvici ještě stále v léčebně, nebude tak úplně snadné si to ověřit.“ Odmlčel se. „A ujišťuju vás, že do té doby od nás neuvidíte ani pětník.“ Jamie, neochvějně přesvědčený, že z diskuse vyšel jako vítěz, zdvihl sklenici z barového pultu a chystal se napít. „Takže jestli do konce příštího týdne nezaplatíte, připravte se na návštěvu exekutora.“

Sklenice však k jeho rtům nedoputovala. Piskoř se na Jamieho vrhl. Z úst s vyceněnými zažloutlými zuby se vydralo divošské zavrčení podobné bojovnému řevu nějakého zvířete. Jamieho sklenice vylétla do vzduchu a její obsah důkladně skropil několik přihlížejících, kteří zrovna stáli nejblíž. Řinkot tříštícího se skla se smísil se zaduněním a oba muži dopadli na podlahu. Bylo slyšet prudký výdech bolestivě vyražený z plic. Piskoř na protivníkovi přistál plnou vahou. Vzduchem prolétla obří pěst a zasáhla mladého majitele přímo do lícní kosti. Druhá se mu zabořila do břicha. Jamie lapl bolestí po vzduchu, ale na výkřik se mu nedostávalo kyslíku.

Bezpočet rukou se Piskoře pokoušelo od Jamieho odtrhnout. Finovy a Kennyho mezi nimi. A Fin si ve změti myšlenek míhajících se jeho hlavou vzpomněl, že to není poprvé, co pomáhá Piskoře odtáhnout od nějaké bezbranné oběti. Jenže Piskoř se nemínil vzdát bez boje. Divoce zamáchal pažemi a vymanil se z jejich sevření. S planoucíma očima, v nichž se objevil dřív nepřítomný lesk, se otočil. Pěst znovu zasvištěla vzduchem a Fin schytal přímý zásah do čelisti. Náraz ho odmrštil davem, dopadl zády na podlahu jako pytel brambor a v hlavě se mu roztančily hvězdičky.

Toho večera by se v baru našlo víc takových, kteří znali příběh někdejšího, téměř nerozlučného přátelství mezi Finem a Piskořem. O to pozoruhodnější bylo, že Piskoř Fina právě udeřil. Hlasy, které z původního ticha vyburcovalo volání po krvi, se znovu ztišily. Nohy rozpačitě ucouvly a kolem zúčastněných se vytvořil prázdný kruh. Kenny pomáhal Jamiemu ze země, zatímco Piskoř jen nehnutě stál, těžce oddychoval a zuřivě hleděl na Fina, ležícího na zemi. „Nikdy jsi nebejval panskej lokaj,“ křikl, jako by se snažil najít omluvu pro to, co právě udělal.

Fin se nadzdvihl na lokti a ohmatával si obličej, jestli nemá zlomenou čelist. Když ruku odtáhl, ulpěla na ní krev tekoucí ze rtu, který si rozrazil o zuby. Neznámé paže se k němu napřáhly a pomáhaly mu na nohy. Fin upřel pohled na Piskoře a ticho, které se rozhostilo, bylo teď plné očekávání. Fin však neměl ani v nejmenším v úmyslu pouštět se do rvačky. Jeho bolest sahala daleko hlouběji, než by dokázalo způsobit jakékoli vnější zranění. Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsi nebyl nic jiného než můj přítel.“

V Piskořových zamžených očích a pevně semknutých rtech se jasně zračila jeho lítost. Svářila se v něm však se vztekem, který jím dosud cloumal. „S tebou se nevadím.“

„Vždyť jsi mě před chvílí praštil!“

„A ty ses postavil na jeho stranu proti mně.“ Otočil se a skoro zavrčel na Jamieho, který mimovolně ucukl.

„Já nikomu nestraním, Piskoři. Stojím na straně zákona. A ty ho porušuješ.“

„Stát na straně zákona někdy znamená stát na tý špatný.“

„V tom se neshodneme.“ Ale jen co ta slova vyřkl, vzpomněl si na Donalda.

Piskoř si odfrkl jako kůň, který netrpělivě čeká, až bude moct odcválat pryč. „Uvidíme. Zejtra je úplněk. Skvělá noc na to, vyrazit si k Loch Tathabhal. Ryby budou určitě brát jak divý. Možná se tam potkáme. A možná ne. Ale jestli jo… třeba se ještě ukáže, kdo je v právu a kdo ne.“

Každému bylo jasné, že je to hozená rukavice. Chyť si mě, jestli to dokážeš. Piskoř se otočil, prorazil si cestu ke dveřím a zmizel do noci.

„Zavolej policii, Kenny,“ nařídil Jamie. Byl vzteky bez sebe. Chvěl se a stále popadal dech.

„Ne,“ zastavil Fin Kennyho, který se chystal odejít.

„Napadl nás oba před očima všech.“ Jamie nedokázal ovládnout své rozčilení.

„Chlapi bojujou,“ pokračoval Fin. „Je to jen mezi nimi. Policie v tom nemá místo. Vy jste tomu člověku řekl, že ho připravíte o domov. O rodný dům, který jeho rodina obývala celé generace. Jak jste čekal, že to přijme?“

„Vždyť nezaplatil za nájem už deset let!“

„A co to pro vás je? Pár set liber. Dlužíte mu za ty figurky.“

„Tvrdí kdo?“

„Viděl jsem je. Kompletní sadu. Nevyřezal si je jen tak pro zábavu. Možná byste se měl zeptat svého otce.“

„Chyťte ho, Macleode. Chyťte ho, nebo si seženu lidi, kteří to dokážou.“ Finovi neuniklo, že přátelské „Fine“ ustoupilo příjmení.

„Já si to s ním vyřídím,“ ujistil ho Fin, zelené oči upřené na Jamieho. „Ale kvůli němu. Ne kvůli vám.“

Skoro o dvacet minut později vyšel Fin ven do soumraku. Vítr se utišil a kopce už zalévalo měsíční světlo, které ve stříkancích dopadalo korunami stromů kolem chaty. Na temně azurovém nebi se právě začaly objevovat hvězdy a pakomárci, jejichž sezonu prodloužilo dlouhé období horka a sucha, štípali. Mračna drobného hmyzu skrytá pod rouškou nastávající noci plnila noční vzduch. Sice zůstávala neviditelná, ale cítit je bylo neomylně.

Šum hlasů v baru za ním utichl a Fin pod stromy na druhé straně prostranství zahlédl obrysy dvou postav. S úlekem si uvědomil, že je to Piskoř s Annou. Slyšel zlobné hlasy, ale slovům nerozuměl. Fina si nevšimli. Zůstal nehnutě stát, pozoroval je zdálky a naslouchal jejich sílící hádce. Vtom Anna svému otci vlepila takovou facku, až ucouvl, a plesknutí se rozlehlo večerem. Taková síla v úderu od tak drobné dívky. Anna Bheag. Maličká Anna. V převaze nad obrem, jakým byl její otec. Okamžitě se otočila, rozběhla se po cestičce k domu a Fin zaslechl, jak se jí v hrdle zadrhává vzlykot.

Oba muži stáli bez hnutí tak dlouho, že to Finovi připadalo jako celá věčnost. Piskoř si ho nevšiml, dokud si Fin neodkašlal. Pak se obrova hlava prudce otočila. Chvíli hleděli podvečerním šerem jeden na druhého. Nato se Piskoř náhle odvrátil a zmizel ve tmě, aniž se ohlédl.

ŠESTÁ KAPITOLA

Fin s Gunnem stáli u vrtulníku a shlíželi na práci záchranářů. Těm trvalo o hodinu déle, než na místo dorazili, a den už se začal klonit k večeru. Profesor Wilson s úžasem zjistil, že pod vrcholkem hory lze zachytit mobilní signál, a teď vzrušeně telefonoval s kýmsi v Edinburghu.

Gunn hleděl do údolí a zamyšleně mlčel. Pak se náhle otočil na Fina. „Včera mi přišel dopis z presbyterstva, pane Macleode. Předvolávají mě, abych svědčil v procesu s Donaldem Murrayem, nebo jak tomu říkají.“

Fin přikývl. Nepochyboval, že ho doma čeká totéž. A uvažoval, co asi říct lidem, kteří chtějí Donalda Murraye vyobcovat ze své církve. Zavřel oči a vybavil si hrůzy oné noci na Eriskay. Tehdy stáli tváří v tvář dvěma ozbrojeným mužům a jisté smrti. Donald se zjevil jako anděl pomsty a jednoho z nich připravil o život, aby zachránil svou dceru a vnučku, své potomstvo, možná ten jediný důvod, proč ho Bůh seslal na svět.

Pokud ovšem člověk v Boha věřil.

„Nemusím tam chodit,“ vysvětloval Gunn. „Víte, není to soudní předvolání.“

Fin přikývl. „Pravda.“ Pak se na něj udiveně podíval. „Ale proč byste tam neměl chodit?“

„Protože mám strach, abych nenadělal víc škody než užitku, pane Macleode.“ Fin už dávno vzdal pokusy přesvědčit Gunna, aby mu říkal křestním jménem. Když byl Fin ještě u policie, měl hodnost detektiva inspektora. Vyšší šarže. A jestli George na něco dbal, byly to zásady protokolu. Navzdory tomu, že Fin už od policie odešel.

„Jak by mu mohla uškodit pravda?“

„Protože když ti gauneři unesli v Crobostu Donnu s děckem a vyrazili vás na jih hledat, stačilo, aby Donald Murray zvedl telefon a zavolal policii. Jenže on to chtěl mermomocí vyřešit sám. Kdyby nám býval zavolal, všechno mohlo dopadnout jinak.“

„To jo,“ přitakal Fin s vážnou tváří. „Všichni bychom byli na pravdě boží. Hrstka neozbrojených ostrovních policistů by proti dvěma grázlům z pevniny s brokovnicí neměla nejmenší šanci, Georgi. Vždyť to dobře víte.“

„Možná,“ pokrčil Gunn váhavě rameny.

„Proč by jinak státní zástupce Donalda zprostil obvinění ze zabití?“

„Protože věděl, že by ho u soudu nikdy neusvědčili, pane Macleode.“ Poškrábal se na hlavě. „Ale soud Svobodné církve skotské… to je něco úplně jiného.“

Fin si povzdechl a souhlasně přikývl. Zaplavil ho pocit starosti o přítele i obava, že mu nedokáže pomoct.

Gunn se na něj chvíli díval a pak se obrátil zpátky k letadlu v údolí. „Nevím, jak ho odsud dostaneme. Ale ve Stornoway ho nejspíš budou chtít na analýzu. Možná že na letišti se najde prostor, kde by nám ho dovolili hangárovat. Nebo ve staré Clansmanovce. Myslím, že ta továrna je pořád ještě prázdná. Jenže ulicemi bychom ho asi neprovezli. To letiště bude přece jen nejlepší řešení.“

Obrátil se na Fina, jestli souhlasí, ale ten ho téměř nevnímal. „Georgi, je nějaká naděje, že bych se mohl zúčastnit pitvy?“

„Tak na to můžete rovnou zapomenout, pane Macleode. Nic ve zlém. Byl jste dobrý polda. A určitě byste byl se svými zkušenostmi při pitvě užitečný. Ale u policie už nepracujete. Jste jen svědek objevu letadla. Vy a John Angus Macaskill.“ Nesměle přešlápl. „Než jsme odjeli, volali mi, že vyšetřovací tým už je na cestě. A jestli vás pustím jen na dohled od pitevny, je dost pravděpodobné, že další, koho na tom stole otevřou, aby zjistili příčinu smrti, budu já.“ Do jeho úsměvu se přimísily rozpaky a vzápětí zmizel. „Proč Piskoř Macaskill nepřišel oznámit nález s vámi?“

Fin zaváhal. Vzpomněl si, jak podivně Piskoř na nález letadla zareagoval. Než se Fin stihl vrátit zpátky nahoru ke kamenným úlům, Piskoř se sbalil a zmizel. Ani během dlouhého pochodu zpět k zaparkovanému suzuki ho Fin nikde nezahlédl. Rozpačitým pohledem zalétl ke Gunnovi a pokrčil rameny. „Asi mu připadalo, že to není potřeba.“

Gunn se na něj pevně zadíval. „Nezamlčujete přede mnou náhodou něco, pane Macleode?“

„Ne, Georgi. Nic.“

Gunn vzdychl. „No dobře. Nemám teď zrovna čas po něm pátrat. Ale jestli ho uvidíte, vyřiďte mu, ať se při nejbližší příležitosti zastaví na policejní stanici ve Stornoway. Budu od něj potřebovat výpověď.“

SEDMÁ KAPITOLA

Ani ne o hodinu později Fin odbočil ze silnice na oblázkovou cestu. Zaparkoval u dveří Piskořova starého stavení, i když podvědomě tušil, že ho tam nenajde. Vysoká tráva rostoucí všude kolem se ohýbala ve větru. Fin vystoupil z auta a rozhlédl se po písčitém pobřeží. Odtud z vršku dohlédl přes zátoku obklopenou rozlehlou pláží až k ostrovům Tolm a Triassamol, které se v šikmém večerním světle téměř ztrácely.

Dveře z nenatřeného dřeva, které od deště a větru zešedlo a zdrsnělo, byly pootevřené. Závlačka i zámek zrezivěly a dřevo pod nimi barvila stékající vlhkost dohněda. Finovi bylo jasné, že jestli od tohoto zámku někde existuje klíč, stejně by se v něm neotočil. Na ostrově nikdo nezamykal. Proč taky krást u někoho, kdo nic nemá?

Fin zatlačil do dveří dlaní a otevřel je do šera. V tichu, které vládlo uvnitř, se hlasitě rozlehlo jejich zavrzání. Jakmile Fin vstoupil, skučení větru prohánějícího se po venkovních kopcích okamžitě ztlumila síla zdí.

„Kdo to, sakra, je?“ Hlas přicházel odkudsi zpoza rozptýleného paprsku světla dopadajícího šikmo skrz jedno z okének ve vzdálenější části stavení. Byl ostrý a příkrý, ale také trochu vyplašený. Fin ukročil stranou, aby viděl dál do nitra domu, a na okraji jednoho z křesel u vyhaslého ohně spatřil sedět Annu Bheag. Její dlaně spočívaly na opěrkách, byla napjatá a připravená ve zlomku vteřiny vyrazit. Jako kočka. Ale špatně krmená, samá kost a kůže, zubožená a s očima planoucíma nenávistí. Růžově obarvený proužek na hlavě odrážel světlo z okna a zářil v přítmí jako neon.

„Fin Macleod. Jsem přítel tvého otce.“

„Můj otec nemá přátele,“ zaprskala.

„Kdysi míval.“

Zůstávala ve střehu. Naklonila hlavu k rameni a přivřenýma očima si ho prohlížela skrz prachové částečky tančící v paprsku slunečního světla. „Ty seš ten slizkej týpek, co nás předevčírem šmíroval oknem na Suaineabhalu?“

Fin se usmál. „Ano, to jsem byl já. Ale že bych byl ‚slizkej‘, to mi ještě nikdo neřekl.“

„Tak na co jsi čuměl?“

„Na tebe.“

Jeho přímost ji překvapila. „Proč?“

„Chtěl jsem se podívat, jak vypadá dcera mého starého kamaráda.“

„Už jsem ti říkala, že ten sráč žádný kamarády nemá.“

Fin opatrně popošel o několik kroků do nitra domu a všiml si, jak ztuhla. „Chodili jsme spolu do školy.“

„Nikdy jsem neslyšela, že by o tobě mluvil.“

„Byl jsem dlouho pryč.“

„Proč by ses vracel do týhle prdele světa?“

Fin pokrčil rameny a v duchu se sám sebe zeptal na totéž. „Protože jsem tu doma. A protože tu mám syna, o kterém jsem skoro osmnáct let vůbec nevěděl.“

V očích se jí probudila zvědavost. „Tady v Uigu?“

„Ne, v Ness. Právě odešel na univerzitu.“

„Tak to musel chodit na Nicolson. Možná ho znám?“

„Možná. Fionnlagh Macinnes.“

Její napětí trochu polevilo. „Ty seš Fionnlaghův táta?“

Fin přikývl.

„Do Fionnlagha byly všechny holky celý pryč.“

Fin si vybavil, jak o něm kdysi Marsaili řekla totéž. „Ty taky?“

Tvář se jí rozjasnila náznakem úsměvu a odpovědí mu bylo vyhýbavé: „Možná.“ Pak se její výraz opět zachmuřil. „Říkal jsi, že se jmenuješ Macleod.“

„To by bylo na delší vyprávění, Anno. Oba jsme po většinu jeho života byli přesvědčení, že je synem někoho jiného.“

„A kde jsi teda byl celou tu dobu?“

„Na pevnině. V Glasgow, pak v Edinburghu.“

„Ženatej?“

Přikývl.

„A co na to tvoje žena, když zjistila, že máš dítě s někým jiným?“

„Nepřijela se mnou.“

„Proč ne?“

Až do této chvíle trpělivě zodpovídal příval jejích otázek. Teď se však začala nořit do temného koutu jeho života, kde byla jeho duše dosud obnažená a rána v ní příliš čerstvá. Zaváhal.

„Tys ji opustil?“

Fin si odsunul židli od stolu. Zdálo se mu, že jeho kroky zavrzaly na prkenné podlaze nepatřičně hlasitě. Posadil se. „To není tak jednoduché.“

„No, buď jsi opustil ty ji, nebo ona tebe.“

Fin upíral pohled na své ruce. Takhle to tedy bylo? Jemu to tak nepřipadalo. Šestnáct let trvající manželství bez lásky se prostě a jednoduše rozpadlo, jakmile zmizela jediná věc, která je dva držela pospolu. Zvolna zavrtěl hlavou. „Měli jsme syna. Robbieho. Bylo mu sotva osm.“ Nedokázal k ní zvednout pohled, ale ihned si povšiml změny v jejím hlase. Ozval se tlumeně a byl v něm patrný náznak soucitu, jako by tušila, co přijde.

„Co se stalo?“

Chvíli nedokázal ovládnout hlas. Proč bylo tak těžké téhle holce povědět, že vlastně ani neví? „V Edinburghu ho srazilo auto a ujelo.“ Kdyby zavřel oči, spatřil by policejní fotografie ulice založené do spisu, který se nedokázal přimět zahodit.

Ve starém stavení se rozhostilo dlouhé mlčení. Konečně Fin zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Ve tváři se jí zračily smíšené pocity. Soucit, zmatek, strach. Ale ne z něj. Rozhodla se k úhybnému manévru. „Takže tys chodil s tátou do školy?“

„Chodil.“

„A byl už tehdy takhle na přesdržku?“

Teď Fin nedokázal zadržet úsměv a po něm neslyšný smích. „To teda byl.“

I ona se rozesmála a v tom okamžiku se z nehezké pubertální vyznavačky gotiky proměnila v pohlednou dívku s jiskrnýma očima. Skoro se té změny ulekl. Její vzhled se sice proměnil, ovšem drsný slovník zůstal. „Tak jak jste se, do prdele, mohli vůbec spřátelit?“

„Slyšela jsi někdy o Iolaire?“

Zavrtěla hlavou a Fin si uvědomil, jak rychle se na minulost zapomíná. Nemělo by to však pro něj být žádné překvapení. Sám o tom nevěděl nic až do onoho dne na mysu Holm.

OSMÁ KAPITOLA

S Piskořem Macaskillem jsem se seznámil, když jsem z crobostské školy v Ness odešel do třetího ročníku Nicolsonova institutu ve Stornoway. My Nessáci jsme měli trochu nos nahoru a mysleli jsme si o sobě, že jsme něco víc. Dokud jsme nepřišli na Nicolson, kde jsme zjistili, že nos nahoru mají i všichni ostatní. Uigáci, parta z Lochs, kluci z divokého západu od Carloway. Ale velkoměsto to z nás brzy vytlouklo.

Dnes se tomu označení směju, ale tehdy jsme Stornoway skutečně tak vnímali. Bylo to jediné město na ostrově. Se svými obchody a kavárnami, restauracemi a s vnitřním a vnějším přístavem. Kotvila tu hebridská rybářská flotila a žilo tu jedenáct tisíc obyvatel. Kino byste tu tehdy bohužel nenašli, protože církev si jeho zavření vynutila poté, co uvedlo muzikál Jesus Christ Superstar. Tak se to alespoň tradovalo, ale jelikož jsem to nezažil, nemůžu to potvrdit. Původní biograf se stal sídlem klubu charitativní organizace na pomoc britským válečným veteránům Royal British Legion a zůstal jím dodnes.

Církev tehdy ovládala místní život a v mnoha ohledech ho ovládá i dnes. Všemi svými početnými odnožemi. Největší z nich však byla presbyteriánská Církev skotská a odštěpená Svobodná církev. Když jsem byl malý, nesměla na den Páně létat letadla, a dokonce i trajekty měly zakázáno vyplouvat. Nenašli byste jediný otevřený obchod, kavárnu, trafiku nebo stánek se smaženou rybou s hranolky. Nedělní noviny si člověk přečetl až v pondělí, a když jste si v sobotu zapomněli koupit cigarety, čekala vás ještě útrpnější neděle než obvykle.

Toho roku měli ale Uigáci k nosu nahoru skutečný důvod. Přijeli s vlastní kapelou. Šesticí, která spolu hrála už od základky. Říkali si Solas, gaelsky „útěcha“, a už si stačili vytvořit vlastní styl, který spočíval v kombinaci tradiční keltské hudby a rocku. Eklektická směs, která je do pár let měla vynést na pozici komerčně nejúspěšnější kapely jejich generace.

Nejdřív jsem o nich ani nevěděl. Měl jsem plné ruce práce, abych si přivykl na život na koleji Gibson Hostel na Ripley Place. V pondělí ráno jsme přijížděli autobusem z Ness a zpátky jsme se vraceli v pátek večer. Ne že by se mi po životě v Crobostu stýskalo. Tou dobou byli mí rodiče už dlouhá léta po smrti a soužití s tetou bylo spartánské. Artair odešel na školu Lews Castle, protože na Nicolson neměl dost dobré známky. Dnes by si něco takového škola k dětem nedovolila, aby jim nepodkopávala sebevědomí. Tehdy to ale nikoho nezajímalo. Vztah s mou školní láskou, Marsaili Macdonaldovou, byl tou dobou u ledu, a tak jsem se během těch prvních měsíců snažil hlavně zapomenout a najít si nové kamarády.

O Solasu jsem se poprvé doslechl, když škola vyhlásila, že se bude konat ceilidh. Na tomto tradičním keltském hudebním setkání měla hrát nějaká studentská kapela z Uigu. Zkoušela v jedné z postranních budov, a tak jsem tam zašel, abych zjistil, jestli má na ceilidh vůbec smysl chodit. Bylo to rozhodnutí, které změnilo celý můj život.

Kapela měla šest členů.

Na klávesy hrál Roddy Mackenzie, který kapelu zároveň vedl. Jeho slovo bylo zákon. Měl syntetizátor. Yamahu DX-9. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Smyčce, dechy, klavír, lidský hlas. Dokázal tím zjevně vyprodukovat jakýkoli zvuk a přesvědčit posluchače, že je autentický. Roddy byl fešák. Asi sto osmdesát centimetrů vysoký, kolem hlavy mu padaly husté světlé kudrny a okolí rozčiloval tím, že svým úsměvem dokázal člověka okouzlit, i kdyby dotyčný sebevíc nechtěl.

Bubeník Murdo „Virbl“ Mackinnon do Nicolsonu přijel s jedním párem činelů a jedním vířivým bubnem. Místo basového používal přepravní bednu a místo tom tomů plechovky od sušenek. Když školu opouštěl, odvážel si kompletní soupravu Ludwig.

Kytarista Uilleam Campbell byl pomenší citlivý kluk, kterému nikdo neřekl jinak než „Kombo“. Na ostrově měl nějakou přezdívku kdekdo, neboť křestní jména i příjmení se často opakovala. Kdyby mu někdo poslal pohled z Austrálie na adresu „Kombo, ostrov Lewis, Skotsko“, bez problémů by mu došel.

Na basovou kytaru hrál Iain MacCuish. Říkali mu Rambo, protože někoho ještě míň podobného Sylvestru Stallonovi byste si představili jen těžko.

A pak tu byl Piskoř. Tu přezdívku si vysloužil tím, že hrál na keltskou píšťalu. Jako by se s ní už narodil. V jeho rukou z ní tryskala čistá, čarovná hudba, vzlétala do výšin a zase klesala s hbitými pohyby jeho prstů i s pouhým našpulením rtů. Působilo trochu bizarně, že ji vyluzuje takový hromotluk, jehož vznětlivost a temné nálady jsem měl v budoucnu mít možnost tak důvěrně poznat. Byl tak chytrý, že zatímco já trávil hodiny a hodiny přípravou na ročníkové zkoušky, Piskoř si někde klidně líčil na králíky a lovil bez lístku pstruhy v Red River, a přesto měl nejlepší prospěch ze všech. Význam slova autistický jsem tehdy neznal, ale kdyby se mě někdo zeptal dnes, odpověděl bych, že takový byl Piskoř Macaskill. Nebo k autismu alespoň neměl daleko.

Mairead Morrisonová v kapele hrála na housle a zpívala. Měla hlas jako anděl, tělo rozpalující touhu v každém puberťákovi a úsměv, kterým lámala srdce. Dlouhé tmavé vlasy jí spadaly na rovná ramena a její keltské oči hleděly omračující modří. Zamiloval jsem se do ní v prvním okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Tak jako každý druhý kluk od nás ze školy.

Postával jsem opodál, zatímco kapela se po zkoušce pustila do balení. Když Mairead odložila housle, divže mi nevypadly oči z důlků a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že hlas, který křikl „Hej!“, mluví se mnou. Patřil urostlému chlapci s rezavými vlasy a nafialovělou pěticentimetrovou jizvou na levé tváři. Stál na opačném konci třídy. Podíval jsem se na něj. „Jak se jmenuješ?“ houkl na mě.

„Fin. Fin Macleod.“

„Odkud seš, Fine?“

„Z Crobostu.“

„Do prdele, další Niseach!“ Bylo to gaelské označení pro lidi z okresu Ness na severozápadním konci ostrova, kde jsem žil. Jeho komentář zbytek kapely rozesmál. Všiml jsem si, jak se na mě Mairead podívala, a zčervenal jsem. „Co naplat, budeme si s tebou muset vystačit,“ konstatoval zrzoun. „Já jsem Kenny John, ale každej mi říká Kenny Mor.“ Tedy Velký Kenny. „Potřebuju pomoct odtahat všecky tyhle krámy na chodbu.“

„K čemu potřebuješ pomoc? Doteď jsi to vždycky zvládnul sám.“ Piskořova slova byla sice určená Kennymu, ale vzteklým pohledem si měřil mě.

„Máme novou aparaturu, Piskoři. A kupu Roddyho věcí. Sám to neutáhnu.“

„Kecy! Nepotřebujeme další ocásky!“ A Piskoř vztekle odešel.

Kenny se zazubil. „Kašli na něj. Naprdnul se, že jsi očumoval Mairead.“

Zase jsem zrudl, tentokrát až po kořínky vlasů, a Mairead se na mě zářivě usmála. Tehdy jsem netušil, jak osudově Piskořova posedlost Mairead v budoucnu ovlivní jeho život. Kenny po mně hodil papírovou krabici. „Kabely sem. Pěkně smotat a svázat.“

Došel jsem k němu a zašeptal: „On Piskoř s Mairead… to…?“

Kenny se zasmál: „O tom si může nechat zdát.“ A šeptem dodal: „Jako my všichni.“ Pohledem zalétl ke klávesistovi. „Ta patří tamhle Roddymu.“ Pak se podíval zase na mě. „Tak pomůžeš mi, nebo ne?“

Přikývl jsem.

A tak se stalo, že jsem se na zbytek svého studia na Nicolsonu stal řidičem a bedňákem Solasu.

Mělo to ještě další důsledek, totiž že jsem se stal i členem motorkářské party. Nebyl to žádný gang. Obyčejní kluci, kteří touží osedlat cokoli, co má dvě kola a motor, jakmile jim bude šestnáct. První s tím přišel Roddy, což nikoho nepřekvapilo, protože měl mnohem bohatší rodiče než my všichni ostatní. Dostal nablýskaný, jasně červený moped. Jezdíval po městě s Mairead na nosiči. Vždycky se ho držela rukama kolem pasu a my ostatní jsme si jen představovali, jaké to asi musí být, když se k němu takhle tiskne. Nevím, do jaké míry to bylo v souladu s předpisy, vozit někoho na nosiči, ale strážník je nikdy nezastavil.

Tím asi u většiny z nás probudil chuť se mu vyrovnat. Jakmile jsme si to mohli dovolit, pořizovali jsme si jeden po druhém malý moped s objemem padesát kubíků, který ve skutečnosti nebyl o moc lepší než motorizované jízdní kolo. Můj jediný příjem plynul z ježdění se Solasem — v pátém ročníku už hrávali na tanečních zábavách, různých ceilidh i po hospodách po celém ostrově, dokonce i na Harrisu, a já se trošku přiživoval na jejich úspěchu. Jenže v době, kdy jsem si i já mohl pořídit starý, ojetý moped, bylo Roddymu už sedmnáct a přesedlal na stopětadvacítku značky Vespa T5 Mk1. Zářivě modrou. Pochopitelně z druhé ruky. Byl to jen skútr a opravdoví fanoušci motorek by se mu vysmáli, ale pro nás to byl hotový klenot.

V kapele vždycky vládla určitá rivalita mezi Roddym a Kombem. Ti dva byli hnací tvůrčí silou té neotřelé hudby, kterou se Solas začínal vymezovat. Toto soupeření se však přelévalo i do našeho motorkářského společenství. Netrvalo dlouho a i Kombo přijel na své vlastní stopětadvacítce. Na značku si už nevzpomínám, zato tu barvu vidím naprosto jasně. Byla ohnivě žlutá. Stejně jako kvítky mochny, které v létě vyrůstaly mezi kapradím na pobřeží. Když přijížděl Kombo, nikdo ho nemohl přehlédnout.

Většinu volného času jsem trávil opravami svého mopedu, abych ho vůbec udržel v provozu. Byla to značka Puch. Dakota VZ50. Měl vzduchem chlazený motor s třístupňovou převodovkou a byl v posledním tažení. Zpátky do Ness jsem ho nikdy nebral. Nejen kvůli tomu, že by mi ho teta neschvalovala, ale také proto, že jsem měl vážné pochybnosti, jestli by mě tam kdy dokázal dopravit.

Za krásných jarních odpolední jsme po škole vyjížděli kolem čerpací stanice a výrobního závodu Kennetha Mackenzieho po Oliver’s Brae směrem k letišti a odbočkou pak na mys Holm. Tento cípek pevniny vybíhal do moře těsně před úzkým pruhem pláže a náspem vedoucím na poloostrov Eye. Pole kolem nás ležela ladem a žlutě zářila záplavami pampelišek. Stálo tu několik budov holmské farmy, ale od těch jsme se drželi dál a scházeli se hned za místem, kde silnice končila a otevíral se výhled na skaliska známá pod názvem Beasts of Holm.

Na opačné straně zátoky bylo vidět závod v Arnishi i podsaditý maják na skalách. Měli jsme odtud nádherný výhled na celé Stornoway. Lenošili jsme a nastavovali tvář slunci ukrývajícímu se za stromy na kopci, na němž stál hrad. Po větru se nesl vzdálený ruch města upozaděný hukotem moře a křikem ústřičníků a konipasů poletujících kolem.

Nic zvláštního jsme tu nedělali. Jen jsme se tak poflakovali na sluníčku, kouřili, pili pivo, pokud jsme nějaké měli, a flirtovali s holkama, které jsme sem svezli na motorkách.

Jestli si tam na mysu někdo z nás vůbec všiml onoho ošlehaného žulového obelisku obehnaného čtvercovým plůtkem z železných prutů, asi si pomyslel, že je to nějaký válečný pomník. Ale podle mě mu nikdo z nás nevěnoval žádnou pozornost. Až do onoho dne, kdy jsme dostali od jednoho starce vynadáno, že nemáme úctu k mrtvým.

Bylo páteční odpoledne. Někteří jsme už měli po škole, a tak jsme vyrazili na Holm, abychom si užili jarního sluníčka, než se rozjedeme autobusem domů. Nejdřív jsme si muže nevšimli. Stál na mysu u toho rezivého plůtku obrostlého vysokou trávou a plevelem. Osamělá shrbená postava v černém, s řídkými bílými vlasy poletujícími ve větru kolem hlavy.

Zpozoroval jsem ho, už když jsme parkovali, ale brzy jsem na něj zapomněl, protože vypukla hádka mezi Piskořem a Velkým Kennym. Už nevím, čím to začalo. Zrovna jsem hučel do jedné pěkné holky jménem Seonag, kterou jsem na Holm přivezl na motorce. Kolem se ozýval smích a někteří kluci si v brašnách dovezli pivo. Moji pozornost upoutal až tón hlasů, které náš hlouček překřičely. Zazníval v nich nelíčený vztek. A výhrůžka. Když jsem se otočil, uviděl jsem, jak Piskoř oběma rukama strčil Kennyho do hrudi. V tom pohybu bylo tolik energie, že Kenny klopýtl několik kroků vzad. Piskoř se mračil, jako když se chystá strhnout bouřka.

„Už tě mám fakt plný zuby, Coinneachu!“

Jakmile Piskoř Kennyho oslovil gaelským jménem, věděl jsem, že je zle. Kenny sebral zbytky své důstojnosti a vypjal hruď. „A ty jsi totální magor, Macaskille, je ti to jasný?“

Ten posměšek zapůsobil, jako když se zamává býkovi před nosem červeným hadrem. Piskoř se na něj vrhl a máchal kolem sebe pěstmi. Jedna zasáhla Kennyho do hlavy, druhá na bránici a oba jeden na druhém žuchli do trávy. Kenny vykopl kolenem vzhůru ve snaze trefit Piskoře do rozkroku, jenže těsně minul. Viděl jsem, jak na jeho rty dopadla Piskořova mohutná pěst a vytryskla z nich krev.

Vmžiku jsme se na ně tři nebo čtyři vrhli. Chytili jsme statného flétnistu za ruce i ramena a snažili se ho odtáhnout od Kennyho, lapajícího po vzduchu. Jenže Piskoř byl šílený vzteky. Popadl ho jeden z těch jeho záchvatů, kdy se zcela přestával ovládat. Ke vší smůle jsem stál nejblíž a byl jsem také první, kdo okusil klouby tvrdé jako kuličkové ložisko. Udeřil mě do spánku a srazil k zemi. V očích se mi roztančily jiskry, úplně stejně jako o všechny ty roky později.

Když jsem přišel k sobě, Piskoř opět upínal svoji pozornost na Kennyho a blížil se k němu. Z krku se mu dral zvuk podobný vrčení. Nikdo z nás se s ním nemohl měřit. Jenže ta jedna umíněná část mého já, která mě vždycky dostala do potíží, mi vlila do žil planoucí odhodlání a já vyrazil do boje bez rozmyslu a beze strachu. Asi nám s Piskořem bylo souzeno, abychom své rozepře vždycky řešili pěstmi.

Vrhl jsem se střemhlav vpřed, jak nás to naučili na ragby, a zasáhl ho ramenem těsně nad kolena. Skácel se jako špalek obličejem do hlíny. Vlastní vahou si vyrazil z plic všechen vzduch. Vzdech, jenž se při tom ozval, neměl daleko k hukotu příboje. Myslím, že nebýt onoho hlasu, který se vznesl nad jekot a výkřiky zděšení i povzbuzování, byl by mě tehdy snad zabil, jakmile by popadl dech.

Nikdo z nás si nevšiml, že se stařec přiblížil. Jeho křik však prorazil vřavu, hlasitý a ostrý jako rapír.

„Co si o sobě vůbec myslíte? Chovat se jako pitomci v přítomnosti mrtvých. To ve vás vážně není kapka úcty?“ Kdyby promluvil anglicky, možná by na nás slova tak silně nezapůsobila. Ale gaelština jim tak nějak dodala váhy.

Ztichli jsme, jako když utne. Já s Piskořem jsme dosud leželi na zemi a těžce oddychovali. Všichni hleděli na starce. Na sobě měl obnošený černý oblek a na šedé vlněné vestě pod ním jsem si všiml skvrn od jídla. Placatou čepici, kterou před chvílí u pomníku svíral v ruce, si teď s rozhodností nasadil na hlavu. Zastínila sice částečně jeho pohled, ale viděl jsem, že oči pod ní byly temné a plné hněvu. Obličej visel na kostnaté lebce a jeho kůži, která byla jinak bílá jako husí peří, tu a tam pokrývaly hnědé stařecké skvrny. Zdvihl ruku, v níž třímal hůl, a uzlovitým prstem ukázal na mě.

„Měl by ses stydět, mladý Fine Macleode.“ Při zvuku vlastního jména ve mně hrklo. Netušil jsem, co je zač. Škrábal jsem se na nohy a on se zatím obrátil na Piskoře. „A ty taky, Johne Angusi Macaskille.“ Viděl jsem, že i Piskoře to zaskočilo. „Oba byste se nad sebou měli zamyslet. Ani jeden z vás by tu dnes nebyl, kdyby se Johnovi Macleodovi tenkrát nepodařilo dostat se s lanem na břeh.“

Pak se jeho pohled stočil k Velkému Kennymu. Na okamžik utkvěl na zkrvavených ústech. „A ty bys měl být vděčný, Coinneachu Iaine Macleane, že se tvůj dědeček narodil během dovolené v roce 1916, jinak bys tu dnes taky nebyl.“

Nikdo nevěděl, co na to říct. V nastalém tichu k nám doléhal vzdálený ruch dopravy na South Beach a můj pohled, nevím proč, zabloudil na šiky náhrobních kamenů na sanndabhaigském hřbitově, stojící na stráži s němou výčitkou za naše provinění, o němž jsme ani nevěděli, že se ho dopouštíme.

Stařec sklonil hlavu a odbelhal se o holi středem našeho hloučku do míst, kde začínala cesta. Dívali jsme se za ním, jak nám mizí v dálce svým pomalým, odhodlaným krokem směrem k hlavní silnici.

„Ty vole, o co mu šlo?“ ozval se kdosi. Ale mě už ostatní nezajímali. Veškerou mou pozornost upoutal pomník tyčící se opodál. Stařec ve mně probudil zvědavost. Zneklidnil mě a při vzpomínce na jeho slova mě podivně zamrazilo. Na rvačku s Piskořem jsem dočista zapomněl. Odpojil jsem se od skupiny, jejíž vzrušené brebentění odnášel vítr, a poprvé v životě vkročil na mys. Samotný památník vypadal žalostně. Byl ošlehaný vichry a lijáky, zanedbaný a černá vytesaná písmena se málem nedala ani přečíst. Ten, kdo ho na tomto místě vztyčil, byl dávno mrtev a jeho pohnutky už dlouho zapomenuty.

Svět kolem mne se zcvrkl, jako bych se propadl do nějakého jiného rozměru. Přidřepl jsem a rukou otřel nápis. Mé vědomí v tu chvíli zcela ovládla ta slova a výjevy, které ve mně vzbuzovala.

Tento pomník zde vztyčili obyvatelé ostrova Lewis na věčnou paměť členů Královského námořnictva, kteří přišli o život na skaliscích Beasts of Holm při katastrofě na Iolaire dne 1. ledna 1919. Z 205 obětí bylo 175 rodáků z našeho ostrova a Lewis pro ně i pro jejich druhy stále truchlí. S vděčností za jejich službu a zármutkem nad jejich odchodem.

Slyšel jsem vzdálený hluk motorů, pokřikování pozdravů a zvuk přidávaného plynu a skupinka se rozjela loukou na cestu k domovu. Vstal jsem, když vtom jsem vedle sebe zahlédl nějaký stín. Byl to Piskoř. Ve tváři měl podivný, nechápavý výraz. Za ním stál se svou motorkou Kenny a zíral naším směrem, skoro jako by se bál jít se podívat sám. Na hádku i její příčiny jsme všichni tři už zapomněli. Pátral jsem v Piskořových očích po nějakém náznaku, že tomu rozumí, ale když jsem ho nenašel, zeptal jsem se: „Co je Iolaire?“

Pokrčil rameny: „Nemám páru.“

Toho večera panovalo zvláštní světlo. A když autobus v barvaském vřesovišti míjel kolibu se zelenou střechou, projelo mnou zachvění. Tentokrát jsem na tomto místě, kde otec a matka přišli o život, jejich přítomnost pocítil snad ještě silněji než kdy předtím.

Když jsem dorazil domů, nebe bylo podivně fialové se šmouhami šedi a na obzoru, kde zpoza mraku rozlévalo neviditelné slunce své roztavené zlato, se barvilo dožluta. Za Minchem jsem dohlédl na sutherlandské vrchy tak jasně jako snad ještě nikdy. Což znamenalo, že se blíží špatné počasí.

Nedokázal jsem na starce přestat myslet. Asi jsem byl neobvykle zamlklý, protože teta jinak nemívala ve zvyku se ptát, co se mnou je. Byla podivně netečný člověk, uzavřená povaha, která jen málokdy dala průchod svým citům. Nikdy se ke mně nechovala zle, ale vždycky jsem z ní cítil trpkost způsobenou tím, že se musela ujmout břemene péče o sirotka po své mladší sestře. Jako bych ji okradl o život. O život, který v mých očích už stejně skončil a jen uplýval v bezútěšné osamělosti v rozlehlém domě za vesnicí s výhledem na molo.

Seděla u kuchyňského stolu v jednom ze svých barevných šifonových šálů. Na krbové římse hořely svíčky a vzduch ztěžkl dýmem z vonných tyčinek a cigaret. Bylo to jako melancholická vzpomínka na nějaký jiný život ve světě šedesátých let, plný mládí a naděje.

„No tak,“ vyrukovala na mě teta. „Vysyp to, Finlayi.“ Nikdy se mnou nemluvila gaelsky. A nikdy mi neříkala Fin. Nejspíš jako jediný člověk na světě.

„Co bylo Iolaire?“ zeptal jsem se.

Zvědavě po mně koukla. „Proč se ptáš?“

„Dneska jsem viděl památník na Holmu.“ Nevím proč, ale nechtělo se mi vyprávět jí o příhodě se starým mužem.

Oči se jí zaleskly a zahleděly se do jakési vzdálené minulosti. Zavrtěla hlavou. „Je to něco, o čem se nikdy pořádně nemluvilo. A dnes už to asi upadlo v zapomnění.“

„Co se stalo?“

„Prý to byla ta nejhorší námořní katastrofa v britských mírových dějinách. Horší byl už jen Titanic.“

„A ta se přihodila tady na Lewisu?“ Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Jak to, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel?

„Stalo se to tragického rána na Nový rok na skaliscích Beasts of Holm. Na dohled od světel stornowayského přístavu, kde na molu čekaly stovky lidí.“ Na pár minut se odmlčela, ztracená v myšlenkách. Neodvažoval jsem se hlesnout, protože jsem se bál, že už mi víc nepoví. Konečně promluvila. „Psal se rok 1919. První světová válka zrovna skončila a Bůh ví, že v tom nesmyslném konfliktu zahynulo našich mužských dost a dost. A ti, kteří přežili, se vraceli domů. Zoufale toužili opět stanout na půdě rodného ostrova, pocítit objetí svých matek, žen, synů a dcer.“

Teta si k jídlu vždycky dávala jednu skleničku vína. Toho večera se však natáhla pro lahev a dolila si druhou.

„Byli to záložníci královského námořnictva,“ pokračovala. „Z Lewisu a Harrisu. Na příkaz ministerstva je odvezli vlakem z Inverness a vysadili je na molu ve vesnici Kyle of Lochalsh. Kontradmirál pro ty, co se už nevešli na poštovní parník rejdařství MacBrayne, zrekvíroval starou paroplachetnici Iolaire. Nalodilo se přes dvě stě osmdesát mužů, jestli si dobře vzpomínám.“ Zavrtěla hlavou. „Zoufale nevyhovující plavidlo. Vojáci byli v plné polní, na sobě těžké boty. Spousta z nich neměla záchrannou vestu a většina si ani neměla kam sednout.“ Napila se vína. „Moře bylo rozbouřené. Ale už byli na dohled od domova. Viděli světla přístavu. Někdo tvrdil, že posádka na oslavu nového roku popíjela whisky. Jestli to byla pravda, se už nikdy nedozvíme, ale kapitán nastavil do přístavu nesprávný kurz a Iolaire u Beasts of Holm najela na skálu.“

Vstala, vzala si sklenici a zahleděla se z okna na zátoku pod domem. Uviděla ve skle vlastní odraz a zaujala pózu, která jí nejspíš připadala odpovídající pro vyprávění tak tragického příběhu.

„Taková ironie. Přežít celou válku a pak ztroskotat sotva pár metrů od pobřeží. Moře bouřilo a spoustu z nich to mrštilo na skaliska. Jiní zase neuměli plavat. Nenaučili se to.“ Otočila se ke mně. „Vždyť víš, jak to s ostrovany chodí.“ Opět se zahleděla z okna a pozdvihla sklenku k ústům. „Někteří byli v nejlepším věku, jiní teprve dospívající chlapci. Zahynulo tam přes dvě stě mužů. Skoro sto osmdesát z nich pocházelo z ostrova. Některé vesnice té noci přišly o všechny své mužské. O všechny do jednoho, Finlayi.“

Obrátila se zpět do pokoje. Do obličeje jsem jí proti podvečernímu světlu v okně neviděl, plameny svíček zdůrazňovaly jen mihotavý obrys její tváře. Připadal mi prázdný, jako lebka. Řídké vlasy obklopovaly hlavu jako svatozář z chmýří.

„Jednou jsem slyšela staré chlapy z vesnice, jak o tom vyprávějí. Když jsem byla malá. Bylo to jedinkrát, co si pamatuju, že by o tom někdo mluvil. Přiváželi prý těla do Ness ve velkém. Na dvoukolácích tažených koňmi. Každý vezl čtyři nebo šest rakví celou tu dlouhou cestu po západním pobřeží.“ Odložila sklenici a zapálila si. Kouř se kolem ní svíjel jako pára vydechovaná za mrazivého rána.

„Přišli jsme o někoho? Tedy, naše rodina, myslím.“

Zvolna zavrtěla hlavou. „Ne. Macleodovi z Crobostu byli jediní, kteří měli štěstí. Tvůj dědeček byl devatenáctiletý kluk. Byl ve válce jen rok. Bůhví, jak se mu podařilo se zachránit.“ Podívala se na mě a naklonila hlavu s podivným výrazem. „Otec tvého otce. Kdyby utonul jako ostatní, dnes bys tady neseděl.“ A mnou projelo stejné mrazení jako odpoledne, když autobus projížděl kolem koliby.

„Kdo byl John Macleod?“ ozval jsem se přiškrceným hlasem. „Je z naší rodiny?“

„Myslíš Johna Finlaye Macleoda?“ Dopila zbytek vína ve sklenici. „Co já vím, tak ne. Ale byl to hrdina. Nějak dokázal doplavat ke břehu s lanem. Přesně pod to místo, kde dnes stojí pomník. Zachránil tím čtyřicet lidí. Včetně tvého dědečka.“

Víkend jsem prožil ve stavu nejistoty a sklíčenosti. Nedokázal jsem se zbavit myšlenek na ty nebožáky, kteří přežili válku jen proto, aby pak zahynuli před vlastním prahem. A ono vědomí, že můj dědeček přežil, zůstávalo v mé mysli jako lehce nepříjemná pachuť v ústech. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, co to je.

Pocit viny.

Ti, kdo při katastrofě uniknou smrti, prý pocitem viny trpívají často. Proč jsem zrovna já přežil, když tolik ostatních nepřežilo? Nejspíš jsem zprostředkovaně zažíval něco podobného. Kdyby můj dědeček zahynul jako ostatní, nebyl bych dnes na světě. A to mě vedlo k otázce, proč tu jsem.

Počasí se skutečně zkazilo. V sobotu večer se z jihozápadu přihnala vichřice s hradbami černých mračen, které krvácely déšť. Té bezútěšné neděle jsem sledoval, jak mi stéká po okně, a už jsem se nemohl dočkat, až ráno nastoupím na autobus do Stornoway.

V pondělí se vítr utišil, ale pořád bylo zataženo a mdlé denní světlo prostupoval zelenošedý tón, jako bychom byli všichni zavření v nějaké plastové dóze. Vítr však už stihl vysušit silnice i trávu a já se při cestě autobusem snažil myslet na suchopýr tančící na rašeliništích, abych si vyčistil hlavu.

Pokoušet se soustředit na výuku by byl předem prohraný boj, a tak jsem vyrazil rovnou do knihovny, která sídlila v šesti stavebních buňkách na rohu Keith Street. Napadlo mě, že by tam mohli mít v archivu výtisky Stornoway Gazette. Ano, potvrdila mi dáma u výdejního pultu. Archiv prý najdu v zamčené místnosti po pravé straně. Který ročník mě zajímá? 1919, odpověděl jsem.

Udiveně zvedla jedno obočí. „Koukám, že dnes ráno je o něj nějaký zájem. Pracujete v Nicolsonu na nějakém projektu?“ A když viděla, jak se nechápavě mračím, dodala: „V oddělení místních a gaelských dějin si už nějaký jiný mladík prohlíží mikrofilm z téhož roku.“

Ve studovně jsem u jednoho ze stolů našel Piskoře, jak soustředěně zkoumá kopie novinových článků pojednávajících o neštěstí na Iolaire. Ohlédl se na mě, ale neřekl nic. Přitáhl jsem si k němu židli a díval se na stárnoucí snímky dávno napsaných slov vyprávějících o tragédii, o které se nikdy nemluvilo. Odvíjely se před mýma očima, jako by to byla sama historie.

Seděli jsme u promítačky celou půlhodinu, aniž bychom promluvili, a na odchodu jsme se s knihovnicí rozloučili pokývnutím a zamumlaným „díky“. Venku jsme narazili na Velkého Kennyho, jak postává u popelnic před knihovnou. Zrzavé vlasy mu cuchaly poryvy větru a zdálo se, že váhá, zda má jít dovnitř, nebo ne. Zaskočilo ho, že nás tu vidí. Vykulil oči a pak se váhavě zeptal: „Co jste zjistili?“

„Asi nic, co bys už stejně nevěděl,“ odpověděl mu Piskoř.

„Táta mi toho moc neřek. Jeho otec o tom prej odmítal mluvit.“

Piskoř pokrčil rameny. „Můj zas nebyl střízlivej dost dlouho na to, abych se ho stihnul zeptat.“

Kenny přikývl. „Já zašel na radnici,“ řekl. „Na matriku.“ Nevím, proč by nás to bývalo mělo překvapit, ale překvapilo.

„A co?“ chtěl vědět Piskoř.

„Vypadá to, že tři z těch, co to přežili, jsou ještě naživu. Jeden bydlí v Bhaltosu, dole v Uigu. Znám jejich rodinu.“

Norman Smith bydlel ve starém domě — jednom z těch, kterým se na ostrově říká bílé — na konci vesnice s výhledem na ostrovy Pabaigh Mor, Bhacasaigh a absurdně pojmenovaný Siaram Mor. Jestli byl totiž Siaram Mor „velký“, nedokázali jsme si představit, jak malý by pak musel být ostrov Siaram Beag. Ne že by někdo z nás o nějakém takovém kdy slyšel.

Vyrazili jsme na jih na dvou motorkách. Já se vezl za Piskořem, a než jsme dojeli, měl jsem už rozbolavělý zadek. Vítr se utišil a hladina moře byla matná jako zprohýbaný cín.

Starý záložník královského námořnictva seděl v křesle u okna, odkud měl nerušený výhled přes vody na Pabaigh Mor. Uvedla nás k němu jeho dcera, sama už také dáma v letech. Návštěvy ho prý těší, ale nemáme ho unavit. Odešla uvařit čaj a my se rozesadili kolem starce ve světničce maličké tak, že jsme se tam čtyři sotva vešli. Vzduch v místnosti byl vlhký a prosycený kouřem z rašelinových bloků, které doutnaly v krbu. Vzpomínám si, že jsem se divil, jak může někdo žít takhle dlouho. Ale když už smrt obelstil jednou, proč by se mu to nemohlo podařit znovu?

Bylo mu dvaadevadesát let, jak nám hrdě sdělil vysokým pisklavým hlasem, který jako by obrousily roky. V očích černých jako korálky se odráželo světlo z okna. Byly bystré a dosud plné inteligence. Vím, že lidé s věkem seschnou, avšak Norman Smith byl i tenkrát obr. Seděl ve své lenošce a kloubnatýma rukama se opíral o hůl před sebou. Na široké lebce, pokryté stařeckými skvrnami, rostlo sotva pár vlasů.

„Trvalo mi roky,“ uvedl v odpověď na naše vyzvídání o Iolaire, „než jsem jméno té prokleté lodi dokázal vůbec vyslovit.“

„Jak se to stalo?“ zeptal se Kenny.

„Tohle ví jen Bůh, chlapče! Kapitán při zajíždění do přístavu zvolil chybný kurz. O pouhou polovinu kompasové čárky se spletl. Měli jsme zamířit o něco víc na západ.“ Slyšeli jsme, jak mu v prsou zaharašil zamyšlený vzdech. Nedokázal jsem ani pomyslet, jaké výjevy si teď vyvolává v paměti. „Mnozí z nás spali. Zuli jsme se a ulehli, kamkoli se na palubě dalo. Do plachet nám foukal silný vítr, ale když se ozvalo volání, že máme na dohled světla stornowayského přístavu, vládl podivný klid. A v tu chvíli jsme najeli na skaliska. Ten zvuk, když lodi rozpárala trup, zněl téměř lidsky. Jako by vykřikla bolestí. A pak nastala panika. Panika, jakou jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Kdybychom tak ztroskotali jen o trochu blíž ke břehu, většina z nás se mohla zachránit. Ale my najeli na skály, které v moři vyrůstají nejdál od pobřeží.“ Zvolna vrtěl hlavou. „Z té části lodi, na které jsem byl já, jsm e se zachránili jen dva.“

Naslouchal jsem v soustředěném mlčení a v mysli mi vyvstávaly obrazy, které ta prostá slova vypovídající o nejstrašnějších hrůzách vyvolávala.

„Loď se položila na bok a jednomu z nás se podařilo dostat na břeh s lanem.“

„Johnu Finlayi Macleodovi,“ doplnil Piskoř.

Stařec přikývl. „Pamatuju si, jak jsem se podél lana přesunul ze zádi lodi na bok. Dodneška nevím, jak se mi to podařilo. Ale ten provaz mi zachránil život. A spoustě dalších. Bez něj bychom se ke břehu nikdy nedostali.“ Jeho dech se zrychlil. „Té noci byla tma jako v ranci, hoši. A my cítili, že si pro nás přichází sám ďábel.“

Dlouze a zhluboka vydechl, jako by vzdychal, a napětí v jeho výrazu povolilo.

„Když jsem se dostal na pobřeží a vylezl na machair, byl jsem bos. Promočený, zuby mi jektaly zimou a věděl jsem, že jsem se poranil na hrudníku i na nohou, i když jsem nic necítil. Všiml jsem si skupinky mužů, jak se choulí u nejbližšího stavení, ale já se rozhodl, že dojdu do města.“

Podívali jsme se jeden na druhého. Dobře jsme věděli, jaká je to dálka. Absolvovali jsme ji na svých motorkách už tolikrát.

„Když jsem tam došel, zamířil jsem k sídlu admirality. Byli tam i další chlapi, co se zachránili. Seděli u zdi, zabalení do dek, kouřili a nepromluvili ani slovo.

Přišel ke mně admirál Boyle, položil mi ruku na rameno a povídá: ‚Mám pro tebe vůz, Normane.‘ A že prý mě odveze s Uilleamem a Malcolmem zpátky do Uigu. Ve skutečnosti nás odvezli jen do Calanais. Odtamtud nás vzal člun Duncana Macraeho sem do přístavu v Bhaltosu. Bylo už ráno. Nový rok. Rodina mě nečekala. Mělo to být překvapení.“

U nosu se mu objevila čirá kapička. Nepřítomně si ji utřel hřbetem ruky.

„A překvapení to, panečku, bylo. Na cestě jsme se potkali s mojí sestrou Morag, která mě vzala domů, kde už maminka vařila novoroční oběd. Zprávu o Iolaire zveřejnili na poště v Uigu až druhý den, takže zatím nikdo nic nevěděl.“

Viděl jsem, jak se mu zatíná čelist a jeho jasné oči se kalí slzami.

„A já jim nedokázal nic říct. Nohy i hrudník mě bolely k zešílení, ale já to před nimi tajil a tvářil jsem se jakoby nic.“ V jeho dechu se začalo ozývat chrčení. „Až do chvíle, kdy se ve dveřích objevili pan a paní Macritchieovi s MacLennanovic rodinou. Nedokázal jsem se jim podívat do očí. Protože jsem věděl, že jejich kluci jsou všichni do jednoho mrtví a oni o tom nemají ani tušení. Utíkal jsem k sobě do pokoje, zavřel jsem se tam a nikdo nechápal, co se mnou je.“ Ze zarudlých očí mu kanuly velikánské slzy.

Dcera starého pána přinesla na podnosu čaj, a když spatřila slzy svého otce, objevily se jí na čele ustarané vrásky. „Čím jste ho tak rozrušili, chlapci?“ Odložila tác na stůl, rozběhla se k otci a začala mu kapesníkem utírat slzy. „To nic, tatínku. Klid.“

Skoro ji odstrčil. „Jakýpak klid! Takhle to bylo.“ Pak se podíval na Kennyho. „Tebe znám,“ řekl. „Nebo tvého tátu.“

Kennyho tím zaskočil. „Myslíte asi tátu. Kennyho Dubha Macleana.“

Starý pan Smith přikývl. „No ovšem. Jeho dědu jsem taky znal. Říkali jsme mu Velký Kenny.“

„Fakt?“ Když se Kenny dozvěděl, že se jeho pradědečkovi přezdívalo stejně, byl z toho celý pryč.

„Byl se mnou na zádi, když loď narazila.“ Zavrtěl hlavou. „Nezvládl to. Nevím proč, ale tvoje rodina ho nikdy nepřevezla domů. Pohřbili ho jako spoustu ostatních na hřbitově v Sanndabhaigu.“

Oba jsme se podívali na Kennyho. Byl v šoku, jako kdyby to bylo poprvé, co se dozvěděl o smrti nějakého blízkého příbuzného.

Stařec obrátil své uslzené oči k Piskořovi. „Tvůj táta je ten kořala z Ardroilu.“

Piskořovy rty se zarputile sevřely, ale starcův komentář nevyvrátil ani nepotvrdil.

„Není ani způlky takový chlap jako jeho děd. Calum John. Riskoval život, to vám povídám. Vzal s sebou ještě jednoho kluka, i když by se mnohem snáz mohl chytit lana sám a vytáhnout se na břeh.“

Pak jeho pohled utkvěl na mně.

„Tebe asi neznám.“

V ústech mi vyschlo, jako by na mě ukázal prstem samotný Stvořitel. „Jsem Finlay Macleod z Crobostu v Ness,“ řekl jsem. „Můj otec se jmenoval Angus.“

„Ach ták,“ ze starcových očí jako by zmizel šedý zákal a on se na nás poprvé díval jasným zrakem. „A jeho otec byl Donnie. To proto jste za mnou přišli.“

Podíval jsem se po Piskořovi, ale ten jen pokrčil rameny. „Jak to myslíte?“

„To pro Donnieho Macleoda riskoval Calum John Macaskill vlastní život, aby ho té noci zachránil z vraku Iolaire. Dnes bys tu neseděl, synku, kdyby pradědeček tady toho hocha nevytáhl tvého dědečka na břeh.“

Došli jsme k motorkám a zůstali tiše stát. V dálce jsme viděli, jak se podél pobřeží tříští vlny, a jediný hlas, který se ozýval, patřil větru. Mlčení nakonec přerušil Kenny. Přehodil nohu přes rám. „Jedu zpátky do Stornoway,“ prohlásil. „Podívat se na hrob.“ Přikývli jsme a sledovali, jak nastartoval motorku, vyrazil po svahu nahoru a zmizel. Otočil jsem se na Piskoře: „Mám dojem, že nás čeká práce.“

Loďařský krámek Charles Morrison Ltd. stál na Bank Street ve Stornoway. Byl to nádherný starosvětský obchod, za jehož masivním tmavým pultem se rýsovalo všemožné náčiní. Když jsme se s Piskořem vynořili ven, oslnění slunečním světlem, svíral jsem v ruce lahev lakového benzinu. Vydali jsme se k vnitřnímu přístavu, kde jsme měli zaparkované motorky.

Cesta na Holm nám netrvala ani patnáct minut. Zastavili jsme se však ještě na sanndabhaigském hřbitově pro Kennyho. Už z dálky jsme ho viděli, jak stojí u hrobu, kde určitě odpočíval jeho pradědeček. Motorky jsme nechali stát na konci cesty a pěšky jsme společně vyrazili k pomníku.

V brašně jsem přivezl staré tričko na ragby a následující hodinu jsme strávili trpělivou a pečlivou prací na zanedbaném obelisku, abychom ho zbavili letitých nánosů nečistot, pod nimiž se slova připomínající muže, kteří té strašné noci zahynuli, téměř ztrácela.

Když jsme byli hotoví, posadili jsme se zády k zábradlí a dívali se dolů na Beasts of Holm. Kolem lesklé černé ruly se rozvážně vzdouvaly zvolna se pohupující masy zelených vod a bíle se pěnily podél jejích rozeklaných okrajů. Moře srkalo a vzdychalo, skoro jako by bylo živé.

Tolik životů tu bylo onoho novoročního dne zmařeno. Zahynul tu i Kennyho pradědeček. A při pohledu na skaliska jsem nedokázal myslet na nic jiného než na výjev z fotografie, kterou jsem toho rána viděl ve Stornoway Gazette. Stěžeň Iolaire trčící z vody. Jediná část lodi, kterou bylo ještě vidět. S prvními paprsky dne si zachránci všimli, že se ho zuby nehty drží nějaký člověk. Takových bylo původně víc, avšak během noci je jednoho po druhém přemohl chlad, a když už se nedokázali déle udržet, moře si pro ně sáhlo.

Kenny vstal, jizvu na tváři podivně rozpálenou. „Uvidíme se zejtra.“ A bez dalších slov odešel.

Teprve když se chrapot jeho motoru konečně ztratil v dálce, zapálil si Piskoř další cigaretu a řekl: „Řekl bych, že tím pádem na tebe budu odteď muset dávat pozor.“

Nechápavě jsem se zamračil. „Jak to myslíš?“

„Když zachráníš život, jsi za něj zodpovědnej. Nevidím důvod, proč by ta odpovědnost neměla přecházet z generace na generaci.“

Když jsem pak později přemýšlel o Piskořových slovech, pomyslel jsem si, že John Finlay Macleod tedy musel cítit odpovědnost za pěknou spoustu životů. A když se v mysli vracím k onomu prvnímu dni, kdy jsme se o Iolaire dozvěděli, často se ptám, kdo ten stařec asi byl a jak mohl tak přesně vědět, kdo jsme my.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Vítr narušoval ticho v Piskořově stavení jen neznatelně.

„Pradědeček tvého táty zachránil život mého otce při neštěstí na Iolaire.“

Anna se nechápavě zamračila.

„To byla loď, která na konci první světové války vezla vojáky z Lewisu zpátky domů. Potopila se ve vichřici těsně u stornowayského přístavu a zahynulo na ní dvě stě pět mužů.“

„Ty vole…“ šeptla.

„Tvůj táta došel k názoru, že když někdo někomu zachrání život, nese za něj odpovědnost, která přechází z generace na generaci.“

Na rtech se jí objevil téměř nevěřícný úsměv. „Takže na sebe vzal odpovědnost za tebe a tvůj život?“

„Přesně tak. A taky mi ho nedlouho nato zachránil.“

„Povídej.“

„Někdy jindy.“

„A kdo říká, že nějaký jindy ještě bude?“

„Třeba nebude.“ Fin se odmlčel. „Proč jsi tady, Anno?“

Teď byla řada na ní, aby se vyhýbala jeho pohledu. Odvrátila oči k pozůstatkům dávno vyhaslého ohně.

„Přišla jsi za tátou?“

„Ne!“ popřela prudce a bez zaváhání. „Chodím sem, jen když vím, že je pryč.“

„Proč?“

Obrátila k němu oči jako dva řeřavé uhlíky. Ve tváři se jí zračil vnitřní boj. Proč by mu měla něco vysvětlovat? Měla k tomu svoje důvody. Osobní. Nic mu po tom není. A přitom on na její otázky odpovídal a prozradil jí na sebe věci, které ho zraňovaly. „V tomhle domě jsem strávila první půlku života. S mámou a tátou. Mám… mám na něj šťastný vzpomínky. Někdy když si tady sednu a zavřu oči, vrátí mě to zpátky. Jenom na chviličku. Ale i to může stačit. Když se život sere.“ Cucala kroužky ve spodním rtu. „Měla jsem mámu moc ráda. Stejská se mi.“

„A tátu?“

„Co s ním?“

„Toho máš taky ráda?“

„Děláš si srandu? Vždyť je to trapák! Nesnáším ho!“

„Což je jenom jiný způsob, jak říct, že ho máš ráda.“

Zašklebila se, jako by nevěřila vlastním uším. „Hovno!“

„Vážně? Když k němu máš tolik citů, abys mohla tvrdit, že ho nesnášíš, tak skoro určitě jenom proto, že ho máš ráda a odmítáš si to přiznat.“

V každičkém rysu její tváře se zračilo opovržení. „Kecy.“ Když na to nic neřekl, její sebejistota zakolísala. Snažila se uhájit zdání rozhodnosti. „Jako kdybys ty v mým věku vykládal vašim, jak je máš rád.“

„Moji rodiče se zabili v autě, když jsem byl ještě hodně malý. Dal bych tehdy cokoli, abych jim mohl říct, že je mám rád.“

Obrátila na něj doširoka otevřené oči plné úcty. Za tu chvilku, co spolu rozmlouvali, jí o sobě už podruhé prozradil něco, co ho stálo hodně přemáhání. Možná se divila proč. Možná ji napadlo, že o nejniternějších pocitech se snáz mluví s někým cizím. Bez studu. Bez soudů. „Radši bych žila s tátou než s Kennym.“ Chvíli to přiznání musela sama vstřebávat. „Nic proti Kennymu, je to hodnej chlap a máma ho asi milovala.“ Odmlčela se. „Ale není to můj táta.“ Hluboce si povzdychla a nespokojeně zavrtěla hlavou. „Kdyby aspoň nebyl takovej kretén!“

Jestli venku zastavilo auto, ani jeden z nich to nezaznamenal. Takže když se ozvalo klepání na dveře, v nichž se objevila silueta mladé ženy kolem třiceti, oba sebou trhli.

Přitažlivost jí nechyběla. Světlé vlasy po ramena jí pocuchal vítr a na sobě měla vyžehlené černé kalhoty a bílou halenku. Přes ni si nechala rozepnutou šedou bundu a v ruce držela koženou aktovku. Fin vstal.

„Pan Macaskill?“ Zamrkala, když se snažila přivyknout na světlo uvnitř, či spíš jeho nedostatek.

„Kdo se ptá?“

„Jmenuji se Margaret Stewartová.“ Vstoupila a naklonila se k němu s napřaženou rukou. Působila poněkud nervózně a zrak jí těkal z Fina na Annu a zase zpátky k Finovi. „Jsem z odboru sociálního zabezpečení ve Stornoway. Připravuji podkladovou zprávu pro soud. Případ Macaskill versus Maclean ve věci výchovy nezletilé Anny Macaskillové.“

Fin zdvihl jedno obočí a otočil se na Annu. „Takže vy se neznáte?“

Margaret se mezi očima objevily vrásky. „Ty jsi Anna?“

„Vidíte tu snad někoho dalšího?“ Anna opět zaútočila.

Sociální pracovnici to zjevně zmátlo. „Já myslela, že s otcem nevycházíš.“

„Kdo vám to řekl?“ zeptal se příkře Fin.

Zmocnily se jí rozpaky. „To vám sdělit nemůžu.“

„Tak proč se nezeptáte té holky sama? Stejně to s ní nejspíš budete probírat.“ Oba se obrátili na Annu, jejíž vzdorná maska náhle ztratila svou neproniknutelnost. Vystrčila bradu a vztekle se na ně mračila. Fin se jí zadíval do očí a o pár milimetrů nadzdvihl obočí. Ona však dál váhala, až začalo být mlčení téměř trapné.

Nakonec vyhrkla: „Mám ho ráda, do prdele. Spokojený? Co bych tu jinak asi dělala?“

Rozhostilo se ticho, rušené jen větrem, který svištěl kolem domu. Sociální pracovnice vypadala dočista vyvedená z míry. Na tohle zjevně nebyla připravená. Trochu se vzpamatovala a podívala se na Fina. „Možná bychom si mohli domluvit soukromou schůzku, pane Macaskille?“

„Jsem si jist, že se s vámi John Angus velice rád sejde, paní Stewartová. Ale budete se muset zeptat jeho.“

Obličej jí zrudl studem. „Aha… já myslela…“ Zarazila se. „Vy nejste pan Macaskill?“

Fin se usmál. „Pojďme to zkusit znovu, co říkáte?“ Podal jí ruku a ona mu ji váhavě stiskla. „Jmenuji se Fin Macleod. Bývalý detektiv skotské kriminální policie, toho času šéf ostrahy místního loveckého revíru. Bydlím v Ness a jsem jedním z nejstarších přátel Johna Anguse Macaskilla. Takže pokud sháníte někoho, kdo by vám o jeho povaze mohl něco říct, budu vám velice rád k dispozici.“

DESÁTÁ KAPITOLA

Když Fin dorazil zpátky do Ness, večer už pokročil. Piskoře se mu najít nepodařilo a začínaly v něm hlodat starosti kvůli jeho zmizení.

Chvíle klidu, která následovala po noční bouři, byla u konce. Dočasná úleva v podobě slunečních paprsků vyměřená pro tento den byla již vyčerpána a na západním horizontu, kde poslední záblesky skomírajícího slunce rozlévaly zlato po vzdálených vodách, se začínaly šikovat hradby černých mračen. Zvedal se vítr a čeřil vřes jako vodní hladinu.

U crobostského obchodu odbočil Fin se svým suzuki z hlavní silnice a vydal se do vrchu k místu, kde se cesta stáčela. Po jeho levici se krajina svažovala k útesům padajícím k srpku pláže pod nimi. Po pravici se proti nebi temně tyčil crobostský kostel, strohý a bez příkras. Když Fin dojel k odbočce, která k němu vedla, všiml si na štěrkovém plácku kousek dál po silnici Marsailina auta zaparkovaného nad domkem. Dal jí sice telefonem vědět, že je v pořádku, ale o nálezu letadla jí zatím neřekl. To mohlo počkat.

Odbočil tedy místo toho ke kostelu a překodrcal přes rošt proti dobytku na parkoviště, jehož bílé čáry vyzývaly věřící, aby se stavěli do spořádaných řad podobných jakýmsi kostelním lavicím pro motoristy. Jediné auto parkovalo pod schody k faře a Fin uviděl, že po nich právě schází Donaldova manželka. Táhla ohromný kufr, který poskakoval ze schodu na schod.

Byla oblečená ve vlněném svetru, džínech a rozepnutém kabátě. Přes rameno měla přehozenou brašnu. Když Fin zastavil vedle jejího auta, zrovna sestoupila z posledního schodu. Věnovala mu jen letmý pohled, pohodila kaštanovými vlasy, aby jí nepřekážely v obličeji, a chystala se otevřít kufr auta. Než Fin stihl obejít vůz a dostat se k ní, už měla zavazadlo naložené. Obličej se jí rděl námahou a možná i studem. Vyhýbala se Finovu pohledu.

„Kampak, Catriono?“

Prosmýkla se kolem něj a zamířila k místu řidiče. Otevřela dveře a obrátila se k němu s postojem vyjadřujícím cosi jako vzdor. „Stěhuju se k rodičům.“ A pak dodala jako doušku, která by mohla její výrok trochu zmírnit: „Než se to všechno vyřeší.“

Fin svraštil čelo s líčenou nechápavostí: „Co ‚všechno‘?“

„Jdi do háje. Však ty moc dobře víš.“

„Rád si to nechám vysvětlit.“ Zcela záměrně hrál na její pocit viny.

„Ty si nedovedeš představit tu potupu.“

„Pro tebe je potupa, když se tvůj manžel dostal do potíží za to, že zachránil život tvojí dcery?“ opáčil Fin.

Pohled, který na něj vrhla, byl plný takové bolesti a hněvu, že před ním skoro ucukl.

„V našem kostele káže cizí kněz. Nechávají nás sice dál bydlet na faře, ale jako bychom měli lepru. Nikdo se k nám ani nepřiblíží. Nikdo nechce, aby ho někdo viděl, jak s námi mluví. Jsou tu lidi, co si přejou, aby Donald odešel. A kdo ne, má až moc v kalhotách na to, aby se k tomu hlásil otevřeně.“

„Tím spíš bys při něm měla stát. V dobrém i zlém. Copak jsi mu to neslibovala, když sis ho brala?“

Opovržlivě ohrnula ret. „Pokrytče! Ty mě budeš soudit? Chlap, co opustil vlastní manželku měsíc po tom, co mu přejeli syna? V době, kdy ho potřebovala asi nejvíc v životě? Co tvůj slib?“

Fin ucítil, jak v obličeji rudne, jako by mu právě vyťala políček na obě tváře. Možná v jejím pohledu zahlédl lítost nad těmi zraňujícími slovy vyřčenými v hněvu. Bylo však příliš pozdě na to, aby je vzala zpět. Vklouzla za volant a přibouchla dveře.

Motor zakašlal do pohasínajícího dne a Catrionino auto zarachotilo přes rošt proti dobytku. Fin se za ní díval, jak odjíždí, a jeho mysl zahalila deprese jako noc.

Ještě notnou chvíli tam stál a pak unavenými kroky vystoupal po schodech k faře. Na jeho zaklepání se nikdo neozýval. Otevřel dveře a zavolal Donaldovo jméno, ale v domě bylo zhasnuto. Rozhlédl se po parkovišti a v soumraku si všiml, že jedno křídlo kostelních dveří je otevřené.

Uvnitř vládla téměř úplná tma, ale Fin rozpoznal, že na kraji čelní kostelní lavice sedí Donald. Zrak upíral na kazatelnu, odkud tak často kázal svým obráceným ovečkám a vyzýval je k větší víře a oběti. Fin slyšel, jak vítr rozdmýchává svou zuřivost, ale tady v nitru kostela vládlo nepřirozené ticho, kterým obcházely přízraky viny a zoufalství.

Beze slova se usadil vedle Donalda. Kněz se na něj mlčky podíval a pak pokračoval v rozjímání nad prázdnotou ve svém srdci. Nakonec Donald poznamenal: „Stěhuje se.“

„Já vím.“

Donald se na něj překvapeně otočil.

„Potkal jsem se s ní na parkovišti.“

Na Donalda se sneslo zklamání jako sníh na zimní krajinu. Snad doufal, že by si to ještě mohla rozmyslet. „Takže odjela?“

Fin přikývl. Asi pět minut spolu seděli, aniž by promluvili. Jejich mlčení přerušil Fin. „Co se to s námi stalo, Donalde?“ Zamyslel se nad vlastní otázkou. „Myslím všechny ty naděje a očekávání. Když jsme byli jenom děti a život nebyl nic než nekonečná řada možností. Všechno, čím jsme se chtěli stát, všechno, čím jsme mohli být.“ A než Donald stihl odpovědět, rychle dodal: „A nevykládej mi tu o velkém božím záměru. Měl bych na Boha akorát o to větší vztek.“

Donald téměř neznatelně sklopil hlavu.

„Vzpomínáš na tu plážovou párty v létě před odchodem na univerzitu? Na tom ostrůvku někde kousek od pobřeží Great Bearnaraigh?“ Byla to idyla. Táborové ohně a grilování na pláži, popíjení piva a kouření marihuany pod nebeskou klenbou s hvězdami zářícími jako naděje, které všichni chovali ve svou budoucnost. „Celý život ležel před námi a přijít jsme mohli leda o nevinnost.“

Donald se na něj otočil se sarkastickým úšklebkem. „Tuhle možnost někteří z nás už neměli.“

A Fin se usmál. Vzpomněl si, jak neobratně si té noci počínal, když se poprvé miloval s Marsaili, a jak se při té příležitosti dozvěděl, že ji už o panenství připravil Donald. Jeho úsměv zmizel. „A podívej se na nás dneska. Uvěznění v tomhle koutečku světa. Hýčkáme si svou bolest a vinu. Ohlížíme se se zklamáním a dopředu hledíme s obavami.“ Otočil se k Donaldovi. „Copak nic z toho nezkouší tvou víru, Donalde?“

Donald pokrčil rameny. „Podstatou víry je, že je neustále podrobována zkouškám. Samolibé ustrnutí by znamenalo, že ji bereš jako samozřejmost. A když se k tomu uchýlíš, ztratíš spojení s Bohem.“

Fin si opovržlivě odfrkl. „Snadná věc.“

Donald se předloktím opřel o stehna a zvolna se k němu otočil. „Na tom není snadné vůbec nic, Fine. Věř mi. Když jde tvůj život od desíti k pěti, není na víře prosté ani snadné vůbec nic.“

„Tak proč se na to nevykašleš?“

Donald se nad tím dlouze zamyslel. Pak řekl: „Možná kvůli tomu pocitu, že nejsi nikdy sám.“ Podíval se Finovi do očí. „Ale tohle ty nemůžeš pochopit, Fine. Ty jsi se svým zármutkem a nenávistí vždycky sám.“

A už podruhé toho večera Fin ucítil, jak se vědoucí mysl dotkla citlivého místa jeho duše. „Už jsi slyšel o tom letadle?“ řekl nahlas.

„O jakém letadle?“

„Roddyho. Model Piper Comanche. Pamatuješ? Imatrikulace G-RUAI.“

Donald se v sedu napřímil a nechápavě svraštil čelo. „Ono se našlo?“

„Našlo.“

„Jak? Kde?“

„Na dně jednoho jezera v Uigu.“

Donald nevěřícně přimhouřil oči. „Jak se tam, pro všechno na světě, dostalo?“

Fin pokrčil rameny.

„Tak to je mazec…“ kroutil hlavou Donald a zněl dočista jako za starých časů. A pak se náhle usmál. „Vždycky jsem si říkal, že se Roddy jednou objeví ve dveřích, jako by se nechumelilo, hubu od ucha k uchu, a oznámí nám, že to všechno byl jenom promyšlený vtip.“

„Tohle není vtip, Donalde. Roddyho někdo zavraždil.“

Úsměv zmizel. Každý rys Donaldovy tváře vyjadřoval zděšení. Prudce se napřímil a nevěřícnýma očima hleděl na Fina. „Povídej.“ Ale pak si to rozmyslel, jako by si náhle vzpomněl, kde se nacházejí. „Ne, tady ne.“ Vstal. „Pojďme na vzduch.“

A když vykročili do vichrného večera, Fin si vzpomněl, že to byl Donald, kdo Solasu pomáhal k úspěchu, až do toho osudového konfliktu s Roddym.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Skutečná sláva Solasu vlastně začala sázkou.

Většinu původních skladeb, které kapela v pátém ročníku na koncertech hrála, psal Roddy s Kombem. Bylo to velkolepé tvůrčí duo. Jako Lennon s McCartneym. Ale podobně jako vizionářská síla, která stála za Beatles, se v lásce příliš neměli.

Panovala mezi nimi umělecká řevnivost, neustálé soupeření, aby si dokázali, kdo z nich je kreativnější. A pak šlo samozřejmě o Mairead. Byla ohniskem jakéhokoli konfliktu, který se v kapele rozhořel. Pokud ne přímo jeho příčinou. Tehdy si Mairead začala tříměsíční románek s Kombem, protože s Roddym měli zrovna další rozhádané období. Atmosféra na koncertech i v zákulisí by se dala krájet.

Tahle krátká aférka s Kombem však do června našeho posledního roku na Nicolsonu skončila a Mairead se vrátila k Roddymu. Celý vesmír získal zpátky svůj přirozený řád. Až na to, že Roddy s Kombem na sebe nedokázali ani promluvit, aniž by se začali hádat.

Ta sázka vznikla v souvislosti s tím, že ačkoli byli všichni zajedno, že si kapela musí před odchodem do Glasgow změnit jméno, nedokázali se shodnout, jak by se měla jmenovat.

Solas znělo příliš domácky. Moc jemně. Chtěli něco ostřejšího, co by odráželo tu jedinečnou kombinaci keltského folku a rocku, kterou se tak výrazně vymezovali.

Nakonec zůstalo u dvou favoritů. S jedním přišel Roddy a s druhým Kombo. Ale nikdo si mezi nimi netroufal rozhodnout, protože by to vypadalo, že jednomu z nich straní.

Roddy prosazoval Amran — staroirsky „píseň“. Podle něj by to vyvedlo kapelu z gaelského ghetta, jak tomu říkal, do širšího keltského světa. Kombo tu představu nemohl vystát. Podle něj se kapela měla jmenovat Caoran. Tak se gaelsky říká těm nejtvrdším a nejčernějším kouskům rašeliny, které když žhnou, vydávají nejvíc tepla. Roddy se jménu vysmíval a schválně výslovnost — kúran — pitvořil tak, aby to znělo jako korán.

Patová situace se dočkala rozřešení první týden v červnu. Všichni už jsme měli zkoušky za sebou a jenom jsme to potřebovali nějak doklepat do konce pololetí, takže se nikdo nestaral, jestli do školy vůbec chodíme.

Naše motorkářská banda se od té doby, co jsme se dozvěděli o Iolaire, přestala scházet na mysu Holm a přesunula se na „Most do nikam“ — starou betonovou konstrukci nad garryskou pláží za vesnicí Tolastadh na východním pobřeží, asi pětadvacet minut severně od Stornoway. Byl to začátek i konec takzvané „Silnice do nikam“. Obě dopravní stavby si své přízvisko vysloužily — ne zrovna překvapivě — proto, že nikam nevedly. Most byl postaven v roce 1920, kdy byla zahájena i stavba dotyčné silnice. Obojí se zrodilo v hlavě tehdejšího majitele ostrovů Lewis a Harris, podnikatele a vizionáře, lorda Leverhulma. Rozhodl se postavit silnici, která by vedla po celém východním pobřeží a propojila Tolastadh s nesským Sgiogarstaigh. Jenže Leverhulme zemřel dřív, než se mu jeho velkolepé ostrovní plány podařilo naplnit, a Silnice do nikam se záhy vytrácela v polní cestu, kterou používali jen pěší.

Byl to jeden z těch vzácných, nádherných dní na začátku léta. Z jihozápadu přicházel vlahý vánek a modř oblohy nenarušovalo nic než bílá oblaka, která jen tu a tam zastřela tvář slunce. Na rašeliništích svítily jarní kvítky svou žlutí, nachem a bělostí a vítr držel pakomárce v šachu. Samozřejmě že dokonalý den musí vždycky něco kazit a tentokrát se o to postarali ovádi. Vysoká tráva byla těch bestií plná. Dokázali člověka zákeřně pokousat i přes oblečení, pokud přiléhalo k tělu.

Všichni jsme se sešli na mostě. Bylo nás něco přes deset, pili jsme pivo a vyrývali do betonu svá jména nebo jsme se jen tak vyvalovali na zídce mostu, opalovali se a propast pod námi nás ani v nejmenším neděsila. Za Minchem polévalo slunce zlaté písky garryské pláže a já si vzpomínám, jak mě napadlo, že je v tom něco téměř idylického. Zkoušky za námi a před námi nová a vzrušující budoucnost. Útěk z ostrova — pro mnohé z nás vůbec první šance rozepnout křídla a vzlétnout. V ten okamžik se všechno zdálo možné.

Ležel jsem se zavřenýma očima, pod hlavou složený blejzr, a myšlenky mi uplývaly do imaginární budoucnosti. A tehdy se do mé idylky probouraly zlobné hlasy.

„No tak fajn! Fajn!“ slyšel jsem Kombův téměř hysterický křik. „Ať je po tvým. Zejtra to provedeme.“

Podrážděný tím, že mě vyrušili, jsem otevřel oči a shodil nohy ze zídky dolů. Všichni ostatní se shlukli na opačném konci mostu, kde se Silnice do nikam vinula do dálky směrem k útesům. Vzdychl jsem si, seskočil a vyrazil k hloučku.

„Co se děje?“

„Roddy s Kombem budou závodit na motorce,“ vysvětlovala Mairead. „K odstřelený skále a zpátky.“

To na mě valný dojem neudělalo. „To není moc daleko.“

„Dvě míle,“ ozval se Rambo. „To stačí.“

A Virbl dodal: „Kdo vyhraje, vybere jméno.“

Všechny obličeje se teď dívaly na mě, jako kdyby čekaly na můj souhlas. „To je teda pěkná kravina,“ odpověděl jsem. „A nebezpečná.“

Z hloučku se ozvalo reptání a obličeje se odvrátily. „A kdo se tě vůbec ptá?“ uzemnil mě Roddy.

Následujícího rána jsme s Piskořem procházeli určenou trasu. Další pohádkový den. A jak se vítr utišil téměř do bezvětří, pakomárci se pustili do útoku plnou vervou. V první části trasy, kde se cesta vinula do mírného svahu přes vřesoviště k útesům, jsme se celou dobu plácali přes obličej, po krku a máchali jsme rukama kolem sebe jako nějaké pominuté loutky.

Povrch cesty tu byl nerovný, z udusaných menších kamenů, mezi nimiž rostl mech a tráva. Zašli jsme za ohyb a vyplašili stádečko pasoucích se ovcí. Daly se na útěk a na srsti jim svítily zelené a fialové značky.

„Nepůjdu na univerzitu,“ ozval se nečekaně Piskoř. Spadla mi čelist.

„Proč, proboha?“

Pokrčil rameny. „Kašlu na to.“

Nevěřícně jsem na něj valil oči. „Kristova noho, vždyť by to pro tebe byla brnkačka. Já tu potím krev, abych prolezl u zkoušek. Ty je zvládáš levou zadní a ani neotevřeš knihu.“

„Tak kde by v tom pak byla nějaká výzva?“

Byl jsem z toho perplex. „Ale co budeš dělat?“

„Zůstanu.“ Netečně hleděl přes písečné pobřeží.

„Přeskočilo ti? Neznám nikoho, kdo by nechtěl pryč. A v celým Nicolsonu by si každej nechal useknout pravou ruku, aby byl aspoň způlky tak chytrej a měl šanci se dostat na vejšku.“

Zase pokrčil rameny. „No dobře. Ale oni nejsou já. A já chci zůstat.“

Moje mysl pracovala na plné obrátky, abych našel nějaký argument, který by ho přesvědčil o tom, jak bláhově se rozhodl. „Ale co kapela?“

„Co s ní?“

„Všichni ze Solasu přece odjíždějí do Glasgow.“

„A co má bejt?“

„Nemůžeš zůstat v kapele, když všichni budou tam a ty tady.“

„No a?“

„Děláš si srandu?“

Zvolna otočil hlavu a zadíval se na mě svýma velikýma černýma očima. „Proč myslíš?“

„Protože hraješ na flétnu jako bůh. Protože je to tvůj život!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Možná hraju slušně, ale co z toho? A můj život to není. Nikdy nebyl. Je to Roddyho kapela. Roddyho a Komba. Je to jejich život, ne můj.“

Věděl jsem, že se s ním nemá cenu hádat, když se jednou rozhodl, a tak jsme mlčky kráčeli dál, až k první velké zatáčce. Vítr zesílil, rozháněl pakomárce a přinášel pach rybiny a vlhka. Nad námi se buřňáci s křikem vrhali střemhlav k zemi a dole na vodě pluli kormoráni. Kdybychom se ohlédli, viděli bychom na Garry a za ním oblouk Traigh Mhor, doslova přeloženo „Velké pláže“. Mys Tolastadh i samotná vesnice se táhly v mírném svahu bez jediného stromu, ve slunečním světle holém a pustém.

Pak se silnice zhoupla dolů a opět vystoupala k další zatáčce. Tahle byla ostřejší a blíž k moři, které se teď zdálo být hluboko pod námi. K severu se táhla linie pobřeží, jež se prudce zvedalo z proradně klidného azuru Minche. Nebe třísnila oblaka vysoko na obloze, která v dopoledním slunci téměř zářila. Jako by je tam chvatně načrtla netrpělivá ruka nějakého akvarelisty.

O kousek dál se přes okraj útesů přeléval krátký pás trávy do téměř kolmé strže, gaelsky zvané geodha, která se ostře zařezávala hluboko do skály. Když se člověk podíval přes okraj, na dno nedohlédl.

Naklonil jsem se tak daleko, jak jsem si troufal, a shlédl dolů. „Tak tohle je zatraceně nebezpečný,“ poznamenal jsem. „Měli bychom sem někoho postavit, aby o tom kluci věděli.“

Plán byl takový, že se rozestavíme po dvojicích do zatáček a na obratišti, abychom hlídali, že se nebude podvádět.

Piskoř sešel ze silnice a vyrazil k jižnímu okraji strže, aby si ji lépe prohlédl.

„Dávej bacha!“ zavolal jsem na něj. Geodha byla strmá. Asi v polovině skalní stěny se na úzké travnaté římse pásly ovce, ale pod nimi jsem už neviděl nic.

Zamával na mě. „Pojď se na něco mrknout.“

Opatrně jsem přelezl přes travnaté hrbolky a kameny a uviděl jsem to, co on. Skládku. Tuny domovního odpadu, který sem přes okraj celé roky házel — bezpochyby nikdo jiný než dobrý lid tolastadhský. Klubka zrezivělého kovu, dětské kočárky, rámy jízdních kol, krabice na ryby, staré sítě, ohradníky. Spodní část haldy moře vykouslo, ale spousta předmětů se zachytila na půli cesty na dno o trčící skalky.

Moře vlévající se do průrvy bylo neobvykle klidné. Smaragdově zelené a čiré jako křišťál. Pod hladinou byly jako pod lupou vidět kameny, kolem nichž vřely přívaly vody. I takhle vysoko jsme slyšeli, jak moře syčí a vzdychá. Geodha svou akustikou jeho dech ještě zesilovala, takže se skoro zdálo, jako by to byl živoucí tvor.

Vyškrábali jsme se zpátky na cestu. Tam Piskoř přikývl.

„Jo. Tohle bychom rozhodně měli označit jako nebezpečnej úsek.“

Cesta pokračovala podél útesů k místu, kde stavitelé museli odstřelit mohutnou skálu, která jim bránila v postupu. Jedna její část, asi čtyři nebo pět metrů vysoká, zůstala stát nad útesy. Všechny její vrstvy byly odhalené. Rozlámaným povrchem se klikatily červené linie jako geologický kalendář sahající až k počátkům věků.

Tahle brána do nikam měla sloužit jako obratiště. Stáli jsme v průsmyku proraženém do skály před více než devadesáti lety a dívali se na svah, dodnes posetý kusy odstřeleného kamene, které spočívaly tam, kam po výbuchu dopadly. A když jsme se ohlédli, viděli jsme až na vzdálené vršky hor na pevnině, ve svém oparu tak důvěrně známé celým generacím ostrovanů.

„Poslyš,“ řekl jsem. „Tohle je pitomost. Proč prostě neuděláte tajný hlasování? Kdo dostane víc hlasů, vyhraje.“

Piskoř zavrtěl hlavou. „Na to by Roddy nikdy nepřistoupil. Bál by se, že prohraje.“

Věc se rychle rozkřikla a kromě nějakého tuctu členů naší motorkářské party se to odpoledne objevilo ještě dalších dvanáct nebo patnáct lidí. Všichni se sešli u mostu. Kdosi donesl barvu ve spreji a někteří zdobili zídku mostu svými autogramy. Roddy s Kombem byli nabuzení a v tichém napětí se soustředili na závod. Rozlišit je nebyl žádný problém. Jasně modrý Roddyho skútr Vespa, zářivě žlutý Kombův stroj.

Moje a Piskořovo stanoviště bylo u druhé zatáčky. Virbl měl službu u odstřeleného průjezdu a Rambo hlídal u strže. U první zatáčky stála Mairead ještě s jednou holkou. Bylo s podivem, že se ani k jednomu z návrhů vůbec nevyjádřila. Vykládal jsem si to tak, že se jí víc líbí Caoran, ale netroufá si to říct.

Slyšeli jsme pokřik, který se zvedl od mostu, a burácení motorů, ale stroje jsme neviděli, dokud kluci nevyjeli ze zatáčky. První byl Kombo, skrčený nad řidítky a zcela soustředěný na cestu před sebou. Roddy zaostával sotva o metr a prudce uhýbal před prachem a kamínky odletujícími od Kombova zadního kola.

Minuli nás, na rovném úseku nabrali rychlost a za řevu motorů prolétli kolem Ramba. Pak nám zmizeli z dohledu. Když se objevili znovu, tentokrát na cestě zpět, vedl o nepatrný kousek Roddy. Pneumatiky klouzaly a protáčely se, když oba v zatáčce podřadili. Vytáhli jsme s Piskořem své stroje z kapradin a vyrazili za nimi. Virbl s Rambem se drželi v závěsu. Ještě než jsme dojeli k mostu, ozval se hlasitý jásot. Mairead dorazila už před námi. Všichni se shlukli kolem modré a žluté motorky a vzrušeně pokřikovali.

„Co se stalo?“ zeptal se Piskoř, když jsme zastavili vedle hloučku.

„Mrtvej závod!“ křikl kdosi.

A někdo jiný doplnil: „Dojeli na most úplně v zákrytu. Nedá se to rozsoudit.“

„Fajn,“ řekl jsem. „Čest jsme uspokojili, tak co kdybychom si teď hodili korunou?“

Kombo si otřel pot ze zaprášeného obličeje, přehodil nohu přes sedlo a postavil motorku na stojánek. „To asi klidně můžeme.“

„Ne!“ Roddy byl neoblomný. Zůstal sedět na své vespě a hlasy kolem něj ztichly. „Můžeme to vyřešit i jinak. Zopakujeme si to. Ale tentokrát to budeme stopovat. Nejdřív jeden, potom druhej. Jedině to nás rozsoudí.“

Jedna holka, která se jmenovala Dolina, zalovila ve své růžové pletené tašce přes rameno. „Mám stopky. Používáme je na atletice při trénincích sprintu.“

„Tak jedem,“ zašklebil se Roddy spokojeně a ohlédl se na Komba, jestli souhlasí.

Kombo pokrčil rameny. „Jasně.“

„Hodíme si, kdo pojede první.“ Roddy vyhrabal desetipenci a vyhodil ji do vzduchu. „Hlava,“ zavolal a všichni se tlačili blíž, aby se podívali, jakou stranou mince dopadla. Byla to hlava. Roddy se zazubil. „Jedu první.“

Rambo vyrazil na obratiště, aby tam na cestě vyryl čáru, přes kterou musí obě motorky přejet, a také aby dohlédl na to, že se tak stane. Dolina stála se stopkami na konci zídky a Roddy nastavil přední kolo na linii, která vyznačovala předěl mezi mostem a cestou. Počkali jsme, abychom poskytli Rambovi dost času na návrat k odstřelené skále, a pak všichni začali odpočítávat start. Dolina stiskla tlačítko, Roddy přidal plyn a vyrazil.

Už na držení těla bylo poznat jeho napětí a odhodlání. Zadní kolo se smýkalo ze strany na stranu, když do kopce před první zatáčkou zrychlil na maximum. Pak zmizel a hluk motoru se vytratil v dálce, odstíněný svahem.

Kombo seděl na zídce, ruce sepjaté před sebou jako při modlitbě, a neřekl ani slovo. My ostatní jsme se potloukali kolem a tlumenými hlasy, skoro jako bychom se báli narušit jeho soustředění, jsme spekulovali nad tím, jak závod asi dopadne. Pokradmu jsem se na něj podíval. V jeho obličeji se zračilo jakési intenzivní napětí. Z nějakého důvodu to pro něj znamenalo víc, než by mělo. Co, sakra, záleželo na jméně? Vždyť to bylo koneckonců jedno.

Roddyho motorku jsme zaslechli dřív, než jsme ji uviděli. Mrkl jsem na hodinky. Těsně přes tři a půl minuty. Pak se vynořil. Vyřítil se zpoza zatáčky nakloněný v nebezpečném úhlu. Vzdálenost k mostu urazil ani ne za třicet vteřin. Všichni jsme se vrhli stranou. Přeletěl přes cílovou čáru, pak prudce zamáčkl brzdy, strhl přední kolo do smyku a zastavil na opačném konci mostu.

Tváře měl zčervenalé a oči mu zářily. Věděl, že zajel dobrý čas. „Kolik?“

„Tři minuty padesát sedm,“ zavolala Dolina a Roddy vrhl triumfální pohled na Komba.

Pokud však o sobě Kombo pochyboval, nijak to nedal znát. S ledovým klidem přehodil nohu přes sedlo, odkopl stojánek a nastartoval. Všichni povykovali kolem startovní čáry a já vylezl na zídku, abych lépe viděl.

Začalo odpočítávání.

Kombo přidal plyn a pustil spojku. Zadní kolo se roztočilo, zaječelo jako vyděšený terej, až konečně zabralo a Kombo vystartoval za gejzíru kamínků. Pozoroval jsem Roddyho, jak se na něj dívá, a poznal jsem, že se mu do mysli pomalu, ale jistě vkrádají pochyby. Pak Kombo zmizel v zatáčce. Řada z nás pozorovala hodinky, zatímco zvuk motorky se vzdaloval do odpoledne. Napětí mezi námi obcházelo jako duch.

Tři a půl minuty uplynulo a řvoucí stopětadvacítka nikde. Žádná žlutá šmouha v zatáčce. Čtyři minuty, a pořád nic.

„Něco se stalo,“ řekl jsem a přízrak mezi námi se z napětí změnil nejprve v neblahé tušení a pak ve strach.

„Ále. Však to jenom někde položil,“ odbyl to Roddy. „Snažil se to moc hnát.“

Jenže já nemínil čekat, abych to zjistil. Naskočil jsem na moped a vyrazil po kamenité Cestě do nikam. Poskakoval jsem vzhůru do svahu a těsně za sebou jsem uslyšel další motorku. Když jsem se otočil, uviděl jsem Piskoře a za ním se v našich stopách vydávali další.

Kombo nikde. Teprve za druhou zatáčkou jsme u krajnice nad strží uviděli nešťastného Ramba. Kombova žlutá motorka ležela zkroucená v trávě, přední kolo trčelo do vzduchu a ještě se točilo. V místě, kde motorka smykem vylétla z cesty, byl vyrytý široký pás rašeliny. Za ním po silnici klusaly pryč tři ovce. Dorazili jsme s Piskořem k Rambovi jako první. Oči měl rozšířené zděšením.

„Zrovna jsem nasedal, když jsem uslyšel, jak to řachlo. Určitě mu vběhly do cesty tamty pitomý ovce. Vypadá to, že přelítnul.“

„Do hajzlu,“ uklouzlo mi neslyšně.

Piskoř se už pustil po srázu na jižní straně strže. Riskoval. Rukama mával kolem sebe, pak seskočil na nejnižší římsu, která byla shora vidět, a zase nabyl rovnováhu. Utíkal jsem za ním. Když jsem se dostal až na okraj, uviděl jsem haraburdí, které jsme našli ráno, zachycené na výčnělcích na půli cesty dolů. Až na dno jsme odtud nedohlédli a po Kombovi nikde ani památka.

Podíval jsem se zpátky na vršek a uviděl, že všichni ostatní se shromáždili u cesty. Roddy se řítil hlava nehlava dolů po svahu k nám. Bez dechu nás dohonil, oči vytřeštěné a plné hrůzy. „Kde je?“

„Jako by se do země propad.“

„Ježíšikriste.“ Roddy se okamžitě začal spouštět přes okraj do strže.

Piskoř se ho snažil zachytit, ale neudržel ho. „Neblázni, do prdele. Dolů se nedá dostat. A když jo, tak zpátky už určitě ne.“

Ale Roddyho nedokázalo nic zastavit. Byl zoufalý. Šplhal dolů tváří ke skále a roztaženýma rukama a nohama se snažil najít výstupky. Dostal se až do nejzazšího místa na stěně, kam jsme dohlédli, a tam se otočil obličejem k nám. „Nevidím ho!“ Jeho volání se rozlehlo ozvěnou odrážející se od stěn propasti. A pak spadl. Zmizel z dohledu tak nečekaně, že měl sotva čas vydat přidušený výkřik.

„Do prdele!“ Piskoř se okamžitě vydal za ním, ale já ho chytil za paži.

„Měli bychom dojít pro pomoc.“ Zoufale jsem pohlédl vzhůru, kde u cesty postávali ostatní, a ke svému úžasu jsem uviděl rozcuchaného Komba, jak se mezi nimi prodírá k okraji strže. Byl pokrytý černým rašelinovým blátem a z čela mu stékala krev. Nikdy jsem neviděl někoho tak bledého. Ostatní mu ustupovali, aby ho nechali projít, a zírali na něj v němém úžasu. Podíval se na Piskoře a pak na mě. „Kde ses tu, sakra, vzal?“ zavolal jsem na něj.

Zavrtěl hlavou a bylo na něm vidět, že ničemu nerozumí. „Nevím, co se stalo. Na cestu vběhly ovce. Pak už jsem se akorát vzbudil ve škarpě a uviděl vás stát kolem tý strže.“

„My mysleli, že jsi sletěl sem!“ zavolal jsem.

„Kristova noho, to vážně nikoho nenapadlo podívat se do toho pitomýho pangejtu?“ zvedl ruce a zase je nechal klesnout. „Kde je Roddy?“

„Spadnul, když tě tam šel hledat!“ zahulákal Piskoř. Zjevně Komba moc nelitoval. Otočil se ke mně. „Běž zjistit, jestli někdo nahoře nemá v sedlový tašce lano.“ A přehoupl se přes okraj římsy, aby se vydal po výčnělcích, kudy předtím sestupoval Roddy.

Zatímco jsem se škrábal zpátky na cestu, vrtalo mi hlavou to Roddyho zoufalství. Sotva před čtvrthodinou byl odhodlaný v tomhle hloupém závodě o jméno kapely Komba porazit a pokořit. Teď vyrazil riskovat život, o který možná i přišel, aby se ho pokusil zachránit.

Tři kluci měli odtahová lana, ale ani jedno nebylo dost dlouhé. Všechny nás překvapila Mairead, která je dokázala svázat do použitelné délky. Vlastně se nebylo čemu divit. Její otec byl rybář. Zručnost a rychlost, s jakou ty kusy k sobě navázala, nás však ohromila. Kombo jen bezradně přihlížel. V tu chvíli se nikdo nestaral, jak moc je nebo není zraněný. Veškerá pozornost se upírala k Roddymu.

Utíkal jsem s několika dalšími kluky zpátky dolů s lanem a opatrně se přiblížil k okraji, abych se podíval, jestli nezahlédnu Piskoře. Nikde nikdo. Zakřičel jsem jeho jméno z plných plic. Ke své nesmírné úlevě jsem zaslechl ozvěnu jeho hlasu:

„Sehnali jste lano?“

„Jo.“

„Tak mi ho sem hoďte. A pořádně ho nahoře zajistěte.“

Jediný způsob, jak lano upevnit, byl uvázat mi ho kolem pasu a použít mě jako kotvu. Kluci přede mnou provaz chytili, ruka vedle ruky jako při přetahované, a já se položil dozadu, téměř do sedu. Zaryl jsem paty hluboko do rašeliny a druhý konec lana jsme hodili dolů.

Po pár minutách jsme ucítili cuknutí a pak jako by naši sílu otestovala plná váha hned dvou celých Piskořů. Trvalo to pouhý okamžik, jen aby zjistil, jestli lano udržíme. Zavolal jsem k silnici, ať nám jdou pomoct, a doufal, že Maireadiny uzly vydrží. Pár dalších lidí, včetně holek, se rozběhlo k nám. Všichni přidali ruku k dílu a po chvíli jsme konečně uviděli, jak se přes okraj vyhoupla Piskořova mohutná postava. Přes rameno měl přehozené Roddyho tělo, které vypadalo bezvládně.

Jakmile stál Piskoř na trávě, pustil se lana a shodil Roddyho na zem. Ten vyrazil srdceryvný výkřik svědčící o hrozné bolesti. Pravou nohu měl zkroucenou do strašlivě nepřirozeného úhlu. Piskoř byl celý zrudlý a zpocený námahou. „Zrasil si nohu,“ dodal zbytečně.

Roddy dýchal přerývaně. Na okamžik přestal křečovitě zavírat oči a pohlédl vzhůru. Nad ním se nakláněl Kombo, zkrvavený obličej plný obav. Roddy zkřivil rty do jakési grimasy a řekl: „Takže Amran.“

Roddyho jsem neviděl až do začátku letních prázdnin. Urychleně ho odvezli do nemocnice, kde mu několik hodin operovali roztříštěnou stehenní kost. Zpevnili mu ji pomocí šroubů a destiček. Letní koncerty kapela odvolala a všichni její členové se po nehodě poprvé znovu sešli až na poradě, na které se mělo prodiskutovat, co dál. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli se Roddy s Kombem mezi sebou o tom závodu ještě bavili, ale o události u strže se už nikdy nikdo nezmínil. Alespoň ne v mé přítomnosti. A zdálo se, že Roddy je svým vlastním umanutým způsobem prostě jen rád, že vyhrál sázku. Soukromá ošetřovatelka, kterou platili jeho rodiče, ho přivezla na invalidním vozíku. Nohu měl v sádře a zpevněnou pomocí ortézy.

Porada se konala ve veřejném baru lovecké chaty Scaliscro Lodge stojící na západním břehu jezera Little Loch Rog. Roddy vypadal hrozně, ale byl pevně rozhodnutý, že na schůzku dorazí, aby naplánoval budoucnost kapely po příjezdu do Glasgow.

O skutečný šok se však postarala Mairead. K úžasu nás všech se nechala ostříhat skoro na ježka. Dlouhé černé vlny padající přes útlá ramena byly ty tam. V tom navýsost chlapském střihu působila stroze a vyhuble, a přesto zvláštně žensky. Dívek, které si mohou dovolit nosit stejný účes, by se mnoho nenašlo. Ale Mairead měla výrazné a nesmírně přitažlivé rysy a i tvar její hlavy, který vlasy odkryly, byl klasicky krásný. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči.

Roddy byl zvláštně vybuzený, jako kdyby na něčem jel, což bylo možné. Snad kombinace prášků proti bolesti a piva. Nebo za to možná mohla jen ona neutuchající a neklidná ctižádost, která ho poháněla. Tváře i oči mu podivně hořely.

„Amran,“ prohlásil a vrhl Kombovým směrem krátký triumfální pohled. „Má to dobrej zvuk.“ Nikdo s ním neměl v úmyslu diskutovat. „Jakmile se dám dohromady, pojedeme s Kombem do Glasgow a zkusíme naplánovat pár koncertů. A asi budeme potřebovat profesionálního agenta.“

Koutkem oka jsem zahlédl Piskoře, jak odložil sklenici piva na bar s podivným výrazem něčeho definitivního. Věděl jsem, co přijde. „Já do Glasgow nepojedu,“ oznámil.

Dunění hudby z reproduktorů jen zdůraznilo ticho, které se rozhostilo.

„Co… To chceš říct, že ses přihlásil na Strathclyde, do Edinburghu, nebo někam jinam?“ ozval se Rambo hlasem, který prozrazoval, že nemůže uvěřit vlastním uším.

„Chci říct, že nepůjdu na žádnou univerzitu. Do Glasgow, do Edinburghu, ani nikam jinam. Zůstanu na ostrově.“

Skoro jsem přestal dýchat.

„Co to plácáš?“ vložil se do toho Roddy. Jiskry v jeho očích pohasly. „Nemůžeš zůstat tady a přitom hrát v kapele.“

„Bingo. Právě jste vyhrál sadu steakových nožů a dovolenou v Torremolinos pro dva. Až budete v Glasgow, budete si asi muset na flétnu sehnat někoho jinýho.“

Roddy vypadal, jako by se mu právě zhroutil celý svět.

Mairead se tiše zeptala. „Kdy ses rozhodl?“

Piskoř pokrčil rameny. „Už před nějakou dobou.“

„A nic jsi nám neřekl?“ Roddy se dostával do varu.

Když Maireadina dlaň dopadla na Piskořovu tvář, zaznělo to jako výstřel z pušky. Udeřila ho takovou silou, že se musel rukou zachytit baru, aby udržel rovnováhu. Zadívala se na něj tvrdě, téměř s odporem. Pak se otočila a odešla.

Ironií bylo, že Amran dosáhl svého největšího úspěchu až po Piskořově éře a nehoda na Cestě do nikam Komba s Roddym oproti všemu očekávání stmelila.

Nejdůležitějším hybatelem jejich přerodu z ostrovní keltské rockové kapely v opravdovou mainstreamovou hvězdu byl však Donald Murray. Velký Kenny odešel na vysokou školu zemědělskou v Inverness a kapela zůstala bez šoféra. A jednoho dne, po mém definitivním rozchodu s Marsaili, mi Donald zavolal.

„Nazdar, kámo,“ pozdravil mě s ležérní dikcí. V té době začal napodobovat středoatlantický přízvuk, něco na půl cesty mezi Ness a New Yorkem. Coby jeden z nejbystřejších kluků na Nicolsonu odešel na Glasgowskou univerzitu a s sebou si odnášel všechny zoufalé naděje svých rodičů. Jeho otec, Coinneach Murray, byl jedním z nejobávanějších a nejrespektovanějších lidí z Ness. Pastor v crobostském kostele Svobodné církve, muž dštící oheň a síru, neúnavný stoupenec strohého a nesmlouvavého křesťanství. Křesťanství, které jeho syn odmítal už od raného dětství, a stal se tak archetypálním rebelem bez příčiny. Stavěl se svému otci na odpor, kde mohl, pil, klel, spal s tolika holkami, že by se to ani spočítat nedalo, a umanutě se řítil vstříc sebezničení.

Školy nechal v prvním ročníku ještě před Vánoci a já s ním ztratil kontakt až do onoho dne, kdy mi zavolal do mého studentského bytu.

„Donalde?“ jeho hlas zněl jinak.

„Jo, jsem to já, brácho.“

„Kde, sakra, jsi? Teda, chci říct, co děláš?“

Donald se na druhém konci tlumeně uchechtl. „Jsem v hudební branži, brácho.“

„Já nejsem tvůj brácha, Donalde!“

„Klídek, Finďo, hoď to do pohody. To se jen tak říká.“

„Jak v hudební branži?“ nechápal jsem.

„Dostal jsem flek v jedný hudební agentuře. Zastupujeme kapely, zpěváky, organizujeme turné, vyjednáváme smlouvy s nahrávacíma společnostma…“ Odmlčel se a pak s pýchou v hlase dodal: „Dělám osobního asistenta Joeymu Cuthbertsonovi. Tomu říkám pan impresário. Úžasnej chlápek, Fine. Co ten neví o hudební branži, nestojí za to vědět. A já se to od něj všecko naučím, až nezbude jedinej nervovej spoj, kterej bych neměl zmapovanej.“

„Tak to bude fajn.“

Zasmál se. „Na tebe jsem nikdy nedokázal udělat dojem, co?“

„Ne, když ses o to snažil, Donalde. Tvůj problém je, žes nikdy nepochopil, že ty se snažit nemusíš.“

Další salva smíchu v telefonu. „Fine, Joey Cuthbertson podepsal spolupráci s Amranem.“ Odmlčel se. „Na moje doporučení. Ty ještě udělaj díru do světa, dej na moje slova. Počítám, že do Velikonoc tu máme smlouvu na desku.“

„Tak to maj dobrý. A co to má všechno společnýho se mnou?“

„Potřebujeme šoféra, Fine. Velkej Kenny odešel do Inverness a padlo tvoje jméno. Kapela s tebou byla spokojená.“

„Tady se někdo snaží dostudovat, Donalde.“

„Večery a víkendy, Fine. Za dobrý prachy. A poslyš, brácho, ty probruslíš vejškou levou zadní.“

Donald se sice mýlil ve spoustě věcí, ale s Amranem měl pravdu. Jezdil jsem s nimi po zbytek akademického roku. Hráli po celém Skotsku a severní Anglii a smlouvu na desku, kterou Donald předpovídal, podepsali v červnu. Kapela strávila léto ve studiu nahráváním prvního alba, které nazvali Caoran jako úlitbu Kombovi. Byly na něm hlavně písně, které spolu napsali Roddy s Kombem, ale londýnský producent jim dodal lesk opravdové profesionality. Piskořovo místo v kapele už nikdy nikým nenahradili. Když se v září objevil na pultech první singl, hned se v hudebním žebříčku usadil na pátém místě.

Z Mairead vyrůstala tak trochu celebrita a její tvář se pravidelně objevovala ve skotském bulváru i na titulních stranách některých celostátních časopisů. Měla osobní módní guru, jak ji nazývala. Jakousi lesbu za zenitem, která nechala umělecké školy a radila Mairead s oblékáním a líčením. Musel jsem se občas štípnout, abych si Mairead připomněl jako tu obyčejnou holku, která se mi ve škole líbila.

Roddyho otec koupil synovi jednomotorové letadlo z druhé ruky. Červenobílý Piper Comanche. A kapela začala vydělávat dost na to, aby si Roddy mohl zaplatit hodiny létání na glasgowském letišti. Roddy však nesměřoval vzhůru jen v kokpitu. Byl předurčený ke slávě a uznání svého jedinečného talentu. To byla alespoň jeho představa. A právě tahle přehnaná domýšlivost ho nakonec vehnala do sporu s Donaldem.

Zatímco já zahájil druhý rok na univerzitě, Roddy a ostatní z Amranu studia nechali a věnovali se hraní v kapele naplno. Z Joeyho Cuthbertsona infarkt udělal skoro invalidu a Donald nastoupil na jeho místo jako nejdůležitější muž agentury. Co se týče know-how, nejspíš toho chlapa skutečně vyždímal do sucha.

Ale zatímco s dramatickým vzestupem Donaldova postavení ve skotském hudebním průmyslu zároveň ožil zájem hlavně o glasgowské kapely, jako byl Amran, propadal se Donald odpovídajícím tempem do víru alkoholu a drog. Podle mého názoru byl klasickým adeptem na onen zvláštní ostrovní neduh známý pod pojmem curam, kdy se indoktrinace neúprosnými presbyteriánskými názory v dětství po letech nezřízeného života náhle probudí jako skrytá nákaza, aby své oběti přetvořila k obrazu jejich otců. V tomto případě k obrazu reverenda Coinneacha Murraye. Ale do okamžiku, kdy se Donald vydá ve stopách svého otce, zbývalo ještě několik let. Na to si popírání Boha zatím příliš užíval.

Donaldovo soustředění polevilo a úspěch Amranu začal slábnout dokonce ještě dřív, než skupina nahrála druhé album. Sláva se dokáže dostavit v okamžiku, ale také umí pohasnout stejně rychle, jako když zaschne slza. Koncerty Amranu byly rutinní a monotónní a kapelu nikam neposouvaly. Donald nikdy nebyl tam, kde měl být, nebral telefony a neúčastnil se debat o věcech, které Roddy, Kombo a ostatní z kapely považovali za důležité pro její budoucnost. V té době už klouzal po oné dlouhé a záludné šikmé ploše vedoucí k závislosti.

Mě osobně to nijak zvlášť netrápilo. Jezdil jsem s dodávkou a peníze, které jsem si vydělal, mě zbavovaly potřeby příliš hloubat o vlastní budoucnosti. Popravdě řečeno se mi o ní přemýšlet vlastně ani nechtělo. Studium mě nezajímalo, neměl jsem žádné ambice, žádnou představu, co se životem. Zpráva, která mě zastihla, když jsem se na ostrov vrátil na tetin pohřeb, ve mně uhasila veškerý zájem: Artair s Marsaili se vzali. Přišel jsem o nejdávnějšího přítele i o jedinou dívku, kterou jsem kdy doopravdy miloval.

Neshody mezi Roddym a Donaldem se nakonec vyhrotily o jednom víkendu na začátku listopadu.

Byl páteční večer a Amran měl hrát v jednom z pavilonů, které se dřív stavívaly na konci přístavních hrází. Přežil tu z éry přímořských hudebních revue, unikl demolici a dočkal se láskyplné renovace. Bylo to kdesi na západním pobřeží Anglie, ani si už přesně nevzpomínám kde. Šlo o jedno z viktoriánských pobřežních letovisek, které nějak přečkaly řádění radničních vandalů padesátých a šedesátých let a udržely si jakési zašlé kouzlo. Zachovala se tu i bývalá promenáda táhnoucí se asi míli podél moře. Složitá konstrukce mola z železných nosníků a podpěr měřila na délku kolem sto padesáti metrů. Pavilon stojící na jejím konci, rozšířeném do tvaru T, představoval jakousi změť kopulí a ukrýval v sobě hlediště se čtyřmi nebo pěti sty sedadly. V létě se tu konala různá varieté, která z jakéhosi důvodu dosud přitahovala široké obecenstvo. Ale v listopadu se tu mnoho akcí nevystří dalo a odstupy mezi nimi byly dlouhé.

Byl to další typický koncert, které Donald pro kapelu v poslední době zařizoval, a Roddy byl nabroušený, ještě než jsme se vůbec vydali na cestu. Umínil si, že si to s Donaldem, který slíbil, že přijede za námi, tentokrát vyříká.

Toho dne bylo psí počasí. Lilo a foukalo. Když jsme vjížděli do zastrčeného městečka ukrytého mezi neznámými záhyby zvlněného anglického venkova, světla už ubývalo. Snažil jsem se prohlédnout skrz čelní sklo zalévané deštěm a vyhlížel směrovky, když tu Rambo, který vždycky jezdil v dodávce se mnou, zničehonic vykřikl, ať zastavím. Dupl jsem na brzdu.

„Co je, sakra?“

Auto se zbytkem kapely jedoucí za námi málem skončilo mezi naším nákladem.

„Tamhle na mostě je nějakej chlap,“ ukázal Rambo vpravo před nás k zídce mostu, který se klenul přes zkalené vody rozvodněné řeky. Byl to starý kamenný most, po celé délce lemovaný sloupy pouličního osvětlení. Muž stál na zídce, jednou rukou se držel lampy a hleděl dolů na ženoucí se vodu. O jeho úmyslu nebylo pochyb. Sbíral odvahu ke skoku.

Roddy, Mairead a ostatní se vyřítili z auta a přiběhli k mým dveřím.

„Co se děje?“ křikl Roddy.

Ukázal jsem na most. „Vypadá to, že to ten chlap chce zabalit.“

Všichni se podívali tím směrem a na okamžik zavládlo ticho. „A kruci,“ šeptl Roddy. „Co budeme dělat?

Mrkl jsem na hodinky. „Už teď máme zpoždění.“

Mairead mě zpražila pohledem. „Život člověka je o kapku důležitější než kšeft na molu, nemyslíš?“

Všichni jsme na ni překvapeně pohlédli.

„Má pravdu,“ přisvědčil Kombo. „Pojďte, zkusíme mu to rozmluvit.“

Ale Mairead ho chytila za ruku a zadržela. „Ne. Jenom ho vyděsíte. Já s ním promluvím.“

Sledovali jsme, jak se opatrně blíží k muži na mostě, a slyšeli, jak volá: „Dobrý den, nemohl byste mi poradit? Asi jsme zabloudili.“

Muž prudce otočil hlavu a vystrašenýma očima se vpíjel do Mairead. Podle mého odhadu tak padesátník, s řídnoucími vlasy. Neoholený a v ošumělém nepromokavém plášti, který halil obnošený propínací svetr a uhlově šedé kalhoty. „Nechoď ke mně!“ Zvýšil hlas nad hukot vody a pohlédl za Mairead naším směrem.

„Co tam nahoře děláte?“ zeptala se ho Mairead.

„Co asi?“

Shlédla dolů na řeku a zavrtěla hlavou. „To není dobrej nápad. Zničíte si boty.“

Muž se na ni podíval skoro nevěřícně, ale ona se na něj usmála a Maireadin úsměv měl v sobě cosi, čemu žádný muž, kterého jsem znal, nikdy neodolal. I on se usmál. Nejistě a plaše. „Nejsou nové,“ řekl. „Tak jich nebude zas taková škoda.“

Podívala se na jeho nohy. „Vy máte každou ponožku jinou.“

Zatvářil se překvapeně a letmým pohledem zjistil, že má pravdu. „Komu na tom záleží?“

„Někomu na tom přece záležet musí.“

Muž ponuře stiskl rty a zavrtěl hlavou. „Nikomu.“

„Vůbec nikomu?“

„Ten jediný člověk, kterému na tom kdy záleželo, je pryč.“

Viděl jsem, jak Maireadin pohled sklouzl ke zlatému kroužku na mužově levé ruce, kterou svíral lampu. „Vaše žena?“

Přikývl.

„Opustila vás?“

„Umřela.“

„Nedávno?“

Znovu zavrtěl hlavou. „Dnes je to rok. Rakovina. Už to odkládám dlouho.“ Shlédl k valící se vodě pod sebou a pak se otočil zpátky k Mairead. „Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil. Ale už nemůžu.“

Mairead se opatrně vytáhla na zídku, sedla si k mužovým nohám a opřela se dlaněmi. „Žádné děti?“

Další zamítavý posunek. A vzápětí se opravil: „Vlastně ano. Jenže ten je v Austrálii. Vždyť říkám, komu na tom záleží.“

Vzhlédla k němu. „Mně jo.“

Skoro se rozesmál. „Vždyť mě ani neznáš.“

„Znám. Znám vás moc dobře.“

„Neznáš!“ Jeho tón byl náhle nepřátelský.

„Ale znám.“ Po její tváři se mihl stín a zastřelo ji upřímné pohnutí. „Jste všichni muži, co kdy ztratili milovanou ženu. Jste můj táta. Kéž by se o mě mohl opřít, když to tenkrát potřeboval. Jenže já nevěděla nic. Nikdy mi o tom neřekl. A nezjistila jsem to, dokud neodešel. Mladí jsou tak pohlcení vlastním životem. A tak snadno zapomenou, že i jejich rodiče mají svůj život. Pocity. Ty nezmizí, ani když člověk zestárne.“ Zadívala se na muže zvlhlýma očima. „Řekl jste mu to? Synovi. Pověděl jste mu, jak se cítíte?“

„Nebudu ho otravovat s takovými věcmi.“

„A to si myslíte, že ho nebude otravovat, až mu policie zaklepe na dveře a poví mu, že jeho otec spáchal sebevraždu? Nemyslíte, že si bude lámat hlavu nad tím, proč jste se mu nikdy nesvěřil? Nenapadlo vás, jaký pocit viny si asi ponese až do konce života za to, že neudělal, co mohl nebo měl udělat?“

Mužova tvář se zkřivila a po lících mu stékaly slzy spolu s deštěm. „Nechtěl jsem být na obtíž.“

Mairead se pomalu zvedla ze zídky a natáhla k němu ruku. „No tak,“ řekla. „Nejste na obtíž. Pojďte, zavoláme mu. Teď hned.“

„Vždyť tam mají hlubokou noc,“ namítl.

Mairead se usmála. „Nebude se zlobit. Věřte mi.“

Dlouze se na ni zadíval a ona mu pevně hleděla do očí, ruku dál nataženou, dokud nesevřel její dlaň a neseskočil na chodník vedle ní. Objala ho. Déšť zesílil, jako by plakal s nimi. Stáli tam a mokli uprostřed mostu a houstnoucí tmy, kterou protínala světla aut, jejichž řidiči netečně hleděli vpřed a nevnímali to malé drama života a smrti odehrávající se u zábradlí mostu.

Mairead, s jeho rukou stále ve své, vedla muže k nám.

„Tak pojď, kámo,“ řekl Roddy a pobídl ho, aby nastoupil do auta. „Odvezeme tě domů.“

Bydlel ve dvojdomku v krátké tuctové ulici na okraji městečka. Pochmurné, depresivní obydlí. Mairead rozsvítila a zapnula konvici. Kousek za úzkou zahrádkou se zchátralou zahradní kůlnou a přerostlým trávníkem s rachotem projel vlak.

Roddy zašel pro sousedku, starší ženu, která začala starostlivě poletovat po malé kuchyňce, kde jsme seděli my ostatní. Prý zná člověka, který by mohl přijít a pobýt tu s ním. Mairead muže posadila s telefonem k elektrickému krbu a vytočila číslo jeho syna v Austrálii.

Když pak zdráhavě mluvil se synem vzdáleným deset tisíc mil, zanechali jsme ho v péči sousedky, která u něj měla počkat do příchodu známého. Neměl jsem nejmenší představu, jak taková rozmluva otce se synem asi může probíhat. Ale ten člověk byl naživu a svěřoval se s tím, co cítí, místo aby to dusil v sobě a dohnal se tak k sebevraždě. A to všechno díky Mairead.

Vraceli jsme se pěšinou zpátky k autům zaparkovaným na silnici a já jí řekl: „Nevěděl jsem, že jsou tví rodiče po smrti.“

Pokrčila rameny. „Nejsou.“ Když viděla můj nechápavý výraz, rozesmála se. „Fine, Fine. Ty jsi ale naivka. Ta situace volala po příběhu. Tak jsem mu ho poskytla. Když zpívám o zlomeným srdci nebo o lásce až za hrob, tak mi lidi musí uvěřit, že ty slzy jsou opravdový. Umím to.“

Přemýšlel jsem o pohnutí, které se jí zračilo ve tváři, když lhala muži na mostě, i o tom, jak snadno nás oba přesvědčila. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že už jí nikdy nebudu moct věřit, že mi říká pravdu.

Výsledkem toho všeho bylo, že jsme na koncert přijeli s hodinovým zpožděním. Manažer byl vyzáblý upjatý mužíček s pleší. Jmenoval se Tuckfield. Nosil modrý oblek a hnědé polobotky. Ta kombinace ve mně nikdy nebudila důvěru. Obličej měl úplně brunátný vzteky a byl zralý na mrtvici. A po Donaldovi, který by svými obratnými slovy zklidnil situaci, samozřejmě ani stopy.

„Mám tu tři stovky platících návštěvníků. Chtějí moji hlavu, nebo vrátit peníze,“ vyjel rozčileně na Roddyho.

Já a ostatní jsme v tom Roddyho nechali, ať se pokusí zpoždění vysvětlit, a šli jsme vyložit dodávku. Nevím, jak se nám to povedlo, ale kapela do půl hodiny stála na pódiu a hrála. Já s jedním klukem z Glasgow jménem Archie, který řídil auto s kapelou, jsme si ve spacácích lehli dozadu do dodávky a snažili se trochu vyspat. Koncert trval skoro tři hodiny, aby kapela publiku vynahradila zpoždění.

Že je nějaký problém, jsem pochopil, teprve když se náhle rozletěly zadní dveře dodávky. V nich se zjevil Roddy, úplně sinalý vzteky: „Ten šmejd nám nechce zaplatit!“

„Cože?“ Vymrštil jsem se do sedu. Kdyby nedostala zaplaceno kapela, přišel bych zkrátka i já.

„Hráli jsme skoro o hodinu dýl, než bylo dohodnutý, abychom nahradili zpoždění, a on furt tvrdí, že jsme porušili smlouvu a že nám nezaplatí.“

Vyskočil jsem ven z auta. „Jdem si s ním promluvit.“

Našli jsme ho v jeho kanceláři na konci chodby za pódiem. Jakmile jsme vešli, Tuckfield instinktivně ustoupil ode dveří a začal se chovat ostražitě. Zdvihl ruku se slovy: „Nestojím o žádné potíže.“

„Žádný potíže nebudou,“ opáčil jsem. „Vyplaťte nás a my vypadneme.“

Zašermoval zdviženým prstem. „Ne, ne, ne. Dnes večer jste mě nechali na holičkách. To nebylo profesionální. Porušili jste smlouvu. Spojte mě s vaším manažerem, a když se domluvíme na kompenzaci, dostanete svoje peníze.“

„Svoji kompenzaci jste už dostal,“ Roddy se na Tuckfielda téměř rozkřikl. „Vždyť jsme, kurva, hráli o hodinu dýl!“

„Stejně mi sem chodili lidi, že chtějí vrátit peníze. Ti, co odešli ještě předtím, než jste se tu vůbec ukázali.“

Zdálo se mi, že se Roddy chystá si Tuckfielda podat, takže jsem rychle vstoupil mezi ně a zvedl ruku. „Oukej. Zavoláme Donaldovi na mobil.“

Ne každý měl v té době mobilní telefon. Donald vlastnil poslední model, což ovšem nezaručovalo, že bude ve stavu, aby ho zvedl. Měl být na koncertě s námi. Jenže nebyl. Jen Bůh věděl, co se s ním stalo.

Půjčil jsem si od Tuckfielda mobil a poslouchal vyzvánění na druhém konci, dokud mě hlasová schránka nevyzvala k zanechání zprávy. Ale nechávat Donaldovi vzkaz mi připadalo k ničemu. Když jsem zavěsil, koukala Roddymu z očí vražda.

Pokoušel jsem se nasadit rozumný tón. „Podívejte se, pane Tuckfielde, vy víte, proč jsme se zpozdili. Vpodvečer jsme jednomu člověku zachránili život. A vynahradili jsme to hodinou hraní navíc. Jsme přece rozumný lidi a jsem si jistej, že i vy jste rozumnej člověk. Takže my teď půjdeme, naložíme dodávku a počkáme venku. A až se nás rozhodnete vyplatit, potřeseme si rukama, neřekneme už ani ň a vypadneme.“ Odmlčel jsem se. „A jestli ne…“ Cítil jsem, že mě Roddy sleduje a čeká, co přijde. „Tak si tu pro mě za mě klidně shnijte, ale já jel dvě stě padesát zkurvenejch mil sem a pojedu zase dalších zkurvenejch dvě stě padesát mil domů. A já se odtud nehnu, dokud nedostanu svoje zkurvený peníze.“ Klení nepatřilo zrovna k mému každodennímu chlebu, což pan Tuckfield sice nevěděl, zato Roddy ano. Když jsem rázoval zpátky k dodávce, skoro běžel, aby se mnou udržel krok. „Možná bys nám měl dělat manažera ty, Fine.“ Šlehl jsem po něm pohledem.

Krátce po půlnoci jsme měli sbaleno a byli hotoví vyrazit. Mairead a ostatní členové kapely, kteří cestovali autem, už chtěli jet a nechat nás s Roddym, ať si to s Tuckfieldem vyřídíme sami.

Jenže já si stál za svým. „Ne. Buď zůstaneme všichni, nebo všichni odjedeme. A jestli odsud odjedu a nedostanu zaplaceno, tak je to naposled, co jsem s váma jel.“ A oni věděli, že to myslím vážně.

Tak jsme stáli na konci mola, zachumlaní do kabátů a šál, kouřili a poslouchali, jak moře doráží na podpěry pod námi. V kopci zdvihajícím se za promenádou se mihotalo světlo pouličních lamp. Jenže ctihodní obyvatelé tohoto kdysi vyhledávaného letoviska už dávno ulehli do svých postelí a domy ve svahu tonuly ve tmě. Přestalo pršet, ale mokrý lesk dál odrážel světlo lamp i hvězd.

Nevěděl jsem, jak dlouho to Tuckfield hodlá vydržet, ale já byl rozhodnutý dřepět tady třeba až do rána, když nebude vyhnutí. Kolem jedné hodiny se ostatních už začínala zmocňovat netrpělivost.

„No tak,“ ozval se Kombo. „Pojďte, tohle nemá cenu. Jedem.“

Roddy vrtěl hlavou, pomalu jako v transu. Skoro neslyšně mumlal: „Tak tímhle u mě Donald Murray skončil. Skončil! Kretén zasranej.“

Všechna světla kolem pavilonu zhasla a konec mola se pohroužil do tmy. Všichni rázem zpozorněli. Skoro v téže chvíli k nám nocí dolehlo vzdálené houkání policejní sirény. Otočil jsem se a uviděl modrý maják policejního auta, které sjíždělo z kopce k pobřeží. Ani mě nepřekvapilo, když předrncalo promenádu a zamířilo přímo k nám na molo.

„Ty vole!“ vyhrkl Rambo. „On zavolal fízly.“

Cítil jsem, jak se ve mně vaří žluč. „No a? My jsme nic neprovedli.“

Jenže jak se ukázalo, my jsme policii nezajímali. Auto projelo přímo kolem nás. Pak ho řidič náhle strhl ruční brzdou do smyku a vůz zastavil bokem přímo před hlavním vchodem do pavilonu. V něm se objevil bledý Tuckfield, chvatně zamkl dveře a skočil na zadní sedadlo. Nato zahrabala kola a policejní vůz vystřelil po molu pryč.

Chvíli jsme zůstali jako opaření.

Mairead seděla na sedadle spolujezdce, tvář zlostí bledou jako úplněk, který se odrážel na čelním skle. Roddy s Kombem byli vzadu. Roddy seděl bokem s nohama ven ze dveří. Nevím ani pořádně, co mě to popadlo, ale vztek ve mně vzkypěl jako převařené mléko a já skočil za volant a nastartoval.

„Co blbneš?“ křikl Roddy.

„Zavři dveře!“

Jen tak tak stihl vtáhnout nohy dovnitř a zabouchnout. Prudce jsem auto otočil a vystřelil po molu za policejní hlídkou. „Prokristapána, Fine, nemůžeš přece honit policajty!“

Ve zpětném zrcátku se vznášel Kombův ustrašený výraz. „Vždyť nás všechny zašijou, proboha!“

Neříkal jsem nic, jen jsem tiskl plyn až k podlaze a snažil se dohnat blikající světlo před námi. Cítil jsem, že se na mě Mairead otočila a prohlíží si mě. Neřekla však ani slovo.

Policejní vůz projel smykem přes promenádu a zatočil na jih k zábavnímu parku s atrakcemi, které byly na noc zakryté. Řidič projel na červenou a zamířil do kopce. V rukou jsem ucítil odpor, jak jsem strhl volant za ním. V tuhle noční hodinu byly silnice úplně prázdné.

Auto policejní hlídky zahnulo na vrchu kopce doprava a hned prudce vlevo. Já za ním. Ucítil jsem, jak pod námi pneumatiky na mokré vozovce podklouzly. Na okamžik jsem ztratil kontrolu nad řízením, ale pak se kola zase dostala do kontaktu s asfaltem a my vyrazili vpřed. Modrý maják blikající přímo před námi jako by mě hypnotizoval a já ani na vteřinu nepomyslel na to, co bych byl udělal, kdybych ho opravdu dohonil. Náskok policejní hlídky se však stále zmenšoval a napětí ostatních v autě bylo téměř hmatatelné.

Najednou nás oslnila brzdová světla. Stěrače je po předním skle rozmazávaly do rudých šmouh. Dupl jsem na brzdy a ucítil, jak auto pode mnou plave. Stočilo se tu vlevo, hned zase vpravo, protože jsem střídavě sešlapával a pouštěl brzdu a kontroval volantem, abych smyk vyrovnal. Myslím, že jsme zastavili sotva patnáct centimetrů od zadního nárazníku policejního vozu.

Roddy, Kombo a Mairead skoro sborově vydechli úlevou. Já dál křečovitě svíral volant a těžce oddychoval. Zdálo se mi, že se nekonečně dlouho nic neděje. Obě auta stála za sebou, motory na volnoběh.

Viděl jsem Tuckfieldovu vylekanou tvář, zpola otočenou, jak na nás zírá tmou. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo nepromluvil.

Potom se dveře řidiče policejního auta zvolna otevřely. Vystoupil z nich obr v uniformě, nasadil si čepici a lesklý kšilt stáhl přes oči. Chvíli si nás zlostně měřil a pak pomalu zamířil k mým dveřím, jednu ruku v bok, druhou na rukojeti obušku zavěšeného na opasku. Stáhl jsem okénko. Policista se naklonil dovnitř, aby si mě prohlédl. Tvář měl netečnou. Černýma očima přelétl nejprve Mairead, pak Roddyho a Komba na zadním sedadle. Nato se otočil zpátky ke mně. Zpod policistovy čepice vykukovaly řídké pramínky zrzavých vlasů. „Ty jsi z kapely?“

„Jezdím pro ně.“

Přikývl a z náprsní kapsy vyndal černý blok a tužku. Natáhl se přese mě a podal je Mairead. „Moje dcera má vaše cédéčko. Váš podpis by jí určitě udělal hroznou radost.“

Mairead mu věnovala jeden ze svých úsměvů. „Samozřejmě.“ Vzala si blok, nalistovala čistou stránku a podepsala se. Ohlédla se přes rameno. „Chcete i ostatní?“

„Jsou taky z kapely?“

„Ano.“

Zrzavý hromotluk přikývl a Mairead přenechala blok Roddymu a Kombovi, aby se také podepsali. Roddy mi pak blok podal přes rameno a já ho vrátil policistovi. Ten ho zastrčil zpátky do kapsy a pak si mě ještě jednou změřil pohledem. K mému překvapení strčil do okna svou obří pracku.

„Chci ti potřást rukou, synu.“ Natáhl se po mé poněkud váhající ruce a vřele a pevně ji stiskl. Třásl s ní snad celou věčnost. Když ji konečně pustil, prohlásil: „Máš setsakramentskou odvahu, hochu. To se musí nechat.“ Odmlčel se a dlouze se nadechl. „Doufám, že pro mě máte dobré vysvětlení.“

Tak jsem mu všechno vylíčil. Poslouchal mlčky. Až na sípavý dech, provázený mlžnými obláčky, které vířily kolem jeho hlavy. Když jsem skončil, přikývl a vtáhl rty. „No. Teď mě, synku, dobře poslouchej.“ Pohodil hlavou směrem k policejnímu autu. „Tady pan Tuckfield má kamarády na vysokých místech. A já dělám jen to, co se mi řekne, a na nic se neptám. Takže ať tu dneska v noci byl v právu kdokoli, vy pojedete domů bez peněz. A máte náramnou kliku, že nestrávíte noc v policejní cele.“ Přísahal bych, že jsem v jeho očích zahlédl úsměv, který se snažil co nejlépe skrýt. „Za všechny ty roky, co sloužím, jsem nezažil, aby někdo honil policejní auto. A vsadím krk, že už to taky nezažiju.“ Pokynul hlavou z kopce, směrem k pobřeží. „Tak alou.“ Usmál se přese mě na Mairead a poklepal si na náprsní kapsu. „Díky za autogramy.“

Mlčky jsme seděli a dívali se, jak si sedá za volant a odjíždí do noci. Za zadním sklem jsem zahlédl Tuckfieldovu tvář, která se na nás samolibě šklebila. Vytáhl jsem okno a Roddy ucedil: „Donald je mrtvej.“

Co se přesně odehrálo mezi Roddym a Donaldem, jsem se nikdy nedozvěděl, ale do týdne dala kapela Donaldovi padáka a podepsala smlouvu s jednou zavedenou londýnskou agenturou. A zatímco Donaldova kariéra i život přecházely do volného pádu, Amran stoupal vzhůru. Kapela několikrát vystupovala v televizi a Roddy s Kombem dostali nabídku, aby napsali píseň pro jeden hollywoodský film, který se natáčel ve Skotsku. Producenti z ní byli tak nadšení, že kapelu požádali, aby složila a nahrála i veškerou doprovodnou hudbu, která se pak stala základem jejího nového alba. Následný úspěch filmu zajistil Amranu ještě větší slávu. Ústřední píseň vyšla jako singl a v žebříčcích okamžitě vyletěla na první místo, kde se držela skoro pět týdnů. V době, kdy se její další CD objevilo na pultech, mířila kapela na vrchol a nikdo nepochyboval, že ho dosáhne.

Až na to, že se ho Roddy i přes všechno své nadání a ambice nedočkal.

Vzpomínám si, že ta zpráva mě zastihla někdy v červnu nebo v červenci následujícího léta. Tu noc jsem se opil, abych se vyléčil z jednoho svého několikaměsíčního vztahu, a skončil jsem v posteli s nějakou holkou, s níž jsem se seznámil na večírku. Byla to studentka a bydlela v garsonce v Particku, nevábném předměstí na západním konci Glasgow. Probudil jsem se až v deset nebo v jedenáct, s parádní kocovinou a jen mlhavými vzpomínkami na to, co se mezi námi v noci odehrálo. Když se nakláněla nad postelí a jemně mnou třásla, nepřipadala mi dokonce ani povědomá.

„Včera večer jsi mi vyprávěl, že jezdíš jako řidič s Amranem,“ řekla.

Ústa jsem měl tak vyschlá, že jsem je skoro nedokázal otevřít. „No a?“

„Roddy Mackenzie hraje na klávesy, viď?“

„A co s tím, sakra?“ Mhouřil jsem oči před světlem.

„Jsou toho plný noviny a televize. Jeho letadlo se prej včera večer ztratilo někde nad západním pobřežím. Hledali ho celou noc. Už nedoufají, že ho najdou živýho. Teď už pátraj jen po troskách na moři.“

DVANÁCTÁ KAPITOLA

Když Donald s Finem kráčeli skomírajícím světlem k Port of Ness a Fin vyprávěl o tom, co s Piskořem toho rána objevili, dorážely na ně poryvy vichru. Rozsvícené pouliční lampy se táhly v řadě až k velkému bílému stavení na konci silnice. Tak daleko však dvojice nedošla. Naproti domu zvanému Ocean Villa odbočila po klikatícím se asfaltovém pásu dolů k přístavu. U vnitřní zdi mola stály naskládané koše na humry. V místech, kde se na její konstrukci krutě podepsalo počasí, sice proběhly nějaké opravy, ale vnější hráz, která čelila zuřivým náporům severovýchodních vichřic, byla už tak zničená, že jí nebylo pomoci. Fin jako malý kluk zažil, jak se o ni tříští patnáctimetrové vlny. Vichřice o síle deseti stupňů Beaufortovy škály strhávala bílou pěnu, která vyletovala do dvojnásobné výše, a unášela ji přes skaliska.

Dnes večer vítr přicházel z jihozápadu. Přístav byl poměrně chráněný, ale hrstka loděk lovců krabů, které byly za hrázemi uvázané, se přesto zvedala a klesala na vlnách a umanutě cukala za své úvazy. Došli až na konec hráze. Donald si dlaněmi zaclonil cigaretu a několikrát se ji pokusil zapálit. Když se mu to konečně podařilo, vítr mu kouř trhal od úst. „Stejně pořád nedokážu uvěřit, že je mrtvý. I po těch letech.“ Zavrtěl hlavou. „Roddy měl všeho dvojnásob. Talentu, ega, ambicí. Přímo slepých ambicí! To byl Roddy. Stravovaly ho tak, že na ničem jiném už nezáleželo. Že neviděl, jak zraňuje lidi kolem sebe.“

„Jako třeba tebe?“

Donald po něm loupl pohledem. „Nezabil jsem ho, jestli ti jde o tohle.“

Fin vybuchl smíchy. „Ale Donalde, ani na minutu mě nenapadlo, že bys to udělal ty. Ten, kdo ho zabil, uměl řídit letadlo a přistát s ním na vodě. I kdybys lítat uměl, v tom stavu, v jakém jsi tehdy byl, bys měl co dělat i s tříkolkou.“

Donald se odvrátil se zaťatou čelistí. Neslyšel rád, když mu tohle někdo připomínal. „Odstřihnul mě a neřekl ani bú, Fine. Neměl jsem s kapelou podepsanou žádnou smlouvu. Všechno stálo na důvěře. A on tu důvěru zradil. Dozvěděl jsem se o tom až z The New Musical Express, kde psali, že Amran podepsal spolupráci s londýnskou agenturou Copeland. Měli nějaké styky s Creative Artists Agency v Los Angeles. Díky tomu pak Amran dostal zakázku k tomu filmu.“

„Možná ses zas tak úplně nepředřel, aby sis jejich důvěru zasloužil, Donalde. Nebo abys někam posunul jejich kariéru.“

Donald potáhl z cigarety a smutně potřásl hlavou. „Já vím, byl jsem pitomec, Fine. Ve všech možných ohledech. V té době jsem dělal a říkal věci, které… které si dodneška nedokážu odpustit. Pokaždé, když si vzpomenu, co jsem byl za člověka, fackuje mě hanba.“

„Bůh bezpochyby ví, že to bylo jenom přechodné období.“

Donald prudce otočil hlavu a v očích mu zaplál hněv. Nahlas však řekl jen: „Nebuď takový cynik, Fine. Není to hezké.“

„Takže vy jste si to nikdy nevyříkali?“ obrátil Fin list.

Donald vtáhl do plic další kouř. „Ne. Nejspíš jsem si zasloužil, aby na mě měl vztek, ale nikdy nenašel kuráž, aby mi to vpálil. Jenže první smlouvu na nahrávku jsem jim zařídil já, Fine. Jinak by zůstali jenom další z řady univerzitních kapel a po škole by se rozešli každý svou cestou.“ Odmrštil cigaretu po větru. „Když podepsali spolupráci s Copelandem, byl to pro mě začátek konce. Nedlouho potom jsem dostal v Joey Cuthbertson Agency padáka. Odešel jsem do Londýna. Ale to bylo jenom jako vylézt z malé loužičky pod obří okap.“ Odfrkl si, jako by pohrdal sebou samým. „Sklon k závislosti, to víš. Nikdy jsem nedokázal odolat pokušení.“ Ten sklon k závislosti, kvůli kterému se tak přimkl ke své víře, pomyslel si Fin. Pak uslyšel uchechtnutí. „Zvláštní je, že mě vlastně nakonec zachránila Catriona. Nebo aspoň ta noc plná chlastu, bezuzdných vášní a nechráněného sexu, po kterém otěhotněla. Nic tě
nedokáže líp přimět, aby ses staral o vlastní život, než to, když máš najednou odpovědnost za život někoho jiného.“

Fin se zamyslel nad tím, jestli snad Piskořovi díky pocitu odpovědnosti za Finův život trochu víc záleží na jeho vlastním. Nějak neměl ten dojem. O tuto myšlenku se ovšem s Donaldem nepodělil.

„Narazili jsme tam na sebe úplně náhodou,“ pokračoval Donald. „Určitě si na ni vzpomínáš ze školy. Chodila na Nicolsonu o pár ročníků níž.“

Fin přikývl.

„Kdysi jsem věřil, že ji Bůh seslal, aby mě zachránila.“ Odmlčel se. „Ale možná jsem se mýlil.“

„Letěl jsi někdy s Roddym, Donalde?“

„Chraňpánbůh! Nesnáším výšky a lítání mírně řečeno nemám rád.“ Zamyšleně se poškrábal na bradě. „Jestli si dobře vzpomínám, po rozchodu s Mairead měl vlastní okruh přátel. Jestli s nimi chodil lítat, to nevím. Pekl to s nějakou holkou z Glasgow. Nepamatuju si, jak se jmenovala. Ale byla dost nóbl. Fakt kočka. A hluboko do kapsy taky neměla.“

„Na tu si pamatuju.“ Fin si ji vybavil v prostorné pískovcové vile na jihu Glasgow. Pohledná, štíhlá blondýnka.

„Bylo to těsně předtím, než jsem odjel do Londýna.“ Donald se usmál: „Roddy nikdy neměl problém si najít holku.“

„Ty taky ne, Donalde.“

V Donaldových očích se mihlo jeho staré já, ale pak se přinutil soustředit myšlenky zpátky na Roddyho. „Ale stejně mi to nejde do hlavy.“

„Co?“

„Jak se kapele bez Roddyho úžasně dařilo. To jenom dokazuje, že ať si o sobě myslel sebevíc, jejich hudbu ovlivňoval spíš Kombo.“ Potřásl hlavou. „Od té doby jsem si je nepustil ani jednou. Bůh nás vede k odpuštění, ale zapomenout je hodně těžké. A já vím, že kdybych uslyšel Maireadin hlas, všechno by se mi vrátilo. A další bolest je to poslední, co bych teď potřeboval.“

Pokusil se zapálit další cigaretu, ale nápory větru byly tak silné, že to vzdal. Do tváře je začaly šlehat první kapičky deště.

„Ne všichni měli Roddyho rádi, Fine. Vím to. Já sám jsem měl dost důvodů ho nesnášet. Ale kdo by ho chtěl zabít? A proč?“

Fin zavrtěl hlavou. „Nemám nejmenší tušení, Donalde.“

Z deště se stala průtrž mračen a oba muži se před ní dali na útěk od přístavní hráze k boudě loděnice na konci pláže. Donald otevřel dveře a oba úplně promočení vklouzli dovnitř. Páchlo to tu naftou a rybinou. Oknem, které poskytovalo výhled na pláž a bouřící moře, bylo vidět jen obrysy různě nakloněných loděk vytažených na břeh. Uvnitř vládla skoro úplná tma. Pak Donaldův obličej náhle ozářil zapalovač. Mihotající se plamínek ho zbarvil do oranžova a tento odstín pak vystřídala rudá záře žhoucího tabáku. Nato se Donaldova tvář zase pohroužila do tmy.

Oba chvíli mlčeli. Nečekaně se jich zmocnil pocit blízkosti zemřelého. Tady totiž nalezl svou smrt Angel Macritchie. Jeho vražda přivedla Fina poprvé po osmnácti letech zpátky na rodný ostrov. V temnotě a s myslí plnou vzpomínek se teď Macritchieho duch dožadoval pozornosti. Studený vítr v poryvech pronikal škvírami ve dveřích i otevřenými okny a ovíjel se kolem nich.

Fin začal podupávat, spíš aby zahnal ten přízrak než chlad. Jeho hlas zazněl podivně hlasitě. „Presbyterium asi ještě neurčilo datum stání, co?“

„Bude se konat za čtrnáct dní. V sídle Svobodné církve na Kenneth Street ve Stornoway.“ Donald potáhl z cigarety a v jeho obličeji se znovu odrazila její záře. „Prý si opatřili právníka. Nastudoval jsem si stanovy rady, které upravují podmínky pro jmenování soudní komise. Vypadá to, že slyšení bude probíhat v zásadě stejně jako u soudu.“

„V tom případě předpokládám, že si můžeš právníka přivést i ty?“

Donaldův smích zaburácel tmou jako výstřel z brokovnice. „To ano. Kdybych na to měl.“

„Asi předvolají i Fionnlagha s Donnou, aby svědčili, viď?“

„Poprosil jsem je, aby nechodili.“

„Proč?“ zeptal se Fin ohromeně. „Nikdo nemá k tomu, co se tam stalo, blíž než oni dva.“

„Už si vytrpěli dost,“ odpověděl Donald. „Nechci, aby to kvůli mně museli celé podstupovat znovu.“

Fin se mu chystal oponovat, ale ještě než otevřel pusu, pochopil, že by to k ničemu nevedlo. Donald obětoval všechno, aby je zachránil. Proč by je měl těm událostem vystavovat znovu? To by se radši nechal vyobcovat z církve.

„Ale George Gunn snad svědčit přijde. S oběma sepisoval protokol a určitě ho musí považovat za spolehlivého a nestranného svědka.“

„Však taky je, Donalde. Ale právě ta jeho nestrannost by se mohla obrátit proti tobě.“

Donald zasmušile přikývl. „Já vím.“

Tmou se zase rozhostilo ticho. Fin cítil kouř Donaldovy cigarety. „Jak myslíš, že to dopadne?“ zeptal se.

„Podle mě,“ odtušil Donald, „budu do konce měsíce bez práce a bez střechy nad hlavou.“

„A Catriona?“

Donaldův obličej v přísvitu cigarety nic neprozrazoval. „Na to se budeš muset zeptat jí, Fine.“

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

Pohled na tetin zchátralý a zapomenutý dům Fina nikdy nenechal chladným. Odlupující se omítka, rozlámané břidlicové tašky, vytlučená a zabedněná okna jako díry po zubech v zanedbaných ústech.

Kupodivu o něm nikdy nepřemýšlel jinak než jako o domě své tety. Nikdy ho nechápal jako domov. A přece tady strávil většinu svého dětství, ve studené vlhké ložnici s arkýřovým oknem ve zrezivělém rámu s výhledem na skalnatou zátoku pod domem. Vzpomněl si, jak ho sem teta tenkrát poprvé přivedla, aby tu bydlel. Sotva pár dní po smrti rodičů. S hrstkou osobních věcí v hnědém kufříku, který položila na postel a řekla mu, aby si je vybalil, než udělá svačinu. A on tam seděl, docela sám, cítil, jak mu chladná vlhkost matrace prosakuje až do duše, a plakal.

Teď stál na vymletém asfaltu před domem a díval se vzhůru do okna svého pokojíku. Do okna, které vedlo do minulosti, kam neměl sebemenší chuť se vracet a která přesto nezmizela. Přetrvala ve vzpomínkách dobrých i špatných. Na dávno zmizelý život obývaný dávno mrtvými lidmi. A nebylo před ní úniku.

Jako už tolikrát, opět se sám sebe ptal, k čemu to všechno. Jsme tu opravdu jen proto, abychom se rozmnožili a šli dál, zanechali po sobě na zemi svoje semeno, aby vykonalo totéž co my, a stejně tak i naši otcové a jejich otcové před nimi? Nesmyslný cyklus narození, života a smrti?

Došel na okraj pěšinky, která vedla k pobřeží. Jak často si tu hrával na oblázkové pláži v malé zátoce poseté balvany mezi rozvalinami staré solírny. Skoro čekal, že tam uvidí sám sebe — osamělého kluka, který hledá útěchu ve světě svých představ.

Tuhle náladu v něm rozjitřila bezesná noc. Obrazy Roddyho rozbitého, tlejícího těla v kabině. Výraz v Piskořově tváři. A jak se obr poté vydal pryč, vyšplhal k okraji srázu a zmizel. Fin se z lehké dřímoty probudil celý zpocený s přesvědčením, že Piskoř něco tají. A přesto ho nález těla ohromil úplně stejně, možná dokonce silněji než Fina.

Vstal brzy. Nechal Marsaili spát a vyrazil podél útesů nad Crobostem, až došel k chráněné zátoce, kde jeho předkové postavili nevelký přístav. Ke krátkému molu vedla prudce se svažující rampa. Tam v hluboké tůňce mezi skalkami rybáři skladovali v klecích živé kraby. Odtamtud je pak lodí vyváželi na zahraniční trhy. Připadalo mu, že všechno dobré ostrov opouští. Jeho zdroje. Obyvatelé. I všechna jejich ctižádost.

Slunečním svitem pofukoval silný vítr a širé, neustále se měnící nebe křižovala bílá nadýchaná oblaka. Zima však nebyla, přestože říjen už klepal na dveře. Fin se posadil do mrtvé trávy, přitáhl si kolena k tělu a objal je pažemi. Zahleděl se na zčeřenou zelenou vodu zátoky, která se měkce zvedala a klesala v třpytících se vlnách.

A vzpomněl si, jak sem tenkrát Piskoř poprvé přijel, aby tu u Finovy tety přespal.

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

Je zvláštní, že nás ten příběh tak zasáhl. Zjištění, že naši předkové přežili Iolaire společně, jeden z nich díky druhému, mezi mnou a Piskořem vytvořilo pouto, které nikdo nedokázal pochopit. Byli jsme dva odlišné živočišné druhy, Piskoř a já. Já byl v pubertě poměrně uzavřený. Nenacházel jsem si přátele snadno. A to je snad ta jediná věc, kterou jsme měli s Piskořem společnou. Byl jsem klidný a vyrovnaný kluk a k depresím jsem moc sklony neměl, přestože — když se nad tím zamyslím — měl jsem k nim důvodů až dost. Piskoř naproti tomu dokázal upadnout do splínu během vteřiny, když něco nebylo přesně tak, jak si to naplánoval. Jindy zase uměl být neodolatelně zábavný, hvězda každého večírku.

Ale Piskoř jako by nikdy nepoznal, kdy překročil hranici mezi tím, co je ještě legrace a kdy už někoho uráží. Zažil jsem, že mu prošly naprosto neskutečné trapasy. Jednou sáhl nějaké holce na prsa a podařilo se mu to obrátit v žert. A jindy si vysloužil facku za jakousi zoufale nemístnou poznámku. Takové incidenty ho uvrhly do některé z jeho nálad. Nemyslel to zle. Proč se na to lidi nedokážou dívat s humorem?

Sršel důvtipem, byl pohotový, nadaný a nevyzpytatelný. Na přátelství s ním musel člověk pracovat. Ale Piskoř ho jako přítele také musel přijmout. A já do tohoto klubu dostal výlučnou pozvánku. Do klubu o jednom členovi.

U Piskoře doma jsem moc často nepřespával. Jeho otec byl zřídkakdy střízlivý, a když měl upito, člověk od něj mohl čekat cokoli. S oblibou třískal věcmi a řval jako tur. Piskoř se se svým otcem, který byl dvakrát mohutnější než on, zatím nemohl měřit. Derek Macaskill strávil polovinu života na moři. Nejprve u obchodní flotily a pak na rybářských trawlerech. Byl však nevyléčitelný alkoholik, což z něj udělalo nejen nezaměstnaného, ale taky nezaměstnatelného. Na palubě byl jen na obtíž. Při jakési nehodě na trawleru přišel o oko a i po těch letech zjevně dostával nějaký invalidní důchod.

Skleněná protéza, kterou mu oko nahradili, se ani nepohnula, a ať se člověk postavil v místnosti kamkoli, zdálo se mu, že se vždycky dívá na něj, bez ohledu na to, kam hledělo Macaskillovo zdravé oko. Občas ji vytáhl z důlku, přeleštil ušmudlaným kapesníkem a zlomyslně se u toho křenil. Dělal to jenom proto, že věděl, jak nám z toho běhá mráz po zádech.

Nikdy jsem neviděl nikoho s takovými prackami. O seznámení s jeho pěstmi bych opravdu nestál. Vlasy měl ostříhané téměř dohola. Kdysi bývaly černé, ale rychle šedivěly. Od čela až za levé ucho se mu táhla dlouhá jizva. Jestli ji utržil při stejné nehodě, ve které přišel o oko, jsem se nikdy nedozvěděl.

Po smrti matky, kdy mu bylo jen devět let, žil Piskoř pár let s jejími příbuznými v Miabhaigu. Až se jednoho dne, když mu právě zakázali práci na lodi, Derek Macaskill náhle objevil a odvedl si ho zpátky k sobě do Ardroilu.

Vždycky mi bylo divné, kde bere peníze na pití. Byl přece jen nezaměstnaný a žil z dávek. Ale brzy jsem to měl zjistit.

V té době začal Solas získávat opravdový věhlas. Hráli po celém ostrově, na ceilidh a školních bálech, v hospodách i v kulturních sálech na obecních úřadech. Trávil jsem s nimi většinu pátečních a sobotních večerů a někdy i všední dny. Jako bedňák. Já a Velký Kenny. Kennymu bylo sedmnáct dřív než mně a udělal si řidičák první, takže bylo přirozené, že se řidičem stal on.

Nikdo z nás to sice netušil, ale Piskoř se už tehdy rozhodl, že do Glasgow nepojede, a jeho zájem o kapelu upadal. Stávalo se, že se na koncertě ani neukázal. Nikomu nic neřekl, dokonce ani mně, a kapela si musela často poradit bez flétnisty.

Ne že by se to nějak zásadně podepsalo na kvalitě jejich výkonu. Hráli vždycky skvěle. Alespoň mně to tak připadalo. Ale ten úpěnlivý nářek Piskořovy keltské píšťaly, obzvlášť v kombinaci s Maireadinými houslemi, byl kořením, díky kterému byla jejich hudba víc než jen skvělá — byla magická. A proto byl Roddy vzteky bez sebe, když se Piskoř neobjevil.

Všechno vyvrcholilo jednoho večera po vystoupení v hostinci Cross Inn v Ness. Poté co třikrát za sebou promeškal koncert, Piskoř se objevil, jako by se nechumelilo. Posedl ho jeden z jeho manických záchvatů dobré nálady a úplně ignoroval, že se k němu ostatní členové kapely chovají nevraživě. Zjevně se už konaly porady, kde se jeho absence probíraly. Já jsem do nich zasvěcen nebyl, ale bylo mi jasné, že něco bublá pod povrchem.

Zatímco kapela hrála, zašli jsme si s Kennym na pivo do baru z druhé strany hostince. Když jsme po koncertě vyšli ven, noc už vysávala z oblohy poslední zbytky světla. Vydali jsme se pro dodávku. Kenny ji zaparkoval před vysokým stromem, který tehdy u parkoviště rostl. Byl to jediný opravdový strom na celém západním pobřeží. Gigant. Bůhví jak dokázal přežít celá léta vichřic valících se od Atlantiku, ale určitě viděl přicházet a odcházet několik generací.

Roddy s Piskořem stáli pod ním a ječeli na sebe. Slyšeli jsme je ještě dřív, než jsme je uviděli. Z hostince proudily davy lidí, kteří se za nimi otáčeli.

„Proboha, neřvěte tak, kluci,“ Kenny byl celý v rozpacích. Ale ani jeden z nich mu nevěnoval pozornost.

„Není to vůči nám ostatním fér,“ křičel Roddy. „Všechny naše aranže, všechny zkoušky stojí na tom, že je nás v kapele šest. Spousta toho staví na tý tvý podělaný píšťalce. Bez ní to v našem soundu udělá díru jak do prdele! Je to trapný.“

Piskoř se však nenechal zviklat a pocit trapnosti ho na rozdíl od ostatních zjevně netížil. „Možná jsi na to měl myslet dřív, než ses mě rozhodnul vyštípat.“

Tenhle nečekaný argument zasáhl Roddyho silně jako facka. „Vyštípat? Co to plácáš? Nikdo se tě vyštípat nesnaží.“

„Přihrnul sis to do Uigu s pevninskejma prachama v kapse a všechno jsi přebral. Všechno. Kapelu, holky, pozornost. Ohromná hvězda!“

Roddym cloumal vztek. Zavrtěl hlavou. „Žádná kapela neexistovala!“

„Ale existovala. Hráli jsme s Kombem a Mairead dávno předtím, než ses objevil ty.“

„To nebyla kapela,“ odsekl Roddy kousavě. „To si pár dětí hrálo u někoho v obýváku.“

Piskoř výhrůžně postoupil o krok k němu. „Co ty o tom víš? Ty — přivandrovalec. Nic jsi o nás ani o tom, co jsme, nevěděl. Prostě jsi tomu začal šéfovat. Přebral jsi všechno. I Mairead.“

Teprve tehdy jsem si uvědomil, že mezi nimi kvůli Mairead vládnou nějaké třenice.

„Mairead?“ zalapal Roddy nevěřícně po dechu. „Nedej se vysmát. Mairead by se propadla hanbou, kdyby ji někdo viděl s takovou nulou, jako jsi ty!“

To byla pro Piskoře poslední kapka. Vrhl se na Roddyho. Jeho ruce se sápaly po soupeřově obličeji i košili a oba upadli na prašný štěrk parkoviště, kde se několikrát převalili. Vzduchem se míhaly nohy a pěsti. Roddyho tělesná stavba byla celkově mnohem křehčí a proti hromotlukovi, ve kterého Piskoř dospíval, neměl sebemenší šanci. Slyšel jsem ho vykřiknout bolestí a spatřil na jeho obličeji krev. Ve zlomku vteřiny jsme byli s Kennym u nich a snažili se Piskoře odtáhnout. Krčili jsme se a uhýbali před jeho létajícími pěstmi.

Dav srocený kolem se teď rozstříkl jako voda, do které padl kámen. Holky vřískaly a někteří kluci hlasitě povzbuzovali. Kenny a já jsme Piskoře přirazili ke stromu. Všichni tři jsme prudce oddychovali, divže jsme na sebe nevrčeli jako zvířata. Roddy se vyškrábal na nohy. Ústa měl samou krev. Ale tu nejhorší ránu utržila jeho hrdost.

„Ty jsi fakt kretén!“ zařval. „Už toho bylo dost. Končíš. Končíš, povídám!“ Kombo, Virbl a Rambo se k němu protlačili hloučkem senzacechtivých čumilů. Odtáhli ho pryč a přes rameno házeli po Piskořovi nenávistné pohledy. Dav vycítil, že je konec představení, a začal se rozcházet.

Pustili jsme s Kennym Piskoře a ten zavrčel. „Já ho zabiju.“

„Na to zapomeň,“ ozval se ze tmy osamocený hlas. V místě rozptýleného davu zůstala stát jediná postava. Byla to Mairead. Její pohled měl v sobě neobvyklou naléhavost. „Dřeli jsme, abychom to dotáhli takhle daleko, Piskoři. Teď to rozhodně všecko nezahodíme. Ne kvůli tobě.“

S úžasem jsem pozoroval, že z ní má téměř strach. Zíral do země a nedokázal se jí podívat do očí.

„Ve středu večer zkoušíme. Budeš tam.“ A když na to nic neřekl, zopakovala: „Budeš tam?“ Tentokrát důrazněji.

Přikývl. Stále se vyhýbal pohledu na ni.

„Promluvím si s Roddym. Uděláme za tím tlustou čáru a jede se dál, jasný?“ Její tón vyzařoval nesmírnou autoritu, naprostou důvěru ve vlastní schopnost tyhle kluky, kteří se kvůli ní porvali, ovládat. Její moc nad nimi byla nevýslovná. A asi to také bylo poprvé, kdy jsem u ní spatřil její neskrývanou ctižádost. Teď to všecko nezahodíme. Mairead to měla dotáhnout daleko. Věděla to už tehdy. A nic ji nemohlo zastavit. Určitě ne Piskoř.

Zbytek kapely se s někým svezl zpátky do Uigu, zatímco Piskoř odešel do tmy a posadil se na zídku na jižní straně parkoviště. Já a Kenny jsme mlčky všechno sbalili a nanosili do dodávky. Teprve když jsme byli hotovi, zeptal jsem se: „Jak to teda vlastně s Piskořem, Roddym a Mairead bylo?“

Velký Kenny jen pokrčil rameny. „To asi víš, že než se objevil Roddy, chodil s Mairead Piskoř?“

O tom, že do sebe byli Piskoř s Mairead jako školáci zamilovaní, jsem věděl. Ale nic o tom, jak to skončilo. Přikývl jsem.

„Už od třetí třídy. Byli nerozluční.“

„A co se teda stalo?“

„Roddy. To se stalo.“

„Já nevěděl, že nepochází z Uigu.“

Kenny si zapálil cigaretu a také mi nabídl. Opřeli jsme se o dodávku a kouřili. „Jeho prarodiče jo. Ale Roddyho rodiče se narodili někde na pevnině. Jeho táta vydělal majlant. Nikdy jsem přesně nepochopil na čem. Pak se vrátili sem a postavili si tu parádní vilu u silnice k Baile na Cille s výhledem na pláž. Roddyho táta čas od času jezdí zpátky na pevninu kvůli tomu svýmu byznysu. A Roddy byl vždycky samý prachy. Jen díky tomu si mohl dovolit synťák a tu aparaturu od Marshalla. A kdo myslíš, že platí sound systém a zacáloval zálohu za dodávku?“

Musím přiznat, že jsem se tím, odkud ty peníze pocházejí, nikdy moc nezaobíral. Kapela samozřejmě dostávala zaplaceno za koncerty, ale když jsem se nad tím tehdy zamyslel, uvědomil jsem si, že tyhle příjmy by náklady nikdy nepokryly.

„Piskoř měl pravdu. Roddy byl jako hvězda, která spadla z nebe. Exotická, bohatá, talentovaná. A Mairead to k němu táhlo jako můru ke světlu.“ Zahodil cigaretu do tmy a parkovištěm se rozlétla sprška jisker. „Konec zvonec Piskoře a Mairead.“

Přesvědčit Piskoře, aby u nás v Crobostu přespal, mi ten večer moc práce nedalo. Věděl jsem, jak uvnitř trpí tím svým vlastním sebezničujícím způsobem, a nesnesl jsem pomyšlení, že se vrátí zpátky do jejich starého stavení v Uigu, kde jeho opilý otec před krbem leští svoje skleněné oko. Byl pátek večer a kapela v sobotu nehrála, takže jsme před sebou měli celý víkend. Věděl jsem, že tetě to vadit nebude. Na konci chodby v patře byl rezervní pokoj. Nikdo u nás nikdy nepřespával, ale postel tam byla vždycky připravená.

Kenny nás vysadil, a když jsme vešli do domu, našli jsme tetu, jak sedí ve své oblíbené lenošce v obýváku u krbu. Jako by byla duchem kdesi na míle daleko. Ten pokoj byl jedno velké vyznání šedesátým létům. Oranžové a tyrkysové záclony, odvážně vzorované tapety, veliké barevné keramické nádoby, které si pořizovala od hrnčíře Eachana pod kopcem. Rozpoznal jsem, že na své staré věži poslouchá Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Vinyl! Taková staromódnost. V té době měl každý kazetový, nebo dokonce CD přehrávač. To byl hit, pokud si to mohl člověk dovolit. Vypadala, že ji představa víkendové návštěvy těší, a nabídla Piskořovi, aby od nás zavolal rodičům, že nepřijede domů.

Piskoře tím uvedla do rozpaků. „Je tam jenom táta. Ten si ani nevšimne.“ Vrhla na něj zvláštní pohled.

Když jsme pak ve tmě vyšli ven po cestičce dolů k moři, abychom si zakouřili, Piškoř prohodil: „Tvoje teta hulí trávu.“

Užasle jsem se na něj podíval. „Proč myslíš?“

„Copak to necejtíš?“

„To jsou vonný tyčinky,“ ohradil jsem se.

Rozesmál se. „Ty zapaluje, aby zakryla smrad z trávy, ty troubo. Možná si myslí, že bys byl proti.“

Byl jsem ohromený. Trávu kouřily děti v mém věku. Dospělí ne. Nebo jsem si to alespoň myslel. A teta mi připadala stará jako Metuzalém. Později jsem zjistil, že měl Piskoř nejspíš pravdu a že trávu skoro určitě dostávala od Eachana, který jí prodával svoji keramiku a byl známý narkoman. Až mnohem později, když jsem se dozvěděl, že trpěla nevyléčitelnou formou rakoviny, mě napadlo, jestli ji neměla na tišení bolesti. Ale pak jsem došel k závěru, že spíš kouřila už od šedesátých let, možná déle. V opojných dnech jejího mládí a optimismu, kdy jí muselo připadat, že život se před ní táhne do nekonečné dálky. Návyk, kterého se nezbavila, dokud ty nekonečné dny nedospěly k závěru, v nějž nikdo z nás pořádně nevěří.

Ještě nenastal duben, takže žádné velké teplo nebylo. Posadili jsme se mezi skalky schoulení do kabátů, vykouřili pár cigaret a pozorovali, jak se po vlnách zátoky pravidelně míhají záblesky měsíce. Záliv se otevíral na severovýchod, takže jsme tu byli trochu víc v závětří. Lem z korýšů uchycených na skalkách v nejvyšším místě, kam dosáhl příliv, ve tmě oranžově žhnul.

Po dlouhém mlčení jsem se zeptal: „Je to všechno jen kvůli Mairead? Že nechodíš na koncerty a pouštíš se do rvačky s Roddym?“

Podíval se na mě tím svým pohledem.

„Takže je, viď? Má tebe, Roddyho a každýho druhýho kluka ze školy omotaný kolem prstu. Ať se o ni poperete.“

„Kvůli ní se nepereme.“

„Ne?“

„Ne!“ Skoro na mě vycenil zuby. „A vůbec. Je ti po tom houby.“ Mrštil špačkem cigarety do vody pod námi a vstal, čímž naznačil, že náš rozhovor je u konce. Odešel do tmy a já tam zůstal sedět a ptal se sám sebe, proč se namáhám. Jednostranné přátelství toho člověku moc nedává.

Přemýšlel jsem o Mairead, o těch jejích temně modrých jiskřivých očích i o tom, jaký vliv má na všechny jedince mužského pohlaví, kteří se ocitnou v její blízkosti. A říkal jsem si, jestli si uvědomuje, kolik soužení působí, a pokud ano, jestli to dělá schválně, nebo jestli v tom snad dokonce nenachází potěšení. Tehdy jsem došel k závěru, že ji vlastně nemám rád, i když jsem věděl, že by mě jediným pohledem dokázala připravit o zdravý rozum.

A v tu chvíli jsem i přes vítr a šum příboje uslyšel ve tmě Piskořův výkřik a pak šplouchnutí. Vmžiku jsem byl na nohou a utíkal po zvuku. Škrábal jsem se nahoru přes obří balvany tvořící oporu přístavní hráze, pokryté schránkami korýšů ostrými jako břitva, a pak na skluz vedoucí k molu. I ve tmě jsem viděl, jak hladina klidné tůňky, v níž se uchovávají krabi, vře. Utíkal jsem dolů k rampě a uviděl zmítajícího se Piskoře. Šlapal vodu a lapal zimou po dechu.

„Do prdele!“ nadával hlasitě. „Nějakej pitomec tady nastražil past. Mohl jsem se zabít!“

Klekl jsem si a převrátil ohromný zrezivělý úvazový kruh kolem osy. Byl zalitý betonem do kamene dávno předtím, než jsme se my dva vůbec narodili. Musel jsem se smát.

„To není k smíchu!“

„Je to přímo k popukání, Piskoři. Měl bys koukat, kam těma svýma tlapama šlapeš.“ Rozmotal jsem lano, které jsem našel mezi koši na kraby, a hodil jsem mu ho. Zachytil se ho a vytáhl se na rampu. Některé klece svým pádem rozbil a na kabát se mu nachytali ulovení krabi. Se smíchem jsem je z něj strhával a házel zpátky do vody, zatímco on jektal zuby zimou a klel. Moje veselí mu náladu ještě zhoršilo. „Tak pojď,“ vyzval jsem ho a postrkoval jsem ho před sebou po lodním skluzu. „Musíš si to převlíct, nebo si tu uženeš smrt.“

Když jsme ho svlékli z mokrého oblečení a přiměli, aby si vlezl do vany, bylo už po půlnoci. Mě teta takhle nikdy neobskakovala. Připravila mu čisté froté osušky a odnesla jeho oblečení, aby ho vyprala.

Piskoř byl ještě ve vaně a já se v pyžamu chystal, že si půjdu lehnout, když tu se ve dveřích do mého pokojíku objevila teta. Tvářila se divně.

„Pojď okamžitě dolů, Finlayi.“

Hned jsem věděl, že něco není v pořádku. „Co se děje?“

„Chci, aby ses na něco podíval.“

Sešel jsem za ní po úzkém strmém schodišti s nepravidelnými stupni, které skřípaly jako mokrý sníh, a zamířil do předsíňky u vchodu. Dovedla mě do prádelny. Byla to jen komůrka s pračkou a sušičkou. Na kladce ze stropu visel sušák, který se obvykle prohýbal pod schnoucím prádlem, a na pračce i sušičce bylo rozložené Piskořovo oblečení.

Otočila se ke mně. „Koukej na to.“

Díval jsem se na ty kousky oblečení a vůbec nic jsem nechápal. „Co má být?“

„Jen se podívej!“ Zvedla Piskořovy ponožky. „Jsou samá díra.“ Podržela je ve vzduchu a já uviděl, v jakém jsou stavu. Na patách a na plosce byly úplně prodřené a pod prsty chatrné tak, že sotva držely pohromadě. „A tohle.“ Vzala jeho spodky do pedantské špetky a napnula je. Sahat na ně ji stálo veliké přemáhání a její tvář prozrazovala hluboký odpor. „Už ani nepruží.“ Pustila je. „A ty kalhoty… Podívej, čím si je zapíná.“ Ukázala na zavírací špendlík u pasu, kde kdysi býval knoflík. Zip nefungoval. „A tady.“ Otočila je a já uviděl, že se stehy v rozkroku rozpadly, povolily a šev se rozpáral.

Pak mi předvedla Piskořův kabát. Otočila ho naruby. „A tohle není o moc lepší. Podšívka je úplně potrhaná a prodřená. A podívej se na ty jeho tenisky, proboha.“ Sehnula se a zvedla je na pracovní stůl. „Na první pohled to nepoznáš, ale podrážky se úplně odchlíply od vršků. Vypadá to, že je k sobě lepí izolepou.“ Zlobně si mě měřila pohledem sršícím výčitkami. „Jak sis toho mohl nevšimnout?“

„Čeho?“

„Proboha živého, Finlayi! Tohohle!“ A mávnutím ruky ukázala na vystavené svršky. „Vždyť to může rovnou do popelnice.“

Pokrčil jsem rameny. „No… já nevím, já myslel, že to je prostě jeho styl.“

„Díry v ponožkách nejsou ničí styl, Finlayi.“ Vzala mě za paži a odvedla si mě do obýváku. Ztišeným hlasem pokračovala: „Tvrdil, že žije s otcem. Kde má matku?“

„Umřela.“

„Znáš jeho otce?“ Přikývl jsem. „A byl jsi u nich?“

„Jo.“

Zavřela dveře a poručila mi: „Sedni si. Chci slyšet všecko.“

Když Piskoř vylezl z koupelny, nic jsem mu neřekl. Dal jsem mu jedny vytahané kalhoty od pyžama, do nichž se sotva vešel. K nim jsem mu vybral tričko velikosti XXL, které mu těsně obepnulo hrudník. Vděčně se zabalil do mého starého županu a odešel chodbičkou do pokoje pro hosty. Cestou si bručel cosi o pitomcích, co nechávají na molech ležet zákeřné předměty. Druhý den jsme se probudili skoro až ve dvanáct.

Ze spánku mě vytrhl zvuk tetina auta, které zastavilo před vchodem. Přimhouřil jsem oči proti polednímu slunci a z okna uviděl, jak teta ze zadního sedadla vytahuje několik nákupních tašek. Čerstvý vichr honil po potrhaném nebi nesouvislé mraky a mezi nimi se tu a tam rozlévaly tůňky světla. Bylo ale sucho a já jsem měl hned lepší náladu.

Když jsme s Piskořem slezli do přízemí, v kuchyni se už smažila pozdní snídaně. Po ovesné kaši jsme dostali slaninu, vajíčka, párky, jelito a topinky osmahnuté na pánvi. Všechno jsme zapíjeli velkými sklenicemi čerstvého pomerančového džusu.

Piskoř se na jídlo lačně vrhl a ani nevzhlédl, dokud nedojedl. Pak jsme všichni tři seděli u stolu, pili čaj a Piskoř nám vyprávěl jednu báchorku o dvou mužích, kteří se v Uigu pokoušeli na voru převézt na nějaký ostrov býka. Přísahal nám, že to je pravda pravdoucí. Prý se děsili, že se vor převrhne a zvíře utone. Pak se plavidlo někde v polovině cesty skutečně zvrhlo a všichni tři se skutáleli do moře. Chlapi se už viděli na pravdě boží, protože ani jeden z nich neuměl plavat. Ale jak se ukázalo, býk ano, a tak se ho chytili jako klíšťata a on s nimi doplaval až na ostrov. Piskoř příběh podal tak, že jsme se smíchy váleli po zemi.

Během Piskořova vyprávění jsem tetu pozoroval. Ještě nikdy neměla v očích tolik života. A smála se tak, jak jsem ji ještě nikdy smát neslyšel. Ten zvuk byl jako zurčící voda proudící z rozesmátých rtů. Nevím, co ji na Piskořovi tak přitahovalo. Určitě v tom bylo něco víc než jen soucit. Mnohokrát mě napadlo, že by asi bývala mnohem radši vychovávala Piskoře než mě. A přestože jsem tetu nikdy moc nemiloval, pocítil jsem zneklidňující bodnutí žárlivosti.

Když jsme dojedli, Piskoř prohlásil: „Měl bych se oblíct.“ A začal se poohlížet po svých věcech. Teta na mě vrhla kratičký pohled.

„Vyhodila jsem je, Johne Angusi,“ oznámila mu.

V kuchyni se rozhostilo podivné ticho. Piskoř otevřel pusu úžasem a nechápavě na tetu zíral. Připadal jsem si, jako bych sledoval film. Byl jsem součástí dění, ale bez jakéhokoli vlivu na jeho průběh.

„Zajela jsem do Stornoway a koupila ti pár nových věcí. Ale není to nic extra. Nakupovala jsem v potřebách pro farmáře. Pro začátek ti to bude stačit.“ A zvedla na stůl nákupní tašky, které přinesla z auta.

Piskoř pořád mlčel. Díval se na tašky a klouzal pohledem z jedné na druhou. Pár pevných kožených bot. Džíny. Kostkovaná košile. Nepromokavá bunda s kapucí. A sedm párů ponožek a spodků.

„Neznám tvoji velikost, tak jsem prostě vzala to největší, co měli.“

Piskoř jen dál stál s otevřenou pusou. Podíval se na ni a zavrtěl hlavou. „Na tohle nemám peníze.“

„Ale já mám,“ odpověděla tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Běž se obléknout. Ráda bych do čtvrthodiny vyrazila.“

„Kam jedeme?“ podivil jsem se.

„Do Uigu.“

Podíval jsem se kradmo na Piskoře. Červenal se a jeho černé oči prozrazovaly, jak je zmatený. Na jeho rtech jsem viděl, že by rád něco namítl, ale nikdy to nevyslovil. Mojí tetě se prostě neodmlouvalo.

Do Uigu jsme dojeli mlčky. Já seděl vpředu s tetou. Piskoř zabíral velkou část zadního sedadla a působil nezvykle krotce. Byl typický pozdně březnový den. Po celém západním pobřeží fičel vítr od Atlantiku a nesl v sobě neustálou hrozbu deště. Ale na východě bylo nebe skoro čisté a kamsi na mrtvé, opuštěné vnitrozemí dopadaly neustále se měnící flíčky slunečního svitu. Daleko na jihu bylo vidět občasné přeháňky. Prchavé duhy zdobily nebe pastelovými barvami a zase mizely, když slunce spolkl další mrak. Jakmile jsme za sebou nechali Garynahine a pokračovali křivolakou silnicí dál na jihozápad, začala se mezi vrcholky vyrůstajícími za Uigem zlověstně stahovat mračna, předzvěst nadcházejícího střetu.

Už teď ve mně klíčil děs. Bůhví co prožíval Piskoř. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a viděl, jak tam sedí celý nesvůj ze svého nového oblečení. Na tváři však nedával nic znát.

Když jsme dorazili k hospodářství, nebylo k mé nesmírné úlevě po Piskořově otci nikde ani stopy. Teta práskla dveřmi od auta a sebevědomě vtrhla do starého stavení.

„Haló?“ zavolala. Odpovědělo jí jen ticho.

Následovali jsme ji s Piskořem dovnitř a mlčky přihlíželi, zatímco ona kritickým pohledem hodnotila obydlí. Ohrnula nos odporem.

„Ukaž mi, kde spíš,“ vyzvala Piskoře a ten ji zavedl do maličké komůrky v zadní části domu, kde měl pokoj. Páchlo to tam. Postel byla neustlaná, na povlečení byly vidět skvrny od potu a špíny. Prohlédla šatní skříň a komodu, kde nenašla o moc víc než jedny džíny s děravými koleny a pár otrhaných starých svetrů. Stály tu holínky od bahna a v jedné zásuvce ležely dva nebo tři páry úplně prodřených ponožek a nějaké spodky. Jejich tkanina dávno ztratila pružnost, tak jako u těch, které teta vyhodila. „Kde máš zbytek oblečení?“ chtěla vědět.

Pokrčil rameny. „Pere se.“

„Kdo ti pere?“

„Beru si to přes týden s sebou do Stornoway.“ Teprve teď jsem si uvědomil, kolik pro Piskoře bydlení na internátu znamená. Jedině tam se mohl udržovat v čistotě, sprchovat se a prát si prádlo. Opatrně jsem se podíval na tetu a spatřil výraz, který jsem tak dobře znal. Potlačovaný hněv. Otočila se a ráznými kroky odešla zpátky do obývacího pokoje. Vedle dřezu plného neumytého nádobí stála lednička. Prudkým pohybem ji otevřela a prohlížela si její obsah. Žárovka už dávno praskla. „Rozsviťte,“ přikázala nám a Piskoř beze slova uposlechl. Hleděla do tmy lednice. „Je tu jenom pivo. Kde máte jídlo?“

Piskoř pokrčil rameny a otevřel závěsnou skříňku z druhé strany dřezu. V ní leželo pár otlučených a popraskaných porcelánových nádob a poloprázdný pytlík s cukrem, který vlhkostí ztvrdl v jednolitou hroudu. Porcovaný čaj. Plechovka instantní kávy. Sklenice marmelády, v níž teta našla bující plíseň. Na desce linky pod skříňkou stál plechový chlebník, ve kterém objevila půlku tvrdého bochníku. V tetině obličeji se zračilo zděšení.

„Co jíš?“

Piskoř si odfoukl lehce našpulenými rty. „Hlavně ryby. O víkendech. Cokoli se mi podaří chytit.“ Podíval se na mě a já sdílel jeho rozpaky. „Ale jím spíš přes tejden.“ Vybavilo se mi, jak dnes zhltl tetinu pozdní snídani, jako by týden neměl v ústech. A možná opravdu neměl. Nikdy mě nenapadlo, že pořádně najíst se může jen ve škole. Byl vlastně zázrak, že rostl takovým tempem.

„Co se to tu, kurva, děje?“

Všichni jsme se otočili za burácejícím hlasem Piskořova otce. Mohutná tělesná schránka pana Macaskilla jako by vyplnila celou místnost a vrhla na nás svůj stín.

„Takhle před dětmi mluvit nebudete!“ Tetina slova šlehla ztuchlým vzduchem starého stavení Macaskillových a hromotluk se rázem scvrkl o několik centimetrů. Vypadal zmateně. Jednak mě a Piskoře už dlouho nikdo neoznačil za děti a také jsem pochyboval, že s panem Macaskillem nějaká žena vůbec kdy mluvila tímhle tónem.

„Kdo, sakra, jste?“

Přistoupila o několik kroků k němu a my s Piskořem jsme se jí klidili z cesty. Rozdíl mezi nimi byl téměř komický. Tahle drobná postarší dáma tváří v tvář obru bezmála biblických rozměrů. David a Goliáš. Nebylo však pochyb, kdo z nich má navrch. „Ty dobytku!“ zaječela hlasem plným vzteku. „Posíláš svoje dítě do světa o hladu a v hadrech a sám se upíjíš k smrti. Tvůj život možná za moc nestojí a možná ti na něm nesejde.“ Její sevřená pěst s vytrčeným ukazovákem vylétla směrem k Piskořovi. „Ale je tu jeden mladý život, který cenu má. Mladý život, který potřebuje, aby o něj někdo pečoval a živil ho. A ne ho zanedbával a zacházel s ním takhle příšerně.“

Otočila se jako na obrtlíku a vrátila se k lednici. Trhla dveřmi, sáhla dovnitř, paží objala naráz všechny plechovky piva a smetla je na zem. Při tom řinkotu jsme sebou všichni trhli. Ohromeně jsme ji pozorovali.

„Až přijdu příště, bude ta lednice plná jídla, a ne pití. Ten chlapec bude mít v šuplících oblečení a postel čistě povlečenou. A pokud tohle nedokážete, pane Macaskille, budu považovat za svoje osobní poslání, aby vám tohoto mladého muže odebrali z péče a s ním i všechny dávky, které ze státu vysáváte.“ Tváře jí celé zčervenaly a dýchala prudce. „Mluvím dost jasně?“ A když se od ochromeného pana Macaskilla nedočkala odpovědi, zopakovala zvýšeným hlasem: „Mluvím dost jasně?“

Obr zamrkal, zaražený a zkrotlý úplně stejně, jako když si předtím Mairead podmanila Piskoře. „Ano.“

„To si říkáte otec? Měl byste se stydět.“

Pan Macaskill se podíval na svého syna. K mému úžasu jsem z jeho výrazu poznal, že se cítí zahanbeně, jako by celou dobu věděl, jak bídný otec je, ale teprve teta ho přiměla, aby si to uvědomil.

„Tak do práce,“ zavelela náhle. „Kabáty dolů. Všichni.“ A sama si svlékla svůj. „Teď to tady uvedeme do obyvatelného stavu.“

Zbytek toho sobotního odpoledne jsme strávili úklidem domu od stropu až po podlahu. Pračku neměli, ale jakmile teta vyčistila hluboký dřez, svlékla povlečení z postelí a ručně ho vyprala. Na šňůře, kterou poručila panu Macaskillovi natáhnout venku, uschlo natotata.

U zdi stavení se kupil odpad. Teta bez milosti pročesávala dům a vybírala věci na vyhození. Krabice plných i prázdných plechovek piva, hromady lahví. Špinavé prádlo a povlečení. Rozbité a popukané nádobí. Sutiny zanedbaných a upadajících životů. Zatímco pan Macaskill drhl prkennou podlahu starým kartáčem jako lodní palubu, pustili jsme se s Piskořem do odstraňování letitých nánosů špíny na oknech. Teta seděla u stolu a psala nákupní seznam.

Když dopsala, rázným gestem ho podala panu Macaskillovi. „To, co hoří,“ oznámila mu. „Jídlo, oblečení, ložní prádlo. Jestli se o toho svého kluka nezačnete starat, váš život nebude mít sebemenší smysl, to mi věřte. A já si to přijedu zkontrolovat.“

Vzal si od ní lístek a přikývl.

Když jsme ten den odjížděli, měl jsem o kamaráda strach a poznal jsem, že i on se bojí se svým otcem zůstat sám. Co se dělo po našem odjezdu, mi nikdy dopodrobna nevylíčil. Prozradil mi jen, že ten večer spolu dlouho mlčky seděli a že ho Piskoř poprvé zažil střízlivého. A že pan Macaskill pak sám od sebe pohlédl na svého chlapce a hlesl: „Mrzí mě to, synku.“

Po tomto víkendu se teta snažila, abych u nich trávil co nejvíc času. Nemyslím, že mě potřebovala využívat jako své oči a uši, protože jsem skoro jistě věděl, že během týdne, kdy jsme byli ve škole, do Uigu sama podnikala časté výpravy. Asi chtěla, abych byl panu Macaskillovi na očích jako neustálé memento a aby na něj někdo dohlížel. A z toho důvodu jsem u Macaskillových byl i ten víkend, kdy jsme se rozhodli jet na ryby k jezeru Tathabhal.

Byl začátek dubna téhož roku a pršelo neobvykle intenzivně i na poměry západního pobřeží. Nad ostrovem Lewis se uhnízdila líně se pohybující fronta, která sbírala vlhkost na tři tisíce mil dlouhé pouti přes Atlantický oceán a nyní svrhávala svůj nashromážděný náklad ve štědrých dávkách. Nebyla však zima, protože z jihozápadu foukal mírný teplý vítr. Prvotřídní počasí na zahájení rybářské sezony. Jezera se jen hemžila mladými pstruhy. Ryba zvolna pečená v alobalu na rašelinových uhlících chutnala lahodně a my s Piskořem jsme si řekli, že jich pár upytlačíme. Kdyby nás nachytal porybný, samozřejmě bychom měli průšvih, i když tehdy ještě nebyli tak přísní. Pytlačení nepředstavovalo takový problém, v jaký přerostlo později, a jezera a řeky byly plné ryb. To nejhorší, co nás mohlo potkat, byl kopanec do zadku a zabavení úlovku. Ale kdyby nás nachytali s lososem, to by byla jiná písnička.
Proto jsme se spokojili se pstruhy a měli oči na stopkách, jestli nejde porybný nebo hajný.

K jezeru nám to trvalo skoro dvě hodiny chůze. Vršky Mealaisbhalu, Cracabhalu a Tathabhalu nad námi se ztrácely v mracích. Po cestě se v kaskádách řinuly potůčky vody, obnažovaly podloží z velkých mořských oblázků, svíjely se v divokých vírech a vymílaly díry, ve kterých by člověk zlomil nápravu. Hluboké odvodňovací příkopy v rašelině přetékaly tisíci litrů hnědé dešťové vody ženoucí se z hor.

Oblékli jsme si sice bundy z voskovaného plátna s kapucemi, holínky a nepromokavé kalhoty, ale než jsme dorazili k cíli, byli jsme zmáčení až na kůži. Piskořovy buclaté tváře zrůžověly a leskly se deštěm. Z kapuce mu vykukoval jen culící se obličej s černými vlasy, přilepenými k čelu. V jeho pohledu jsem však zachytil i ostražitost. Kývl k bráně na začátku cesty vedoucí k jezeru Loch Tathabhal.

Parkoval tu Land Rover. Pohledem jsme pročesali celé okolí, ale nikde nikdo. Mlčky jsme došli k autu a Piskoř položil dlaň na kapotu. „Studenej. Ten už tu nějakou dobu stojí.“ Setřel jsem kapky z postranního okénka a nahlédl dovnitř. V zapalování visely klíčky a na sedadle spolujezdce ležely ranní noviny a pletená rybářská čapka s obrubou plnou podomácku vyrobených mušek. V tomhle počasí by neskýtala žádnou ochranu. Já ji však hned poznal.

„Ta patří Jockovi Macraemu,“ řekl jsem. Porybnému.

Piskoř přikývl. „Tak to abychom si dali majzla.“

Postupovali jsme podél řeky vzhůru k jezeru. V létě tu zurčela jen úzká stružka. Teď však zmohutněla v burácející bystřinu. Tříštila se o skály a balvany a valila se z kopce přes několikero dramatických vodopádů dolů, vstříc jezeru Loch Raonasgail. Blíž u Loch Tathabhal se krajina měnila v rovinu a voda se tu vylila z břehů. V místě, kde vytékala z jezera a vydávala se plnou silou vstříc vodopádům, se rozšiřovala na tři nebo čtyři metry.

Když jsme dorazili až k jezeru, hladina byla tak vysoko, že se starý dřevěný můstek klenul sotva pár centimetrů nad ní, zatímco jindy ho od ní dělil metr, možná metr a půl. Kdyby stoupla ještě o něco víc, chatrnou konstrukci lávky by smetla. Zbyly by jen kamenné pilíře na obou březích. Ani ty si však nemohly být jisté. Voda se kolem nich hnala takovou silou, že její běsnění naplňovalo celé povětří. Piskoř zahulákal, aby ho bylo slyšet: „Nahodíme z můstku. Směrem k jezeru. Proudy budou ryby unášet tímhle směrem.“ Tenkrát jsme byli zoufalí amatéři.

Přikývl jsem. Přelezli jsme kamennou konstrukci na samotný můstek. Na straně blíž k jezeru bylo dřevěné zábradlí, o které jsme se mohli při nahazování opřít. Odložili jsme batohy a sestavili pruty. Pod nohama se nám valil proud. Jeho síla i blízkost mě děsila. Netroufal jsem si na něj pohlédnout, abych nedostal závrať.

Piskoř se spokojeně zakřenil. „To je panečku život, co?“

Odpověděl jsem mu veselým ušklíbnutím a před nahozením jsem — nevím proč — ukročil vzad. Ve vteřině jsem byl dole. Jen chvilkový pocit letu vzduchem a pak pád do vody. Ucítil jsem, jak mě síla proudu strhává s sebou. Chlad mi vyrazil dech. Nedokázal jsem ani vykřiknout. A najednou se nade mnou hladina zavřela a já s naprostou jistotou věděl, že umřu.

Říká se, že ve vteřinách před srážkou nebo jinou život ohrožující nehodou jako by se zastavil čas. Člověk ho má spoustu na to, aby přetočil svůj život nazpět a prošel si okamžiky, které existují jen v jeho paměti a hrozí jim, že budou navždy ztraceny. Já tedy nic takového neprožíval.

První, co jsem ucítil, byla bolest. Proud mě vrhl proti balvanu, který rozděloval tok vody. Energie nárazu mě spolu s proudem na pár rozhodujících vteřin vystřelily ven z vody a já viděl, jak se hladina pode mnou vzdaluje. Peřeje se rozbíjely o balvany, řítily se v kaskádách vpřed a pěna a vodní tříšť se mísily s deštěm, který neustával. Náhle jsem přistál na velikém plochém kameni, který zastavil můj pád. Klouzal jsem po jeho slizkém černém povrchu tváří dolů, nohama napřed, a věděl jsem, že jestli se ho nedokážu udržet, rozdrtí mě sled vodopádů dál po proudu.

Zoufale jsem se snažil nepustit se. Moje prsty hledaly cokoli, čeho by se mohly zachytit. Nezadržitelně jsem sjížděl k okraji balvanu a všude kolem mě se tříštila voda. Už jsem cítil, jak padám, a přesvědčení, že mě čeká smrt, se vrátilo, když vtom jsem špičkami prstů nahmatal nerovnost narušující hladký povrch kamene. Zaklesl jsem se do toho pěticentimetrového výstupku.

Pár životně důležitých vteřin jsem cítil, jak se mé tělo zmítá v proudu, jako by se mě nějaké ruce snažily popadnout a strhnout s sebou. Ale můj nejistý úchop dokázal tomu tahu přece jen vzdorovat. Dost dlouho na to, abych alespoň stihl hmátnout pravou rukou přes povrch balvanu a našel v rule puklinu, která poskytovala trochu lepší záchytný bod.

Nemohl jsem pochopit, že jsem se sotva před pár vteřinami chystal úplně bezstarostně nahodit udici a lovit pstruhy a teď tady svádím boj o život. Boj, který mi připadal předem prohraný.

V té rychlosti, se kterou se vše seběhlo, mě ani nenapadlo pomyslet na Piskoře. A najednou jsem přes řev vody zaslechl jeho volání: „Drž se, Fine! Proboha, vydrž!“ Naklonil jsem hlavu vpravo. Zalévala mi ji vodní tříšť, přes kterou jsem sotva viděl. Stál na břehu. Nemohl být dál než dva, možná dva a půl metru. Jednou nohou si nakročil do proudu a natahoval ke mně ruku. Jenže odtamtud na mě zdaleka nemohl dosáhnout a já věděl, že jestli se ke mně pokusí přebrodit, síla vody ho smete jako nic. Poznal jsem mu na obličeji, jak je zoufalý. Pokusit se ke mně dostat by byla sebevražda, ale já se taky nemohl udržet věčně. A okamžik, kdy mi dojdou síly, se kvapem blížil.

Na očích mu bylo vidět, jak rychle uvažuje. Nějaké řešení přece existovat musí.

Najednou vykřikl: „Hned jsem zpátky, slibuju. Hlavně se nepouštěj.“ Zmizel z mého zorného pole a já si v tom okamžiku připadal úplně sám. Oči, uši i mysl mi plnila voda a její burácení a já se usilovně soustředil na to, abych se udržel kamene. Měl jsem naprostou důvěru v to, že se Piskoř vrátí a že přišel na způsob, jak mě z toho dostat, ale pochyboval jsem, že to tak dlouho vydržím. Tělo mi postupně dřevěnělo zimou a síla v pažích ochabovala. Cit v rukou jsem už skoro ztratil.

Položil jsem hlavu na kámen a zavřel oči. Plně jsem se soustředil na to, abych nepovolil. Naplnil mě tak zvláštní pocit, že bych snad dokázal usnout a pustit se. Jako bych mohl odplout do snu, z něhož se nelze probudit. A v té představě bylo cosi podivně konejšivého. Vtom mě však k vědomí náhle vyburcoval zvuk vytáčeného motoru. Připadal mi nesmírně blízko.

Na břehu couval až k samému okraji vody Land Rover. Kola se protáčela a smýkala sebou. Náhle hrkla ruční brzda a auto zůstalo stát jako přibité. Slyšel jsem prásknout dveře a zpoza vozu vyběhl Piskoř. V rukou nesl klubko lana. Rychle si jeden konec uvázal kolem pasu a druhý zajistil kolem tažné tyče. Pak vstal a bez jediného zaváhání se začal brodit vodou ke mně. Proud mu téměř okamžitě podrazil nohy. Viděl jsem, jak padá. Paže mu vylétla, protože lano obtočené kolem ruky a zápěstí vodě nedovolilo, aby ho odnesla.

Nějakým neuvěřitelným způsobem se mu podařilo najít pod nohama pevné body, o které se dokázal zapřít, a zjevila se horní polovina jeho těla, jako když se Neptun noří z mořských vln. A najednou stál přímo u mě. Na čele mu vystouply žíly jako provazy. Tenhle urostlý kluk napínal každičkou šlachu v těle a měřil své síly s mocí přírody, aby se pokusil zachránil svého kamaráda. Všude kolem něj běsnila zpěněná bílá voda. Doslova mě shrábl do náručí. Odhodlal jsem se ke kroku do neznáma, pustil jsem se kamene a hmátl po lanu. Cítil jsem, jak se mi kolem pasu pevně zaklesly Piskořovy paže. A v téže chvíli mu podjely nohy a příval vody nás strhl s sebou. Na okamžik se nás zmocnila síla, která zdaleka překonala vše, co bychom si byli dokázali představit. A pak lano najednou cuklo. Divoce nás to zhouplo ke straně a prudce mrštilo proti břehu. Piskoř v sobě někde našel sílu, aby se za provaz přitahoval, dokud j
sme se nedostali k Land Roveru. Padli jsme bez dechu a beze slov do sítin a rozmoklé rašeliny u zadní nápravy vozu. Voda se nám hnala sotva pár centimetrů před obličejem, syčela, prskala a proklínala nás. Jako bychom ji obelstili. A mě napadlo, že Piskořův pradědeček k záchraně života mého dědečka z Iolaire určitě použil lano Johna Finlaye Macleoda dost podobným způsobem.

Piskoř se převalil na záda a jeho smích se rozlétl vzhůru k obloze. S námahou jsem popadl dech a uslyšel vlastní chvějící se hlas, jak se ptá, co že je tu tak děsně vtipné. Jeho velikánský zubící se obličej se otočil na mě. „Kdo asi, ty troubo. Největší macek, jakýho jsem kdy chytil, a nedá se jíst!“

Sjížděli jsme údolím, drncali a nadskakovali přes výmoly, které déšť v tvrdém podkladu vyhloubil, a z topení se valil horký vzduch. Do zmrzlých kostí se mi zvolna vracel život. Klepal jsem se vedle Piskoře, který Land Rover ovládal, jako by ho řídil celý život. Ale já bych se vsadil, že ani neměl řidičák.

„Co až Jock Macrae zjistí, že jeho Land Rover je v tahu?“ strachoval jsem se.

Piskoř se dal zase do smíchu. „To bych děsně rád věděl. Úplně ho slyším, jak kleje, až se hory zelenaj. A domů bude muset po svejch.“

„Z toho kouká průšvih.“

„Ale nekouká.“ Piskoř zavrtěl svou olbřímí hlavou, jako když pes vytřásá vodu z kožichu. Šklebil se manickým nadšením. „Nikdy nezjistí, že jsme ho štípli my. A kdo by mu to vykecal? Já ne, ty taky ne. Hele, buď rád, že tam ten páprda zrovna byl a že si v kufru vozí lano.“

U Macaskillových jsme ze sebe u hučícího krbu shodili mokré oblečení a dali vařit vodu na čaj. Piskoř se převlékl a já poznal košili, kterou mu koupila teta. „Hned jsem zpátky,“ oznámil mi, a když odešel, uslyšel jsem, jak Land Rover startuje a vzdaluje se. Vrátil se ve skutečnosti až za půl hodiny a pěšky. Našel mě schouleného u krbu s druhým hrnkem horkého čaje v dlaních. „Mám tu něco, co tě zahřeje líp.“ Zmizel v zadní komůrce a vrátil se s poloprázdnou lahví whisky. Štědře mi z ní nalil do čaje. Vesele se ušklíbl. „Ústřední topení. Táta si myslí, že nevím, kam si ji zašívá.“ Zmizel, aby ji vrátil zpátky do skrýše, a pak si sedl vedle mě.

Podíval jsem se na něj. „Ty si nedáš?“

Ale on jen zavrtěl hlavou. „Kdoví co mám v genech. Nechci skončit jako on.“

Seděl jsem a upřeně hleděl do svého hrnku. Po dlouhé pauze jsem se zhluboka napil a otočil se na něj. „Zachránil jsi mi život, Piskoři.“

Pokrčil rameny. „Od toho jsem tady, Fine.“

Později jsem se doslechl, že Jocka Macraeho málem ranila mrtvice, když se vrátil a Land Rover nikde. Po dlouhém pochodu v lijáku zašel do prvního stavení, které uviděl, a ohlásil krádež auta na policii. K jejich svornému úžasu se Land Rover krátce nato nalezl zaparkovaný před Macraeho domem. Nikdo už nikdy nezjistil, kdo a proč ho vzal.

PATNÁCTÁ KAPITOLA

„Marsaili říkala, že bych vás tu mohl najít,“ pronesl hlas a Fin sebou leknutím trhl. Podíval se vzhůru a uviděl, jak na něj shlíží George Gunn. Za ním bylo vidět policejní auto zaparkované u krajnice asi sto metrů za domem, kde Fin vyrůstal. Přes vítr Gunna neslyšel přicházet. Vstal a potřásl mu rukou.

Policista měl na sobě bílou košili a ve větru se mu pod nezapnutou prošívanou bundou černé barvy třepotala tmavá vázanka. Nohavice příliš dlouhých kalhot se mu skládaly do varhánků kolem naleštěných polobotek. Finovi připadalo, že Gunnův příchod, který narušil jeho rozjímání, nevěstí nic dobrého.

„Jak dopadla pitva?“

Gunn pokrčil rameny a ušklíbl se. „Nic pěkného, pane Macleode. A žádné valné světlo do příčiny nebo okolností smrti nevnesla.“ Tiše si povzdechl. „Ale z Inverness dorazily šarže. Vyšetřují to jako vraždu.“

Fin přikývl.

„A přihrnul si to i předvoj čtvrté velmoci. Hned prvním ranním letem. Bůhví jak se novinářům tyhle věci vždycky donesou. Ale s ohledem na postavení Roddyho Mackenzieho ve světě hudby a na okolnosti jeho zmizení se tu s nimi v příštích dnech dveře netrhnou. A asi si většina z nich bude chtít popovídat s vámi, když jste ho našel.“

Fin se chmurně usmál. „Tak to si dám pozor, abych se jim klidil z cesty, Georgi.“

„To je asi rozumný nápad.“ Gunn si zamyšleně mnul bradu. „Podařilo se vám promluvit s tím vaším kamarádem, pane Macleode?“ Otázka zněla, jako by ji pronesl jen tak mimochodem, ale Fin věděl, že ta nenucenost je jen zdánlivá.

„S Piskořem?“

„Johnem Angusem Macaskillem,“ potvrdil George.

„Nepodařilo.“ Zaváhal. „Děje se něco?“

„Detektiv inspektor by si s ním rád promluvil.“

„Proč?“

„Jak jsem říkal včera, budeme od něj potřebovat výpověď. O nalezení letadla.“ Odmlčel se. „A také znal zesnulého.“

„To já taky.“

„To ano, pane Macleode. Jenže po vás se neslehla zem.“

Fin se udiveně zamračil. „Piskoř zmizel?“

„No… řekněme, že není k nalezení. Nebo nechce být. Předpokládám, že jste se po něm včera sháněl?“

Fin přikývl.

„Hned ráno jsme pro něj poslali místního strážníka. Ale na svém hospodářství není a podle všeho nestrávil noc doma. Asi nevíte, kde by mohl být?“

„To netuším, Georgi. Piskoř se nenechává ničím spoutat. Jde tam, kam ho to táhne. Nejspíš strávil noc někde v přístřešku v divočině po tom šoku z Roddyho.“

Gunn zamyšleně vyšpulil dolní ret. „Proslýchá se, že mezi Piskořem Macaskillem a Roddym Mackenziem panovaly určité neshody.“

Fin se málem rozesmál. „Jestli si někdo myslí, že má Piskoř něco společného s Roddyho vraždou, tak je úplně mimo mísu. A vůbec. Byl z toho nálezu těla v letadle úplně stejně vyvedený z míry jako já.“

„To je klidně možné, pane Macleode. Ale připadá mi víc než jen trochu podivné, že se tak najednou vypařil, nemyslíte?“ Zaváhal. „I když se tím budu nejspíš opakovat, zeptám se vás ještě jednou. Netajíte přede mnou něco?“

Zvedl se západní vítr a Fin ve tváři ucítil první kapky deště. A znovu se sám sebe ptal, co mu Piskoř neřekl. „Ne, Georgi. Netajím.“

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

Piskořovo staré kamenné stavení vypadalo opuštěně už od silnice. Fin by to nedokázal přesně vysvětlit, ale věděl, že tam Piskoře nenajde. Teprve když vystoupal do svahu, zjistil, že dveře nejsou zavřené. Pootevíraly se a zavíraly ve větru na několikacentimetrovou škvíru, jako by dům dýchal.

Ostražitě je otevřel a spodní hrana zaškrábala o dlaždičky. Fin chvíli počkal, až jeho oči přivyknou šeru, a vstoupil dovnitř. Napůl očekával, že tu najde Annu, tak jako předchozího dne. Ale dům zel prázdnotou. Procházel jím a cítil jeho chlad. Ve vzduchu se vznášel pach vlhkosti. Popel z několik dnů vyhaslého ohně v krbu byl studený a v místnosti vládla zima jako v márnici. Dům působil podivně opuštěně. Jako by tu nikdo už celé dny nebyl. A Fin se poprvé začal o starého přítele strachovat. U zdi stály šiky lewiských šachových figurek. Tiší svědkové číhající ve tmě. Jenže svědkové čeho?

Fin vykročil zpět do větru s mrazivým pocitem zlé předtuchy. Nastal příliv a plochy zlatého písku zalilo třicet centimetrů smaragdové vody. Průrvy v mracích probodávalo vzdálené sluneční světlo a ostřelovalo machair v dálce míhajícími se záblesky.

Na silnici pod domem zastavil Range Rover. Z něj vystoupili dva muži. Fin musel mhouřit oči proti blyštícímu se moři a slunci za nimi, ale už podle vozu uhodl, že řidičem bude Jamie. Teprve když se vydali do svahu ke stavení, poznal Fin druhého muže podle tělesné stavby. Statná a ramenatá postava s čepicí naraženou hluboko do čela. Velký Kenny.

Jamie se zastavil před Finem, trochu zadýchaný po tom výstupu. Kenny zůstal stát několik kroků za ním. Na okamžik zachytil Finův pohled. Pak se odvrátil, jako by se styděl.

„Je tady?“

„Kdo?“

Jamie podrážděně mlaskl. „Macaskill. Kdo jiný.“

„Ne.“

„A kde tedy je?“

„Nemám nejmenší tušení.“

Jamie naklonil hlavu a měřil si Fina nedůvěřivým pohledem. „Byl jste s ním, když se našlo to letadlo.“

„Tady se taky nic neututlá.“

I kdyby ho Jamie podezříval z drzosti, Finův tón ji ničím neprozrazoval. „Takže vy jste mu skočil na špek a šel si pro něj ten večer nahoru k Tathabhalu?“

„Ano.“

„A?“

„A nic.“

„Nepytlačil?“

„Ne.“

Jamie si vzdychl a jen s obtížemi zakrýval zlost. „Tak co se tedy stalo?“

A Fin uvažoval, kolik by mu měl nebo neměl prozrazovat. Styděl se, že mohl být tak hloupý. Jediný další svědek toho, co se u jezera toho večera před bouří událo, byl James Minto. A Minto — tím si byl Fin jistý — sotva něco prozradí. Ačkoli Fin teď litoval, že ho do toho všeho zatáhl.

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

Během Finovy cesty autem do Uigu, den po jeho konfliktu s Piskořem v baru, stihl vítr zesílit na šestý nebo sedmý stupeň Beaufortovy škály. Zůstával však nezvykle teplý a ještě silnější stratosférické proudění rozčesávalo oblaka připlouvající po nebi do tenkých šmouh, které jako gáza zastíraly slunce.

Všude kolem chalupy Jamese Minta se mezi dunami nad uigskou pláží ukrývaly vysoké rákosovité traviny a vlnily se a vířily ve větru jako vodní hladina. Před zchátralou kůlnou, kterou už léta nikdo nenatíral, parkoval Land Rover. Fin sjel se svým suzuki z asfaltové cesty a zastavil na začátku písčité pěšiny, která se před domem vytrácela. Za dunami se proti nebi dmuly temné masy hor jako kamenný příboj.

Žádné z malých okének zasazených do bíle omítnutého kamene neprozrazovalo známky života uvnitř a Finovo zaklepání na dřevěné dveře zaznělo prázdně. Už se to chystal vzdát a pokračovat do Ardroilu, když se dveře otevřely a v nich se objevil rozvrkočený James Minto. Stál tam v županu a mrkal v silném ranním světle. Přimhouřil oči, zaclonil si je rukou a prohlédl si Fina.

„Co je to, krucinál, za imbecilní nápad, chodit na návštěvu takhle brzo? To nevíte, že dělám noční?“

Fin poznal monotónní měkký zvuk londýnského cockney z jejich prvního setkání i latentní výhrůžku, která se za ním skrývala. Minto býval u zvláštních jednotek a najali si ho tu před pár lety, aby odradil pytláky. Což se mu — pochybnými metodami — dařilo skvěle. Nesnášeli ho a báli se ho téměř všichni obyvatelé v celém Uigu. Ale s pytlačením, které se rozrostlo do průmyslových rozměrů, by si nikdo sám poradit nedokázal. A Minto postrádal Finovy dovednosti vyšetřovatele. Byl to rotvajler, ne stopař.

Fin si ho zamyšleně prohlížel. Neměl nejmenší výčitky svědomí, že Minta vytáhl z postele. „Vy si mě asi nepamatujete?“

Minto si ho chvíli nevrle měřil, až se mu najednou rozsvítilo. „Jo, vy jste ten fízl. Před rokem jste mi sem přijeli přišít, že jsem odkrágloval toho pytláka z Ness.“

„Nikdo vám nic přišít nepřijel. Jenom jsme se vás snažili vyloučit jako podezřelého.“

„Jasně. Řekněme, že já se na to díval jinak.“

„To je jedno, stejně je to už minulost. Už nejsem… fízl. Dostal jsem místo šéfa ostrahy na Red River Estate. Fin Macleod. A jsem tím pádem vlastně váš nadřízený.“

„Jejdanáčky, no tak to už se dočista klepu, pane Macleode.“

Fin pohlédl do těch nesmírně bledých zelených očí ve štíhlém opáleném obličeji. Mintova černého ježka už sice protkávaly šediny, ale s tímhle mužem nebyly žádné žerty. Byl vycvičen k tomu, aby zabíjel, a rozevřený župan, pod kterým měl jen boxerky a pantofle, halil trénované tělo v dokonalé kondici. „To bude možná tím, že jste v té zimě trochu podcenil oblečení. Co kdybyste mě pozval dál, abyste si zatím na sebe mohl vzít něco vhodnějšího?“

Minto na okamžik zaváhal, jako by tak docela nevěděl, jak se k tomu postavit. Ale Finovo mrknutí mu na rtech vyloudilo váhavý úsměv. Ustoupil ode dveří a podržel je otevřené. „No, tak teda pojďte. Do obýváku. Hned jsem u vás.“

Jakmile Fin vstoupil do stísněné místnůstky využívané jako obývací pokoj, vzpomněl si na dojem, který si odnášel ze své poslední návštěvy. Pocit úzkostlivého a u muže až nepřirozeného pořádku. Každý kousek nábytku byl umístěn tak, aby sloužil co nejúčelněji a byl co nejlépe přístupný. Zadní i postranní opěradla trojdílné sedací soupravy chránily čisté bílé dečky a na policích bez smítka prachu stály pečlivě vyrovnané knihy a ozdoby. U vymeteného ohniště s lesknoucími se dlaždicemi úhledně visela krbová sada. Otevřenými dveřmi do kuchyně bylo vidět uklizený povrch kuchyňské linky. Na háčcích na zdi visely pravidelné řady hrníčků a v odkapávači schlo umyté nádobí.

Ve vzduchu se vznášel slabounký pach dezinfekce.

Fin se otočil k oknu a na čtvercovém stolku pod parapetem spatřil známou šachovnici. Místo pro židle u něj nebylo, ale na hrací desce stála rozehraná partie. Šarlatové a slonovinové repliky lewiských šachových figurek odlité z pryskyřice. Fin se zvedl a šel se na ně podívat. Zvedl berserka z šachového pole a prohlížel si jeho ježatý plnovous, šklebící se ústa a zuby zahryznuté do štítu. Původní verze Finovi připomínala mnohem víc Piskoře než Kennyho. Vrátil figurku pečlivě zpátky a otočil se, protože do místnosti právě vstoupil Minto. Přes bílý nátělník si natahoval vlněný khaki svetr. Oblékl si džíny a tenisky a Fin si všiml, že oči má ještě celé oteklé a pohled rozespalý.

Fin kývl směrem k šachovnici. „Pořád hrajete se svým bývalým velitelem po telefonu?“

„Už po e-mailu. Časy se mění.“ Zamířil do kuchyně. „Čaj?“

„Díky.“ Fin se usadil do křesla. Na stěně naproti němu visely zarámované fotografie Minta s různými skupinkami mužů. Někdy v uniformách, jindy v civilu. Na přehlídce, v maskovacím oblečení v nějakém bujném tropickém pralese na opačné straně zeměkoule. Zamyslel se nad osamělým životem, který dnes Minto po letech strávených s bratry ve zbrani a naplněných týmovou prací vedl. Ale pokud mu scházelo soužití s kolektivem, vynahrazoval si to úzkostlivou péčí o detail a organizovaností, kterou do něj armáda vtloukla. Všechno muselo být na svém vyhrazeném místě. Důvod jít si večer lehnout a ráno vstát. Až na to, že v Mintově případě to bylo naopak.

Fin se oknem rozhlédl po rozlehlé pláži, kterou odhalil odliv. Na vzdálenějším břehu se rýsovalo Baile na Cille, kostel, hřbitov. To místo skrývalo divokou, nespoutanou krásu. Uvědomoval si ji Minto? Nebo se sem jen stáhl do úkrytu před životem v civilu, se kterým si nevěděl rady? Nepřizpůsobivec žijící na okraji společnosti.

Oproti poslední návštěvě dostal Fin tentokrát svůj čaj v obyčejném hrnečku. Podnos, na němž Minto čaj servíroval, však obsahoval i porcelánovou mističku s kostkami cukru a mléko ve džbánku. Minto opatrně přemístil hrnek na jeden z tácků, které byly pečlivě rozmístěny na konferenčním stolku. Sám si s čajem stoupl před krb, jako by se hřál u neexistujícího ohně. „Vy jdete po těch pytlácích, co?“

Fin přikývl a usrkl z hrnku. „Znáte Piskoře Macaskilla?“

„Kdo by ho neznal?“ Minto kývl bradou k šedesáticentimetrové vyřezané sošce lewiské šachové figurky, která stála na malém dřevěném stolku v opačném rohu místnosti. Fin se na ni otočil. „Tuhle dělal taky. Krásná práce.“

„Kde jste k ní přišel?“

„Koupil jsem ji od něj. Takhle vlastně starý sir John přišel na ten nápad na gala den, když ji u mě viděl.“

Fin mírně zaklonil hlavu a pozorně se na Minta zadíval. „Jaký nápad?“

„Že si nechá udělat kompletní sadu, která se rozestaví na ohromnou šachovnici na pláži. Však víte — až sem v říjnu přijedou ty originály. Budou se vystavovat tamhle ve starým kostele ve skleněnejch vitrínách.“ Pokývl k oknu. „Stejně je to zajímavý. Ten maník, co je tehdy našel, nevěděl, co si s nima počít. Tak je šoupnul pastorovi z kostela v Baile na Cille. Reverend Macleod se jmenoval. Takže je docela fajn detail, že figurky poputujou zpátky právě sem do kostela. Dneska už je sice soukromej, ale vlastník jim ten prostor údajně rád pro ten den poskytne.“ Zamyšleně upil čaje. „Dva šachoví mistři sehrajou partii. Když udělají tah originálem, oznámí se to vysílačkou chlapíkovi na pláži. Tam pak figurku posunou tak, aby hra probíhala stejně jako v kostele. Tak si to aspoň sir John představoval.“

„Jak to všechno víte?“

Minto se na něj překvapeně podíval. „Přece protože mi to starouš povídal. Není to žádný tajemství.“

„Jeho syn o tom zjevně nic neví.“

„Kretén…“ zabručel si Minto téměř neslyšně pod vousy, jako by si nebyl jistý, jak na jeho nedostatek úcty Fin zareaguje.

„Možná byste se mu o tom mohl zmínit.“

„Proč?“

„Protože sir John se ještě pořád zotavuje z mrtvice kdesi v Anglii a Jamie tvrdí, že o jeho plánech nic neví. Takže Piskořovi nezaplatil.“

„Klasika,“ zabručel Minto.

„Víte o tom, že pytlačí?“

Minto se zamračil. „Kdo? Piskoř?“ Fin přikývl. „Jasně že vím. Ale uloví si jenom tu a tam něco pro vlastní potřebu. To nikoho nezabije. Tak ho nechávám.“

„Jamie chce, abych mu to zatrhl.“

Mintův hrneček se zarazil na půl cesty k ústům. Zkoumavě se na Fina zadíval. „Proč?“

„Nemůžou se vystát.“

„To mě moc nepřekvapuje.“ Odmlčel se. „Máte plán?“

Fin si povzdychl. „Podle mě jsou tu důležitější ryby než Piskoř. Ale ti dva jsou jako pes a kočka, a jestli se nám Piskoře nepodaří přesvědčit, aby ustoupil, mohl by si na něj Wooldridge junior zjednat pár ranařů. To by pro Piskoře byla špatná zpráva a pro vás by to mohlo znamenat vyhazov.“

Minto chvíli přemýšlel. Pak se zeptal: „Nám?“

„Sám to nezvládnu. Je to chlap jako hora. Vždyť to sám víte. I vám by dal zabrat.“

„Já bych si s ním poradil, pane Macleode. To se nebojte. Ale musel bych ho zranit.“

Fin zavrtěl hlavou. „To já nechci. Nechci, aby se mu něco stalo. Jen aby toho nechal. Jenom aby pochopil.“

Minto se zatvářil pochybovačně. „A jak?“

„Dnes v noci bude u jezera Tathabhal.“

„Jak to víte?“

Fin si podvědomě přejel rukou po čelisti. Ještě pořád ho bolela. „Protože chtěl, abych to věděl. Pitomá výzva na souboj.“

Minto zavrtěl hlavou. „Mně se to nechce líbit, pane Macleode.“

Fin odložil hrnek na tácek a vstal. „Pojedu za ním a zkusím mu to rozmluvit. Ale když se mi to nepovede, uvidíme se večer u starého mostu, tam, co z jezera vytéká řeka.“

Minto pokrčil rameny. „Jak chcete. Ale jestli ho mám sejmout, bez zranění se to stejně neobejde.“

Letní slunce se zvolna a neodvratně stáčelo k rovníku a každý den nad Hebridami zatahovalo oponu tmy o chviličku dříve. Večery, kdy bylo vidět dlouho do noci a člověk mohl sledovat slunce zároveň zapadat i vycházet, byly minulostí. Slunce teď oficiálně zapadalo ve 20.45, ale ačkoli už bylo po půl desáté, obloha zůstávala dosud světlá a nezvykle jasná, a to i nad horami, které se temně tyčily na jihu. Vítr, který přes den tak zesílil, nyní utichl a panovalo téměř přízračné bezvětří. Piskoře se Finovi najít nepodařilo, a tak ho čekalo dostaveníčko, které mezi nimi leželo jako hozená rukavice už od včerejšího večera.

Přejel vrch v Ardroilu a uviděl bledé zářezy v kopcích před sebou, jizvy v krajině po těžbě v lomech na štěrk. První světlo měsíce se stříbrně mihotalo na silnici vinoucí se nad palírnou Abhainn Dearg směrem k Mangurstadhu.

U brány do první a téměř sto sedmdesát let i jediné ostrovní palírny hlídkovaly dvě ohromné červené šachové figurky, vyřezané ze dřeva. Abhainn Dearg znamenalo gaelsky „Červená řeka“, totéž jméno, které neslo hospodářství Red River Estate. Palírna se totiž nacházela nedaleko místa, kde řeka Red River ústila do Atlantiku. Podle legendy získala své jméno kvůli bitvě znepřátelených klanů, která zbarvila její vody doruda.

Poslední palírna na ostrově Lewis byla zavřena v roce 1844, když ostrov zakoupil abstinent a zastánce prohibice, sir James Matheson. Ironií, kterou si v té době ostrované nejspíš neuvědomovali, bylo, že sir Matheson získal jmění ke koupi ostrova prodejem opia v Číně. Fin tuto ironii ovšem ocenit dokázal, a když projížděl silnicí nad nesourodou skupinkou tvárnicových budov komplexu Abhainn Dearg s nízkými červenými a zelenými sedlovými střechami, vykouzlila mu na rtech prchavý úsměv.

Ten se však okamžitě vytratil, jakmile si Fin vzpomněl, proč tu je. Pokud se mu Piskoř snažil celý den vyhýbat, pak se mu to povedlo a on teď směřoval na schůzku u jezera Tathabhal, na kterou by nejraději vůbec nechodil.

O půl míle dál sjel ze silnice na hrbolatou cestu plnou výmolů, vlekoucí se pracně širokými údolími, posetými balvany. K cíli se teď nepřibližoval o moc rychleji, než kdyby šel pěšky. Potůčky připomínaly stužky stříbra. Každičký střípek hladiny v prohlubních a proláklinách této prehistorické krajiny odrážel měsíční světlo.

Úplněk však zatím visel nízko nad obzorem, a jak se po obou stranách cesty začaly zdvihat hory, zahalily ji do stínu a veškeré světlo se soustředilo na obloze nad ní. Vyhnula se černým vodám jezera Raonasgail, na jehož druhém břehu se zdvihaly temné vrcholky Mealaisbhalu a Tathabhalu. Když Fin vystoupal o dalších sto metrů výš a dorazil k čelu jezera, dohlédl údolím před sebou až ke vzdálenému třpytu hladiny Loch Tamnabhaigh a blikajícím světlům chaty Cracabhal Lodge na jeho severním břehu.

Tady odbočil na východ. Opustil cestu a nechal se vést téměř neznatelnými obrysy dávné pěšiny. Od pneumatik odlétávaly vytrhané kusy rašeliny a kamení, až ho prudké stoupání dovedlo ke klidným vodám jezera Tathabhal, ukrytého ve stínu prudkých suťových svahů. Téměř vyschlé dno řeky, která z něj vytékala, olizovaly třpytící se jazýčky vody a kaskádami peřejek stékaly do jezera Raonasgail položeného níž.

V místě, kde řeka opouštěla jezero, ji překlenoval dřevěný můstek spočívající na pilířích z navršených kamenů. Na straně blíže k jezeru vedlo vratké dřevěné zábradlí a u lávky byla část břehu zarovnaná tak, aby tu mohli zaparkovat rybáři. U jezera stál Mintův Land Rover, a když Fin zastavil a vystoupil ze svého suzuki, zaslechl ve tmě cinkavý zvuk chladnoucího motoru Mintova auta. Znamenalo to, že tu nestojí moc dlouho. Fin však Minta nikde neviděl. Ani Johna Anguse Piskoře Macaskilla. Okamžitě ucítil oblaka pakomárců, kteří se kolem něj shlukli, a doufal, že mu štědrá vrstva repelentu nanesená na obličej a krk poskytne alespoň nějakou ochranu.

Při pohledu z vršku směrem na západ se mu skýtal výhled na celé údolí mezi Mealaisbhalem a Cracabhalem, a i když na něj nedohlédl, věděl, že někde v dálce za nimi už leží moře. Na co ovšem dohlédl, byly mraky, které se stahovaly na obzoru, černé a zlověstné. A pak na vzdálený výboj blesku, dosud příliš dalekého na to, aby byl slyšet. Ucítil závan chladu blížící se bouře. Tak dlouho očekávaná změna počasí. Když se otočil, spatřil na jasném východním nebi stoupat Piskořem zmiňovaný úplněk. Doufal, že se to odbyde rychle a že se dostane domů do postele, než se bouře strhne.

Jeho pozornost upoutal nějaký zvuk. Jako když do vody žbluňkne oblázek. Uviděl, jak se po hladině nedaleko protějšího břehu šíří postříbřené kruhy. Snad nějaká ryba, která vyskočila za hmyzem. Nikde živá duše. Naprosté ticho.

Fin vstoupil na dřevěný můstek a pátravě se zadíval na jezero. Zdvihl se vítr. Původně tak vzdálené mraky se začaly stahovat nad jeho hlavou. Předvoj nadcházející bouře. Jak tam stál na lávce a sledoval pohledem linii řeky, v níž tehdy jen o vlásek unikl smrti, ucítil, jak se ochladilo. Pakomárci byli dávno ti tam a Piskořův úplněk se stále častěji schovával za mraky a zase se objevoval; podivná, mihotavá hra světla prostá všech barev.

Když Fin obrátil pohled zpátky k jezeru, všiml si na opačném břehu pohybu. Stínu klouzajícího na pozadí suťového svahu.

„Minto!“ zavolal Fin do tmy a ucítil, že mu vítr trhá slova od úst.

Odpovědí mu byl jen smích, který poznal až příliš bezpečně. A v náhlém záblesku měsíce spatřil, že ho z druhého břehu sleduje Piskoř. Zdvihl pravou ruku, v níž se houpal obrovský divoký losos. Mohutné Piskořovy prsty ho držely za žábry. „Můžeme se klidně vrátit ke mně, Fine. Ugrilujeme ho v alobalu na rašelině. Zapijeme to a zavzpomínáme. Co ty na to?“

Fin by nejraději souhlasil. „No tak, Piskoři. Dej pokoj. Musíme si promluvit.“

„Kvůli tomu sis na mě přivedl toho bouchače? Kvůli popovídání? Zklamal jsi mě, Fine. Tohle bych od tebe nečekal.“ A Fin pochopil, jakou chybou bylo zatáhnout do toho Minta.

Skoro v témže okamžiku zmizel měsíc za mrakem a Piskoře znovu spolkla tma. Fin uslyšel hlasité bušení, které přicházelo směrem od Mintova Land Roveru. Seskočil z lávky, rozběhl se přes parkoviště k autu a otevřel zadní dveře.

Našel tu Minta, důkladně svázaného jako nějaké kuře jeho vlastním odtahovým lanem, ústa zacpaná kusem hadru od šmíru. Podařilo se mu otočit na záda, takže mohl zevnitř kopat do boku auta.

„Proboha, Minto!“ Fin vlezl dovnitř, rozvázal ho a vytáhl mu roubík z úst. Minto pár vteřin lapal po dechu a kolem rtů se mu pěnily sliny.

„Já ho zabiju. Zabiju ho, grázla!“

Fin na něj nevěřícně zíral. „Co se tu, k čertu, stalo?“

„Skočil na mě, hajzl. To se stalo!“

Fin se málem rozesmál. „On? Na vás?“

„Ten šmejd má sílu jako bejk, Macleode.“

„A já myslel, že jste se ho chystal sejmout, Minto?“

Minto se na něj vztekle podíval. Jeho pýcha utrpěla vážnou ránu. Něco takového by mu nikdo neměl být schopen způsobit. „Však bych ho taky sejmul, kdybych dostal sebemenší šanci.“ Posadil se a obličej se mu zkřivil. Levou rukou se chytil za pravou paži. „Ten sráč mi asi vykloubil rameno.“

Fin si sedl se zkříženýma nohama na podlážku a prohlížel si ho. „Tak mám dojem, že mi tu teď budete leda tak na dvě věci, Minto.“

Minto po něm šlehl kyselým pohledem. „Sám si s ním nikdy neporadíte. Taková za groš kudla.“

Fin se zvedl na všechny čtyři, dolezl ke dveřím a seskočil. „Jeďte domů, Minto.“

Sledoval, jak se Minto namáhavě vyškrábal za volant a nastartoval. Vůz se otočil a kodrcavě vyrazil z kopce ke spodnímu jezeru. Přední světla spolkla tma, proti níž neměly reflektory šanci. Finovi na tvář dopadly první kapky deště.

Teď proti sobě stáli s Piskořem sami.

Otočil se a přejel pohledem Loch Tathabhal. Jeho hladinu rozvlnil sílící vítr, proud měsíčního světla zachycený v kratičkých třpytivých okamžicích jasu. Na opačném břehu se pohyboval stín jeho přítele a nad vítr se vznesl zvuk jeho smíchu: „No tak, Fine! Jen si mě zkus chytit!“ Hlas byl vzdálený a odplýval do noci.

Pro Piskoře to celé byla jen hra, kterou nešlo brát vážně. Ale zkřížit takhle cestu Jamiemu znamenalo říkat si o malér. Kdyby Piskoř přišel o střechu nad hlavou, prohrál by pravděpodobně i soudní spor o péči o dceru. A pokud by přišel o obojí, bylo jen ve hvězdách, jak by to s ním dopadlo.

Fin několik dlouhých okamžiků uvažoval, že nastoupí do suzuki a pojede domů. K čemu hrát Piskořovu hru? A přece — odejít by znamenalo ukázat záda člověku, který mu zachránil život. Piskoř by tohle Finovi nikdy neudělal. Když už nic jiného, musí se mu alespoň pokusit vysvětlit, do jakého maléru se dostal.

„Piskoři! Počkej!“ Ale volání pohltila noc a Fin na okamžik zahlédl, jak se Piskořova postava rýsuje proti nebi, načež se hromotluk pustil kamenitým svahem do údolí.

Fin si vzdychl, na chvíli zaváhal a pak otevřel kufr svého džípu. Vytáhl nepromokavou bundu a malý batoh. Oblékl se, hodil si batoh na ramena a pevně uchopil rukojeť své teleskopické trekingové hole.

Chtě nechtě vyrazil na cestu.

Držet se Piskořovi v patách nebylo ze začátku nic těžkého. Na nebi překvapivě zbývalo ještě trochu denního světla a mezi mraky zaléval svahy jasný měsíc. Fin klopýtal po suti a viděl Piskořovu postavu, jak se hbitě proplétá mezi skalkami. Černá bouřková mračna dorazila, vítr dál sílil a teplota pořád klesala. Zatím však spadla jen sem tam nějaká kapka.

Jezero Raonasgail nebylo nic než černá jáma vymletá pohybem ledovců mezi Tathabhalem a Mealaisbhalem kdysi dávno, v některé době ledové. Nyní ji naplňovaly miliony kubíků dešťové vody stékající sem z kopců, které se zdvihaly kolem něj. Piskoř jezero obešel po jihozápadním břehu, překročil stezku a vydal se údolím plným balvanů vstříc stínu Cracabhalu.

Blesky se rozzářily dřív, než se spustil liják. Gigantické rozeklané výboje, které osvětlovaly hory a uvrhovaly údolí do ještě hlubší temnoty. Snesla se černočerná tma a Fin teď Piskoře zahlédl už jen výjimečně a po velmi dlouhých prodlevách.

Ve tmě cítil, jak mu suché kapradí a vřes křupou pod nohama. Jindy rozbředlá půda ztvrdla a nebořila se. Fin zaťal zuby a přinutil se jít dál. Pronásledoval Piskořův přízrak už přes čtyřicet minut. Svaly na nohou ho bolely, klouby trpěly nárazy kroků o tvrdou zem, dech se mu krátil, protože se plíce snažily do ochabujících svalů dodávat dostatek kyslíku.

Ať se snažil sebevíc, nedokázal se Piskořovi přiblížit ani o píď. Fin pochopil, že kdyby Piskoř chtěl, setřese ho během chvilky. Ale vždycky když si Fin už už myslel, že ho nadobro ztratil, Piskoř se pokaždé znovu objevil. Tu se mihnul při skoku z kamene na kámen, podobný kamzíkovi, chvilku nato ho Fin zahlédl, jak se otáčí a ohlíží se za sebe do tmy. Hrál si s ním. Bavil se tím. Chtěl si být jistý, že ho Fin neztratí z dohledu. Zjevoval se mu vždy jen na dráždivý okamžik, jako když muška vábí rybu na háček.

Blesk uhodil tak blízko, že se Fin instinktivně přikrčil a padl na všechny čtyři. Na sítnici se mu vypálil obraz údolí před ním. Podivná, nemilosrdná krajina posetá hlušinou po explozích způsobených ledem před miliony let. Na chvíli jako by ohluchl a nos mu zaplnil pach ozonu, kterým elektrické výboje prosytily vzduch.

Na obraze, který mu do vědomí vypálil blesk, byl zachycen i Piskoř, jak asi tři nebo čtyři sta metrů před ním přelézá ohromný shluk balvanů. Pak ho zase zahalila tma.

Finovi se do mysli kdoví proč vkradla vzpomínka na strašáka, který děsil celé generace ostrovních dětí. Psanec Mac an t-Stronaich. Muž, kterému se připisovalo více brutálních vražd a napadení, než by kterýkoli smrtelník dokázal kdy spáchat. Přesto skutečně existoval, i když bezpochyby v poněkud chabějším vydání. Na svém útěku před zatčením se uchýlil právě sem do hor, dokud ho nakonec spravedlnost přece jen nedostihla a neskončil v roce 1836 na šibenici. Piskoř se mezi kameny pohyboval jako jeho duch.

Nebe znovu ozářila hradba blesků a Fin spatřil černá břicha mračen, která se s duněním valila přes vrcholky, plná deště a hrozící potopou. A v tu chvíli Fin usoudil, že tahle nikam nevedoucí honička je šílenství. Jen ať si Piskoř klidně zmizí v horách. Ať si táhne třeba k čertu! Fin se vydá zpátky k Tathabhalu pro suzuki, pojede k Piskořovi domů a počká na něj tam. Dřív nebo později se tam Piskoř vrátí. A pak si to s ním Fin pěkně od plic vyříká.

Další blesk zachytil Piskořovu siluetu na úbočí hory. Stál tam a hleděl po svahu směrem k Finovi. Kolem hlavy mu poletovaly vlasy a tyčil se hrdě jako nějaký dávný vikinský válečník. V záblesku se jeho obličej zdál úplně bezbarvý. Hrom, který okamžitě následoval, zazněl tak blízko nad nimi, že byl cítit skoro jako fyzický úder. A pak se spustil liják. Z ničeho nic. Padl na údolí jako oslepující mlha. První výdech bouře. Vítr, jehož náhlá prudkost Fina téměř smetla, mu vehnal do obličeje kroupy. Fin se otočil a tápavě se vydal zpět cestou, kterou přišel.

Do několika minut zcela ztratil pojem o směru. Viditelnost byla nulová. Kromě krátkých okamžiků přísvitu blesků neviděl nic. Pokaždé klopýtal vpřed těch pár metrů, které si vybavoval, dokud si nepřestal být jistý. Pak se zastavil a počkal na další výbuch světla.

Velmi rychle si uvědomil, že míří spíš vzhůru, než že by klesal. Ale když se ohlédl dolů po svahu, nevěřil, že by to byl ten správný směr.

Tvář mu neúnavně bičoval déšť. Pronikal mu pod bundu kolem rukávů a límce. Fin na sobě neměl nepromokavé kalhoty, a tak mu džíny brzy nasákly vodou a ztěžkly. Obnošené pohorky protékaly a už teď mu byla zima na nohy.

Přidřepl a shodil ze zad batoh. Zalovil v něm a snažil se najít svítilnu a kompas na šňůrce, který si díky ní mohl navléct kolem krku. Uchopil baterku, ale než stihl sevřít kompas, nafoukl se batoh prudkým poryvem vichru, který Fina málem srazil, a odlétl do noci. Fin se po něm vrhl beznadějným skokem, ale v rukou sevřel jen studený vzduch. Batoh byl pryč a Fin se rozplácl jak dlouhý tak široký do trávy a vřesu. Po tvrdém nepropustném povrchu rašeliny se řinuly potoky vody.

Zoufale se snažil najít svou hůl, ale úzký paprsek svítilny na tmu téměř neúčinkoval. Fin si jasně vzpomínal, že ji položil vedle sebe, když si dřepl a chystal se otevřít batoh. Ale hůl nikde. A Finovi začalo docházet, že se dostal do pěkné kaše. Neměl mapu, kompas ani hůl, která by mu pomohla udržet se na nohou. Byl promočený na kůži a chlad mu pronikal až do morku kostí. Neměl ponětí, kde je ani kam se má vydat. A Piskoř ho za těchto podmínek už určitě také ztratil z očí.

Přidřepl si zády k větru a pokusil se situaci rozumně zhodnotit. Jenže sebelepší racionální úvaha nedokázala zapudit představu, která teď plnila jeho mysl. V takových podmínkách přicházeli lidé o život. Plně vybavení a zkušení horalé a horolezci, které zastihla bouře, mnohdy i za bílého dne umírali do několika málo hodin. Fin byl nezkušený, špatně vybavený a ztracený ve tmě. Jediný chybný krok mohl znamenat podvrtnutý kotník nebo zlomenou nohu. Pád, který by ho vydal na milost a nemilost živlům. Ležel by tam, chlad by ho plíživě připravoval o vědomí a rychle by se ho zmocnil spánek, ze kterého by se už nikdy neprobudil. Věděl, že musí najít úkryt, a to rychle.

Zavřel oči a pokusil se soustředit na to, kde by se mohl nacházet. Piskoř ho vedl údolím mezi Mealaisbhalem a Cracabhalem směrem na jih. Když ho viděl naposledy, stál na úbočí stinného obrysu hory vpravo, kterou Fin považoval za Mealaisbhal.

Od té doby se Fin skoro nikam neposunul, a pokud směřuje vzhůru, pak ho stoupání dovede na tentýž vrchol. V údolí severně od této hory Fin nikdy nebyl, ale vybavil se mu příběh o Cailleach z Mealaisbhalu, který znal ze školy. Cailleach znamená gaelsky „stařena“. Tahle zabila svého syna a žila v divočině v jeskyních Carnaichean Tealasdale pod srázy na severní straně Mealaisbhalu. Tak se to alespoň tradovalo. Nicméně podle všeho se tu mezi srázy a skalami vyskytuje velké množství jeskyní. Jeskyní, které mohly člověku poskytnout spásné útočiště.

Rozhodl se, že se bude držet směru vzhůru.

Nutil se stoupat do svahu. Světlo baterky držel namířené těsně pod nohy a nejkratší možnou cestou se škrábal přes změť balvanů a skalek, které ve shlucích pokrývaly celé úbočí hory. Jejich povrch byl zrádně kluzký. Kroupy ho bodaly do tváří a oči oslepoval déšť, takže skoro nic neviděl.

Okamžitě však poznal, když se sklon pod jeho nohama změnil v rovinu. V tu chvíli se do něj počasí opřelo ještě větší silou. Klopýtal lijákem a nárazy větru byly tak prudké, že ho několikrát srazily na zem. Ale nezastavoval, přestože každičký sval i šlacha v jeho těle žadonily o odpočinek.

Ze země před ním vyrostl obrys mohutného balvanu. Fin ho po hmatu obešel na závětrnou stranu, kde se na chvíli ukryl před vichřicí. Přitiskl se na holý povrch tohoto gigantického kusu horniny a popadal dech. Nikdy v životě si nepřipadal tak maličký a zranitelný. Rozloha a měřítko téhle krajiny a síla živlů ho změnily v bezvýznamné smítko.

Chvěl se zimou a zuby mu cvakaly. Zastavit se by bylo osudné. Musí najít úkryt. Otočil se a chystal se znovu čelit černé nejistotě, která ležela před ním. Oblohu ozařoval sled záblesků, které vrhaly svůj přízračný svit na údolí u jeho nohou. V tom nemilosrdném světle působilo znepokojivě a bezútěšně. Krajina tak cizí a nedotčená, že by ji člověk klidně mohl považovat za povrch Měsíce. Po jeho pravé ruce se prudce zvedaly útesy, černé jako uhel a lesknoucí se deštěm v blikajícím svitu blesků nad nimi. Pak země klesala v římsách a svazích do širokého údolí, z jehož dna vyrůstaly skály vysoké jako činžovní domy — obří úlomky ruly a žuly, které po jeho povrchu rozesela dávná ledová eroze. Někdy ve shlucích, jindy osamocené, naklánějící se v neuvěřitelných úhlech, balancující na rozích a hranách, na okamžik vrhly svůj stín jako protáhlou pěst a pak zase zmizely ve tmě. Fin nikdy nic podobnho neviděl.

Hluboko v rokli zrcadlila bouři v dlouhých zásvitech rozsáhlá vodní plocha, jako by odpovídala na nějakou nebeskou výstražnou lampu vysílající do noci Morseovy signály. Jezero ukryté v úžlabině údolí.

Fin zahájil sestup. Zprvu zvolna. Opatrně volil každý krok. Pak poprvé uklouzl. Sjel několik metrů, než se mu podařilo zastavit. Vyškrábal se na nohy a pokračoval. Klesal teď rychleji, protože ho váha těla poháněla z kopce dolů a do zad se mu jako něčí dlaň opíral vichr. Paprsek svítilny se míhal přes porost kapradí a vřesu. Pak pohledem zachytil kamennou suť tvořící prudký svah klesající k temným obrysům rozeklaných skal v dálce pod ním. Po úbočí se hrnuly potoky a říčky dešťové vody. Proplétaly se mezi kamením, na které Fin stoupal. Sesmýkal se sotva pár metrů, když tu se suťoviště po obou stranách pohnulo a začalo zrychlovat. Pak mu jako lavina podtrhlo nohy a smetlo ho s sebou. Fin se bezmocně zřítil do tmy a uši mu zaplnil rachot padajícího kamení. Náhle se o něco udeřil tak prudce, že si vyrazil dech. Na krátký okamžik děsu se mu v hlavě rozsvítilo. Pak ji naplnila temnota, o níž věděl, že z ní není návratu.

Závojem, který zahaloval jeho vědomí, zvolna prosakovala mihotavá žlutá záře. S ní se dostavila bolest, strach a neovladatelný třes. Také Piskořův velikánský bledý obličej se šmouhami černostříbrných vousů blikal jako dosluhující žárovka. Ten závoj tvořil dým. Hustý, dusivý, horký dým, který plnil vzduch. Fin ho vdechl a rozkašlal se. Trýznivě bolestivým kašlem. Pokusil se posadit. Ale nemohl. Byl zabalený jako kokon a nedokázal se ani pohnout.

Nepravidelný kamenný strop necelý metr nad ním se obloukem klenul kamsi do tmy. Z něj v potrhaných cárech visely spletité krajkové vzory pavučin. Odráželo se na nich světlo plamenů, jejichž jazyky olizovaly tmu ani ne půl metru od Finova obličeje.

„Ty troubo!“ pronikl závojem Piskořův hlas. „Když už se chystáš někoho sledovat v horách a v noci má přijít bouřka, měl by ses na to aspoň vybavit.“

Finovi se podařilo odlepit vyschlý jazyk od patra. „Tys věděl, že přijde?“

Piskoř ukázal zuby. „Jasně že věděl. Myslel jsem, že si to zjistíš.“

Fin zahlédl za ohništěm své a Piskořovo oblečení rozestřené po suchých kamenech. Stoupala z něj pára a Fin si teprve teď uvědomil, že je ve své kukle úplně nahý. „Do čeho jsi mě to zamotal?“

„Pár vlněných dek a termoizolační fólie. A jen se pěkně třes. Vyrobíš tím asi dva stupně Celsia za hodinu. Deky je zadrží a ty se rozehřeješ. S trochou štěstí ti oblečení do rána skoro uschne.“ Naklonil se k Finovi a lehce jako pírko se dotkl jeho čela. „Dost šeredně ses praštil do hlavy. Vydezinfikoval jsem ti to a obvázal. Ale měl by sis s tím dojít k doktorovi.“

Fin rozpoznal, že Piskoř sedí v tureckém sedu na opačné straně kamenného ohniště, v němž hořela rašelina vydávající jak teplo, tak i kouř. Dlouhé vlasy odhrnuté z čela zůstaly mokré a zcuchané. Ale svetr, který měl pod bundou, i džíny chráněné nepromokavými kalhotami byly suché. „Kde to jsme?“

„V úlu na severní straně dost nepřístupnýho údolí někde mezi Mealaisbhalem a Brinneabhalem. Je jich tu několik. Opravdický úly to samo sebou nejsou. Archeologové jim tak jenom říkaj. Nikdo neví, kdo a proč je stavěl. Možná si je tu zbudovali ovčáci, když vyháněli stáda na pastvu sem do hor. Většina z nich je ale stejně už rozvalená. Zbyly z nich jen kruhy kamení a drnů. Tenhle jsem opravil sám a mám tu vždycky připravenou suchou rašelinu. Přijde vhod, co?“

„Co tady nahoře, proboha, hledáš?“

„Vysokou, zajíce.“ Zasmál se. „A dost času jsem v těchhle končinách strávil pátráním po jeskyni mečů.“

Fin se nechápavě zamračil. „Jakých mečů?“

Piskořův úsměv byl skoro stydlivý. „Ále. Určitě je to marný hledání. Ale vždycky mě fascinoval příběh o chlapovi, co tahle údolí znal jako svý boty. Jednou se ztratil v mlze a spadnul do jeskyně, která nebyla mezi kamením vidět. Vedly do ní schody. Uvnitř našel skrýš plnou starejch zrezivělejch mečů. Byly jich desítky. Sám je odnést nemohl, ale věděl, že trefí zpátky. Chtěl tam přivést kamarády, aby meče společně donesli do vesnice.“ Piskoř zavrtěl hlavou. „Už se mu to nikdy nepovedlo. Ať hledal, jak hledal, už tu jeskyni nenašel. Nikdo ale o jeho vyprávění nepochyboval a hodně se spekulovalo o tom, odkud ty meče jsou a kdo je tam ukryl.“

„A?“

Piskoř pokrčil rameny. „A nic. Taky jsem je nenašel. Nejvíc se mi líbí teorie, že patřily mužům z Uigu a ti je ukryli před Angličany po porážce jakobitů u Cullodenu. Všechno, co souviselo se skotskou Vysočinou, bylo zakázaný. Včetně nošení kiltů a zbraní. A tak si místní ukryli zbraně sem. Nikdo je tu nemohl v životě najít, ale kdyby byly potřeba, měli je rychle po ruce.“ Zasmál se. „Strašně rád bych v ruce držel váhu těch jakobitskejch mečů, Fine. Už kvůli tomu, že by stály majlant.“ Naklonil hlavu k rameni a pozorně si Fina prohlížel. „Jak se cejtíš?“

„Děsně.“

„Výborně. Jakmile cejtíš vůbec něco, vylížeš se z toho.“

Vzal silnou hůl a vykutálel s její pomocí z ohniště pár začouzených kamenů na udusanou hliněnou podlahu.

„Až zchladnou natolik, že je budu moct vzít do ruky, přibalíme ti je do dek. Pomůže to vyrobit další teplo. Dáme je do podpaží a za krk. Moc toho v hlavě teda nemáš. Ale i to málo obsahuje u kmene kousíček, co reguluje tělesnou teplotu, dýchání a krevní oběh. Hypotalamus. Musíme ho udržet v teple a funkční.“ Celý Piskoř. Takové vědomosti z něj dokázaly najednou vypadnout skoro mimoděk.

Finovi klesla hlava. Chvěl se a všude kolem stísněného kamenného přístřešku duněly hromy. „Už zase.“

„Co zase?“

„Zase jsi mi zachránil život.“

Piskoř se burácivě rozesmál. „To víš,“ řekl, když se mu podařilo záchvat překonat. „Rodinná tradice.“ Vesele se ušklíbl. „A vzhledem k tomu, že jsem zneužil tu tvoji imbecilní hrdost a vylákal jsem tě sem nahoru, nemohl jsem tě nechat umřít. I když jsi pro to dělal, cos mohl.“ Úsměv pozvolna uhasl a jeho místo zaujal provinilý výraz. Na chvíli zaváhal a pak řekl: „Mrzí mě, že jsem tě včera praštil.“

„To mě taky,“ vzmohl se Fin na posmutnělý úsměv.

„Neměl jsem to dělat.“

„To teda neměl.“

Piskořův úsměv se vrátil a postupně se rozšířil do veselého šklebu, ze kterého se mu v očích roztančily jiskřičky. „Neměl. Měl jsem toho parchanta Jamieho Wooldridge zabít. Příště to udělám.“

Fin zavřel oči a poprvé od chvíle, kdy nabyl vědomí, cítil, že jeho třas začíná neznatelně polevovat. Vnímal, jak mu Piskoř do záhybů dek zastrkává horké valouny a jejich teplo mu do chladem ztuhlého těla vrací život.

Piskoř měl pravdu. Zachoval se jako hlupák.

Probudil ho zvuk, jako by nastal soudný den. Cítil, jak se pod ním země rozhýbala. Zdálo se, že se celá hora třese. Oheň planul a za ním bylo vidět zmatenou a vyděšenou Piskořovu tvář. Fin se posadil a skoro si rozrazil hlavu o střechu přístřešku. „Co se to, proboha, děje?“

Vzduch se náhle naplnil burácivým rachotem, který přehlušil i zuřící bouři. Podlaha všude kolem nich se chvěla. Piskoř dlaní podepřel střechu úlu, jako by se obával, že by se mohla zřítit. „Nemám páru.“ Jeho slova byla slyšet tak slabě, že je Fin skoro nedokázal zachytit.

„Připadá mi to jako zemětřesení,“ zakřičel do hlomozu Fin.

„Mně taky. Ale zemětřesení to bejt nemůže. Určitě ne takhle silný.“ Otřesy dál nabývaly na intenzitě. Piskoř teď už podepíral strop oběma dlaněmi, jako nějaký Samson naruby, který se snaží zabránit zboření chrámu. „Ježíšikriste!“

Fin by nedokázal říct, jak dlouho burácení trvalo. Zdálo se mu to jako celá věčnost. Věčnost, která ho každým okamžikem očekávala. I když to ani jeden z nich nevyslovil nahlas, oba byli přesvědčení, že tady zahynou, aniž by vůbec tušili proč. Avšak stejně náhle, jako je probudilo, dunění náhle utichlo a vrchu znovu nabyl řev bouře.

Několik minut mlčky tajili dech. Neodvažovali se uvěřit, že je konec, ať už to bylo cokoli. Děsili se, že to může každou chvíli začít nanovo.

Pak si Piskoř stoupl na všechny čtyři a dolezl k východu. „Jdu to omrknout.“ Odsunul veliký plochý kámen, který utěsňoval vnitřní prostor, a Fina ovanul příval studeného vzduchu. Z ohně vylétly jiskry, uhlíky se rozhořely a naplnily úl svým podivným řeřavým světlem. Piskoř se vysoukal ven a Fin zůstal sedět zabalený v přikrývkách, plný nejistoty a obav.

Ani ne za minutu se Piskoř vrátil. I za tu chvilku stihl úplně promoknout. Divoce rozcuchaná hříva se mu lepila k neobvykle bledému obličeji.

„Tak co?“ Fin se v jeho tváři snažil dopátrat vysvětlení.

Ale Piskoř se jen usadil zpátky na své místo u ohně a pokrčil rameny. „Není vidět ani ň. Je tam tma jako v pytli. Budeme muset počkat na úsvit.“

„Kolik je?“

„Kolem druhý. Zbývají tak čtyři hodiny.“

Fin si lehl, převrátil se na záda a celý napjatý čekal, že se rachot a otřesy spustí nanovo. Ale klid noci rušila jen bouře, která větrem a deštěm útočila na jejich skrýš se vztekem rozzuřeného válečníka. Dlouhé suché léto nadobro skončilo.

Když se Fin probudil podruhé, už svítalo. Tehdy při tom podivném růžovém úsvitu našel Piskoře na okraji srázu, jak shlíží na zmizelé jezero, na jehož dně mezi kameny leželo Roddyho letadlo.

OSMNÁCTÁ KAPITOLA

Jamie vrazil ruce hluboko do kapes své luxusní bundy a vytrčil bradu. „No?“

„Nic se nestalo,“ odpověděl Fin. Pohlédl za Jamieho a všiml si Kennyho nedůvěřivého pohledu.

„Nic?“

„Nic zvláštního. Piskoř na mě čekal u jezera. Omluvil se mi za ten večer. Povídali jsme si o starých časech a schovali se před bouří.“

Teď už mu Jamie očividně nevěřil. „Letadlo se našlo daleko od Tathabhalu.“

Fin jen pokrčil rameny. „Proč ho sháníte?“

„Ne že by vám do toho něco bylo, Macleode, ale přišel jsem Macaskillovi doručit výpověď z nájmu. Říkal jsem si, že to raději udělám sám, než abych sem posílal exekutory.“

Ve Finovi se vzedmul hněv. „A přivedl jste si pojistku pro případ, že by vám zase nakopal zadek?“

„Váš tón se mi nezamlouvá.“

„A mně se nezamlouvá představa práce pro někoho, kdo vyhazuje lidi z jejich domova.“

Jamie se naježil. „Nepatří mu. Ani pozemek, ani dům. Jeho otec před mnoha lety pacht odprodal mému otci, aby měl na kořalku. Prověřil jsem to v účetních knihách. Od minulého století jsme za nájem hospodářství a domu neviděli ani penny.“

Fin si pohrdavě odfoukl. „Taková almužna. Vsadil bych se, že tu nejde o víc než pár set liber. Ani zlomek toho, jakou cenu mají ty figurky tam uvnitř.“ Ukázal palcem přes rameno k domu. „Piskoř měl pravdu. Vy nejste ani z poloviny takový chlap jako váš otec. Měli spolu dohodu. Vy se jenom zákeřně mstíte.“

V upřeném Jamieho pohledu vřel nebezpečný hněv. „A vy máte padáka.“ Řekl to tiše a přiškrceným hlasem, takže ho ve větru skoro nebylo slyšet.

„Pozdě,“ odbyl ho Fin. „Už jsem podal výpověď.“

Jamie zůstal chvíli mlčky stát. Vřel v něm potlačovaný vztek, ale myšlenky, které se mu míhaly hlavou, se už nedočkaly toho, aby byly vyřčeny. Otočil se a rázným krokem se vydal zpátky ke svému Range Roveru.

Kenny zůstal stát a zahanbeně se díval do země. Ozvalo se bouchnutí dveří auta. Podíval se na Fina. „Já s tím nemám nic společnýho, Fine.“

Fin se na něj dlouze a přísně díval. Pak přikývl. „Já vím.“ Odmlčel se. „Kde je? Jako by se do země propadl, Kenny.“

Kenny pokrčil rameny. „Kdoví?“ Pohlédl na hory za stavením. „Může bejt kdekoli.“ Oči zalétly zpátky k Finovi. „Ale vím, kde bude zítra ráno.“

Fin nechápavě svraštil obočí. „Jak to?“

„Máme stání u soudu. Kvůli péči o Annu. Kdyby nepřišel, spor prohraje. Tak čekám, že se dostaví.“

Fin se na něj ohromeně díval. „Jak můžeš někoho připravit o ženu a dceru, a přitom zůstat jeho přítelem, Kenny?“

„Byl jsi pryč moc dlouho, Fine. Tady na ostrově si nemůžeš dovolit brát věci osobně. Piskoře bych sice dneska za přítele neoznačil, ale váže nás toho v minulosti mnohem víc než nějakej spor o lásku ženy nebo výchovu dítěte.“

Fin se díval, jak Kenny odchází ze svahu k Range Roveru, kde na něj čekal soptící Jamie. Obloha jako by s Finem sdílela jeho rozpoložení. Zatáhla se, světlo zmizelo a krajina se zahalila do pološera.

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA

Bylo šedé neutěšené dopoledne. Nízko nad městem se hnala mračna a skrápěla ho jemným vytrvalým deštěm, v němž se všechno lesklo. Vysával barvu z ulic, které vypadaly jako staré černobílé fotografie. Obvodní soud sídlil na Lewis Street, ve viktoriánské budově ze světlého pískovce se štíty zčernalými deštěm a s vysokými kamennými komíny. O dva vchody dál stál kostel Skotské církve. Zatímco první zastupoval světskou spravedlnost, druhý sliboval soud na onom světě.

Na chodníku u plotu postával zástup lidí. Choulili se před deštěm a větrem pod trsem lesknoucích se černých deštníků. Vinní i nevinní, svědkové i příbuzní. Pod pochmurnou oblohou si byli všichni rovni, spojeni svou závislostí na tabáku. Většina jich na sobě měla seriózně působící obleky, bílé košile a tmavé kravaty. Vytáhli ze šatníků své sváteční oblečení, aby udělali na soudce dojem. Ve městě se už celá léta vyprávěl jeden otřepaný vtip o tom, jak se říká Stornowayanovi v obleku. Poměrně trefná odpověď zněla: „obžalovaný“.

Fin dorazil se zpožděním, protože ho cestou zdržel kamion, kterému se vysypal náklad. Nevěděl proto, jestli se Piskoř k neveřejnému slyšení dostavil, nebo ne.

Dlouho uvažoval, jestli by to neměl říct Georgi Gunnovi, ale nakonec se rozhodl, že si radši s Piskořem nejdřív promluví sám.

Stál stranou přes ulici, zády k prodejně stavebnin, sestávající z několika betonových budov s červenou plechovou střechou. Na sobě měl vysoké boty a džíny, čepici s kšiltem a nepromokavou bundu. Choulil se zimou s rukama zabořenýma v kapsách. Čekal už hodinu a půl, když konečně poznal sociální pracovnici, se kterou se setkal u Piskoře doma. Vynořila se z portálu soudní budovy, rozevřela k nebi růžový deštník a pospíchala čekajícím davem pryč. Za ní následovalo pár advokátů v černých talárech, kteří si stoupli na schody a zapálili si. Pak se jimi protlačil Piskoř a vykročil po cestičce k brance. Bylo to poprvé po nálezu letadla, co ho Fin viděl, a jeho bezprostřední reakcí byl pocit úlevy.

Zaskočila ho však změna v Piskořově vzezření. Oholil se, umyté vlasy stažené do úhledného ohonu na temeni se mu leskly. Na sobě měl košili a kravatu a k nim svůj smuteční oblek — Fin si byl totiž jistý, že Piskoř do kostela nikdy nechodil. Na nohou se mu leskly černé boty. Skoro by se dal považovat za spořádaného, až na to, že neměl ani kabát, ani deštník. Když na něj Fin zavolal, překvapeně se otočil. Fin pospíchal přes ulici, aby ho dohonil.

„Hledám tě už celé dny, Piskoři.“

Piskoř nevypadal nadšeně, že Fina vidí. Vyhýbal se jeho pohledu a zíral do dálky, jako by tam zahlédl cosi mnohem zajímavějšího. „Neměl jsem čas.“

Fin se usmál. „To vidím. Jak to dopadlo?“

Piskořovy oči na okamžik zalétly k Finovi, ale hned se zase odvrátily. „Soudce jednání odročil o dva týdny, aby měl čas si prostudovat zprávu od sociálky.“

Fin přikývl. „Měl jsi možnost promluvit s Annou?“

„Ne.“ Upřel na Fina svůj černý nepřátelský pohled.

„Mluvil jsem s ní,“ řekl Fin.

Piskořův pohled ještě potemněl. „Proč?“

„Hledal jsem tě u tebe doma a našel jsem ji, jak sedí uvnitř.“ Teď se pohled změnil v nechápavý.

„Co tam dělala?“

„Vzpomínala na to, jaké to kdysi bylo. S tebou a maminkou. A toužila po tom, aby se ty časy mohly vrátit.“

„No, tak to má smůlu. Seonag je mrtvá.“

„Ale ty nejsi.“

„Ta holka o mě nestojí. Podle ní jsem… prostě divnej.“

Fin nedokázal zadusit smích, který se mu vydral ze rtů. „Vždyť taky jsi, Piskoři!“ Odmlčel se a pozoroval výhrůžné pohození hlavou a krátké vzplanutí hněvu v jeho očích. „Ale to neznamená, že tě nemá ráda.“

„Nemel kraviny.“

„Řekla mi, že jsi trapák. Cituju. Ale taky mi řekla, že tě má ráda. Svým vlastním neopakovatelným způsobem.“

Piskoř se na Fina dlouze zadíval, aniž by ho viděl. „To mi nikdy neřekla. Nikdy,“ zašeptal sotva slyšitelně, jako by se bál, že ho zradí hlas.

„A tys jí to někdy řekl, Piskoři?“

„Co jestli jsem jí řekl?“

„Že ji máš rád.“

Piskoř se mu nedokázal dál dívat do očí a odvrátil se.

Ale Fin ho nenechal na pokoji. „Máš ji přece rád, ne?“

„Ovšem že mám, do prdele!“

Jaký otec, taková dcera, pomyslel si Fin. Byli si tak podobní. „Tak bys jí to možná mohl někdy říct.“

„Jsem její táta. To se rozumí samo sebou.“

„Nic se nerozumí samo sebou, Piskoři.“ Fin se odmlčel. „Jako to, co si necháváš pro sebe od chvíle, kdy jsme našli Roddyho v tom letadle.“

Piskoř rázem zpozorněl. „O čem to mluvíš?“

„Ty jsi nechtěl, abych tu kabinu otevřel, že ne? Já myslím, že jsi věděl, co tam najdeme. Nebo sis aspoň myslel, že to víš.“ Fin se snažil interpretovat jeho výraz, ale ten zůstával neproniknutelný. „Z toho, co bylo uvnitř, jsi byl úplně stejně vedle jako já, viď?“

„Starej se o sebe, krucinál.“ Piskořova slova zazněla jen jako tichounké zavrčení. Výhrůžku v něm však nešlo přeslechnout.

„To proto ses mi celou dobu vyhýbal? Abych se tě nemohl vyptávat?“

Piskořova mohutná pracka se objevila jako blesk z čistého nebe. Nepřilétla v podobě pěsti, ale dlaň jako lopata udeřila Fina do hrudníku. Fin to nečekal. Ukročil dozadu, klopýtl z obrubníku a rozplácl se na silnici. Kšiltovka se odkutálela na druhou stranu ulice. Nad sebou uviděl tyčícího se Piskoře. Mohutným ukazovákem mířil mezi dešťovými kapkami proti němu. „Drž se ode mě dál, Fine. Drž se dál. Jasný?“ Pak se otočil a odešel davem.

Šum před brankou vedoucí k soudu utichl a zraky všech se upřely na Fina ležícího na silnici. Právníci, stále ještě pokuřující ve dveřích, se na něj zvědavě dívali.

Fin ani nestihl nabrat dech, když ho za nadloktí uchopila rozložitá dlaň a skoro ho zvedla na nohy. Velký Kenny mu podal čepici a pátravě se mu zadíval do očí. „Co se děje, Fine?“

Fin poznal, jak je znepokojený. „Nemám ponětí, Kenny. Kéž bych to věděl.“

U branky zahlédl Annu Bheag s několika kamarádkami ze školy. Ve tváři se jí zračil úlek a nepřátelství. Kovové ozdoby se v dešti leskly. Viděl, že souznění, které mezi nimi panovalo u Piskoře doma, dávno vyprchalo. Na chvíli se zdálo, že něco řekne, ale pak se otočila na kamarádky. „Pojďte,“ zavelela a hlouček dospívajících dívek se chvatně vydal směrem k Francis Street. Fin pochyboval, že se vracejí do školy.

Finovi hlodalo Piskořovo nevysvětlitelné chování v hlavě po celou dlouhou jízdu na sever po západním pobřeží.

Říjen byl za dveřmi a blížící se zima o sobě dala poprvé vědět. Babí léto překlenulo podzim a vypadalo to, že z něj budou muset skočit rovnýma nohama do zimy. Teplota klesla a vítr se stočil k severozápadu. Byl ostrý jako břitva a bodavě chladný déšť v sobě nesl příslib krupobití.

Finovi kolem okénka defilovala v dešti vesnice za vesnicí. Zmoklé a potemnělé, táhnoucí se podél silnice jako krabičky navlečené na provázku. Beze stromů, obnažené, vydané napospas živlům. Tam, kde se doufající duše marně snažily z neúrodných vřesovišť vydobýt zahrádky a trávníky, rostlo v rašelinové půdě jen pár odolných keřů. Barabhas, Siadar, Dail, Cros. Každé z nich vévodila modlitebna či kostel, občas místní prodejna či benzinová stanice. Titěrné základní školičky. A obchůdky s keramikou, které zakládali nově přistěhovaní obyvatelé s cílem prodávat výrobky turistům. Jako by ostrov i místní lidé byli jen cosi podružného.

Když Fin dorazil do Ness, rozbíjel se podél celého severozápadního pobřeží bílý příboj a na machairu nad útesy se v místě, kde Crobostští celá staletí pohřbívali své mrtvé, ježilo strniště náhrobních kamenů. Představa další zimy strávené tady sevřela jeho srdce jako ledové prsty. Oprava obydlí jeho rodičů uvázne na mrtvém bodě a bez zaměstnání bude odsouzený k životu bez cíle i směřování. Po všech těch nesprávných volbách, které na svých životních křižovatkách učinil, měl dojem, že definitivně zabloudil.

Vzpomněl si na Donalda a jeho výtku, že je se svým zármutkem i nenávistí vždycky sám. Se zármutkem nad smrtí syna, nenávistí vůči muži, který ho zabil a unikl trestu. Donald však zapomněl na zoufalství. Zoufalství z promrhaného života a promarněné lásky. Mona, žena, která mu porodila syna, ale kterou nikdy nemiloval. Marsaili, jejíž lásku tak lehkomyslně zahodil. Sdílel sice znovu její lože, ale před lety ztratili cosi drahocenného a nedařilo se jim to tak docela získat zpět. Jako všichni ti ztracenci ve středním věku, kteří hledají minulost na sociálních sítích a nakonec zjistí jen to, že přítomnost se růžové vzpomínce nikdy nemůže vyrovnat.

Skoro Donaldovi jeho víru záviděl. Ten pocit, že nejsi nikdy sám, o kterém mluvil. Fin by rád věděl, jaké to asi je.

Když projížděl kolem crobostského kostela, uviděl, že na štěrkovém plácku nad Marsailiným domkem parkuje vedle jejího nějaké cizí auto. Zastavil u něj a zjistil, že poznávací značka je sice místní, ale povědomá mu nebyla. Na ostrově člověk své přátele rozeznal podle poznávacích značek jejich aut. Čelní sklo bývalo obyčejně příliš mokré či se v něm naopak příliš silně odráželo slunce na to, aby bylo možné rozeznat tvář za volantem. Vystoupil ze svého džípu a nahlédl okénkem řidiče. Na sedadle spolujezdce ležela smlouva na pronájem vozidla.

Zvědavost ho vedla po cestičce k domku a po schodech do kuchyně. Otevřel dveře a zaslechl rozesmáté ženské hlasy, které utichly, když ze zimy vstoupil dovnitř do tepla. Marsaili se opírala zády o kuchyňskou linku s hrnkem čaje v dlaních a u stolu seděla nějaká žena v dlouhém černém plášti, s tmavými vlasy ostříhanými nakrátko a hrníčkem na tácku před sebou. Vzhlédla k Finovi s očekáváním a náznakem smutného pobavení v očích.

Byla to Mairead.

DVACÁTÁ KAPITOLA

Má posedlost Mairead se zrodila nejspíš prvního dne, kdy jsem ji uviděl ve zkušebně na Nicolsonově institutu.

Před nějakou dobou jsem se rozešel s Marsaili a do Stornoway jsem přijel jako patnáctiletý nezadaný kluk nabitý testosteronem. Když tenhle crobostský zajíček z Ness, růžolící a naivní, nastoupil do prvního ročníku, Mairead z Uigu se tam zjevila jako jasně zářící hvězda. Byla to bohyně, s hlasem, ze kterého mrazilo v zádech.

Ve škole byly samozřejmě i jiné pěkné holky, ale s Mairead se měřit nemohly. Měla vznešené a sebevědomé držení těla a vyzařovala onen druh skryté sexuality, která jako by měla jediný cíl — rozněcovat vášně dospívajících kluků.

Vzpomínám si, že měla půvabné ruce, křehké, s dlouhými prsty a dokonale upravenými nehty. Tvář s jemnými, ale výraznými rysy. Byla vysoká a boky se jí při chůzi trochu pohupovaly. Pod dráždivě napnutou halenkou školní uniformy bylo možné tušit její ňadra. Vlasy měla temně kaštanové a od přírody lehce vlnité. V té době je nosila dlouhé, rozpuštěné po ramenou, nebo stažené do ohonu, který si zavinula do uzlu na zátylku a přichytila sponami.

To, co mi však učarovalo, byly její oči. Nesmírně hluboce modré, s trochu tmavším kroužkem kolem duhovky. A vždycky v nich hrálo cosi jako pobavení, posměšné a povýšené. Pamatuju si, jak se poprvé podívala přímo na mě. Žaludek mi udělal kotrmelec a doslova se mi podlomila kolena.

Nebyl jsem samozřejmě jediný, kdo se do ní beznadějně zamiloval. Popravdě řečeno pochybuju, že by se ve škole našel jediný kluk, který by do ní nebyl celý pryč. Až na jednoho, spíš jemnějšího kluka z Carloway jménem Anndra, ze kterého se vyklubal gay.

Mairead samozřejmě moc dobře věděla, jak na své okolí působí. A asi by nebyla člověk, kdyby jí to nestouplo do hlavy. Hrála si s námi, trápila nás a provokovala, jako bychom byli děti. A nutno přiznat, že duševně byla nejspíš o několik let vyspělejší než my, jak už to mezi dospívajícími chlapci a dívkami ve stejném věku bývá. Vždycky existuje určitá nerovnost. Připomínala mi jednu písničku od Beatles, kterou si pouštěla má teta. Jmenovala se Girl a byla o dívce, která člověka shazuje, protože ji to baví, jeho zbožňování bere za samozřejmost a zraňuje ho, protože jí to dělá radost. Jak trefný postřeh z pera dosud mladého Johna Lennona, tak zjevně založený na osobní zkušenosti. Bez pochyby také nějaká Mairead.

Zpívání a hraní se Solasem Mairead vyčleňovalo, vyzdvihovalo ji na piedestal. Už tehdy měla manýry celebrity. Nic z toho však nemělo na mou vášeň žádný vliv. Skutečnost, že je tak zoufale nedosažitelná, jí na přitažlivosti jen dodávala.

Můj první bližší kontakt s ní se však odehrál až následující rok.

Začínalo léto a prázdniny se blížily. Po objevení historie Iolaire vyklidila naše motorkářská banda pozice na mysu Holm. Všichni jsme se sešli s motorkami na pláži Garry Beach. Jezdil jsem pro Solas už rok a půl a dávno jsem se smířil s tím, že mi vztah s Mairead není souzený. To mi však nezabránilo, abych ji zbožňoval alespoň zpovzdálí, a kdykoli na mě promluvila, pořád jsem se ještě červenal jako ňouma. Nicméně co se opačného pohlaví týkalo, obrátil jsem svou pozornost k dosažitelnému. Ačkoli musím přiznat, že s nijak valným úspěchem.

Maireadin střídavý vztah s Roddym byl právě v jedné ze svých častých fází rozchodu a ona toho dne jela do Tolastadhu s Piskořem. Nejspíš proto, aby Roddy s Kombem žárlili.

Co začalo příslibem lenivého, letním sluncem zalitého odpoledne, se brzy zkazilo. Ze západu se přes pláně přivalila černá mračna a spolu s nimi dorazil studený vítr věstící déšť, který na sebe nenechá dlouho čekat. Bylo nás něco přes deset. Poflakovali jsme se, kouřili, cachtali si nohy v ledových vodách Minche a zase utíkali s jekotem po pláži před vlnami, které se nám valily přes lýtka.

Zůstali jsme tam co nejdéle, protože se nám pryč moc nechtělo. K návratu do Stornoway jsme se opožděně rozhodli až s prvními kapkami deště.

Ať se Piskoř snažil sebevíc, nedařilo se mu nastartovat. Pár lidí už odjelo a ti, co zbyli, o čekání v lijáku nijak nestáli.

S veselým úšklebkem jsem na Piskoře zavolal: „Užij si procházku!“ Nepochyboval jsem, že motorku nakonec zprovozní, ale bavilo mě ho trochu popichovat.

Vrátil mi to svou obvyklou replikou: „Jdi se vycpat, Macleode.“

Nastartoval jsem a už jsem se chystal odjet, když kdosi zavolal: „Fine! Počkej!“

Ohlédl jsem se a uviděl, jak ke mně po pláži utíká Mairead. Nad hlavou si držela rozevřený časopis, ale ten ji před deštěm nemohl ochránit nadlouho. Tváře měla zrůžovělé a oči jí hořely.

„Potřebuju odvoz.“

Srdce se mi rozbušilo. „Ty nepočkáš na Piskoře?“

Ušklíbla se. „Ráda bych se dostala domů ještě letos.“

Trochu nervózně jsem se zasmál a rozhlédl jsem se. Bylo tu několik dalších kluků, které mohla poprosit o svezení, ale vybrala si mě. V ústech mi vyschlo. „Jasně,“ odpověděl jsem a chtěl jsem ji vybídnout, aby si naskočila, jenže ona už přehodila nohu přes zadní kolo, usadila se na nosič a rukama mě objala v pase.

„Tak jedeme,“ snažila se překřičet rámus mého padesátikubíkového motoru. „Moknu.“

Vytočil jsem motor, pustil spojku a vyrazili jsme přes kamenité parkoviště směrem k silnici. Zadní kolo se protáčelo a klouzalo ze strany na stranu, protože jsem se na ni snažil udělat dojem. Její paže se obemknuly těsněji kolem mě. Vzrušení projelo celým mým tělem až do slabin, kde mě kdesi hluboko zabolelo touhou. Ohlédl jsem se na Piskoře. Stál u své motorky a rozzlobeně se za námi díval. Pak se déšť spustil naplno.

Jízda zpátky do Stornoway obyčejně trvala tak dvacet pět minut. Ten den jsem však jel hodně přes půl hodiny. Možná by někoho napadlo, že mě zdržel déšť, ale ve skutečnosti jsem si jen přál, aby to nikdy neskončilo, i když jsme do několika minut byli úplně promočení. Cítit Maireadiny paže ovinuté kolem mě bylo opojné. Dlaněmi se mě držela za hrudník. Vnímal jsem její křehké tělo a její pevná ňadra, přitisknutá na mých zádech. Cítil jsem teplo, které mezi námi proudilo, a byl jsem vzrušený jako nikdy v životě.

V jednu chvíli si položila hlavu na moje rameno. Tak rád bych se býval otočil a prohlédl si její tvář. Podíval se jí do očí, dotkl se jejích rtů a něžně ji políbil. Ale netroufal jsem si přestat dávat pozor na cestu.

V hlavě mi vířily protichůdné pocity. Touha, strach a tisíce pomyslných možností. Co jí řeknu, až dojedeme do města? Jak si tuhle chvíli udržet? Mám alespoň mizivou šanci, že se chtěla se mnou svézt, protože jsem se jí vždycky tajně líbil? Přeříkával jsem si v hlavě desítky replik. „Co děláš večer?“ „Nezašla bys na kafe?“ Všechny zněly nekonečně banálně, chyběl jim sebemenší nápad nebo jiskra.

Když jsme konečně vjeli na Matheson Road a zabočili do Springfield Road, zastavil jsem u chodníku před branou školy. Většina ostatních dorazila už před námi. Postávali v hloučcích a živě se bavili a smáli. Mairead přehodila nohu přes zadní kolo a usmála se. Zmoklé vlasy se jí v pramíncích nalepily všude po obličeji. Odhrnula si je z očí elegantními prsty a mně prolétlo hlavou, že jsem ji nikdy neviděl krásnější.

Mé oči okamžitě přitáhlo mihnutí bílé blůzky pod krátkým kabátkem. Promočená látka v dešti zprůsvitněla a mně se naskytl šokující pohled na obrysy jejích ňader. Pod slabounkou podprsenkou prosvítaly tmavší kruhy dvorců. Shlédla, aby zjistila, na co se dívám. Jen se usmála a zapnula si knoflíky. Zvolna, beze spěchu či studu, s očima upřenýma do mých. Až příliš dobře si uvědomovala, co to se mnou dělá. Mám dojem, že jsem zrudl jako školák. A všechny věty, které jsem si předtím v hlavě přeříkával, se utopily v moři hormonů. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo.

„Díky, Fine. Zatím ahoj,“ rozloučila se a pospíchala za kamarádkami. Tenhle okamžik patří k těm, které jsem si v hlavě mnohokrát znovu přehrával. A pokaždé jsem jí úsměv bez začervenání oplatil a pronesl něco pohotového, čím jsem si ji získal. Člověk dokáže být náramně chytrý, když je po všem. Jak dvorný a inteligentní je ve své představivosti. Kdepak Donald. Ten by býval věděl, jak se zachovat a co říct, a bezpochyby by se s ní nakonec vyspal. Možná ne hned tu noc, ale jednou ano. A kdoví? Jak jsem znal Donalda, možná jsem nebyl daleko od pravdy.

Mé druhé bližší setkání s Mairead přišlo nedlouho potom. Následující víkend jsem trávil v Uigu. Kapela nehrála a já s Piskořem jsme se rozhodli, že vezmeme stan a zajdeme do hor napytlačit si pár pstruhů. Postavili jsme si ho na břehu jednoho z myriád jezer na západ od Brinneabhalu. Otevřená krajina pod horami tam skýtala rozhled přes pláně a machair směrem k rozeklaným útesům, podél nichž se smetanově pěnil Atlantik.

Mraky visely tak nízko, že se na vrcholky hor nedalo dohlédnout, a déšť se snášel na jezero jako mlha. Seděli jsme v pláštěnkách a holínkách mezi balvany, s pruty nahozenými daleko do černé rozčeřené vody. Ani jeden jsme s úlovkem neměli naspěch. Věděli jsme, že ryba nakonec zabere. Jezero se jimi jen hemžilo. Ulovit pár pstruhů, abychom si měli co opéct, až dostaneme hlad, a byli jsme spokojení. Na tohle období svého života vzpomínám s velkou dávkou nostalgie. Dávno minulé okamžiky, které bych tak rád zachytil a znovu prožíval, i když vím, že je to nemožné.

Nějakou dobu jsme nepromluvili. Ale naše mlčení bylo harmonické. Nejlepší přátelství jsou ta, která nepotřebují zaplňovat mlčení slovy.

Pak se Piskoř zničehonic zeptal: „Jak to, že stačí, aby se na tebe Mairead jenom podívala, a hned se začneš chovat jako úplnej blb?“

Zaskočilo mě to tak, že jsem na něj jenom zíral a nedokázal jsem mu na to nic odpovědět. Nakonec jsem zamumlal: „Jako blb?“

Piskoř mě počastoval jedním ze svých významných pohledů. „Jo.“

To mi poskytlo dost času na to, abych se vzpamatoval a vše rozhořčeně popřel: „To není pravda!“

Rozesmál se. „Tobě se líbí, co?“

To už jsem popřít nemohl. „A komu ne?“

Zahleděl se na vodu. „Není taková, jakou si ji představuješ.“

„Fakt?“

Neznatelně pokrčil rameny. „Každýmu připadá, že je děsně nad věcí, má náramný sebevědomí, že je snad i arogantní. Posedlá sama sebou a namyšlená.“

Na to jsem neřekl nic. Sám bych ji takhle v kostce lépe nepopsal.

Ale Piskoř zavrtěl hlavou. „Ve skutečnosti je ale hrozně nejistá.“

„Jak to můžeš vědět?“

Piskoř upíral pohled do bodu, kde se jeho udice nořila do vody a svírala se svým odrazem ostrý úhel. „Chodili jsme spolu skoro celou základku. V sedmičce jsem ji dokonce pozval na školní bál.“

To bylo poprvé, co jsem se o jejich bývalém vztahu dozvěděl. Zíral jsem na něj s posvátným obdivem i závistí. „Páni. A co se stalo? Proč nejste spolu?“

Vysunul bradu a hlavu sklonil k rameni. „Všechno pěkný jednou skončí.“

Kenny mi pak samo sebou vyprávěl, že konec jejich vztahu přišel s Roddym. Ale to mi tehdy Piskoř prozradit nemínil.

„Víš, já ji znám. Vyrůstal jsem s ní. Ve skutečnosti taková není. Je zmatená a popletená a… prostě se snaží bejt něco, co není.“ Krátce na mě pohlédl. „Proto se s Roddym v jednom kuse rozcházejí a zase scházejí. Chtěla by být Roddyho holkou. Jde jí o tu image. Ale ve skutečnosti taková není.“ Pak se vesele zakřenil. „Mám dojem, že se jí možná kapánek líbíš.“

Cítil jsem, jak jsem zčervenal až po kořínky vlasů. „Kecáš!“

„Jo? Mohla si říct komukoli, aby ji tehdy hodil zpátky do Stornoway. Ale vybrala si tebe, Fine. A já jsem viděl, jak se na tebe dívá.“

„Dej s tím pokoj!“ Přestal jsem se stydět a usoudil jsem, že si ze mě jenom utahuje.

Pokrčil rameny. „Jak chceš.“ Pak obrátil oči zpátky k jezeru. „Jen jsem si říkal, že bys to měl vědět, abys příští pátek nepropásnul svoji velkou šanci.“

Nechápavě jsem se zamračil. „Co se děje příští pátek?“

„Velkej Donald Ruadh a Ceit Mackinnonová se budou v Mangurstadhu brát. Pozvali tě přece?“

„To jo.“ Úplně jsem na to zapomněl. Donald Ruadh pocházel z Ness. Nějaký bratranec z druhého kolena. Ani jsem pořádně nevěděl. Nebylo tu výjimkou, že člověk byl s někým spřízněný, aniž to tušil. Byl pochopitelně asi o deset let starší než my. A trochu sukničkář. To poslední, co bychom od něj čekali, bylo, že strčí hlavu do chomoutu. O to méně kvůli nějaké holce z Uigu, kterou ani nepřivedl do jiného stavu. Svatba se konala v kostele v Baile na Cille a následná oslava se měla odehrát v Ceitině domě v Mangurstadhu. Jedna z těch svateb, které pokračují celou noc a končí snídaní druhý den ráno. Proto se konala v pátek, a ne v sobotu. Jinak by oslava musela o půlnoci skončit — s příchodem dne Páně.

„Nás s Roddym a Mairead pozvali taky. A Roddy si s sebou určitě vezme Cairistionu.“ Cairistiona byla Roddyho nejnovější láska. Láska, která zabliká a zhasne, jakmile ho Mairead bude chtít zpátky. Prozatím byla však Mairead nezadaná a Piskoř dodal: „Což znamená, že Mairead bude moct tancovat s kýmkoli, kdo ji o to požádá první.“ V očích mu blýskalo a úsměv skrýval darebáctví. „Tak co, přijímáš výzvu?“

„Výzvu?“

„Jo. Vítěz bere všechno. Ale možná nemáš koule na to, abys ji pozval.“

Takhle u jezera bylo jednoduché se do té představy vžít. Už jsem se viděl, jak jdu za Mairead a vyzvu ji k tanci. A ještě lépe, jak mou nabídku přijme. Jak ji k sobě pevně přivinu a ucítím teplo jejího těla, jak ji budu držet v náručí a její prsa se budou měkce tisknout na mou hruď. Je snadné se zasnít, když je člověk na hony vzdálený realitě. Jenže vzpomínka na to, jak jsem ji za sebou vezl na motorce, jak mě její paže objímaly, byla v mé mysli dosud čerstvá a já na okamžik uvěřil, že je možné cokoli.

Odpověděl jsem Piskořovi veselým úšklebkem. On ji měl a ztratil. Kdoví? Třeba byla řada na mně.

Kostelík v Baile na Cille stál na kopci nad machairem a skýtal panoramatický výhled na uigskou pláž. Na obřadu nebylo k hnutí. Zbyla jen místa k stání. Klonilo se k pátečnímu večeru, a než se všichni odebrali do domu v Mangurstadhu, bylo už k sedmé. Pochopitelně dosud vládlo plné denní světlo, protože se blížil slunovrat, a mělo trvat ještě několik hodin, než se slunce smočí v oceánu na vzdáleném obzoru. A ani potom nebude úplná tma.

Rodiče Ceit Mackinnonové žili v bílém domě na konci hrbolaté cesty směrem k mangurstadhské pláži. Z přední i zadní strany ho rozšířili a vedle stála veliká stodola s hnědočervenou střechou z vlnitého plechu, kde se mělo tancovat. Všude podél cesty až k silnici i na plácku u nepoužívané ohrady pro ovce parkovala auta.

Dalo se odsud dohlédnout na pláž a za ní na výběžek pevniny na jižním okraji zátoky. Z oceánu se tam nořily bloky útesů, odolávající celé eony náporu Atlantiku. Byla to zelenající se zvlněná krajina ležící na machairu, tu a tam posetá domky a meandrujícími kamennými zídkami z navršených kamenů, které už dávno přestaly sloužit svému účelu. Na jihu i na východě mizely vrcholky hor ve stahujících se mracích a na západě se ve slunci třpytilo moře. Mladému páru vyšlo počasí.

V tlačenici u kostela jsem Mairead zahlédl jen letmo. Přijel jsem v bílém minibusu se skupinou hostů z Ness a musel jsem se jich držet, protože jsme pak společně jeli na veselku. Když jsme tam dorazili, Mairead už byla se všemi uigskými ženami v kuchyni a připravovala jídlo.

V domě stály dva dlouhé stoly. Jeden v obývacím pokoji a druhý v jídelně. Ani to ale nestačilo k usazení všech hostů zároveň. Věděli jsme, že se bude jíst na etapy a že nás zavolají dovnitř. Tak jsme se spokojili s tím, že jsme postávali venku, kouřili, smáli se a pili pivo z velkých sudů, dopravených sem ze Stornoway.

Řada hostí s sebou přivezla kuřata a králíky na hostinu. Na svatbu se nikdy nevozila mrtvá zvířata, a tak se musela nejdřív zabít, oškubat či stáhnout, vyvrhnout a uvařit. Nebyl však žádný spěch, protože se mělo odjíždět až druhý den dopoledne.

Párkrát jsem zahlédl Piskoře, ale ten se bavil s Uigskými. Člověk se držel své vesnice, jako by to byly kmeny na nějakém klanovém sněmu. Mísení mělo doopravdy vypuknout, až spustí hudba a hosté se dají do tance. Potom pivo a whisky — kterou si většina mužů přinesla v placatkách v zadní kapse kalhot — uvolní zábrany a všichni se začnou skvěle bavit.

Než zavolali k jídlu Niseachy, připozdilo se a světla ubývalo. Vypil jsem už pěkných pár piv, tváře se mi červenaly a trochu jsem vrávoral. Mnoho mužů přišlo v kiltech. Já ale žádný neměl, a tak jsem si vzal svůj lepší oblek, který byl už na zadku a loktech celý oblýskaný. Kolem rozepnutého límečku bílé košile mi visela usedlá tmavomodrá kravata, dávno povolená. Samou nervozitou jsem nedokázal skoro nic sníst, protože jsem věděl, že spíš dřív než později budu muset před Mairead předstoupit se svou zásadní otázkou.

Holky nemají ponětí, jak těžko dospívající kluk sbírá odvahu, aby některou pozval na rande nebo k tanci. První krok je vždycky na něm, doprovázený stále hrozícím rizikem odmítnutí a s ním i ponížení. A tak jsem ten okamžik odkládal.

Když jsem dojedl, našel jsem kluky z Ness, kteří stáli venku za domem. Povídali jsme a kouřili, pozorovali jsme, jak se moře mění z důlkované mědi na krvavě rudou plochu, než pohaslo v temně modrý opar a šmouha souostroví St. Kilda na obzoru se ztratila v soumraku. Uslyšel jsem, jak se muzikanti ve stodole pustili do hraní. Harmonikář a houslista. Vyhlížel jsem Piskoře, ale zahlédl jsem ho jen tu a tam. Zdálo se mi, že od chvíle, kdy na mě přes hlavy ostatních hostů mrkl, ukázal zdvižené palce a zmizel ve stodole, uplynula celá věčnost.

Najednou vyšel ven. Hlavu skloněnou, ruce zaražené hluboko do kapes. Protlačil se kolem nás a vyrazil ke staré polní cestě vedoucí dolů na pláž. Típl jsem cigaretu a pospíchal za ním. „Co se děje?“

Ani se na mě neotočil. „Jdi do prdele,“ zavrčel.

Snažil jsem se ho chytit za paži a zastavit, ale setřásl mě. „Co se stalo, Piskoři?“

„Nechce se mnou tancovat.“ Otočil se na mě, oči schované pod zamračeným obočím. „Skoro šest let jsme spolu chodili na základce a ona mě takhle setře. Prej čeká na někoho jinýho.“ Odvrátil se. „Asi na tebe.“

„Blbost!“

„A na koho asi? Roddy se tam v rohu muchlá s Cairistionou, Kombo je s nějakou holkou ze třeťáku. A na Virbla nebo Ramba by se Mairead ani nepodívala, to ti garantuju.“ Pohrdavě se na mě ušklíbl. „Určitě myslela tebe. Proč by jinak chtěla, abys ji do Stornoway vezl ty?“

Ani jsem tomu nedokázal uvěřit. Bylo vůbec možné, aby tam ve stodole Mairead Morrisonová opravdu čekala, až ji požádám o tanec?

„Tak mazej, ty troubo. Bejt tebou, tak si pospíším, než ji to přestane bavit a půjde tancovat s někým jiným.“

Když jsem si stodolu prohlížel ještě prázdnou, připadala mi obrovská. Teď se zaplnila málem až po střechu a působila stísněně. Kolem stěn postávali v hloučcích po dvou či po třech hosté a uprostřed hliněné podlahy posypané senem se s vervou tančilo „drops of brandy“. Mezi špalírem mužů a žen vířily páry tam a zpět, zatímco ostatní čekali, až na ně přijde řada, chytí se svého partnera za loket a i oni protančí uličkou, jako by se jim pod nohama kutálel soudek.

Z trámů visely petrolejky a ke střeše stoupal dým, hudba i smích. U protilehlé stěny jsem zahlédl Mairead. Stála tam sama a pohledem úzkostně přejížděla řady tanečníků, jako by někoho vyhlížela. Zhluboka jsem se nadechl a protlačil se davem k ní. Nakonec si mě všimla a věnovala mi jeden z těch svých úsměvů. „Ahoj, Fine. Bavíš se?“

„Jasně,“ musel jsem skoro zakřičet. Sebejistota mě náhle opustila, ale couvnout už nešlo. Teď, nebo nikdy. „Nechtěla by sis zatancovat?“

Zářivě se usmála. „Hrozně ráda.“ A celý můj svět se na okamžik zastavil. „Ale jsem tu s někým a asi by z toho neměl moc radost.“

Jako by do mě vrazila špendlík a já splaskl, podobný balonku. „S kým?“ Nemohl jsem si pomoct.

„Přece s Piskořem.“ A usmála se za mě do davu, ze kterého se právě vynořil Piskoř. Vzal ji za ruku a odváděl si ji na parket. Zíral jsem za nimi s otevřenou pusou a nemohl jsem tomu uvěřit. Piskoř se na mě ohlédl přes rameno a zubil se od ucha k uchu. Mrkl na mě a objal Mairead v pase.

Nejhorší na tom bylo, že jsem tam se svou potupou uvízl v pasti. Jediné, po čem jsem toužil, bylo jít domů. Ale nemohl jsem. Musel jsem přetrpět dlouhou noc strávenou v mužské společnosti, s cigaretami a pivem, a až příliš často zachytit pohledem Piskoře s Mairead, jak vycházejí ze stodoly a zase se tam vracejí.

Když jsme druhý den ráno konečně svou kocovinu zmírnili snídaní a nastoupili do minibusu na dlouhou cestu k domovu, můj pocit ponížení vystřídal vztek. Pochopil jsem, že jsem toho dne, kdy se se mnou Mairead svezla do Stornoway, probudil Piskořovu žárlivost a že mi celou touhle důmyslnou šarádou na svatbě jenom dával najevo, abych se držel zpátky. Trvalo mi dlouho, než jsem to překousl, a mám dojem, že jsem s ním celé prázdniny nepromluvil.

Dnes ale vidím, že se ji jen zoufale snažil získat zpět. Že ji vždycky miloval a milovat nepřestal. Po celou dobu jejího střídavého vztahu s Roddym se utěšoval nadějí, že se jednoho dne vrátí k němu. Nadějí, která — jak v pátém ročníku definitivně pochopil — byla planá. Mairead se vydala na cestu, kterou on podniknout nemohl. Na cestu, na niž ji nikdy nemohl následovat.

Proto se rozhodl, že zůstane, zatímco my všichni jsme odjeli do Glasgow. Přišel o ni a nemínil celá léta na univerzitě hrát roli nějakého nešťastně zamilovaného a odmítnutého chudáčka. Když se na to podívám zpětně s tím, co vím dnes, necítím zlobu. Jen smutek.

Ani by mě tehdy nenapadlo, že se moje sny o vztahu s Mairead skutečně naplní o tři roky později, během toho prokletého druhého ročníku na univerzitě v Glasgow.

Jezdil jsem pro kapelu skoro rok a půl. Studiu jsem se věnoval méně a méně a má nespokojenost se životem i se sebou samým narůstala. Po konečném rozchodu s Marsaili to se mnou šlo od desíti k pěti. Dělat bedňáka Amranu byla mechanická činnost, díky níž jsem si vydělával tolik potřebnou hotovost a která mi zajišťovala přísun fanynek ochotných vyspat se alespoň se šoférem, když už se blíž ke kapele dostat nemohly. Odporný a neuspokojivý sled sexuálních zkušeností, které moje sebevědomí nijak neposilovaly.

Nikdy jsem nepatřil k těm, co hledají únik v pití nebo drogách, ale vypil jsem toho dost a jointů jsem vykouřil ještě víc. Mým problémem byla letargie. Nedokázal jsem se přinutit, aby mi na něčem záleželo. Na čemkoli.

Bylo to ke konci zimy, v únoru nebo v březnu. Hráli jsme na koncertě někde v jižní části města a po něm jsme byli pozvaní na večírek v jednom z těch velkolepých sídel z červeného pískovce ve čtvrti Pollokshields. Palác hrdě trůnil v nejvyšším bodě rozlehlé zahrady, obklopený kaštany, černými a strohými ve své zimní nahotě. Pozemek o rozloze nejméně několika akrů ležel ve výseči dvou ulic.

Ze zadní strany k domu přiléhala obrovská zimní zahrada se složitě klenutými stříškami a krytým bazénem. Dům byl uvnitř vkusně vybavený. Tlusté vlněné koberce, na stěnách samé originály, starožitný nábytek. Na policích a ve vitrínách bylo vystavené nesmírně drahé sklo a porcelán. Pro dovádění pěti nebo šesti desítek zkouřených a zpitých hostů, kteří se přišli dobře pobavit, to nebylo zrovna ideální místo.

Zdálo se, že se Mairead s Roddym tentokrát definitivně rozešli, a Roddy tu byl se svou novou přítelkyní — krásnou blondýnkou jménem Caitlin. Dům patřil jejím rodičům, kteří odjeli na dovolenou. Samozvaným správcem jejich obydlí se ustanovil Caitlinin bratr Jimbo, nesympatický mladík s fešáckým střihem a náušnicí v uchu. Holek se kolem něj točilo hned několik a on si vykračoval ve svých botách od Gucciho a obleku od Armaniho, jako by mu dům patřil.

Vypilo se hodně alkoholu a kolem jedné druhé hodiny ráno se už kdekdo koupal v bazénu bez plavek, převrhávalo se šampaňské a každý ječel, aby ho bylo přes ohlušující řev reproduktorů slyšet.

Byl jsem unavený a měl jsem všeho plné zuby. Na nic z toho jsem neměl náladu, a tak jsem se rozvalil v salonu na pohovce s plechovkou piva v ruce. Sledoval jsem nějaké video na té největší obrazovce, jakou jsem do té doby viděl. Říkám „sledoval“, ale ve skutečnosti jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Ani si nevzpomínám, co v ní běželo. Nějaký film, možná videoklipy. Jen taková žvýkačka pro zabavení očí. A mozku.

Nejdřív jsem si ani neuvědomil, že si vedle mě někdo sedl. Došlo mi to, až když jsem ucítil teplo něčího stehna na svém a vůni tak důvěrně známou, že byla skoro konejšivá. Otočil jsem se a uviděl, jak se na mě Mairead usmívá. Z toho úsměvu se mi kdysi dokázalo rozbušit srdce, ale teď už jsem na něj byl zvyklý a nevěřil mu.

„Co tu děláš, takhle sám?“ zeptala se.

Pokrčil jsem rameny. „Přeju si, abych byl někde jinde.“ Vlastně jsem byl rád, že zase můžu mluvit gaelsky.

„Fakt?“

Zvedl jsem jedno obočí. „Ty tu trčet nemusíš. Můžeš si kdykoli zavolat taxík. Já vezu lidi domů.“

I když jsem se ze zamilovanosti do ní tou dobou už vyléčil, pořád mi její krása brala dech. Tmavé vlasy měla ostříhané nakrátko už od té nehody na Cestě do nikam a vyrostla v přitažlivou ženu. Jemná tvář dospívající dívky získala tvrdší a dospělejší rysy, avšak o nic méně krásné. Zhubla a její oči se zdály větší a ještě podmanivější.

Ještě se po vystoupení nepřevlékla. Černé šaty až na zem obepínaly její štíhlounkou postavu a mezi jejími ňadry se sbíhaly v hluboký výstřih do V. Dávaly vyniknout její porcelánově bílé keltské pleti. Mám-li být spravedlivý, vypadala úchvatně.

„Co kdybych tě poprosila, abys mě vzal domů?“

Podezíravě jsem si ji měřil. „A proč?“

„Třeba proto, že nechci jít sama.“

Když jsem neodpovídal, usmála se ještě víc.

„Vzpomínáš, jak jsi mě vezl zpátky do Stornoway na tý svý plečce?“

Překvapilo mě, že si na to vůbec pamatuje. „Jo, promokli jsme na kost.“

„A já měla zadek jednu velkou modřinu — ve tvaru nosiče.“

Hlasitě jsem se rozesmál. „Kecáš!“

„Bejvala bych ti to ukázala, ale mohl sis to špatně vyložit. Roddy si vždycky vozil složenou deku. Tys tam měl jenom holý trubky. Bylo to totální utrpení. Celou cestu zpátky.“

„A já si myslel, že se mě držíš tak pevně samou vášní.“

V očích jí zahořelo šibalství. „Možná jo.“

„No jistě.“

Ruku měla položenou na opěradle pohovky za mou hlavou a prsty si roztržitě pohrávala s mými vlasy. Byl jsem z toho celý nesvůj. „Kdysi jsem se ti líbila, viď, Fine?“

„Kdysi.“

„A už ne?“

Jen jsem pokrčil rameny.

„Proč?“

Otočil jsem se na ni a podíval jsem se jí do očí. „Zjistil jsem, jaká jsi, Mairead.“

Světlo v jejích očích zhaslo a z tváře zmizela všechna živost. Odtáhla ruku zpoza mé hlavy, usadila se na kraj sedačky a ruce sepjala v klíně. Neviděl jsem jí do tváře. „Myslím, že mi ještě nikdo nic krutějšího neřekl.“ Hlas se jí neznatelně chvěl.

Udělalo se mi nevolno a cítil jsem se prázdný. Nechtěl jsem jí ublížit, i když to tak trochu byla odplata za ty roky nenaplněných pubertálních fantazií, během nichž ji bavilo zneužívat mou slabost — nebo jsem si to alespoň myslel. Najednou mě napadlo, jestli to nebyl jen výplod mé představivosti.

„Nikdo neví, jaká jsem,“ namítla. „Doopravdy.“

„Piskoř si myslel, že to ví. Jednou mi vyprávěl, že jsi ve skutečnosti nejistá. A snažíš se být něco, co nejsi.“

V tu chvíli se na mě překvapeně podívala. A já na jejích tvářích uviděl stopy tichých slz. Nevěděl jsem ale, jestli jsou opravdové. „To říkal?“

„Miloval tě, Mairead. Možná ještě miluje. Vždycky jsem si myslel, že to byl ten důvod, proč neodjel do Glasgow. Že se chtěl osvobodit od toho, co mu způsobuje bolest.“

Na okamžik se kamsi prázdně zahleděla. Pak její oči zaostřily zase na mě. „Odvez mě domů, Fine. Prosím.“

Myslím, že našeho odjezdu si nikdo ani nevšiml. Ale viděl jsem, jak se Mairead ohlédla otevřeným francouzským oknem do zimní zahrady, kde nahý Roddy skotačil v bazénu s Caitlin. Nedělal jsem si těžkou hlavu, jak se ostatní dostanou domů. Tou dobou si už všichni mohli dovolit zaplatit taxík. A trápilo mě svědomí kvůli tomu, co jsem řekl Mairead. Jedna věc je si něco takového myslet, ale říct to nahlas a bezohledně někoho zranit je úplně něco jiného.

Mlčky jsme jeli tmou. Lampy se odrážely na mokrých ulicích a my projížděli nekonečným sledem činžovních domů na jižním předměstí až na Paisley Road West. Mairead si koupila luxusní střešní byt v bývalém viktoriánském velkoobchodu s látkami. Byla to rohová budova mezi dvěma ulicemi. Na věžičce v jejím nejvýchodnějším rohu stála socha zlatého anděla hledícího zpět k městu. Tomuto obytnému komplexu se podle té sochy říkalo Angel Building a mně vždycky připadalo, že nic přiléhavějšího si Mairead k bydlení vybrat nemohla.

Ani v bytě nerozsvítila. Okna po celé východní straně propouštěla noční záři města a po obývacím pokoji se plazily hluboké stíny. Na jeho opačném konci vedly z neoddělené kuchyně dveře rovnou do ložnice.

„Jenom se převlíknu,“ oznámila mi. „Nabídni si něco k pití.“ Její podpatky zaklapaly přes naleštěnou dřevěnou podlahu a ona otevřela dveře. Širokým klenutým oknem za postelí jsem spatřil město rozprostírající se na východě. Nepohnul jsem se. Pití mě nezajímalo. Otočila se a proti záři města se rýsovala její silueta. Stála tam a nekonečně dlouho se na mě dívala tmou. Pak si stáhla šňůrky z jednoho i druhého ramene a černé šaty s hedvábným zaševelením sklouzly na podlahu. Byla úplně nahá.

Hrdlo se mi stáhlo a nashromážděné touhy mého dospívání se vrátily a zaplavily moje smysly. Stála tam přede mnou nahá, objekt všech mých někdejších fantazií, a nabízela se mi tak, jak se mi ještě žádná dívka předtím ani potom nenabídla. Než jsem k ní došel, zahodil jsem tričko. Ve chvilce jsem si svlékl džíny a o zlomek vteřiny později už jsem byl stejně nahý jako ona. Dělilo nás od sebe jen pár centimetrů tmy. Oba jsme poslouchali dech toho druhého a já věděl, že jakmile se jí dotknu, už pro mě nebude cesty zpět. Jako bych tím otevřel stavidla přehrady a bylo mi souzeno se v Mairead utopit.

Vzal jsem její hlavu do dlaní. Ucítil jsem jemné strniště vlasů, tvar jejího týlu. Přitáhl jsem si ji k sobě. Od prvního dotyku jejích rtů jsem byl ztracený. Naše těla se setkala a můj vzrušený úd se jí tvrdě přitiskl k podbřišku. Jako ve zpomaleném filmu jsme dopadli na postel a její bělostné tělo orámovalo černé saténové prostěradlo napnuté na matraci. Konečně byla moje. Ale jako vždycky bylo zase po jejím.

Trvalo to přes tři měsíce. Vztah založený na sexu. Žádné večeře při svíčkách, žádné romantické okamžiky. Žádné držení za ruce a vyznání nehynoucí lásky. Jenom chtíč.

Milovali jsme se u ní doma, u mě na pohovce, vzadu v dodávce. V hotelových pokojích, které bych ani nespočítal. Nikdy se mi neomrzela. A nikdy jsem ji nepřestal chtít. A podle všeho ani ona mě.

Chápu, že jsme ve skutečnosti jeden druhého jen využívali. Ona mě jako pomstu Roddymu. Okázale mu dávala najevo, co mezi námi je, v naději, že začne žárlit. I když si popravdě řečeno myslím, že si náš sexuální románek užívala stejně jako já. Mně osobně nešlo o nic víc než o sex. Rád jsem ji nikdy neměl, ale jakýmsi zvláštním způsobem jsem si na ní vypěstoval závislost. Když jsem nebyl s ní, chyběla mi. Nikdy jsme toho moc nenamluvili, ale v určitém ohledu se mi možná právě to líbilo nejvíc. Neměla na mě žádné citové nároky. Žádné nálady, záchvaty žárlivosti. Nevyžadovala, abych říkal věci, které bych nemyslel vážně. Po sexuální stránce to byl asi ten nejuspokojivější vztah, jaký jsem kdy zažil. A téměř bez nároků.

A proto mě tvrdě zasáhlo, když ho jednoho večera náhle a bez varování ukončila.

Měli jsme jít k někomu na večírek a dohodli jsme se, že na ni počkám u baru v hospodě Cul de Sac na Ashton Lane ve West Endu. Mairead slíbila, že přijde v sedm. V půl deváté jsem ještě pořád čekal a dopíjel třetí pivo. V baru bylo plno a za oknem se míhali kolemjdoucí. V té staré dlážděné ulici sídlila řada restaurací, barů, dokonce i biograf. V jednom z podniků naproti rozestavěli venku stolky, aby si štamgasti mohli za vrcholícího léta užívat krásného počasí a světlých večerů.

Nejdřív mě to nijak neznepokojovalo; Mairead mívala sklony přicházet pozdě, když se třeba pět minut před odchodem rozhodla, že se nutně musí osprchovat. Alespoň si nemusela hodiny a hodiny upravovat vlasy. Nicméně i líčení jí zabralo tak třicet minut. Hrozně si zakládala na svém vzhledu, nebo — jak tomu říkala — na své image. Mairead měla mobilní telefon a byl bych jí zavolal, ale já si ho dovolit nemohl, takže tahle možnost nepřicházela v úvahu. Zrovna jsem se chystal, že zajedu k ní domů, když jsem ji zahlédl, jak se prodírá davem. Jako vždycky se za ní všichni otáčeli.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. „Co se stalo?“ Chtěl jsem ji políbit na tvář, ale ona odvrátila hlavu podivně příkrým pohybem. Hned jsem věděl, co přijde.

Přistoupila blíž ke mně, sklopila oči a tichým hlasem řekla: „Promiň, Fine. Je konec.“

Počkal jsem, až se mi podívá do očí. „Proč?“

Odpověděla mi skoro rozhořčeně. „Věděl jsi, že to není napořád, Fine! Oba jsme to věděli.“

Přikývl jsem. „To ano. Ale stejně by mě zajímalo proč.“

Zavrtěla hlavou. „K čemu. Vysvětlování to ani jednomu z nás neulehčí.“ Z ničeho nic vzala můj obličej do dlaní a v očích měla takovou naléhavost, jakou jsem v nich ještě nikdy neviděl. Pak mě políbila, tak měkce a něžně, až jsem skoro uvěřil, že ke mně doopravdy něco cítí. „Mrzí mě to, Fine.“

A odešla. V těch několika okamžicích bylo pryč všechno, čím jsem byl a co jsem znal těch posledních pár měsíců. Probuzení ze sna. Už jsem se nemohl dál schovávat. Otočil jsem se zpátky k baru a dopil svoje pivo.

Venku foukal chladný vítr, ale jeho dotyk na kůži byl hebký. Omráčeně jsem procházel West Endem a instinktivně zamířil na večírek, na který jsme se s Mairead chystali. Konal se v jednom činžovním domě z červeného pískovce v Hyndlandu. Věděl jsem, že domů jít nechci. Být sám je daleko jednodušší, když je kolem spousta lidí. Nikdy bych si nepomyslel, že rozchod s Mairead bude takhle bolestivý. Představa, že už ji nikdy nepolíbím, nebudu se moct dotknout jejích prsou, cítit na zádech její ovinuté nohy, byla téměř nesnesitelná. Jediné, po čem jsem toužil, bylo se opít.

Když jsem dorazil, párty už byla v plném proudu. Pozdravil jsem pár známých tváří a kdosi se zeptal, kde je Mairead. Neodpověděl jsem. Našel jsem si měkké křeslo v temném koutku, vedle sebe si položil karton šesti piv a otevřel první plechovku.

Hudba byla ohlušující, tancovalo se. Jedna holka kousek ode mě zakopla o něčí kabelku a přistála mi na klíně. Pohledná dívka s krátkými černými vlasy.

Byla opilá. Zachichotala se. „Jejda. Promiň.“

Možná mi něčím připomněla Mairead. Dnes už nevím čím. Usmál jsem se. „Není za co.“

Nachýlila hlavu a zvědavě si mě prohlížela. „Nechodíš na univerzitu?“

„Chodím.“

„Však jsem si říkala, že tě odněkud znám. Do kterýho ročníku?“

„Do druháku.“

„Já jsem v prvním.“

„My intelektuálové,“ prohlásil jsem, „musíme držet basu. Fin, těší mě.“

Zase se uchichtla. „To je pravda. Já jsem Mona.“

A tak jsem potkal dívku, která mě následujícího rána probudila, aby mi oznámila, že je Roddy mrtvý. Dívku, se kterou jsem se oženil a která se stala matkou mého syna. Dívku, s níž jsem se o šestnáct let později rozvedl, když to jediné dobré, co jsme společně stvořili, už nebylo.

DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

I

Mairead na sobě stále měla plášť, skoro jako by Marsaili doufala, že se nezdrží, a nenabídla jí, ať si ho odloží. Byl dlouhý, černý a rozléval se do varhánků kolem židle. Její styl se s léty nezměnil. S léty, která se k ní zachovala laskavě. Obličej jí pohubl a působil skoro jestřábím dojmem, ale přesto byla její tvář krásná, s čistě bílou pletí a jen náznaky drobných vrásek v koutcích očí. Rty měla plné a jejich tmavý odstín se zbytkem obličeje výrazně kontrastoval. V jejím úsměvu bylo cosi vědoucího a v očích se zračila podivná něha.

„Ahoj, Fine,“ přivítala ho a jemu připadalo, jako by se jejich poslední rozhovor v Cul de Sac odehrál teprve včera.

Finův pohled zalétl k Marsaili a zase zpátky k Mairead. „Ahoj, Mairead. Koukám, že jsi pořád ještě nezměnila kadeřnici.“

Vesele se ušklíbla a přejela si rukou svůj krátký střih. Tu a tam ho protkávaly nitky stříbra, ale ne dost na to, aby si vlasy začala barvit. „Je to moje značka. S tímhle účesem mě položí do rakve. Akorát doufám, že tou dobou bude už jako sníh.“

„Nechceš čaj, Fine?“ Marsailin hlas přerušil rozhovor, jako když se odstrčené dítě dožaduje pozornosti.

„Dám si pivo,“ odpověděl, otočil se k lednici a vyndal z ní lahev.

„Kdepak náš Fin.“ Mairead usrkla čaje. „Vždycky s pivem v ruce.“

Fin si lahev odzátkoval. „Co děláš tady, Mairead?“

„Sháněla se po tobě,“ vysvětlila Marsaili.

„Ve městě mi řekli, že opravuješ domek rodičů. Úplně mě ohromilo, když jsem se dozvěděla, že ses vrátil. Naposledy jsem o tobě slyšela, když jsi dělal poldu v Edinburghu.“ Uchechtla se. „Rozesmálo mě to. Fin Macleod. Polda! Vzpomínáš, jak jsme tenkrát v tom městečku v Anglii honili policajty?“

Fin se zakřenil. „Měli jsme kliku, že nás nezabásli.“

„Koho ‚nás‘?“

Marsaili celá zmatená hleděla z jednoho na druhého, jak se smějí společné vzpomínce. „Nechcete mi někdo vysvětlit, čemu se smějete?“

Fin jen mávl rukou. „To je dlouhá historie, Marsaili.“ Pak se zarazil a něco ho napadlo. „Vy dvě se asi budete znát ze školy?“

„Chodily jsme spolu na pár předmětů,“ odvětila Mairead. „Kamarády jsme ale měly každá svoje.“ Usmála se na Marsaili. „Ale nepoznala bych tě, kdyby mi neřekli, že jste spolu.“

„Já jsem tě samozřejmě poznala hned.“ Marsaili se usmívala, ale v hlase zazníval osten. „Kdo taky ne?“ Otočila se k Finovi. „Uviděla jsem ji oknem stát na kopci. Vypadala trochu ztraceně.“

Fin rychle nasměroval rozhovor k původnímu tématu. „Přijela jsi na pohřeb?“

Maireadina tvář se zachmuřila. „Nejen to, musím ho uspořádat. O žádných příbuzných nevíme, takže Roddymu musí dopřát rozloučení, jaké se sluší a patří, jeho kamarádi. Přijdete oba?“

„Já ne.“ Marsaili se přestala opírat o linku, dopila čaj a opláchla hrnek. „Nikdy jsem Roddyho vlastně neznala. A musím se starat o miminko.“

Mairead překvapeně zvedla jedno obočí. „Miminko?“

„Naši vnučku,“ odpověděl Fin. A pak ucítil potřebu vše dovysvětlit. „Máme syna, o kterém jsem až donedávna nevěděl.“

Mairead pochopila Marsailinu narážku s hrníčkem a vstala. „Tys ho měl vždycky jak korouhvičku, viď.“ Fin se začervenal. „A z červenání jsi taky nevyrostl, jak vidím. Srdce na dlani.“ Dlouze se mu zadívala do očí. „Žili jsme v zajímavé době.“

Fin přikývl. „To ano.“ A napil se z lahve, aby zakryl rozpačitost. „Dáš mi vědět, kdy bude pohřeb?“

„Dám. Teď už vím, kde tě hledat. Bydlím v hotelu Cabarfeidh. Ve městě.“ Odmlčela se, čímž její slova vyzněla skoro jako pozvání. Pak dodala. „Jsou tam i Kombo s Virblem a Rambem.“

Fin měl divný pocit, když uslyšel ty pubertální přezdívky, jako by z nich jejich nositelé snad měli vyrůst. Ale i on sám přece Piskořovi říkal jeho přezdívkou.

Mairead počastovala Marsaili neupřímným úsměvem. „Moc ráda jsem tě zase viděla. Díky za čaj.“ Fin jí otevřel kuchyňské dveře, a když kolem něho Mairead procházela, na chvíli se zastavila a pátravě se na něj podívala. Řekla však jen: „Uvidíme se na pohřbu.“ A odešla.

Po jejím odchodu se v kuchyni rozhostilo dlouhé ticho. Skoro jako by Marsaili čekala, až uslyší nastartovat auto, aby měla jistotu, že Mairead skutečně odjela. Pak se zeptala: „Takže mezi vámi dvěma něco bylo?“

Nemělo smysl to popírat. „Je to hodně vidět?“

„To si piš.“ Dlouhá pauza. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“

Fin pokrčil rameny. „Nebylo co. To byl někdo jiný, jindy a jinde.“

„Tak se mi zdá, že takových Finů Macleodů, o kterých nic nevím, je spousta.“ Vzala Maireadin hrneček ze stolu a chystala se, že ho umyje v dřezu, když tu zahlédla svůj odraz v okně. Fin si všiml, že si téměř mimoděk odhrnula vlasy z obličeje. „Je pořád hrozně krásná,“ ozvala se, jako by jí k té úvaze přivedlo porovnání se svým vlastním zevnějškem.

„Je.“ Fin se zase napil z lahve. „Ano, Marsaili, měli jsme spolu vztah. Ale nikdy jsem ji neměl moc rád.“

To Marsaili překvapilo. „Ne?“

Fin zavrtěl hlavou.

„Proč?“

„Na to jsem ji moc dobře znal. Nikdy ji nezajímal nikdo a nic kromě jí samotné. Pořád jen samé já, já, já.“

Marsaili si osušila ruce do utěrky a smutně se pousmála. „Koho mi to jen připomíná.“ A prošla kolem něho do obývacího pokoje.

II

Maireadin hlas zvonil mezi kostelními trámy, jasný, čistý, bez doprovodu. Dveře zůstaly otevřené, aby ji slyšeli i ti, co stáli venku, a její zpěv se nesl smutným šedým ránem přes Loch Rog, naříkavý žalozpěv nad ztraceným přítelem a milencem.

I když půjdu roklí šeré smrti,

nebudu se bát ničeho zlého,

vždyť se mnou jsi ty.

Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

V gaelštině slova i melodie vyznívaly tak nějak silněji, prapůvodněji, vycházely z půdy, z tohoto místa a z jeho lidu. Finovi se zježily vlasy v zátylku. Na původním pohřbu nebyl, ale ostatní přijeli, aby Roddyho pohřbili znovu, tak jako před sedmnácti lety. S jediným rozdílem, že tehdy byla nesená rakev prázdná, až na pár kamenů a několika osobních věcí z dětství. Rodiče si to tak přáli. Aby jim to dodalo pocit, že to mohou uzavřít. Možnost se rozloučit.

Teď rakev s Roddyho tělem čekala před jeho někdejším domovem s výhledem na uigské pláže ze severního pobřeží. Jeho rodiče už dávno odpočívali v pokoji, ale nový majitel domu, který postavil Roddyho otec, svolil, aby průvod vyšel odtud.

Když se z kostela vyřinuli truchlící, pomyslel si Fin, že to spíš než pohřeb připomíná cirkus. Dorazily hordy skotských novinářů spolu s korespondenty většiny anglického tisku. Fotoaparáty blýskaly, tužky škrábaly do notesů a všechno se pro příští generace — a zprávy v šest večer — zaznamenávalo na digitální kamery. Objevení Roddyho těla hrdě obsadilo čestné místo ve zpravodajství na několik dní. Z hlubin archivů byly vydolovány sedmnáct let staré záběry, které se horkou jehlou sestřihaly a slepily s nejnovějším videozáznamem, aby se předhodily nenasytnému publiku lačnícímu po novinkách ze života celebrit. Smrt nějaké hvězdy se pak diváckému chtíči zamlouvala ještě víc. Přihoďme špetku vraždy a záhadna a sledovanost je zaručena. Prodej alb Amranu raketově vzrostl.

Fin očekával, že přijde i Piskoř. Po jejich setkání před budovou soudu se po něm zase slehla země a na obřadu ho Fin nikde neviděl. Komba s Virblem a Rambem Fin zahlédl, teprve když vyšel z kostela.

Vyděsilo ho, jak Virbl s Rambem zestárli. Rambo byl skoro úplně plešatý a vypadal o dvacet let starší než ostatní. Virbl měl vlasy protkané ocelovou šedí sčesané z obličeje, z něhož se vytratil někdejší klukovský šarm. I Kombo tiše vklouzl do středního věku a možná doufal, že obarvené vlasy po ramena stažené do ohonu vytvoří iluzi mládí. Byl však vyhublejší, vyžilejší a prsty, které se míhaly po pražcích jako pavoučí nohy, byly delší a kostnatější, než si je Fin vybavoval. Jen Mairead jako by v sobě měla něco z Petra Pana. Byla stejně zářící a krásná jako v době dospívání. Nikdy nepřišla o to cosi, čím uhranula tolik chlapců a později bezpochyby i mužů. Představovala jedinou tvář Amranu, kterou poznal každý. Na obalech desek, na webových stránkách, na plakátech zvoucích na koncerty byla vždy hlavní ona. Nikdo kromě nejskalnějších fanoušků by nepoznal Virbla, Ramba, dokonce ani Komba. Ti pedstavovali pozadí. Tapetu. Byli jen hudebníci. Amran byl Mairead.

Většina smutečních hostů jela přímo na ardroilský hřbitov. Ti, kdo se rozhodli jít v průvodu, se shromáždili před bývalým domem rodiny Mackenziových na silnici nad pláží, společně s davy novinářů.

Fin v tom zástupu ke svému úžasu spatřil Donalda. Opustil dobrovolný exil v Ness a poprvé od střelby na Eriskay se vystavil zkoumavým zrakům veřejnosti. Pro dav byl stejným předmětem zájmu a zvědavosti jako přítomnost celebrit z Amranu. Ukázalo se, že na Maireadino přání má být spolu s Finem, Kombem, Virblem, Rambem a Velkým Kennym jedním z prvních, kdo rakev ponesou. Poprvé od pátého ročníku na Nicolsonu byli opět pohromadě.

Jelikož je však od Ardroilu dělily dvě míle cesty, byla tu připravená další šestice mužů, kteří se s nosiči pravidelně střídali, aby si mohli odpočinout. Samotná rakev vážila daleko víc než ostatky člověka v ní. Masivní dub těžce spočíval na širokých ramenou, která ho zvedla z opěradel židlí rozestavěných na silnici, na nichž rakev ležela. Nad hlavami jim přelétával vrtulník pronajatý jednou zpravodajskou agenturou.

Procesí o více než pěti desítkách hostů trvalo přes hodinu, než dorazilo k odbočce ke kostelu. Ručně napsaná cedule s bílou šipkou jim ukazovala cestu kolem mřížových vrat. Ke hřbitovu za kopcem se přes machair vinula nerovná polní cesta. Než dorazili k cíli, ramena je bolela a ruce jim celé zdřevěněly.

Jižnímu horizontu dominovaly zamračené hory, kde se před lety zřítilo Roddyho letadlo. Samotný hřbitov se svažoval k západu. Zatímco smuteční průvod procházel mezi náhrobky k dolní části obehnané zdí, o niž byla původní rozloha rozšířena, dalo se do deště. Ti, kdo hřbitov původně naplánovali, zjevně nezohlednili neúnavnost smrti.

Jemně mžilo. Mrholení bylo jen o málo hustší než mlha, přesto však téměř zastíralo výhled přes zeď směrem k pláži a posledních pár metrů změnilo ve zrádný úsek. Spouštět rakev na namoklých provazech rukama, které už téměř vypovídaly poslušnost, bylo v dešti ošidné. Narážela do stěn výkopu a odírala se o ně. Hrob byl vykopán už předchozího dne a zbytky rakve, kterou sem uložili před sedmnácti lety, byly vyzvednuty. Pod trávou a hlínou ležel čistý písek bez kamení, a když rakev dosedla na dno, už se začínal drolit. Původní náhrobek čekal odložený stranou, až hrob zasypou a usadí kamennou desku zpět na její místo.

Přestože se stále všeobecně dodržoval zvyk, podle něhož se u hrobu shromažďují pouze muži, nikoho nepřekvapilo, že jej Mairead nebrala na vědomí. Stála mezi nimi, bledá, pevná, vážná postava celá v černém. Roddyho příležitostná láska a milenka.

Tehdy Fin vzhlédl a ke svému nesmírnému údivu uviděl v horní části hřbitova stranou od smutečních hostů stát Piskoře. Oblek byl tentam a nahradila ho nepromokavá bunda a džíny. Rozpuštěné vlasy mu volně padaly na ramena. Zase se přestal holit a pod očima se mu rýsovaly temné kruhy. Jeho pleť, která díky častému pobytu venku jindy mívala tak zdravou barvu, teď zastřela bledost.

Fin si chvíli myslel, že se Piskoř jen zahleděl do prázdna kamsi za skupinku truchlících. Pak mu ale došlo, že svůj pohled upírá na Mairead. Bylo možné, aby ji po všech těch letech ještě miloval? Jeho výraz však prozrazoval cosi, co vypovídalo spíš o nenávisti než lásce. O pohrdání spíše než o náklonnosti. Fina ten výraz úplně zaskočil.

Donald začal číst text z gaelské bible a Fin obrátil svou pozornost zpátky ke hrobu. „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Na víko rakve zabubnovala hrstka písku, a když Fin znovu vzhlédl, Piskoř byl pryč.

III

Fina proto nemálo překvapilo, když svého dávného kamaráda zahlédl na smuteční hostině, kterou Amran zorganizoval ve stornowayském hotelu Cabarfeidh. Bar byl plný truchlících, kterým se doneslo, že pití bude zadarmo, a jejich zástupy se proplétali novináři v naději, že se dozví nějaký pikantní detail, střípek osobního příběhu, něco nového pro večerníky a ranní vydání.

Fin postával u baru s Kombem, Virblem a Rambem. Společně u piva sdíleli své vzpomínky a smáli se historkám o Roddym a o svých dobrodružstvích v mládí. Vznášel se tu však přízrak, o kterém se nikdo neodvažoval zmínit. Roddy jen tak nezemřel. Někdo ho zavraždil. Byl to přízrak, jemuž chyběl hlas.

Fin zahlédl Piskoře, který se prodral dovnitř. Odložil sklenici na bar. „Přijdu pak za vámi, kluci.“ A pospíchal k němu.

Než se Fin dostal do foyer hotelu, Piskoř zmizel. Fin vyrazil do salonu, ale tam našel jen několik lidí, kteří se bavili vestoje či usazení kolem konferenčních stolků. Došel zpátky do předsálí a chystal se vrátit do baru, když z parkoviště venku zaslechl zvýšené hlasy. Jeden ženský, druhý mužský. Hovořily gaelsky. Fin vyšel na podestu u dveří a kousek dál na příjezdové cestě uviděl Mairead s Piskořem. Piskoř se snažil odejít a Mairead ho držela za paži a pokoušela se ho zastavit. Piskoř se prudce otočil a něco jí zakřičel do obličeje. Fin nebyl dost blízko na to, aby rozuměl, ale o Piskořově vzteku nebylo pochyb. Mairead ucukla. A pak se Piskoř podíval za ni a všiml si, že je Fin pozoruje. Něco prohodil a Mairead se otočila. Než se stihla obrátit zpátky, Piskoř už rázným krokem odcházel z brány. Tentokrát ho nechala jít a Finovi neuniklo, jak svěsila ramena.

Otočila se a vydala se po asfaltové cestě k němu. Zatímco se blížila, snažila se dát dohromady. Fin vůbec nepochyboval o tom, že spřádá nějaké lživé vysvětlení toho, co se mezi ní a Piskořem odehrálo. Než došla až k němu, její oči byly už zase jasné a rozesmáté a Fin si až příliš jasně připomněl její schopnost přetvářky. Předešla jeho otázku smutným úsměvem. „Kdysi jsi mi říkal, že si myslíš, že mě Piskoř nikdy nepřestal milovat. A že kvůli tomu s námi nejel do Glasgow.“ Zamyslela se. „Že se chtěl osvobodit od toho, co mu způsobuje bolest. Tak jsi to, myslím, řekl.“

Fin přikývl.

„Asi jsem tu bolest přinesla zpátky.“

Ale Fin věděl, že to nebyla láska, co v Piskořových očích zahlédl na hřbitově. A v jeho hlase, když na ni křičel, zněl jen a jen hněv. Jestli cítil bolest, její příčinou bylo něco jiného. Mairead musela poznat, že Fina moc nepřesvědčila, protože chvatně změnila téma.

„Jsem ráda, že jsem tě zastihla. Vzala jsem s sebou fotoalbum. Je v něm plno fotek ze starých časů. Na spoustě z nich jsi i ty. Říkala jsem si, jestli by ses nechtěl podívat.“

„Možná jindy.“ Fin mrkl na hodinky. „Už bych měl vážně radši jít.“

V jejím hlase zazněla naléhavost. „Žádné jindy už být nemusí, Fine. Za pár dní odjíždím a nevidím jediný důvod, proč se vracet.“

„A co tvoji rodiče?“ divil se překvapeně Fin.

„Vzala jsem je před lety s sebou do Glasgow. Žádnou rodinu už na ostrově nemám. A popravdě řečeno, důvod, proč jsme tu dneska, všechny hezké vzpomínky zakalil. Vypořádat se s Roddyho smrtí tenkrát bylo dost těžké. Ale ztratit někoho dvakrát? To tě dorazí, Fine. Nikdy bych tomu nevěřila, ale podruhé je to nesrovnatelně horší.“ Její paže vklouzla pod Finovu a otočila ho zpátky do foyer. „Věnuj mi trochu ze svého času. Myslím, že mi to dlužíš.“

Fin se zastavil a přinutil ji tak, aby se otočila a podívala se na něj. „Nedlužím ti vůbec nic, Mairead. To ty jsi odešla. Vzpomínáš?“

Její doširoka rozevřené oči byly zvlhlé a neproniknutelně modré. „A neuplynul jediný den, abych toho nelitovala.“

Okno v jejím pokoji zakrývaly těžké modré závěsy. Přes postel, kterou pokojská už dávno ustlala, byl úhledně natažený přehoz s modrými a smetanově bílými kostkami. Pod oknem ležel veliký kufr s otevřeným víkem. Mairead si k němu přidřepla, prohrabala změť oblečení a vytáhla album s fotografiemi. Postavila se, hodila ho na postel a pak si svlékla kabát, který pověsila přes židli. Pod ním se objevila černá halenka s tříčtvrteční černou sukní a černé kozačky.

„Nevadí ti, když se převlíknu, viď?“ Na odpověď nečekala a Fin si pomyslel, jaký by v tom byl rozdíl, kdyby řekl, že ano. Odkopla kozačky. „Nic, co bys už neznal.“

On se však v rozpacích odvrátil, vzal do ruky album a otevřel ho na první stránce. Nejvýraznější obrázek, který ho okamžitě udeřil do očí, byla Roddyho školní fotografie ze čtvrtého nebo pátého ročníku na Nicolsonu. Školní blejzr s prefektským lemováním, sněhobílá košile a školní kravata. Roddyho trochu křivý úsměv, hlava plná světlých kudrn. Fin krátce zvedl pohled a uviděl, jak si Mairead právě natahuje džíny. Na sobě měla jen sporou černou podprsenku a kalhotky. Slonovinová kůže, měkké křivky a linie těla, které kdysi znával tak dobře. Proti své vůli pocítil, jak se mu hluboko ve slabinách probouzí vzpomínka na lačnost po ní. Upřel pohled zpět do alba a obrátil list.

Na následující dvojstránce bylo nalepeno několik fotografií. Jedna zachycovala velmi mladou Mairead na pódiu. Její tvář byla tehdy mnohem kulatější. Na další byla kapela, jak připravuje scénu pro nějaký koncert. Donald v křesle na večírku s očima rudýma od blesku a vyhlížející značně opile. A pak Fin s Piskořem a Kombem, možná tak sedmnáctiletí. Každý z nich třímal v ruce plechovku piva, drželi se kolem ramen a dělali do objektivu obličeje. Vůbec si nepamatoval, že by se kdy takhle fotil, a když sám sebe uviděl, lekl se. Fin z tohoto období svého života žádné fotky neměl, protože mu chyběl fotoaparát a teta zas nebyla ten typ člověka, který rád fotí momentky. Mladý Fin s přitroublým úsměvem od ucha k uchu. Když se na sebe podíval dnes, dokázal za tím pohledem rozeznat bolest, zapírání pravdy, které se nedokázal postavit.

„Že jsou fajn?“ Mairead se sklonila k němu, aby se také podívala. Oblékla si svetr, který jí byl o několik čísel větší, a zůstala naboso. „Mám jich stovky. Dneska jsem ráda, že jsem si je nechala. Probouzejí ve mně vzpomínky, které by jinak zapadly.“ Natáhla se přes něj, aby obrátila stránku, a on ucítil, jak se mu její ňadra otřela o ruku.

Objevily se další fotografie kapely na pódiu na nějakém ceilidh a na protilehlé stránce pár snímků z Mostu do nikam. Spousta stejných tváří, které dnes viděl na hřbitově, jen o tolik mladších.

Mairead si od něj vzala album a sedla si s ním na okraj postele. Poplácala rukou na místo vedle sebe. „Posaď se.“

Ale Fin věděl, že by to bylo osudné. „Už budu muset jít, Mairead.“

Několik dlouhých okamžiků se mu dívala do očí. Pak album zaklapla a vstala. Byla vysoká. Skoro jako Fin. A stála nesmírně blízko. Cítil v obličeji její dech. „Nechoď,“ zašeptala.

Téměř slyšel, jak mu tluče srdce a jak mu v hlavě šumí krev. Jak snadné by to bylo. Dotkl se bříšky prstů její tváře. Během vteřiny by byl ztracený. Zase. Všechny ty primitivní vášně, které v něm před lety rozněcovala, by se znovu probudily, stejně intenzivní a svůdné jako tenkrát. A on si vzpomněl na Marsaili a na to, jak s ní zacházel během těch prvních týdnů na univerzitě. A na Monu, jak se k ní po tom neštěstí nikdy nepokusil najít cestu, přestože oba potřebovali někoho, s kým by sdíleli svou bolest. Pomyslel na to, jak zvolil špatně téměř na každé své životní křižovatce, přestože věděl, která cesta je správná. A v duchu se divil, jak se s ním Mairead dokáže chtít milovat poté, co právě pohřbila svou životní lásku.

„Nezlob se, Mairead.“ Naklonil se k ní a lehce ji políbil na čelo. „Přeju ti krásný život.“

A nechal ji tam stát, samotnou, uprostřed pokoje. Neotočila se. Fin otevřel dveře a vyšel na chodbu.

Když přejížděl otevřenými planinami barvaského vřesoviště, pociťoval nesmírnou úlevu. Jako by mu z ramen někdo sejmul obrovskou tíhu. Břemeno, které s sebou vlekl celá léta, aniž o tom věděl. Obloha jako by souzněla s jeho náladou. Šedí se začaly prodírat trhliny modři a daleko na pláně zbrázděné generacemi kopáčů rašeliny dopadaly oslnivé cákance světla. Vřesoviště s tou změnou ožilo barvami. Zazářilo zlatou a fialovou a dlouhými travinami se proháněl sílící vítr, který s sebou přinášel chladnější počasí.

Tím, že odmítl Mairead, si Fin připadal tak nějak oddanější Marsaili a nemohl se dočkat, až bude doma. Až ji obejme. Až jí poví, co k ní cítí. Jestli si od něj někdo zasloužil něco lepšího, byla to ona.

Zatímco parkoval své suzuki vedle jejího auta, věšela na venkovní šňůře prádlo. Chvíli postál na silnici nad domkem a pozoroval ji. Vlasy jí vlály dopředu, stejně jako povlečení, které ke šňůře připevňovala kolíčky. Obličej zrůžovělý zápolením s větrem byl dodnes půvabný i bez make-upu a on si vzpomněl na dívenku s modrými mašlemi na copáncích, která se ho ujala první den školy, která mu dala přezdívku Fin a která si získala jeho srdce od okamžiku, kdy ji poprvé spatřil. Kdesi uvnitř ho zabolelo. Zármutkem nad ztracenou nevinností, nad promarněnou polovinou jejich života, ztracenou navždy.

Zvolna scházel po pěšince a zastavil se u schodů do kuchyně. Zatím ho nezaslechla ani nezahlédla a on se díval, jak se její štíhlé tělo prohýbá a vzdoruje poryvům. Paže se natahovaly ke šňůře a snažily se ji udržet a zkrotit zamotávající se cíchy. A pak se otočila a všimla si ho. Sehnula se pro prázdný koš a unaveně se vydala trávou k němu. Bleděmodré oči úzkostně pátraly v jeho obličeji. „Nečekala jsem, že se tak brzy vrátíš.“

Pokrčil rameny. „Pohřeb není událost, na níž by člověk toužil strávit spoustu času.“

„Tys nešel na smuteční hostinu?“

„Jen na chvilku.“

V nachýlení její hlavy bylo možné tušit náznak otázky, i v pohledu, kterým si ho zkoumavě prohlížela. „A jaké to bylo?“

„Hostina?“

„Pohřeb.“

„Nic nečekaného. Přišel Donald. Pomáhal nést rakev.“

„To mi zrovna docela nečekané připadá.“

Usmál se. „Pravda.“ Pak zaváhal. „Mairead zpívala v kostele Žalm dvacet tři. A capella.“

„To muselo být dojemné.“ Nic v jejích slovech neprozrazovalo jízlivost, ale Fin ji vycítil.

„Bylo.“ Chtěl jí vyprávět o tom, jak byl u Mairead v pokoji. Jak jí odolal a otočil se k ní zády. Ale věděl, že by tím jen otevíral prostor pro chybné dohady. Natáhl k Marsaili ruku a chtěl se dotknout její tváře, tak jako se sotva před hodinou dotkl Maireadiny. Ona se však odvrátila směrem ke schodům.

„Ale jsem ráda, že jsi zpátky. Chystala jsem se za mámou. Můžeš pohlídat malou. A prádlo. Vezmi ho dovnitř, kdyby začalo pršet.“ Otevřené dveře kuchyně ji spolkly a Marsaili zmizela v domě. Fin zůstal ještě chvíli stát. Prádlo sebou zmítalo ve větru a škubalo šňůrou. Na obzoru se už začala stahovat mračna a on věděl, že ho za chvíli bude muset odnést dovnitř.

IV

Probudila ho panika. Byl zbrocený potem a v mysli mu ještě dozníval strašlivě živý sen. Zůstal mu viset před očima, jako by Fin sledoval film, který trvá i poté, co zhasne promítačka. Usilovně se snažil vzpomenout si, co se přesně odehrálo. Sen už bledl, ale pocit jeho zrady a Marsailiny bolesti zůstával v srdci jako balvan. Na okamžik měl dojem, že ho přistihla právě s Mairead. Možná v tom snu. Pak si však vzpomněl, co se tehdy, skoro před dvaceti lety skutečně odehrálo, a udělalo se mu z vlastní krutosti nevolno. Ten den, ve společném studentském bytě, když se vrátila a našla ho v posteli s holkou odnaproti. V jejich posteli. Na opršelé činžáky venku se snášel sníh. Definitivní konec všeho, čím bývali mohli být.

Ležel ve tmě a prudce dýchal s očima upřenýma do stropu. Jediné světlo v pokoji vydával digitální budík na nočním stolku. Slyšel pomalý a pravidelný rytmus Marsailina oddechování. Neprobudila se.

Vznášelo se tu však cosi prchavého, co mu stále unikalo. Něco v tom snu, co si nedokázal přesně vybavit. Věděl, že je v Maireadině pokoji. Opravdu ji ve svém snu políbil? Je tohle to, po čem ve skutečnosti dychtil? Proto se mu vrátila ta strašlivá vzpomínka na vyklápěcí postel ve studentském bytě? Částečně snad ano. Ale bylo tu ještě něco jiného. Zavřel oči a uviděl fotoalbum ležící na posteli v Maireadině hotelovém pokoji. Celá jejich parta na Mostě do nikam, zubící se do objektivu. A on náhle pochopil. Prudce se vymrštil do sedu a divil se, proč si to proboha neuvědomil už dřív.

DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

I

Fin zaparkoval suzuki na štěrkovém prostranství přímo nad Garry Beach a vypnul motor. Poslouchal, jak s občasným tichým cinknutím chladne, a hleděl přes úzký proužek machairu, který ho dělil od oblouku pláže. Bylo to poprvé, co se sem od onoho závodu vrátil. Z místa, kde zastavil, dohlédl na betonovou konstrukci Mostu do nikam i na cestu, která se vinula podél útesů zvedajících se z Minche.

Stiskl volant oběma rukama, zavřel oči a hlavu si opřel o předloktí. Myslel na to, jak se Piskoř choval, když objevili letadlo, jak se na Mairead díval na hřbitově, na hněv v jeho hlase v Cabarfeidh. A myslel na Mairead, na její představení pro publikum, zpěv v kostele, vzdorování zvyklostem u hrobu. Okázalé předvádění smutku, přestože ho v jejím chování nic neprozrazovalo. Jak chtěla, aby se s ní Fin miloval, zatímco na rakev jejího milence ještě málem dopadal písek. Jeho myšlenkami obcházel dvojhlavý démon strachu a zmatku.

Uslyšel na silnici auto. Otočil se k Tolastadhu, ležícímu za střípkem jezírka zadušeného rákosím a lekníny, a uviděl, jak se zpoza výběžku vynořilo Gunnovo auto a sjíždí po mírném svahu k parkovišti. Gunn zastavil vedle jeho džípu a vypnul zapalování. Podíval se na Fina, ale oba zůstali sedět a ani posunkem jeden druhého nepozdravili. Fin se vrátil pohledem k pláži a ještě pevněji sevřel volant. Pak stisk rukou povolil a sáhl po klice. Vystoupil na drobné kamínky parkoviště, přibouchl dveře a přisedl si ke Gunnovi na sedadlo spolujezdce. Zavřel za sebou, stáhl okénko a rozhostilo se několikaminutové mlčení.

Nakonec se ozval Gunn: „Ještě jste k nám nezašel na návštěvu ochutnat toho divokého lososa, pane Macleode.“

„Neříkejte mi pane, Georgi. Mám z vás dojem, jako bych byl zpátky u policie.“

„Omlouvám se, nějak mi to uklouzlo, pane Macleode.“

„Já jsem Fin, Georgi.“

Gunn přikývl. „Včera večer žena nějakého sehnala. Moc pěkný kousek.“

„Načerno?“

„Kdepak. Ona radši grilovaného.“ Vesele se zazubil. „Mohl byste přijít i s Marsaili.“

„To by jí asi udělalo radost.“ Další mlčení, tentokrát rozpačité. Konečně se Fin zeptal. „Máte to s sebou?“

Gunnova tvář potemněla. „Můžou mě vyrazit.“

„Vážím si toho, Georgi.“

„Opravdu? Někdy o tom pochybuju, pane Macleode. Připadá mi, že po mně pořád něco chcete, a nevím tak úplně, co z toho na oplátku mám.“

Na to Fin neměl co říct.

„A na co vůbec tu pitevní zprávu potřebujete? Co víc v ní uvidíte než to, co už stejně víme?“

„To nebudu vědět, dokud to neuvidím.“

„Nemůžu vám ji dát, pane Macleode. Mohlo by mě to stát víc než práci.“ Zaťal zuby a zahleděl se na pláž. „Ale snad… kdybych ji nechal ležet na zadním sedadle a vy jste se na ni podíval bez mého dovolení… to by mi možná mohlo poskytnout základ k — jak tomu jen říkají — ‚hodnověrnému popření‘?“ Pohlédl na Fina. „Potřebuju se chvilku provětrat.“

Vylezl z auta se zašustěním prošívaného nylonu a Fin se za ním díval, jak se v černé bundě vzdaluje machairem k pláži. Vítr mu z černých vlasů vyčesával na hlavě kohouta. Fin pohlédl přes rameno a uviděl na zadním sedadle ležet naditou obálku formátu A4. Natáhl se pro ni a vyndal z ní kopii pitevní zprávy.

Proletěl ji za pouhých pár minut. Pasáž, kterou hledal, našel v předmluvě. Detailní popis těla z pera profesora Wilsona. Z toho, co četl, ho zamrazilo tak, že se mimoděk otřásl.

Než se Gunn vrátil do auta, byla zpráva už zpátky v obálce na zadním sedadle, kde ji nechal ležet. Když však uviděl Finův výraz, bylo mu jasné, že se dozvěděl něco, co mu z obličeje vyhnalo všechnu krev.

„Na co jste přišel, pane Macleode? Vypadáte, jako byste potkal ducha.“

Fin otočil hlavu a pohlédl Gunnovi do očí. „Však taky možná ano, Georgi.“ Otevřel dveře a vystoupil z auta.

„Počkejte, pane Macleode. Zasloužím si to vědět.“

Fin zaváhal. „Zasloužíte, Georgi. A slibuju vám, že se to dozvíte jako první. Ale teď ještě ne.“ Zabouchl dveře a přelezl k sobě do auta. Za zády k němu doléhal už důvěrně známý zvuk Gunnových kleteb.

II

Nebe nad písky Traigh Uige bylo jako namalované. Rozmáchlé tahy šedé a krémové nanesené tlustým štětcem. Mezi posledními mochnami se po pobřeží proháněl čerstvý chladný vítr, pod kterým jejich žluté okvětní plátky chřadly jako po prvním dechu zimy. Fin odbočil z hrubé asfaltové silnice po cestě k zarovnané kamenné terase před starým stavením. Vůbec nedoufal, že tu Piskoře zastihne, ale bylo logické začít právě tady.

Když vystoupil z džípu, ucítil ve vzduchu kouř z rašeliny, jako kdyby někdo zapomněl pod grilem opékaný ovesný chleba. Že by byl přece jen doma? Vstupní dveře nedoléhaly a Fin je otevřel do temna.

„Piskoři, jsi doma? Piskoři? Musíme si promluvit.“

Ticho. Vstoupil dovnitř a z pohledu, který se mu naskytl, mu ztuhla krev v žilách. Všude boží dopuštění. Nábytek zpřevracený, na podlaze se mezi hoblinami válely střepy z nádobí. Šik Piskořových šachových figurek byl porušený, několik se jich válelo na zádech. Postoupil dovnitř a ve světle dopadajícím šikmo úzkým okénkem v zadní stěně spatřil na podlaze Piskořovo tělo ležící tváří k zemi. Z vlasů mu stékala krev a na prkenné podlaze se rozlévala v louži.

„Piskoři! Proboha!“ Fin byl třemi skoky u něj. Přiklekl k němu a prsty se mu na krku snažil nahmatat puls. Piskoř měl rozražený ret a ústa mu krvácela. Fin si všiml, že má klouby na natažené ruce odřené a zkrvavené. Ale žil. Zavrzání kroků za zády Fina vyděsilo. Pootočil se a v hlavě se mu zablýsklo. Bolest vystřelila do celého těla. A v patách za ní následovala temnota.

III

Padraig Pošta doručoval dopisy v této části ostrova, kam paměť sahala, a jeho přezdívka už ani nikomu nepřišla legrační. Vždycky nechával dodávku na silnici a k Piskořovi došel pěšky. Dnes měl pro něj doporučenou zásilku od soudu, jejíž převzetí potřeboval podepsat. Proto zaklepal a otevřel dveře do té spouště za nimi.

Fin se dokázal sotva pohnout, ale vnímal, jak ho zalila záře z otevřených dveří. Zavřel oči bolestí a oslnilo ho světlo v jeho hlavě. Když je otevřel podruhé, uvědomil si, že u něj někdo klečí. Mezi troskami se válel odložený pytel se znakem britské královské pošty. Ucítil na rameni dotek ruky a nějaký hlas ho chlácholil, ať se nehýbá. Sanitka je prý už na cestě. Mluvil potichu, ale ve Finových uších přímo hřměl. Fin zamrkal, aby zastavil krev, která mu rudě zastírala pohled, a sotva třicet centimetrů od sebe uviděl Piskoře. Jeho široký obličej tvrdě spočíval na podlaze, zakrvácené rty pootevřené, čelist ochablá. A tváře staroseverských válečníků všude kolem se mu tiše vysmívaly.

Nedokázal určit, kolik času mohlo uběhnout. Uvědomoval si okamžiky, které přicházely a odcházely jako záblesky slunce zpoza roztrhaných mraků. Rachot kol pod ním, houkání sirény. Světlo, tma, pak zase světlo. Tentokrát modré. A bílá světla ubíhající nad ním jako ohromné balony. Měl dojem, že zahlédl Marsailin ustaraný bledý obličej, ale nedokázal by s jistotou tvrdit, že to nebyl sen.

Až se nakonec vynořil ze tmy a svět zase nabyl pevnější podoby. Bolest na pozadí mysli přetrvávala jako vzdálená ozvěna pronikající gázou a vatou. Ležel v posteli. Její čelo a nohy byly z kovových trubek. Vedle něj další. Naproti dvě. Prázdné. Roletami prosakovalo sluneční světlo. Muž v bílém plášti s cizím přízvukem. Možná Němec. A kdesi odnikud se mu vybavilo, jak mu jednou George Gunn vyprávěl, že místní nemocnice je plná mladých zahraničních lékařů na praxi. Bůhví, co je sem vede.

Dotyčný si pozorně prohlížel Finovy oči. Otevřel mu nejprve jedno víčko, pak druhé. „Utrpěl závažný otřes mozku,“ konstatoval a Fin by rád věděl, ke komu mluví. „Chci si ho tu nechat na pozorování dalších čtyřiadvacet hodin.“ Napřímil se a odvrátil se od postele. „Potom…“ Fin vnímal pokrčení ramen. „Teď si s ním můžete pár minut promluvit.“

Zmizel mu ze zorného pole a Fin zjistil, že nemůže otočit hlavu, aby se za ním ohlédl. Padl na něj stín. Pak další. Ucítil vodu po holení, téměř omračující, jako když se nějaká prostitutka polije parfémem. Tohle i cosi z postoje muže nejblíže u postele Finovi okamžitě prozradilo, že je od policie.

„Detektiv inspektor Colm Mackay,“ potvrdil jeho domněnku hlas. Pak se pootočil. „Detektiv seržant Frank Wilson.“ Pauza. Sehnul se níž a trochu ztišil hlas. „Jakmile se z toho dostanete, pane Macleode, zatknu vás pro podezření z vraždy Johna Anguse Macaskilla. Do té doby nechám hlídku u dveří. Jen pro případ, že byste se chystal na procházku.“

A jediné, na co Fin dokázal v tu chvíli myslet, s bolestí mnohem horší než tou, která mu prostupovala hlavu, bylo, že Piskoř je mrtvý.

DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

I

Zamřížovaným oknem vysoko ve zdi dovnitř šikmo dopadalo sluneční světlo. Fin seděl na pryčně a rukama se držel jejího okraje, jako by se bál, že z ní spadne. Hlavu měl skloněnou a pohled upíral na betonovou podlahu. Na opačném konci stísněného prostoru někdo na zem u dveří namaloval šipku ukazující na východ. Kdyby Fin věřil v Boha a byl tohoto vyznání, snad by byl v pokušení pokleknout a modlit se. Modlitbu za mrtvého přítele. Uplyne okamžik a život je zmařen. Nikdo ho už nevrátí. Nikdo už nedokáže přetočit čas nazpátek a udělat to všechno jinak. Piskoř teď existoval jen v jeho vzpomínkách a vzpomínkách ostatních. A až odejdou i ti, nezůstane po něm na této zemi už žádná památka, kromě jeho kostí uložených v ní, jeho větrných generátorů a šachových figurek. A osiřelé dcery.

Finovi ještě pořád připadalo, jako by měl hlavu ve svěráku. Bílý obvaz mu kryl ránu v týle, kterou mu v nemocnici zašili. Ale bolest necítil. Pořád ještě byl příliš paralyzovaný na to, aby ji vnímal. Teprve až otupělost pomine, uvědomí si naplno, co se stalo, a s tím i onu bolest. A on nevěděl, jestli ji dokáže snést.

Zavřel oči. Kolik ztracenců se tady vystřídalo? Opilci, násilníci, kteří bijí své ženy, podvodníci a rváči. Věděl však, že on patří mezi malou hrstku lidí, kteří tu kdy byli obviněni z vraždy. Zatím byl jen policii k dispozici pro účely vyšetřování. Ne že by jim byl nebo mohl být k valnému užitku. Neměl ponětí, co se s Piskořem stalo, a ani se ho na to zatím nezeptali. Ztratil jeden den v nemocnici a teď přišel i o svobodu, byl pod zámkem v policejní cele, stal se obětí událostí, na které neměl žádný vliv.

Uslyšel zaharašení klíče v zámku a dveře se otevřely. Dovnitř vklouzl George Gunn a chvatně za sebou zavřel. Na sobě měl pořád ještě svou prošívanou bundu, ve které ho Fin viděl včera dopoledne. Otočil se a pohlédl na Fina. V obličeji se mu zračilo napětí. „Z lososa asi už nic nezbylo, viďte?“ přivítal ho Fin.

Ale Gunn se neusmál. „Prokristapána, pane Macleode! Víte vůbec, že vás chtějí obvinit z vraždy?“

Fin sklonil hlavu a zase se zadíval na podlahu. Přikývl.

„Ten Mackay je mizera skrz naskrz. Poznal jsem ho, když jsem sloužil v Inverness.“

„Já ho nezabil, Georgi.“

„Pane Macleode, proboha. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jste to udělal vy.“

„Když jsem Piskoře našel, ještě žil. Nahmatal jsem puls.“

Gunn přikývl. „Vypadá to, že se plazil po podlaze, zatímco vy jste ležel v bezvědomí. Zanechal po sobě krvavou stopu, skoro jako by se snažil k něčemu dostat. Patolog tvrdí, že příčinou smrti byl epidurální hematom a že není nic výjimečného, když se po bezvědomí dostaví krátký okamžik bdělosti. Ale pak následuje kóma a smrt. Měl hlavu puklou jak ořech, pane Macleode.“

„Muselo dojít k nějakému zápasu, Georgi.“

„To jsme taky poznali. Ale co jste tam dělal vy, pane Macleode? Co jste v té pitevní zprávě našel, že jste se vydal za Piskořem Macaskillem?“ Když Fin neodpověděl, nespokojeně si odfoukl skrz zaťaté zuby. „Tak já vám tedy povím, co vím já. Vím tolik, že jsem vám ukázal zprávu z pitvy Roddyho Mackenzieho. Vím, že jste v ní našel něco, co jste mi nechtěl prozradit. A vím, že jste se vydal z Tolastadhu rovnou na hospodářství Johna Anguse Macaskilla v Uigu. A najednou toho chlapa najdou mrtvého a vedle něj se válíte vy s hlavou málem vejpůl.“ Další mlčení. „U sta hromů, pane Macleode! Já se tady můžu zbláznit, abych vám pomohl. A ne jednou. Dlužíte mi to.“

Fin se zhluboka nadechl. Nejdřív Mairead a teď Gunn. „Dlužím. Ale nemůžu vám to říct, Georgi. Teď ještě ne.“ Slyšel, jak si jeho bývalý kolega zoufale povzdychl.

Gunn pootevřel dveře a úzkou štěrbinou natáhl krk ven do chodby, aby zjistil situaci. Ztišil hlas. „Neměl bych tu být. A když si nepomůžete sám, já vám nepomůžu.“ Loupl po Finovi pohledem. „Jen doufám, že se mě v tom nechystáte vykoupat.“

Fin se na něj upřeně zadíval a nadzdvihl jedno obočí. „Myslel jsem, že na to mě snad znáte dost dobře, Georgi.“

„To doufám, pane Macleode. To opravdu doufám.“

Otevřel dveře o něco víc a proklouzl ven na chodbu. Zavřel za sebou a Fin uslyšel, jak se v zámku otočil klíč.

Trvalo pak téměř půl hodiny, než se ozvalo vrzání pevné kůže o betonovou podlahu a zámek opět zaharašil. Tentokrát se ve dveřích objevil uniformovaný policista a zadíval se na Fina zkoumavým pohledem plným zvědavosti. „Detektiv inspektor na vás čeká, pane Macleode.“

Fin přikývl a pomalu vstal.

Ve výslechové místnosti bylo jen jedno okno, které vedlo někam do dvora nebo možná na parkoviště. Detektiv inspektor Mackay a detektiv seržant Wilson stáli za dřevěným stolem se dvěma židlemi za zády. Na opačné straně stolu byla připravena třetí. Uniformovaný policista zavřel a postavil se zády ke dveřím s rukama založenýma na prsou. Mackay Finovi mávnutím ruky naznačil, aby se posadil na volnou židli.

Detektiv inspektor byl vysoký muž s vyzáblou zákeřnou tváří. Zbytky vlasů si nechal narůst delší a pomádou si je přilepil k úzké lebce ve snaze zamaskovat svou plešatost. Fin k lidem s takovou schopností sebeklamu vždycky okamžitě pojal nedůvěru. Mackay byl hladce oholený a pleť měl fialově zarudlou a opuchlou, jako by ji žiletka podráždila. Na dlouhém krku, který se ztrácel v límci o číslo větším, vystupoval přerostlý ohryzek. Usedl a dlouhým kostnatým prstem stiskl tlačítko nahrávání na digitálním rekordéru, ležícím na stole vedle béžové složky.

Detektiv seržant Wilson byl celkově menší a hodnost jeho nadřízeného ho degradovala do role pozorovatele. Byl téměř neviditelný. Ani Fin, ani Mackay mu nevěnovali špetku pozornosti.

Mackay začal silným invernesským přízvukem diktovat datum a čas nahrávky a jména přítomných. Propletl kostlivčí prsty na stole před sebou. „Možná byste nám, pane Macleode, chtěl prozradit, proč jste zavraždil Johna Anguse Macaskilla?“

Fin opětoval Mackayův upřený pohled, až se detektiv inspektor začal ošívat. Věděl, že když Fin odcházel od policie, měl stejnou hodnost jako on, a tak mezi oběma muži vládla i určitá rivalita. Téměř otevřené nepřátelství.

„Dovolte mi, pane detektive inspektore, abych hned na úvod jasně uvedl, že jsem Johna Anguse Macaskilla nezabil.“ Už když ta slova vypouštěl z úst, vrátila se bolest nad Piskořovou smrtí. Pokaždé, když ji zformuloval do slov, stávala se skutečnější.

„Poslouchám.“

„John Angus byl mým dobrým a blízkým přítelem už od doby, kdy jsme téměř před dvaceti lety tady ve Stornoway společně studovali na Nicolsonově institutu.“

„Podle svědků, se kterými jsme mluvili, váš vztah zas tak přátelský nebyl.“ Mackay si ho pozorně měřil. „Zjevně mezi vámi jen o něco víc než před týdnem v baru v Suaineabhal Lodge došlo ke konfliktu, kdy vás zavražděný udeřil a zazněly i výhrůžky.“ Otevřel svou béžovou složku. „A nedávno pak znovu. Před budovou soudu. Byli jste spatřeni, jak se hádáte. Zavražděný vás srazil na zem.“

„Kdybyste se třeba na pět minut přestal snažit najít motiv…“ navrhl Fin a viděl, jak Mackayův ohryzek vyjel vzhůru po krku a zase klesl, jak vyšetřovatel spolkl svůj vztek.

„Pokračujte.“

„Včera dopoledne jsem vyrazil navštívit Johna Anguse v jeho domku v Uigu a našel jsem ho v bezvědomí na podlaze. Bylo mi jasné, že muselo dojít k nějaké potyčce. Nábytek byl převrácený, všude po podlaze se válely rozbité sklenice a nádobí. Klekl jsem si k němu, abych zjistil, jestli nahmatám puls. V té chvíli ještě žil. Vtom jsem postřehl, jak se ke mně někdo zezadu blíží, a nic dalšího si nepamatuju až do okamžiku, kdy jsem nabyl vědomí a uviděl, jak se nade mnou sklání poštovní doručovatel.“

Odmlčel se a nespouštěl zrak z inspektorových očí.

„Piskoř krvácel ze zátylku. Na podlaze vedle něj byla louže krve. Obličej měl pohmožděný. Ret rozražený a tekla mu z něj krev. Klouby na pravé ruce měl naběhlé a odřené. Jsem si jistý, že tato zranění spolu s dalšími popíše patolog v pitevní zprávě. A jsem si také jistý, že dojde k závěru, že se ten člověk s někým strašlivě porval.“

„Důkazy by tomu nasvědčovaly,“ připustil Mackay.

Fin vstal. Uniformovaný policista rázem zpozorněl a odlepil se ode dveří, o které se opíral.

„Co si to dovolujete? Kam chcete jít?“ důrazně zaprotestoval Mackay.

„Nikam, detektive inspektore.“ Fin si rozepnul košili, svlékl ji a pověsil na opěradlo židle. Oba detektivové na něj užasle zírali. „Můžete přizvat lékaře, aby mě prohlédl, jestli chcete.“ Napřáhl ruce před sebe a roztáhl prsty, aby jim ukázal klouby. „Ale myslím, že na mém trupu, rukou ani pažích nenajde jednu jedinou pohmožděninu, odřeninu či tržnou ránu, která by mohla být důsledkem účasti na takové rvačce. Piskoř Macaskill byl chlap jako hora. Tomu, kdo ho zabil, musel způsobit značná zranění. A ať už ho zabil kdokoli, já to nebyl.“

Sledoval, jak mu vyslýchající přejíždí pohledem trup a ruce a jak se do jeho výrazu vkrádají pochybnosti. Vzal košili z opěradla židle a oblékl si ji.

„Teď vám rád budu nápomocný, jak jen dokážu. Ale nemám dojem, že máte jakýkoli důvod mě zadržovat, a to ani po dobu, kterou zákon povoluje. Takže bych navrhoval, abyste mi buď sdělil obvinění, nebo mě propustil. A jestli nechcete být všem jenom pro smích, tak bych vám důrazně doporučoval to druhé.“

Mackay si ho vztekle měřil. Natáhl se přes stůl a vypnul nahrávání. „Zatracení bývalí policajti. Myslíte si, že jste sežrali Šalamounovo hovno, co?“ Namířil svým kostnatým prstem na Fina. „Ale dám na to krk, Macleode, že víte zatraceně víc, než jste nám řekl. A až zjistím, co to je, tak se připravte, že tu budete zpátky dřív…“

„Než řeknu švec? To jste myslel, pane Mackayi?“ Fin se odmlčel. „Velmi originální.“

Teprve teď Finův pohled na okamžik zabloudil k detektivu seržantovi. Měl dojem, že na jeho rtech zahrál neznatelný úsměv.

II

Služba Fina odkázala na parkoviště zboku policejní stanice a informovala ho, že jeho džíp přivezl z Uigu jeden policista a zaparkoval ho tam.

Fin vykročil na Church Street do proměnlivého slunečního světla větrného říjnového dne. S ohromením si uvědomil, že život běží dál, jako by se nic nestalo. Mladá maminka s vlasy vířícími kolem hlavy tlačila kočárek s batoletem. Před Sálem království svědků Jehovových postávali v hovoru dva muži. Řady aut se proplétaly směrem k přístavu, kde se nad připlouvajícími trawlery v nekonečných kruzích vznášela mračna racků, jejichž naříkavý křik odnášel vítr s duněním provozu na Bayhead.

Piskoř odešel, ale svět se točil dál. Stejný pocit měl Fin i tenkrát, když zemřel Robbie. Hračky rozházené na podlaze tam, kde je nechal. Obrázek, který namaloval pro Fina, dosud ležel na kuchyňském stole vedle otevřené krabičky pastelek. Pod kresbou stálo napsáno „qro tatínka“. I v osmi letech si ještě někdy pletl p a q. A vždycky když Fin procházel chodbou v prvním patře, bodlo ho u srdce, jakmile si uvědomil, že Robbie už nikdy nevyběhne z pokoje, aby skočil tatínkovi do náručí.

Úplně jasně si vybavoval, jak tu neděli ráno po nehodě sedí na okraji postele a slyší sousedovu sekačku na trávu. Jak banální. Život se prostě nezastavil, i když Robbie už jeho součástí nebyl. Právě ten pocit, že si toho svět ani nevšiml, na něj dopadal nejhůř. Tehdy i dnes.

Nohy těžké jako z olova ho donesly na částečně uzavřenou plochu parkoviště u policejní stanice. Ještě ani pořádně nestrčil klíč do zámku, když za sebou zaslechl zachroupat štěrk. S leknutím se otočil a už pod krupobitím úderů klopýtal dozadu, dokud nenarazil na džíp. Do prsou i do obličeje ho bily pěsti, v uších mu zněl jekot, na kůži cítil horký dech. Hlavou se mu mihla představa, že ho napadlo hejno šílených ptáků. Zorné pole mu plnily míhající se ruce, vzduch kolem něj výkřiky hněvu. Teď ho cosi začalo kopat do nohou, přesně cílenými a bolestivými zásahy do holení. Skoro ho překvapilo, když zjistil, že to všechno má na svědomí rozlícená drobná dívka.

Usilovně se snažil zastavit její pěstičky, které ho v rychlém sledu zasypávaly ranami jako pracující písty. Poznával v ní jejího otce — v jejích očích, v tom hněvu, který ani on nikdy nedokázal ovládnout. Po nekonečně dlouhém úsilí se mu ji podařilo chytit za obě zápěstí a udržet. Otočil ji, ruce jí přimáčkl k hrudníku a pevně si ji přitiskl zády k sobě, aby její útok zastavil.

„Přestaň! Přestaň!“ křičel na ni.

Ale ona se dál zmítala a málem se mu znovu vytrhla. „Zabil jsi mi tátu! Tys ho zabil!“

„Proboha, Anno, já tátu nezabil. Copak by mě policie pustila, kdybych to vážně udělal?“ Téměř okamžitě ucítil účinek svých slov. Její odpor začal slábnout. „Měl jsem ho strašně rád.“

Dívčino tělo ochablo a zmocnily se ho nekontrolované vzlyky, které Finem otřásly až do hloubi duše a vehnaly mu slzy do očí. Ještě nikdy o svých citech k Piskořovi nahlas nemluvil. Neměl důvod dávat jim podobu či tvar. Piskoř byl prostě jeho přítel, kluk i chlap, který mu dvakrát zachránil život. Dva lidé spojení dějinami i časem, který spolu strávili jako dospívající kluci, nadějemi a sny, roztržkami i přátelstvím. Piskoř byl nevypočitatelný, náladový, někdy krutý. Ale nikdy nenechal Fina na holičkách. Byl to závazek, který si dal onoho dne před mnoha a mnoha lety u památníku Iolaire. A teď byl pryč a to jediné, co z něj zbývalo, držel Fin v náručí.

Pustil ji a otočil čelem k sobě. Černé vlasy nakrátko s růžovým pruhem, kovové kroužky a tyčinky, které jí pokrývaly obličej, působily v jejím zármutku groteskně jako karikatura. Černá líčidla jí stékala po tvářích a rty se jí pod purpurovou rtěnkou chvěly jako malému děcku. Z nosu jí teklo a pro vzlyky se sotva dokázala nadechnout.

„Nikdy… jsem mu to neřekla,“ vymáčkla ze sebe.

Fin se nechápavě zamračil. „Co jsi mu neřekla?“

„Že ho mám ráda.“

Zavřel oči a ucítil na tvářích horkost slz. Objal ji a přitiskl k sobě.

„A teď už je pozdě,“ ozvala se přidušeně z jeho prsou. „Na všechno.“

Fin ji uchopil za ramena a přiměl ji, aby o krok ustoupila a podívala se na něj. „Anno, poslouchej mě.“

„Co?“ zlobně a vzdorně se na něj podívala, jako by ji nutil poslouchat něco, co nebude chtít slyšet.

„Chlapi spolu o lásce moc často nemluví.“ Zhluboka a rozechvěle se nadechl. „Ale my dva s tvým tátou jsme o ní mluvili. Tenkrát na ulici u soudu. A já mu pověděl to, co jsi mi řekla u něj doma.“ Navzdory všemu se přes slzy usmál. „Sprosťárny jsem z toho teda vynechal. I když jemu by to stejně nevadilo. Jen aby sis nemyslela, že umřel, aniž by se dozvěděl, že ho jeho holčička měla ráda.“ Chvíli mu trvalo, než zase dokázal promluvit. „A já vím, že jediné, čeho by teď litoval, je, že neměl příležitost, aby to býval mohl říct i on tobě.“

Stála tam a upřeně na něj hleděla očima svého otce. Její obličej vypadal hrozně. Přerývaně dýchala a on cítil její bolest a zmatek.

„Odvezu tě domů.“

V náhlém návalu hněvu zvedla ruku a vytrhla se mu. „Nechte mě na pokoji. Ty, Kenny, všichni. Nesnáším vás. Všechny vás nesnáším.“ Otočila se, rozběhla se po Church Street pryč a v běhu usedavě plakala. Do pár vteřin mu zmizela z očí i doslechu.

Fin dlouho stál a opíral se o džíp. Pak se vyčerpaně otočil a usedl za volant. Tam pak seděl do té doby, dokud nepodlehl svému vlastnímu zármutku. Pro Piskoře a jeho ztracenou holčičku.

III

Bolestná cesta do Uigu se slila v rozpitou šmouhu. Na čelní sklo dopadaly těžké kapky podobné slzám uroněným pro mrtvé, které kanuly z oblohy tak temné a nízké, až Finovi připadalo, že kdyby se natáhl, mohl by se jí dotknout. Oblaka dřela a narážela o sebemenší vyvýšeninu v krajině a hory na jihozápadě se ztrácely ve všezahalujícím závoji.

Finovy myšlenky se soustředily na jednoho jediného člověka. Jediného člověka, který by dokázal Piskořovi způsobit taková zranění, aby jim podlehl.

Mintův Land Rover stál zaparkovaný na sutí vysypaném plácku před jeho obydlím. Přes písek táhnoucí se kolem zátoky k Baile na Cille se hnal horizontální déšť a čechral vysoké traviny, které obrůstaly dům jako rákosí.

Kdyby si Fin býval dopřál jen okamžik, aby uvážil, co dělá, možná by se zarazil a vše přehodnotil, ale rudá mlha, která se zmocnila jeho vědomí, ho zaslepila. Rozrazil dveře stavení takovou silou, že udeřily do stěny chodby a klika vyryla do omítky hlubokou díru. „Minto!“ zaburácela na něj ozvěna jeho hlasu z nitra domu. Vtrhl do obývacího pokoje a ucítil slabounký závan zbývajícího tepla z uhlíků téměř vyhaslého ohně. Nikdo tu nebyl. Dveře do kuchyně byly pootevřené. Bez rozmyslu do ní vrazil, ale i kuchyň zela prázdnotou. Vtom za sebou uslyšel zaskřípat prkna podlahy. Prudce se otočil.

Minto tam stál v tílku a boxerkách a brokovnici položenou na levé paži držel zapřenou o levé rameno. Lehce se chvěla, ale mířila přímo na Fina. Pravou ruku měl Minto zafixovanou obinadly přes hrudník.

„Co chcete?“

Měřil si Fina se směsí zloby a zmatku. Fin však nedokázal odtrhnout zrak od pásky, která držela u hrudi Mintovu pravou paži. Pohlédl Mintovi do očí. Úplně zapomněl, že mu Piskoř vykloubil rameno, když se střetli tenkrát u Tathabhalu. „Někdo zavraždil Piskoře Macaskilla.“

„Vím. Nějakej parchant mě předešel.“ Minto dál mířil na Fina. Zmohl se na náznak úsměvu a pohrdavé odfrknutí. „Vy jste si myslel, že jsem ho oddělal já?“

Fin zavrtěl hlavou. Ani Minto by nedokázal Piskoře přeprat jednou rukou. Ale pokud to neudělal Minto, pak jediné zbývající vysvětlení bylo pro Fina zcela nepředstavitelné.

DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

I

Na parkovišti před hotelem Cabarfeidh stála jen hrstka aut. Fin je přelétl zrakem, když vjížděl s džípem na místo před hlavním vchodem. Maireadino půjčené auto mezi nimi nebylo. Pospíchal halou k recepci. Dívka za pultem ho přivítala nacvičeným úsměvem, ale ani její rádoby americký pozdrav nemohl zapřít stornowayský přízvuk. „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ Všiml si, jak jí pohled zalétl k Finově obvázané hlavě.

„Je Mairead Morrisonová v hotelu, nebo už odešla?“

Dívku tím zaskočil. „Slečna Morrisonová se odhlásila dnes ráno. Z půjčovny si před chvílí přijeli pro její auto. Odjela na letiště taxíkem.“

Fin rychle pohlédl na hodinky. „V kolik hodin letí?“

„Letadlo do Glasgow odlétá ve 12.20.“

Bylo 11.45.

Fin dorazil na letiště za pouhých deset minut. Když se blížil po Oliver’s Brae ke kruhovému objezdu, uviděl na ploše stát malé vrtulové letadlo a ke stojánce právě mířil vozík se zavazadly.

Čelní sklo auta stále ještě zaléval déšť, který po něm rozmazávaly opotřebované stěrače. Neměl čas hledat místo k stání. Minul parkoviště a zastavil před posuvnými dveřmi vedoucími do budovy maličkého letištního terminálu. Opustil své suzuki s běžícím motorem a vběhl dovnitř. V hale čekalo jen několik cestujících, jejichž postavy se rýsovaly proti panoramatickým oknům s výhledem na plochu letiště. Poslední opozdilci čekali trpělivě ve frontě, až na ně přijde řada u bezpečnostní kontroly při vstupu do odletové haly.

Poznal Mairead v jejím nezaměnitelném dlouhém černém plášti. Právě ukazovala letenku pracovníkovi letištní kontroly.

„Mairead!“ rozlehlo se jeho volání maličkým letištěm. Všichni se otočili, včetně Mairead. Skoro se lekl toho, jak bílý byl její obličej, ještě zvýrazněný kontrastem s její oblíbenou černou a s temně kaštanovou barvou krátkých vlasů.

Pracovník kontroly držel v ruce letenku a čekal, až si ji od něj vezme zpátky. Ona však zírala na Fina vytřeštěným očima jako králík chycený ve světlech reflektorů. Vydal se halou k ní. „Musím si s tebou promluvit.“

Konečně se zmohla na slovo. „Není čas. Za chvilku mi letí letadlo.“ Otočila se a převzala svou palubní vstupenku.

„Poletíš příštím.“

Zbývající tváře ve frontě těkaly pohledem mezi Finem a Mairead, fascinované dramatem, které se tu odvíjelo. Nejen že s nimi letí zpěvačka Mairead Morrisonová, ale navíc se tu kvůli něčemu dohaduje s jakýmsi člověkem s divokým pohledem a krvavými obvazy na hlavě.

„Nemůžu.“

„Jestli do toho letadla nastoupíš, jedu rovnou na policii ve Stornoway a povím jim, co vím.“ V jejích očích se objevila úzkost a nejistota z toho, co se Fin dozvěděl.

„Musím vás požádat, abyste si pospíšila, madam,“ pobízel ji pracovník kontroly.

Fin se zastavil a dlouho jí hleděl do očí. Nakonec přestala klást odpor a podvolila se nevyhnutelnému. Zhluboka se nadechla a protlačila se mezi ostatními cestujícími. S letenkou pevně sevřenou v ruce nebojácně došla k Finovi. Její postoj vyjadřoval otevřené nepřátelství. Sotva slyšitelně zasyčela s obličejem patnáct centimetrů od jeho: „Co víš?“

„Vím, že v tom letadle nebyl Roddy.“

Její modré oči zchladly a na krátký okamžik jako by v nich téměř viděl, jak rychle zvažuje pro a proti. Rozhodla se. Vzala ho za paži a táhla ho pryč k sedačkám u oken. „O čem to mluvíš?“

„Mluvím o operaci, při které Roddymu dali dohromady roztříštěnou stehenní kost po té nehodě na Silnici do nikam. Sešroubovali mu ji destičkami, které na těle objeveném v kokpitu z nějakého záhadného důvodu chybí.“ Nedokázala se mu dál dívat do očí. Odvrátila se a mlčky zamyšleně hleděla k letadlu. Snad toužila po tom, aby už v něm seděla. „Koho jsme to pohřbili, Mairead?“

Její pohled vystřelil k němu a pak ho zase chvatně odvrátila.

„Piskoř věděl, že to není Roddy. Nevím jak, ale věděl to. Od chvíle, kdy jsme to letadlo našli, už nikdy nebyl jako dřív. Co věděl, Mairead?“ A když neodpovídala, chytil ji za paži nad loktem a prsty zaryl do měkkého svalu. Bolestí sebou škubla. „No tak! Někdo Piskoře zabil, aby ho umlčel, nemám pravdu?“

Prudce se na něj otočila. V očích podivnou směs hněvu a dotčení. „Ne!“ Zrychleně dýchala. „Nemám ponětí, kdo Piskoře zabil. A proč.“

„Nevěřím ti.“ Propaloval ji pohledem. „Něco se mezi vámi dvěma odehrálo. Oba jste věděli, že to není Roddy.“ S leknutím uviděl, že se jí oči zalily slzami.

„Chudák Piskoř.“ Stékaly po porcelánově bílých tvářích.

Fina nedojaly. „Kdybych tě neznal, Mairead, málem bych ti uvěřil, že jsou pravé.“ Pohled, který na něj vrhla, byl plný nelíčené bolesti. „Pověz mi, co je s Roddym. Žije? Je mrtvý? Pravdu, Mairead.“ Její nerozhodnost se jí jasně zračila v očích, v obličeji i v celé řeči těla. „Nemíním to nechat plavat. Buď to povíš mně, nebo policii. Vyber si.“

Znovu se odvrátila a zahleděla se oknem ven, jako by tam hledala pomoc nebo nějaký zásah shůry. Fin viděl, jak po letištní ploše pospíchají cestující s hlavou skloněnou proti náporu deště a větru ke schůdkům k letadlu. Mezi nimi i bledé obličeje Komba, Virbla a Ramba, které se na okamžik zahleděly do světla vycházejícího z letištní budovy. Zjevně si Fina s Mairead všimli. Vyměnili si pár slov. Ale bylo už pozdě se vrátit.

„Musím si zavolat,“ prohlásila nečekaně Mairead. Vytrhla se Finovu sevření a poodešla halou pryč. Z kapsy kabátu mezitím vylovila mobil. Zvolila v seznamu nějaké číslo a přiložila si telefon k uchu.

Fin ji zdálky sledoval, jak chvatně hovoří s někým na opačném konci linky. Na chvíli ho napadlo, jestli to není Kombo, Virbl nebo Rambo, kteří nastupovali do letadla. Vypadala, jako by se s někým hádala. Volnou rukou šermovala ve vzduchu a v jednom okamžiku hlasitě zaprotestovala. Pak zavěsila. Zůstala pár vteřin stát, jako by si uplynulý rozhovor přehrávala v hlavě. Pak se opět otočila na Fina a vydala se k němu. Telefon uložila zpátky do kapsy.

V jejích očích se teď objevilo cosi tvrdého. Bez emocí. „Chceš pravdu?“ zeptala se a na pár viditelně bolestivých okamžiků se odmlčela. „Tak se uvidíme pozítří. V Malaze.“

II

„Nechci, abys jezdil.“ Zopakovala svůj refrén.

Fin vzhlédl přes obrazovku notebooku. Marsailina postava tam stála zarámovaná dveřmi pracovny. Místnosti, do níž se kdysi uchyloval Artairův otec a kde o dlouhých zimních večerech doučoval Fina s Artairem matematiku, angličtinu, dějepis a zeměpis. Fin by mohl přísahat, že se ve vzduchu i po těch letech dodnes vznáší kouř z dýmky pana Macinnese.

Klávesnici zalévalo světlo ze stolní lampičky. Naťukal datum a čas a prohlížel si zobrazené ceny.

„Myslím to vážně, Fine. Nechci, abys jezdil.“ Byl to stejný refrén, ke kterému se uchýlila Mona, když ho poprvé posílali na ostrov, aby odhalil vraha Angela Macritchieho.

„Musím to vědět, Marsaili.“

„Musíš tak akorát jít na policii a říct jim, co už víš. Vždyť věří, že máš něco společného s Piskořovou vraždou, proboha. Tohle je šílenství.“

„Půjdu za nimi, až budu znát pravdu. Celou pravdu.“

„A ty si myslíš, že tu se dozvíš od Mairead?“ Vyslovila to jméno se zjevným pohrdáním.

Fin k ní znovu vzhlédl a začínala se ho zmocňovat zlost. „Tak o tohle ve skutečnosti jde, že jo? Že se mám ve Španělsku vidět s Mairead.“

„Viděla jsem, jak se na tebe dívá, Fine. A ve tvých očích jsem ten pohled viděla taky. Znám ho. Taky jsme kdysi bývali milenci, vzpomínáš?“

Fin se jí zpříma zadíval do očí. „Mairead mě ani trošku nezajímá, Marsaili. Neměl jsem ji rád tehdy a nemám ji rád ani dnes.“

Nastala chvilková pauza, během níž Marsaili jeho tvrzení zpracovávala a zkoumala jeho pravdivost, než její mysl zakalená žárlivostí došla k nejistému výsledku.

„Nedokážu pochopit, proč musíš jezdit tam. Všichni vědí, že Amran má v jižním Španělsku dům, kde píšou a nahrávají. Pokud ti Mairead něco chce, proč ti to nemůže říct tady?“

Fin ztrácel trpělivost. „Já nevím! Ale jestli kvůli tomu, abych zjistil, proč Piskoř zemřel, musím až do Španělska a zpátky, udělám to. Proboha živého, Marsaili. Zachránil mi život. Dvakrát. A když jedinkrát potřeboval on mě, zklamal jsem.“ Skoro se tou myšlenkou začal dusit a rychle obrátil pozornost zpátky k obrazovce.

Vyhledávač mu nabídl zpáteční let z Glasgow do Malagy s odletem pozítří, těsně po deváté ráno, a s návratem následujícího dne. Zítra bude muset letět do Glasgow a přespat tam. Stiskl enter, potvrdil výběr a pokračoval k zaplacení.

Když opět vzhlédl od počítače, Marsaili byla pryč.

DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Když Fin prošel celní a imigrační kontrolou, byla příletová hala skoro liduprázdná. Klienti cestovních kanceláří už mezitím obsadili čekající autobusy a do širokého prostoru prázdné, zšeřelé haly se jednosměrnými zábranami odvážilo jen pár těch, kteří cestovali na vlastní pěst. Polední slunce stálo vysoko na obloze a prosklenou stěnou, zabírající celou jednu stranu vestibulu, dopadal dovnitř jen tlumený přísvit. Venku vládla prudká záře. Vše bylo přesvětlené. Barvy aut i budov bledly ve spalujícím žáru.

Mairead stála jako osamělá silueta uprostřed rozlehlé podlahy, v níž se odrážela stropní světla. Přehodil si tašku přes rameno a kráčel halou k ní. Nepřivítal ho žádný úsměv, v jejích očích nebyla ani stopa po vřelosti. „Parkuju na střeše,“ informovala ho, otočila se na podpatku a vydala se k východu.

Po hebridském podzimu představovalo vedro venku trochu šok. Fin se brzy vysvlékl z bundy a zalitoval, že si nezabalil lehčí oblečení.

Mairead řídila kouřově modrý Nissan X-Trail. Neměla ho z půjčovny a Fin si říkal, jestli patří jí, nebo jestli slouží celé kapele, když sem přijede nahrát nejnovější skladby.

Byl krásný den. Kam oko dohlédlo, rozpínala se světlounce modrá obloha bez jediného mráčku. Odbočili z A7 na pobřežní placenou silnici a Fin vlevo pod nimi spatřil blyštící se Středozemní moře; pěnící se modř jen o odstín tmavší než obloha. Míjely je míhající se řady protijedoucích aut směřujících na jih a na západ, v jejichž čelních sklech se v přerušovaných záblescích odráželo slunce.

„Kam jedeme?“ Fin pohlédl na Mairead, která se sevřenými rty seděla za volantem a oči upírala na silnici před sebou.

„Do vily.“ Víc to nerozvedla.

Fin ovládl svou zvědavost a raději využil toho, že silnice vede po vyvýšenině, a rozhlížel se po vyprahlých planinách španělského pobřeží, které šestiproudá dálnice protínala. Po pravici se zdvihaly purpurové svahy pohoří Sierra Bermeja do rozeklaných výšek a ostře se rýsovaly proti nebi jako papírové vystřihovánky. V údolích i na vrcholcích kopců hnízdily shluky bílých budov; starobylé vesničky, které tu přetrvaly od dob Maurů. Všechny v prudkém kontrastu s tisícovkami nedokončených bytů ve vysokých budovách lemujících dálnici z obou stran, dávno opuštěných svými staviteli, jejichž zdroje v době recese vyschly. Jeřáby po přerušení výstavby odjely a stavenišť se už začínaly zmocňovat stromy a křoviny. A ty z bytů, které se podařilo dokončit, zely prázdnotou.

Mairead se na něj otočila a podívala se směrem, kterým se díval on. „Nemůžou se jich zbavit,“ vysvětlovala. „Nikdo nechce vlastnit byt v opuštěném domě. To člověka děsí.“

Podjeli cedule ukazující směr do míst, která Fin znal jen z letáků cestovních kanceláří. Marbella. Algeciras. Cadiz. Přes dvě garitas de peaje, kde Mairead zaplatila mýto. Trvalo téměř hodinu, než odbočila ze silnice na Esteponu a nechala se vést směrovkami na Casares. Silnice se pak prudce zvedala rozlehlým městským parkem známým pod jménem Los Pedregales, minula gigantickou elektrárnu a rozlézající se závod na recyklaci odpadů, který chvějícím se vedrem časného odpoledne šířil svůj odér.

Projížděli kolem malých venkovských restaurací, chystajících se na pozdní španělský oběd — Venta Victoria, Arroyo Hondo —, až odbočili na úzkou hrbolatou cestu, která se zvedala do prudkého stoupání mezi lesy pinií a korkových dubů vzhůru do hor.

Namáhavě se propracovávali mezi stromy. Auto nadskakovalo a vířilo za sebou oblaka prachu. Tu a tam minuli bránu, od níž se příjezdová cesta vinula k nějakému ukrytému domu, který se jen prchavě mihl v zorném poli. Po dvaceti minutách konečně vyjeli na rovinu. Po pravé ruce měli prudký sráz porostlý stromy, který se řítil do údolí s vyschlými řekami, klikatícími se skrz pohoří. Na vzdáleném oceánu se jako oslnivé stříbro lesklo slunce a v oparu bylo možno rozeznat obrys pobřeží.

Bílé vily zahalené do listí od sebe oddělovalo moře zeleni a vyprahlé hnědi lesa, který se zdvihal všude okolo. A Fina napadlo, co by se s nimi asi stalo, kdyby se těmi na troud vyschlými stromy prohnal požár.

„Tamhle bydlíme my,“ ukázala Mairead do jedné rokle. Přibližně v její polovině Fin spatřil uskupení červených střech z pálených tašek a bílých zdí obklopujících terasu. Na termických proudech na obloze plachtila káňata. I odtud bylo zřejmé, že místo poskytuje nádherný výhled. A skoro jako by mu četla myšlenky, ozvala se Mairead: „Když je jasno, dohlídneš přes Gibraltar až do Afriky na pohoří Atlas.“ Bylo obtížné představit si místo, které by se beztvarým rašeliništím a bouřemi bičovaným pobřežím ostrova Lewis podobalo méně. Finovi se zdálo podivuhodné, že keltská hudba, kterou zrodila jeho domovina, vznikala právě tady, v horku a divokých horských lesích jižního Španělska, doprovázená Maireadiným zpěvem v krásné, čisté gaelštině.

Na vrcholku jednoho stoupání Mairead náhle odbočila vpravo a maska nissanu se prudce sklonila na příjezdovou cestu mezi vysokými, bíle natřenými sloupky vrat. Na jednom z nich stálo modrými a bílými kachličkami vyvedené jméno vily. Finca Solas.

Sjeli na rovné parkovací stání obehnané zídkou, a než Mairead vypnula motor, obrátila ještě auto čelem k výjezdu. Fin vystoupil na beton a ožehlo ho vedro, které mu po chládku klimatizace málem způsobilo šok.

Pod zdí po pravé straně se za clonou stromů v odpoledním slunci lákavě mihotal tyrkysově modrý bazén. Fin následoval Mairead dolů po schodech a skrz zahradu opuncií a divokých aloí pravých. Prošli klenbou do chladné kryté chodby, na jejímž konci se otevírala terakotová terasa s vodotrysky a jezírky.

Na konci terasy, u stolu ve stínu bujného listí fíkovníku, někdo seděl zády k nim a díval se směrem k moři. U mužovy pravé ruky stála sklenice čehosi červeného. Kostky ledu se ještě nestihly rozpustit a na stůl stékaly kapičky kondenzující vlhkosti. Před sebou měl otevřený MacBook a cosi ťukal na klávesnici.

Když uslyšel zvuk otevírané branky, otočil se. Muž ve středním věku, s téměř lysým temenem, které po stranách obrůstaly husté, bohaté kudrny. Možná bývaly kdysi světlé, ale dnes už šedivěly. Byl trochu při těle. V otevřených sandálech a tříčtvrtečních šortkách vězely oříškově hnědé nohy a přes dmoucí se opálené pivní břicho plandala rozhalená bílá košile. Osmahlý obličej se rozzářil až příliš známým úsměvem a muž napřáhl k Finovi dosud štíhlou ruku. Na člověka, kterého už dvakrát pohřbili, překypoval zdravím.

„Nazdar, Fine,“ přivítal ho Roddy. „Dlouho jsme se neviděli.“

DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

Zanechali Mairead v kropenatém stínu sítinových rohoží natažených nad stolem. Byla zamlklá, oči měla zastřené a skoro nic neříkala. Možná si uvědomovala, že tato první trhlina v jejich sedmnáctiletém mlčení je jen začátkem konce.

Zato Roddyho bylo všude plno. Byl jako u vytržení. Fin následoval přízrak svého někdejšího přítele po schodech o úroveň výš. Přešli východní terasu směrem k samostatnému prostornému pavilonu, umístěnému ze zadní strany vily.

„Máme šest pokojů,“ vyprávěl Roddy. „Takže se tu pohodlně vyspí celá kapela, když sem přijede zkoušet a nahrávat. Kombo sem pochopitelně jezdí nejčastěji. Ještě pořád píšeme společně.“ Otevřel těžké zvukotěsné dveře a stisk vypínače zaplavil zvukařskou kabinu nahrávacího studia světlem. Na mírně skloněné ploše gigantického mixážního pultu se ježily řady tlačítek, přepínačů, ovladačů a regulátorů. Oknem přetínajícím celou délku jedné stěny padaly stíny do zadní části samotného studia plného odhlučňovacích desek a zavěšených mikrofonů. V samostatné zvukově izolované kabině stála napevno rozestavená bicí souprava a na koberci kolem ní se dmulo Sargasové moře zkroucených kabelů.

„Pracujeme na dvanáctém albu. Většinu už máme natočenou. Teď už to jen mixuju.“ Naklonil se nad stůl a stiskl tlačítko. Místnost naplnil překrásný zvuk Amranu. Syntetizátor, housle, nezapomenutelné kaskády keltské flétny vznášející se nad pravidelným rytmem rockových bicích a basové kytary a do toho čistý Maireadin hlas, zpívající tak srdceryvně o hebridské touze po ztracené minulosti. Náhle Roddy nahrávku chvatně vypnul a studiem se rozprostřelo nastalé ticho. Oči mu zvlhly. „Je to pro mě jediná cesta domů,“ ozval se. „V mojí hudbě.“ Okamžik pominul a jeho úsměv zazářil upřímným přátelstvím. „Strašně rád tě zase vidím, Fine. Opravdu.“

Finovy pocity však byly smíšené. Už od chvíle, kdy viděl pitevní zprávu, v něm hlodalo podezření, že Roddy může být stále naživu. Ale střetnout se takhle tváří v tvář s Roddym z masa a kostí poté, co ho dvakrát oplakal a sedmnáct let věřil, že je mrtvý, působilo víc než jen trochu bizarně. „Nevím, co cítím, teď když tě znovu vidím, Roddy. Zmatek — ten rozhodně. A v tuhle chvíli i pěkný vztek.“

Roddy se rozesmál, vzal ho za paži a vyvedl ven do sluneční záře. „Nezlob se na mě, Fine. Já za nic z toho nemůžu. Vážně.“ Přešli terasu a kochali se výhledem. Fin si všiml, že je ze zezdola pozoruje Maireadin zvednutý obličej. „Kapela příští rok pojede na turné do Spojených států propagovat nové album. Ale já s nima samozřejmě nepojedu. I když píšeme písničky dál společně s Kombem a na studiových záznamech hraju já, od té příšerné noci před sedmnácti lety jsem si ani jednou nemohl zahrát s Amranem naživo. Neumíš si představit, jak mi to chybí.“

Otočil se na Fina, podíval se mu do očí a neurčitě mávl směrem k vile.

„Rozhlídni se kolem sebe, Fine. Tohle místo je ráj. Sluníčko, co je rok dlouhý. Nádherná vyhlídka. Do Afriky to máš přes vodu. Co sedm let sem místní jezdí krájet kůru z korkových dubů. Za dobu, co jsem tady, tu byli už dvakrát. Jeden by si řekl, že budu šťastný. Ale já si tu přitom připadám jako vězeň.“

Upřel nevidoucí oči k Gibraltarské úžině a chytil se zábradlí před sebou. Fin poznal, že ho svírá vší silou. „Nemáš ponětí, co bych dal za to, abych teď hned mohl stát na Traigh Uige a dívat se přes hory k Harrisu. Cítit vítr ve tváři. A déšť taky. Všechno tohle bych bez váhání vyměnil za pět minut doma.“

Stisk povolil a Roddy se pustil zábradlí. Napětí ve tváři opět vystřídal úsměv.

„Ale na co myslím? To je děs, co já jsem za hostitele. Ani pití jsem ti nenabídl.“

Fin se zahleděl přes koruny stromů do údolí pod nimi. Po jeho levé ruce, v místě, kde byl les vymýcen, se k obloze natahovaly holé vrcholky Sierra Bermeja. Po schodech se dalo dojít do prudce se svažující zahrady plné uzlovitých stromů a zaprášených keřů, fíkovníků, olivovníků, kaktusů a oleandrů. Všechny traviny a divoké květiny byly teď ke konci sezony úplně sežehlé a zhnědlé. Otočil se, opřel se o zábradlí a prohlížel si vilu. Střechy se skláněly v různých úhlech, vysoko položený balkon zastřešovalo loubí, z nějž vedla do ložnic francouzská okna. Pod jedním krytým jezírkem odpočíval Buddha se zkříženýma nohama a u stolu seděla na kraji židle Mairead a kouřila. Od příjezdu nepromluvila na Fina ani slovo.

Z klenutých dveří vedoucích do kuchyně se vynořil Roddy a přinášel na podnose pití. Ve vysokých sklenicích s červenou šumivou tekutinou chrastily kostky ledu. „Pojď si vzít.“

Fin se odvrátil od zábradlí, přešel terasu a dvěma schody vystoupal k místu, kde se obvykle jedlo. Odsunul si židli a posadil se do stínu naproti Mairead. Roddy zatím na stůl rozestavěl sklenice a dřevěnou misku makadamových oříšků.

„Hned nám udělám něco k jídlu,“ slíbil. „Nevadí ti paella?“ Vesele se ušklíbl. „Náramně španělská. Až na to, že krevety se nejspíš vozí ze Stornoway.“ Pozvedl svou sklenici. „Slainte.“

Bylo zvláštní slyšet gaelštinu tady, tolik mil od domova, v klimatu a kultuře, která byla jejím kořenům tolik cizí.

Roddy se zhluboka napil. „Osvěžující, co? Tinto de verano tomu Španělé říkají. Doslova letní víno. Červené víno smíchané se sladkou citronovou limonádou. Zbožňuju ho.“ Znovu se napil. „V Uigu prý teď funguje palírna. Abhainn Dearg. Vyrábějí Red River whisky. Dá se to pít?“

Fin přikývl. „Je to dobrá whisky.“ Maličko upil ze svého tinto de verano a upřel na Roddyho pohled. „Kdo zabil Piskoře, Roddy?“

Jako by někdo stiskl vypínač a světlo v Roddyho očích zhaslo. Jeho výraz potemněl. „Já nevím, Fine. Ale rád bych se s ním potkal, protože by nedýchal dlouho.“

„Mně nepřipadá, že byste se s Piskořem měli dvakrát v lásce,“ poznamenal Fin. Podíval se na Mairead, která zachmuřeně hleděla do své sklenice. „Kvůli náklonnosti k jisté mladé dámě.“ Blýskla po něm temným pohledem.

Ale Roddy jen zavrtěl hlavou. „Ovšem. Během těch let jsme měli s Piskořem svoje neshody.“ Smutně se uchechtl. „Piskoř se dřív nebo později chytil s každým.“ Podíval se Finovi do očí. „Ale já ho vždycky považoval za jednoho z nejlepších a nejstarších kamarádů. Byl jako obří hafan, Fine. Čas od času tě třeba rafnul, ale nikdy tě nepřestal mít rád.“ A Fin si v duchu říkal, že nikdo nikdy Piskoře tak stručně a trefně nevystihl. Roddy postavil sklenici na stůl, otáčel jí špičkami prstů a zamyšleně se díval do jejího šumivého červeného obsahu. „Dlužil jsem mu víc, než většina lidí bude kdy tušit.“

„V souvislosti s… tvou ‚smrtí‘?“ nadnesl Fin.

Roddy přikývl, aniž by vzhlédl.

„Povídej.“

Roddy se podíval na Mairead, vstřebal její nesouhlas, ale ignoroval ho. Dlouze se nadechl. „Asi bych to měl vzít od začátku.“

„No, vzhledem k tomu, že konec už známe,“ poznamenal Fin, „není to úplně špatný nápad.“

Roddy se opřel zády o opěradlo židle a sáhl do náprsní kapsy košile pro balíček doutníků. Jeden vytáhl, zapálil a chvíli z něj zamyšleně potahoval. Kolem hlavy mu v nehybném odpoledním horku stoupaly lehce se vinoucí stužky dýmu. „Asi si vzpomínáš na tu holku, se kterou jsem chodil druhý rok v Glasgow. Caitlin. Její rodiče měli ten obří barák s bazénem v Pollokshields.“

Fin přikývl. Pamatoval si na ni dobře. Na blondýnku, která dováděla s Roddym nahá v bazénu tu noc, kdy se Fin s Mairead dali dohromady.

„A na toho grázla, jejího bráchu Jimba.“ Roddy jeho jméno téměř uplivl. „Samolibá svině s ksichtem, do kterého by tě nikdy neomrzelo kopat.“

Fina Roddyho prudkost zaskočila. Vybavoval si Jimba, jak si vykračuje po domě rodičů, jako by mu patřil. Rozmazlený zazobaný fracek.

Roddy skoro jako by se musel přinutit ke klidu, aby dokázal pokračovat ve vyprávění. Zaklonil hlavu a vyfoukl dým k sítinové rohoži nad nimi. Štěrbinami v ní pronikalo světlo a snášelo se na stůl jako kouzelný prach. „Nejspíš jsem si za to mohl sám. Bláznivě jsem se do Caitlin zamiloval. Byl jsem jako posedlý.“ Rychle se podíval na Mairead, jako by se styděl, že se k tomu přiznává v její přítomnosti. „A věřil jsem, že totéž cítí i ona ke mně.“ Usmál se a potřásl hlavou. „I když jsem asi vždycky věděl, že je trochu ten typ, co se cpe hvězdám do postele.“ A trochu zbytečně dodal: „Tehdy jsme to začali s kapelou zrovna doopravdy rozjíždět.“

„Drž se faktů, Roddy,“ vložila se do vyprávění Mairead. Bylo poznat, že je jí to proti srsti.

Roddy se znovu napil. „Sám jsi v tom baráku viděl, že měli docela dost peněz. Její otec prý pracoval v bankovnictví. A ona měla náročný vkus. Oblečení, boty, dobré jídlo, kvalitní víno. Jenže já jí mohl dát něco, co jí nikdo jiný dát nedokázal. Vzrušení z letu. To, že jsem se naučil pilotovat toho starého Piper Comanche, byla nejlepší investice mého života. Zbožňovala to. Nemohla se toho nabažit. Chtěla lítat každičkou volnou chvíli, kterou jsme měli. Dokonce se to chtěla taky naučit.“ Odfoukl si našpulenými rty. „A já blbec se dokonce nabídl, že jí zaplatím hodiny.“

Pak jen dlouhou dobu seděl, ztracený v myšlenkách, a občas potáhl z doutníku. Fin se podíval na opačnou stranu stolu na Mairead, ale ta se pečlivě vyhýbala jeho pohledu.

Konečně Roddy pokračoval. „S tím nápadem letět na Severní Uist a přistát na pláži Solas Beach přišla Caitlin.“ Jeho pohled zalétl k Finovi. „Ironie, co? Solas. Ale bez přízvuku nad o, pochopitelně. A ten název nemá s útěchou co dělat. Ani náhodou.“ Fin si všiml, jak zaťal čelist. „No nic. Někde se o tom prý dočetla. V nějakém časopise. Že se tam dá při odlivu přistát s malým letadlem na pláži. Blížil se slunovrat a ona prý, že by bylo romantické zaletět si tam, přistát o půlnoci na pobřeží a oslavit slunovrat piknikem. Třeba tam i přespat. Pod širákem.“ Pokrčil rameny a lítostivě se usmál. „Připadalo mi to jako dobrý nápad.“

Náhle se ho zmocnil neklid. Dopil, vstal a odvrátil se k okraji terasy, kde se opřel rukama o zábradlí.

„Na Hebridy jsem už letěl. Nic na tom nebylo. Ale nevěděl jsem, jestli budu moct na pláži přistát. Jinak bych se musel vrátit. A na to bych potřeboval zkoušky na lítání podle přístrojů a na let v noci. I když v tuhle roční dobu není nikdy úplná tma. Ale na to, abych si doplnil kvalifikaci na lety za tmy a s omezenou viditelností, jsem měl dost času, a tak jsem to udělal. Sledovali jsme předpověď a vypadalo to, že 21. června bude počasí přímo ideální. A tak jsme se rozhodli, že poletíme.“

Roddy se k nim otočil. Napůl seděl, napůl se opíral o zábradlí a ruce měl založené na prsou. Mairead si zády k němu zapalovala další cigaretu a Finovi připadalo, jako by se Roddy díval přímo skrz něj, ztracený ve světě dávných vzpomínek.

„Kolem slunovratu je oficiální západ slunce na Severním Uistu ve 22.30 a já věděl, že ve tmě tam nepřistanu. A tak jsme vyrazili s předstihem, abychom měli dost času doletět před setměním. Byl to nádherný večer, Fine. Pro lítání jako stvořený. Nikdy jsem neviděl oblohu tak temně modrou, planoucí rudý západ slunce rozjasňoval oceán a barvil obzor žlutými a oranžovými šmouhami. Poslední denní světlo zachytávaly proti nebi na severu obrysy hor ostrova Harris a my kroužili nad pláží. Byl to téměř dokonalý srpek písku odkrytý odlivem. Dvakrát jsem nad ním přeletěl, abych se ujistil, že jsou podmínky pro přistání v pohodě, a při třetím přeletu jsem se připravil k sestupu.“

Fin poznal, že se Roddy v myšlenkách přenesl zpátky, do kokpitu toho maličkého jednomotorového letadla, a připravuje se na přistání na neznámé pláži o slunovratovém večeru. Vzrušením tají dech, cítí obavy. Po boku ženu, na kterou chce udělat dojem.

„Byl jsem nervózní, ne že ne. Udržoval jsem trochu vyšší otáčky, aby bylo přistání co nejhladší. Přibližoval jsem se vyšší rychlostí než jindy, protože mě neomezovala délka dráhy. Do poslední chvíle jsem držel nos nahoru, abych se nezaryl do toho měkkého písku.“ Obličej se mu tou znovu prožívanou vzpomínkou rozzářil a v hlase zaznívala pýcha. „A najednou jsme dosedli. Zastavil jsem a Caitlin se na mě nadšeně vrhla, jako bych právě proměnil vodu ve víno.“ Zavrtěl hlavou. „Byl to úžasný pocit, Fine. Takhle přistát na pláži, seskočit na udusaný písek, vítr ve tváři. Poslední světlo dne vrhalo na vodu stíny dun. Otočil jsem se a pomohl Caitlin dolů z křídla. Objal jsem ji a políbil… a neuvědomil si, jak je studená. A teď nemyslím na dotek.“ Jeho výraz ztvrdl. „A pak jsem se otočil a uviděl, jak se k nám po pláži blíží tři muži. Nejdřív jsem byl v klidu. Neměl jsem důvod se děsit. Nic patného jsme neudělali.“ Zvolna a zhluboka se nadechl. „A tehdy jsem poznal, že je vede Caitlinin bratr Jimbo.“

Když si na ten okamžik vzpomněl, dech se mu zrychlil a pod opálením se objevil ruměnec. Bylo to pro něj stejně skutečné jako tehdy.

„Nejdřív mě to zmátlo. Potřásl si se mnou rukou a přivítal mě jako dlouho ztraceného přítele. Poblahopřál mi k přistání. Pak se otočil na Caitlin a pochválil ji: ‚Šikovná holka.‘ A já si všiml, že ti dva, co přišli s ním, nesou hnědé plátěné pytle. ‚Zpátky ti naložíme něco navíc, Roddy.‘“ Roddy rozpletl ruce založené na prsou a chytil se za zády zábradlí. Zaostřil na Fina. „Tobě bude připadat, že jsem si stál na vedení, ale chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jde o předávku drog a že to na mě ušili. Vzpomínám si, jak jsem se ohlédl na Caitlin. Nechtěla se mi podívat do očí. Já blbec!“

Odstrčil se od zábradlí a klesl zpátky na židli. Potáhl ze špačka doutníku.

„Ukázalo se, že Caitlinin otec nemá s bankovnictvím nic společného. Zato má docela dost společného s heroinem, kokainem a marihuanou. Rodinný podnik, ‚obchody jdou dobře, děkujeme za optání‘. Měli v plánu dotáhnout to na hlavní dodavatele drog do severní Evropy. Ambiciózní. Chtěli převzít otěže po drogových baronech z Liverpoolu a Manchesteru, kterým policie šlapala na paty. A Caitlin na mě nastražili jako sladkou past. Na mě a na mého comanche. Potřebovali někoho ‚čistého‘, aby jim letecky převážel zásilky. Tři tisíce mil skotského pobřeží. Bez možnosti kontroly.“ Naklonil se dopředu a pečlivě uhasil doutník v popelníku. „Pochopitelně jsem odmítl s tímhle cokoli mít. Ale Jimbo mi důrazně vysvětlil důsledky, když nebudu spolupracovat. A jakmile mě ten první večer chytili do svých sítí, už nebylo úniku. Nejen že mi vyhrožovali fyzickým násilím, ale když prý pro ně nebudu lítat, stačí anonymn
í udání a podstrčený balíček někde v letadle a já strávím půlku života za katrem.“ Prudce dýchal stisknutými zuby. „Dostali mě, Fine. Měli mě v hrsti.“

Kdesi odnikud se připlížil soumrak. Jako uhelný prach se snesl na údolí a hory za ním vrhaly dlouhé stíny směrem k pobřeží. Oceán v dálce dosud zalévalo slunce svým světlem. Teplý večerní vzduch se plnil zpěvem cikád a žab a na obloze kroužila poslední káňata, jako by doufala, že až Roddy dovypráví, zbudou z jeho minulosti ještě nějaké paběrky.

Roddy ještě zdaleka neskončil, ale náhle si uvědomil, že jim den utíká mezi prsty. „Promiň,“ omlouval se. „Musíš mít hlad jako vlk. Dám vařit tu paellu. Všechno mám připravené, tak to bude za chvilku.“ Než je nechal o samotě, zapálil na stole a kolem terasy svíčky. Pak zmizel do zšeřelého nitra domu. V kuchyni se rozsvítilo a na terasu s mihotajícími plamínky, které všude kolem nich roztančily stíny podobné přízračnému loutkovému divadlu, oknem dopadl křížem rozdělený obdélník žluti.

Maireadina tvář byla téměř ponořená ve stínu. Světlo zachycoval jen obrys nosu a křivka pravého obočí. Oči se však ztrácely. Soumrak vystřídala tma, jako když za sebou den zavře okenice. Mlčky poslouchali, jak Roddy v kuchyni vaří paellu. Pustil si k tomu nějakou hudbu. Flamenková kytara a hrdelní, cize znějící hlas kvílel nelibozvučnou melodii dávné kultury, která vděčila za víc arabské Africe než Evropě. Fin na chvilku zavřel oči a pomyslel si, jak jen to tajemství dokázali udržet tak dlouho. Mairead si zapálila cigaretu a její obličej ve tmě na okamžik vzplanul. „Tys tohle všechno věděla?“ zeptal se jí.

Potáhla z cigarety a vyfoukla do tmy kouř. Zavrtěla hlavou. „Ani ň. Dokud se mi nesvěřil a neprozradil mi, jak plánuje utéct.“ Otočila hlavu k Finovi, ale do očí jí stále neviděl. „Tohle všechno probíhalo, když jsme spolu měli… jak to nazvat? Románek? Flirt?“ Když Fin neodpověděl, pokračovala: „Samo sebou jsem si všimla, že se změnil. V tu dobu jsme nebyli milenci, ale když s někým hraješ v kapele, je to, jako bys s ním žil. Vždyť to sám víš.“

Fin přikývl.

„Začal být mrzoutský, odtažitý. Vůbec ne jako náš Roddy. Znáš ho. Je jako otevřená kniha. Ať už má radost, nebo je v depresi, potřebuje ti vyprávět proč. S tím byl ale najednou konec. Byl tajnůstkářský, s klukama trávil míň a míň času. Všimla jsem si, že hubne, a napadlo mě, jestli není nemocný. Něco s ním nebylo v pořádku. To mi bylo jasné. Ale až do toho večera, kdy se mi svěřil, jsem netušila co.“

Odklepla cigaretu do popelníku a znovu z ní potáhla. V jejím zásvitu spatřil Fin v Maireadiných očích náznak sebezpytování. Neochotně zalétly k němu. A on si přál vědět, jestli v nich skutečně zahlédl lítost.

„Bylo to ten večer, kdy chtěl nadobro zmizet. Tentýž večer, kdy jsem se s tebou rozešla.“ Odmlčela se. „A taky to byl ten důvod.“

A po všech těch letech Fin konečně pochopil.

„Roddy byl v bryndě, Fine. Potřeboval mě. A prožili jsme toho spolu opravdu hodně, takže jsem věděla, že pro něj musím udělat všechno, co bude v mých silách.“ Její vysvětlení však nebylo třeba.

Neměli čas se tím dál zabývat a probrat to. Z kuchyně se vynořil Roddy. V ruce nesl lahev a tři sklenice. Rozestavil je na stůl a rozmáchlým pohybem vytáhl zátku. Dobrá nálada se mu zjevně vrátila.

„Rioja,“ vysvětloval. „Gran reserva. To nejlepší, co se dá sehnat. Na jazyku hebké jako máslo a klouže jako vanilkové hedvábí.“ Naplnil jim skleničky. „Ochutnej, Fine.“

Fin si usrkl a přikývl. „Je dobré.“ Ale víno nebylo nic pro něj a Roddy vypadal zklamaně.

„Paella bude hned.“ Zašel dovnitř a vrátil se se třemi talíři a příbory. O deset minut později přinesl velkou pánev plnou rýže, krevet, kuřecích kousků a mušlí. Postavil ji doprostřed stolu a posadil se. „Tak se do toho pusťte.“

Nabrali si a chvíli mlčky jedli. Pak už Fin nedokázal potlačit zvědavost. „Tak co se stalo, Roddy?“

Roddy se na něj podíval a jeho nadšení z jídla rychle vyprchalo. Vzdychl, odstrčil nedojedený talíř před sebe a zvedl skleničku ke rtům. Poválel víno po jazyku a chvíli si ho vychutnával. „Za první půlku července jsem pro ně odvozil tak deset, jedenáct zásilek. Jimbo vždycky letěl se mnou. Nerýsovala se žádná vyhlídka, že by to kdy skončilo, Fine. V tu dobu jsem v tom byl namočený už moc hluboko, než abych mohl jít na policii. A i kdybych šel, dlouho bych naživu nezůstal. A tehdy mě napadl ten plán.“ Jeho smích byl hořký a skoro mu zaskočilo. Napil se vína. „Zdálo se mi to jednoduché jako facka. Zmizím. Já i letadlo. Někde nad mořem. Když uvěří, že je po mně, už na mě nebudou moct.“

Dolil si víno, naklonil se nad stůl a objal skleničku dlaněmi. Odraz plamínků svíček prozrazoval skelný lesk jeho očí.

„Pro výpravy na Solas jsem nikdy nepodával letový plán, aby se někdo nezačal vyptávat. Vždycky jsem samozřejmě natankoval dost paliva na zpáteční cestu. Ale na ten večer, kdy jsem se chystal zmizet, jsem do letového plánu udal jako cíl ostrov Mull, maličké letiště Glenforsa. Krátký let tam a zpátky, aby až zmizím, prohledávali nesprávnou oblast. Natankoval jsem dost, abych doletěl na Vnější Hebridy, ale zpátky už ne. Čekala mě jednosměrná cesta.“ Smutně se usmál. „Na věčnost.“

Upil několik doušků vína a zahloubaně hleděl do tmy, protože v mysli znovu prožíval bolestivé vzpomínky.

„Při letu po západním pobřeží jsem se držel těsně podél hor, abych zmátl primární radarové systémy. Nechtěl jsem, aby mě někdo sledoval. Ignoroval jsem opakované dotazy z řízení letového provozu a pak jsem shodil sekundární radar. Vypnul jsem odpovídač a věži jsem namluvil, že selhal. Pak nastal rádiový klid. Pro Jimba to byla pochopitelně jen běžná cesta pro zásilku a přistáli jsme v Solasu jako obyčejně.

Nikdy nás tam nikdo nečekal. Měli jen smluvené místo, kde se zásilka vyzvedne. Na pláž nemají výhled žádné domy a vesnice Solas je daleko za dunami. Můj plán spočíval v tom, že počkám u letadla, zatímco Jimbo půjde pro zboží, a prostě mu uletím.“

Dýchal přes zaťaté zuby a znovu prožíval všechen ten pocit bezvýchodnosti.

„Jenže to na mně muselo být poznat. Byl jsem nervózní jako pes. A nejspíš jsem to nějak přenesl na něj. Trval na tom, že musím jít taky. Co jsem měl dělat? Odmítnout jsem nemohl, a tak jsem nechal puštěný motor a pospíchal s ním po pláži k místu, kde byla ve vysoké trávě schovaná zásilka. V hlavě jsem měl zmatek, Fine. Všechno jsem naplánoval. Když to neudělám teď, říkal jsem si, tak už nikdy. Nesl jsem jeden z pytlů. Byla to nějaká váha. Určitě pár kilo. Nevím, co v tom bylo. Asi tráva. A já ho tím prostě zezadu praštil. Rozmáchl jsem se a vší silou ho trefil do hlavy. Sesunul se jak pytel brambor a já vyrazil jako o život k letadlu.

Už jsem si myslel, že mám vyhráno. Jenže ve chvíli, kdy jsem k letadlu dobíhal, slyším ho za sebou funět jako parní mašinu. Snažil jsem se vylézt na křídlo, ale on mě strhl. Měl pěkně tuhý kořínek. Po krku mu tekla krev a v obličeji měl výraz, jako by mě chtěl zabít.“

Roddy zíral do propasti sedmnácti let. Prudce dýchal, jako by byl pořád ještě tam.

„Věděl jsem, že ho musím složit, jinak jsem v prdeli. Ale ten mizera měl páru jako bejk. Snažil se mě praštit. Tak jsem mu to vrátil a pak do něj vší silou strčil. Klopýtnul dozadu.“ Roddy zavřel oči. „Přímo do vrtule. Urazilo mu to půlku hlavy. Jediná rána a bylo po něm.“

A Fin nyní pochopil, od čeho pocházelo to hrozivé poranění lebky na těle v letadle. Mohl se jen domýšlet, kolik krve z toho tehdy muselo být.

„Bylo po něm, Fine. Definitivně. Mozek se mu rozstříknul všude po pláži. Nejdřív jsem nevěděl, co dělat. Mojí první instinktivní reakcí bylo vlézt do letadla a odletět. Ale pak mi došlo, že ho tam takhle nechat nemůžu. Jeho rodina by si myslela, že jsem ho zabil, a nikdy by neskočili na povídačku o tom, jak jsem hned nato záhadně zmizel. Nikdo by mi to nezbaštil.“ Zhluboka vydechl a Fin slyšel, jak se mu dech chvěje. „Tak jsem se snažil vzít rozum do hrsti. Navlékl jsem tělo do svojí bundy s peněženkou a věcmi pro případ, že by ho někdo někdy našel. Pak jsem ho nacpal do kokpitu.“ Přejel si rukou po obličeji, když se mu ty okamžiky děsu vybavily. „Neumíš si představit tu hrůzu, Fine. Vážil snad metrák. Všude krev. Trvalo mi dobrých dvacet minut, než jsem ho konečně dostal na sedadlo spolucestujícího a mohl jsem zavřít dveře kabiny a odletět.“

Náhle jako by si všiml jejich tváří, které ho sledovaly jako u vytržení a hltaly každé jeho slovo. Mairead to určitě slyšela už dřív. Možná i několikrát. Ale byla tím vyprávěním pod hvězdami v horkém španělském večeru stejně uhranutá jako Fin. Roddy zvedl lahev a všem dolil. Pak vytáhl další doutník a zapálil si ho.

„Drogy jsem vzal s sebou a nad oceánem jsem je vyhodil. Věděl jsem, že příliv zahladí všechny stopy po Jimbově smrti. Pak jsem nabral kurz, který jsem původně plánoval. K horám na jihozápadě ostrova Lewis.

Červenec se chýlil ke konci a slunce tehdy zapadalo kolem desáté večer. Bylo mnohem později, ale pořád se ještě úplně nesetmělo a já věděl přesně, kam mířím. Držel jsem se nízko a vletěl do hor. Orientoval jsem se podle Mealaisbhalu. Měl jsem vybrané jezírko hned na sever od něj. Ukryté v údolí, míle a míle od jakéhokoli obydlí. A tak jsem věděl, že mě v tuhle noční dobu nikdo neuvidí ani neuslyší. Vplul jsem s letadlem rovnou mezi hory, nízko a naplocho se zataženým podvozkem, a přistál břichem na hladině. Byl to děsivý okamžik. Ale upřímně řečeno, v tu chvíli jsem už dosáhl bodu, kdy jsem se víc vyděsit nemohl. Nebylo cesty zpátky. Spálil jsem skoro všechno palivo, což jsem taky původně plánoval. Nechtěl jsem, aby mě prozradily benzinové skvrny na hladině.“

Potáhl z doutníku a skrz dým jim vyprávěl, jak vylezl z kokpitu, přetáhl Jimbovo tělo na sedadlo pilota a připoutal ho k němu bezpečnostními pásy.

„Letadlo plavalo a vypadalo to, že bude trvat dlouho, než se potopí. Pro moje potřeby až příliš dlouho. Ale comanche má naštěstí otvory do palivových nádrží na obou křídlech, každý z jedné strany kokpitu. A křídla se zrovna tak akorát dostala pod vodu. A tak jsem na ně vylezl a odšrouboval je. Nádrže se naplnily vodou a letadlo šlo ke dnu.“

„I v červenci ta voda musela být jako led.“

„Byla v ní děsná kosa, Fine. To mi věř. Ale bylo štěstí, že jsem v ní byl dost dlouho na to, abych smyl Jimbovu krev. Protože na břehu mě někdo čekal se suchým oblečením a já nechtěl, aby tu krev viděl nebo aby se dozvěděl o tělu v letadle.“

„Piskoř,“ domyslel si Fin.

Roddy rozpačitě přikývl. „Sám bych to nezvládl. Potřeboval jsem oblečení, odvoz pryč z hor. Piskoř byl ten jediný, komu jsem důvěřoval. Všechno jsem mu řekl.“

„Všechno ne, Roddy. Neřekl jsi mu o Jimbovi. A to z něj dělalo spolupachatele vraždy, i když o tom nevěděl.“

„Já Jimba nezavraždil!“ hlasitě se ohradil Roddy. „Byla to nehoda.“

„Myslím, že bys o tom porotu tehdy jen těžko přesvědčoval.“

Roddy si ho chvíli rozzlobeně měřil a pak se smířil s interpretací, ke které by zjevně došel každý. Zopakoval už zase normálním hlasem: „Byla to nehoda.“

„Takže Piskoř tě čekal na břehu,“ pobídl ho Fin k dalšímu vyprávění.

„Ano. Čekal tam na mě, jak slíbil. Sundal jsem si mokré oblečení a zahrabali jsme ho do rašeliny. Když jsem se převlékl, vydali jsme se při měsíci dolů k cestě, kde Piskoř parkoval s džípem. Pak jsme jeli na Harris. Hned ráno jsem nastoupil na trajekt z Tarbertu na Skye. Vyšňořený jako horal. Pletenou čepici a kapuci na hlavě, aby mě nikdo nepoznal.“

Teď se poprvé nečekaně ozvala Mairead a její hlas, přicházející ze tmy, je skoro vylekal. „Čekala jsem na něj, když vystoupil na Skye. Odjela jsem tam tu noc předtím. Hned poté, co jsem tě nechala v Cul de Sac.“

„Všechno jsem jí řekl,“ doplnil Roddy. „Teda, to o Jimbovi. Odletěli jsme společně sem do Španělska najít bydlení. Něco, kde bych mohl zůstat součástí kapely, aspoň co se týká psaní a nahrávání, ale pro zbytek světa být mrtvý. Ztracený s letadlem někde na moři mezi Vnitřními Hebridami.“

„Takže zbytek kapely musel zjevně znát celou pravdu,“ nadnesl Fin.

„Ale to s Jimbem ne,“ upřesnil Roddy. „To jsme nikdy nikomu neřekli.“

Fin se podíval na Mairead. „To jste museli před ostatními zažít dost horké chvilky, když se v letadle objevilo Jimbovo tělo.“

Sklopila oči. „Ještě pořád se to snažíme vyřešit.“

Roddy se na Fina podíval zpříma s naléhavým výrazem. „Kdyby to vyšlo najevo, Fine — mám na mysli to, že jsem naživu —, pořád tu ještě jsou lidi, co by si sem pro mě přišli.“

Fin dlouho upřeně hleděl do své skleničky vína. Pak trochu usrkl. „Když nic neřeknu a vím, co vím, tak to ze mě zpětně udělá spolupachatele vraždy a podvodu.“

„Já ti říkala, že mu nemáš nic prozrazovat,“ vyčítala Roddymu Mairead. Hlas měla tvrdý a napjatý.

Ale Roddy nespouštěl oči z Fina. „On to nikomu neprozradí, viď, že ne, Fine? Vždyť komu by to prospělo? Nikomu z nás určitě ne. K ničemu by to nebylo. Jenom by to ohrozilo další životy.“

Fin jeho pohled opětoval. „Tvůj.“

„Ano, můj.“

Fin uvažoval. Nevypadalo to, že by Piskořova smrt nějak souvisela s tělem v letadle. Ale ta shoda okolností ho znepokojovala. Piskoř byl otřesený, když mrtvolu objevili. Musel si uvědomit, že mu Roddy neřekl celou pravdu, možná ho dokonce podezíral, že ho oklamal schválně. A že se na tom Mairead podílela. Fin si vybavil, jak se na ni Piskoř na hřbitově díval. Jak na ni vztekle křičel před hotelem Cabarfeidh.

Zároveň však Roddyho prosba o Finovo mlčení nebyla neoprávněná. Musel si být vědom rizika, které podstupuje, když mu prozradí pravdu, ale spoléhal na to, že ho starý přítel nezradí. Mairead jeho důvěru zjevně nesdílela.

Fin si povzdechl a odstrčil talíř. Pořád měl dojem, že tu něco nehraje. Něco zjevného, co mu uniká, pojítko, které přehlédl. „Kdo to ještě věděl?“ zeptal se. „Ne to o Jimbovi. O tom, že předstíráš svou smrt.“

„Kromě kapely?“

Fin přikývl.

Roddy zavrtěl hlavou. „Nikdo.“

„Určitě?“

„Jo.“ Ale pak zaváhal. „No… věděl to ještě jeden člověk. Ale tomu jsme všichni bezvýhradně věřili. A pořád ještě věříme. Za celou tu dobu nikomu nic neprozradil.“

Fin se zamračil. „Kdo?“

DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

I

Bylo to totéž slunce, které spalovalo Finovu kůži ve Španělsku, ale o dva a půl tisíce mil severněji zesláblo v bledý kotouč na zamženém nebi, který nijak nezmírňoval chladný vítr vanoucí ze severozápadu.

Když Fin vystoupil z letadla ve Stornoway, zavanul z planin silný poryv chladu. Fin pospíchal k budově terminálu. Babí léto už dávno skončilo, ale den byl jasný, slunečný a déšť se pro jednou zdál v nedohlednu.

Cestu domů strávil přemítáním o Roddym, Piskořovi a těle nalezeném v letadle. A ať se tu myšlenku snažil zapudit sebevíc, trápil ho zdrcující pocit viny. Z Piskořovy reakce poznal hned, že ostatky v letadle znamenají víc, než se původně zdálo. A přesto to nechal plavat, nepostavil se tomu čelem a teď už bylo pozdě. Kdyby byl umanutější, možná by Piskoř zůstal naživu. A Fin věděl, že tahle myšlenka ho už do konce života nepřestane pronásledovat.

Když se však všechny ostatní myšlenky a emoce vyčerpaly, jedna přetrvávala. Jméno. Jméno, které vyřkly rty mrtvého muže ve Španělsku a zanechaly Fina v obavách a nejistotě, jak postupovat dál.

Jeho suzuki čekalo na parkovišti, kde ho zanechal. Ještě se mokře lesklo po poslední přeháňce. Fin nastoupil, otřel čelní sklo a vyjel z letiště přes kopec na Oliver’s Brae. Vnější přístav v dálce zalévalo slunce a odráželo se na skleněných plochách nového lodního terminálu. Stornoway mu poskytlo křižovatku možností. A to bylo něco, s čím si v životě zatím moc dobře poradit nedokázal. Rozhodl se v posledním okamžiku. Na kruhovém objezdu za samoobsluhou odbočil na jih ven z města a zamířil do Uigu.

Úplně zapomněl na gala. Na pouhý jediný den trvající návrat všech sedmdesáti osmi lewiských šachových figurek do místa jejich posledního odpočinku. Šedesát sedm z nich bylo trvale vystaveno v Britském muzeu v Londýně, v onom depozitáři uloupených artefaktů z celého světa. Zbývajících jedenáct sice bylo uloženo v Edinburghu, ale pořád daleko od domova. Vzpomínal, jak se o nich Piškoř vyjadřoval tehdy, když se s ním poprvé od dob dospívání setkal u něj doma. Měly by být v Uigu napořád. Jako zvláštní expozice. A ne trčet v muzeu v Edinburghu nebo Londýně. Pak by se na ně třeba někdo přijel podívat a přineslo by to sem nějakej příjem.

Dnes tedy nějaký příjem přinesou, pomyslel si Fin. U silnice i na machairu se tísnily stovky aut se šňůrou autobusů a na pláži, která se proměnila v jakýsi jarmark, byla snad tisícovka lidí, možná víc.

Fin zaparkoval kousek od hotelu Uig Lodge a vydal se přes machair. Zastavil se a rozhlížel se po pláži. Vítr foukal jako vždycky, ale Bůh stál na straně šachových figurek a přinesl s sebou slunce. Bylo skutečně zvláštní vidět tuhle pláž v nejvzdálenějším koutku ostrova, za normálních okolností liduprázdnou, jak se teď hemží stovkami turistů, domorodců i novinářů. Proplétali se mezi dřevěnými stánky a vztyčenými stany. Vypadalo to jako nějaká gigantická malba od Lowryho. Od vzdáleného pobřeží vyjížděly vyhlídkové plavby, z plochy pod kostelem v Baile na Cille startovaly lety helikoptérou. Obří nafukovací hrad plný výskající drobotiny, elektrický vláček. U stánků se návštěvníci mohli zúčastnit tomboly, trefovat se balonky na střelnici, hádat, kolik váží losos, soutěžit v dojení ovcí na čas či v hodu haggisem. V podnebí, kde by na tu slávu devět z deseti dnů lilo, se jednalo o nesmírně optimisti cký podnik.

Střed pozornosti tvořil kostel. Právě tady byly figurky za přísných bezpečnostních opatření vystavené ve skleněných vitrínách. Dva šachoví mistři se zrovna utkávali v souboji mozků s dvaatřiceti originály. Kolem kostela se tísnily zástupy lidí, dovnitř a ven proudilo nepřetržité procesí, které se jako had vinulo od pláže dole.

Středobodem celé té podívané byla obří šachovnice s políčky šedesát krát šedesát centimetrů. Na ní byly rozestavené Piskořovy figurky. Hrdí vikinští válečníci manévrovali po svém černobílém bitevním poli v souladu s partií v kostele. Každý tah byl pomocí vysílačky sdělován dobrovolníkům, kteří figurkami posunovali.

Piskoř by byl pyšný, kdyby svou řezbářskou práci viděl takhle ožít, napadlo Fina. Rozepře kolem jejich objednání se musely nějak vyjasnit. Ale jestli Piskoř nedostal zaplaceno, teď už mu nikdo zaplatit nemůže.

Fin se vrátil k džípu a pokračoval k odbočce vedoucí k Piskořovu stavení. Pečlivě udržovaný pruh půdy táhnoucí se dolů z kopce teď bezpochyby zpustne. Piskořovo úsilí rychle podlehne zákonům přírody, kterou pomíjivé snahy člověka nezajímají. Zaparkoval na štěrkovém plácku před obydlím a viděl, že se vrtule Piskořových větrných generátorů pořád otáčejí a vyrábějí elektřinu, kterou nikdo nevyužije.

Po policejní pásce, která nejspíš zajišťovala dveře bezprostředně po Piskořově vraždě, nebylo ani památky. Kriminalisté už sejmuli otisky prstů, nafotili si, co potřebovali, a dávno odjeli. Dveře nebyly zamčené a Fin se do nich opřel. V nehybném vzduchu uvnitř, zatuchlém a vlhkém, se vznášel téměř neznatelný pach dezinfekce. Nábytek byl srovnaný, podlaha zametená. Jediné stopy, které po někdejším božím dopuštění zbývaly, byl nezřetelný, rozmazaný křídový obrys, kterým ledabyle obtáhli ležící tělo, skvrna tam, kde krev stekla do kaluže, a rozmazaná šmouha v místě, kudy se Piskoř snažil doplazit k protější zdi.

Fin se usadil na okraj odrbané staré pohovky a rozhlížel se po místnosti. Vybavil si tetino rozhořčení nad tím, v jakém stavu to tu našla, jak byla vzteky bez sebe, když v lednici objevila jen samé pivo. Připomněl si, jak se právě na téhle sedačce třásl, když ho Piskoř zachránil před jistou smrtí v tathabhalské bystřině, a upíjel čaj posílený whisky pana Macaskilla. A vybavilo se mu, jak ho Piskoř objal toho dne, kdy se poprvé po tolika letech znovu setkali. Jak se jeho ohromný neholený obličej drsně otřel o Finův a v jeho pohledu se zračila vřelost a přátelství. A Fin ucítil, jak se v něm vzedmul smutek, který byl po pár okamžicích vystřídán hněvem a odhodláním soustředit se.

Zamrkal, aby zahnal dojetí, a pečlivě si prohlížel křídový obrys na zemi. Jedna noha se táhla rovně za tělem, druhá byla pokrčená do úrovně pasu. Jedna paže volně podél boku, druhá natažená vpřed za hlavu. Finovi se v mysli vynořila Gunnova slova pronesená toho dne, kdy tajně vklouzl k Finovi do cely. Vypadá to, že se plazil po podlaze, zatímco vy jste ležel v bezvědomí. Zanechal po sobě krvavou stopu, skoro jako by se snažil k něčemu dostat.

Fin se pokusil představit si, na co se mohl snažit dosáhnout. A najednou pochopil a všechno zapadlo na své místo jako symboly na kotoučích hracího automatu. Byl si jistý, že ví, kdo Piskoře zabil. Stále se však usilovně snažil pochopit proč.

Vytáhl z kapsy mobilní telefon a v seznamu vyhledal jedno z čísel.

Po třetím zazvonění se ozval Gunnův hlas.

„Georgi?“

Gunn si vzdychl. „Už žádné další laskavosti, pane Macleode.“

„O laskavost nejde, Georgi. Ale potřebuju, abyste přijel sem do Uigu. Myslím, že vám můžu ukázat, kdo Piskoře zabil.“

Následovalo dlouhé mlčení. „Proč mi to nemůžete prostě říct?“

„Protože nejdřív musím mít jistotu. A potřebuju, abyste s sebou něco vzal.“

„Co?“

„Fotografie těla z místa činu. Jen celkové snímky.“

Slyšel, jak se Gunn prudce nadechl. „Vy si snad děláte legraci, pane Macleode!“

„Vím, že se k nim dostanete, Georgi. I kdybyste si je měl jenom ofotit.“

„Vy mě připravíte o místo.“

Fin se nemohl ubránit úsměvu. „Díky, Georgi.“ Zaváhal. „A už jen jednu maličkost.“ Do ucha mu zazněl další projev Gunnova zoufalství.

II

Fin opustil tísnivé nitro starého stavení a našel si místo na kopci, ze kterého měl výhled na pláž, aby tam na Gunna počkal. Mohlo to trvat dobrou hodinu a půl.

Už by ani nespočítal, kolikrát tady na svahu pod domem s Piskořem seděli a povídali si. Někdy i celé hodiny. O témata neměli nouzi, ale i mlčení bylo příjemné.

Zahlédl nějakou postavu, skoro ztracenou v o dvě čísla větší červenomodré pláštěnce, jak k němu stoupá po cestičce. Pod ohromným modrým límcem a kapucí, která se jí větrem vzdouvala do týlu, zahlédl růžek tetování. Na nohou měla holínky a legíny a pod pláštěnkou se ukrývalo cosi, co připomínalo neoprenový oblek. Všechen piercing byl tentam. Bez něj působila její tvář podivně naze. Pod očima se temněly kruhy a nenalíčený obličej vypadal ztrhaně.

Došla až k němu a ze stoje na něj shlížela. „Byla jsem na pláži a viděla jsem tě jet k domu.“ Všimla si, jak si pobaveně prohlíží její výstroj, a skoro se usmála. „Slíbila jsem už dávno, že tu budu pomáhat na vyhlídkovejch lodích. Nejdřív jsem se na to chtěla vykašlat, ale pak mě napadlo, že třeba přijdu na jiný myšlenky.“ Pokrčila rameny a zahleděla se ponuře na vzdálenou pláž. „Ale ta spousta lidí, co se skvěle baví…“ Otočila se k němu s posmutnělým úsměvem. „Nějak je mi z toho ještě hůř.“ Zaváhala. „Nevadí, když si přisednu?“

„Vůbec ne.“

Bylo zvláštní, když místo, kde kdysi sedával Piskoř, teď zaujala jeho dcerka.

„Proč jsi přišel?“

Fin se vyhnul jejímu pohledu. Opřel se předloktím o kolena a zahleděl se přes ně za pláž, kde se na žlutém písku bíle pěnil mělký odliv v dlouhých nepravidelných hřebíncích. „Chtěl jsem se podívat na vlastní oči, kde zabili tvého tátu. Moc si z toho nepamatuju. Někdo mi skoro rozbil hlavu těsně po tom, co jsem ho našel.“

„Proč? Chci říct, co sis myslel, že tu uvidíš?“

„Léta jsem pracoval u policie, Anno. Říkal jsem si, že třeba… já nevím. Že třeba najdu něco, co ostatním uniklo.“

„A našel?“

Na zlomek vteřiny zaváhal a pak zavrtěl hlavou. „Ne.“ Pak se otočil na ni a znovu ho zaskočilo, nakolik se výrazem podobá svému otci. Na chvíli ho to vyvedlo z míry. Její upřímný pohled po něčem pátral v jeho očích. „Kdo jim povolil použít figurky?“ zeptal se.

„Já. Jamie Wooldridge říkal, že je potřebujou na gala den.“

A Fin si vzpomněl, jak Jamie popíral, že by o nich vůbec něco věděl.

„Prý došlo k nějakýmu nedorozumění, jestli si je jeho otec objednal. Ale všechno se vyjasnilo a on se omlouval, že za ně ještě nezaplatil. Prý to udělá hned po skončení slavností.“ Odvrátila pohled k moři a zatnula čelisti se stejnou umanutostí, jakou tak často vídával u jejího otce. „Ale já o jeho peníze nestojím. Chci ty figurky. Chci si je nechat.“ Usilovně se snažila ovládnout hlas. „Vyřezal je táta. Tím pádem teď patřej mně, ne?“ Planoucí oči jejího otce se zahleděly na Fina.

Přikývl. „Ano.“

„Všechno na nich, každou křivku, tvar, rys, to všechno vyřezal on. Je to dílo jeho srdce i rukou, a jestli po něm tady na světě něco zbylo, jsou to ty figurky.“

Fina překvapila ta nečekaná výmluvnost, hloubka jejích citů i schopnost je vyjádřit. A to všechno poté, co tahle holka sotva před týdnem neochotně přiznala, že má otce ráda, do prdele, když ho předtím označila za kreténa a trapáka. Tahle holka, která málem nedokázala zformulovat větu, jež by nebyla prošpikovaná peprnými výrazy. Teď viděl, že to všechno byla pečlivě budovaná kamufláž. Bezpečná ulita, kterou si získala uznání vrstevníků a která ji zároveň chránila před vlastní zranitelností. A teď tu skořápku odvrhla společně s kovovými ozdobami v obličeji. Vzpomněl si, jak ji popsal Fionnlagh. Chytrá holka. Ale neví, co má. Dcera svého otce, skoro ve všech ohledech.

„Chci si je nechat už navždycky,“ pokračovala. „Tak ho budu mít kousek pořád u sebe.“

Fin ji pohladil po tváři. „Ty jsi ten největší a nejlepší kus, který tu z něho zbyl, Anno. Tak ať na tebe může být pyšný.“

Oči se jí zalily slzami. Chvatně vstala. „Už musím jít. Dole mě už určitě shánějí. Při tomhle počasí se bude chtít projet lodí spousta lidí.“

Když to říkala, vynořil se zpoza dun vrtulník a přeletěl jim nízko nad hlavami. „A proletět helikoptérou,“ dodal Fin. Musel zakřičet, aby přehlušil tlukot vrtule. Vstal a dívka na chvíli zaváhala.

„Nemohli bychom si někdy popovídat? Nechtěla bych otravovat nebo tak. Ale připadá mi, že jsi ho znal líp než všichni ostatní. Ráda bych ho taky trochu líp poznala.“

„Budu moc rád,“ odpověděl Fin. Pocítil náhlou touhu vzít ji do náručí, jako kdyby se tak mohl svému příteli ještě naposled přiblížit. Ale ovládl se.

Chabě se usmála. „Dík.“ A pospíchala po cestičce dolů na pobřeží.

III

Detektiv seržant George Gunn zaparkoval auto u paty pěšinky vedoucí k Piskořovu stavení. Pohlédl vzhůru a uviděl ve vysoké trávě sedět Fina s nohama pod bradou. Vlasy mu povlávaly v mírném západním větru, který sem od pobřeží přinášel vzdálené tóny dud.

Fin Gunna celou cestu pozoroval a slyšel šelest černého šusťáku. Pak zaslechl i jeho dech, zrychlený námahou z výstupu. Pod paží nesl zelenou složku. Zastavil se a propaloval Fina pohledem. Finovi neušel lesk jeho bot ani puky na kalhotách. Černé vlasy držely i ve větru na místě díky obzvlášť štědré dávce tužidla.

„Tentokrát jste zdaleka překročil hranice toho, co může člověk po příteli žádat. Kvůli vám jsem se musel hrabat v případu, na kterém nepracuju, abych sehnal to, co jste chtěl. Neušlo to pozornosti a otázkám.“

„Ale máte to všechno?“

Gunn ho probodával pohledem. „Posudek sociální pracovnice už je pro soudy zbytečný. Pan Macaskill je mrtvý, takže tím spor o výchovu dítěte padá. Považovali ho ale za relevantní pro vyšetřování vraždy, takže je součástí důkazů.“

„Prohlížel jste si ho?“

„Mám tady s sebou kopii.“ Poklepal na zelenou složku.

„A?“

„Sociální pracovnice doporučovala, aby soud svěřil Annu do výchovy Johna Anguse Macaskilla na základě jejího vlastního přání.“

Fin sklopil hlavu a zavřel oči. Napadlo ho, jestli to celé náhodou nezpůsobil svým vměšováním. Zhluboka se nadechl a vstal. „A snímky z místa činu?“

„Ty mám taky.“

Fin vzal Gunna pod paží. „Pojďte mi je dovnitř ukázat.“

Vyklidil místo na Piskořově stole a Gunn na jeho povrch, plný rýh a skvrn po létech používání, rozložil šest barevných fotografií formátu dvacet krát pětadvacet centimetrů. Bylo hrozné vidět Piskoře ležet v té spoušti. Jeho krev se zdála v osvětlení policejního fotografa nepřirozeně křiklavě rudá a obličej v kontrastu s ní působil surově bledě. Krev kolem úst a nosu byla téměř černá. Takový mohutný muž, a najednou z něj nebylo nic. Všechna ta inteligence ztracená s utichlým tlukotem srdce. Mozaika vzpomínek tvořících jeho život navždy pryč, jako by nikdy neexistovala. Fin zatoužil, aby měl Donaldovu víru. Že to všechno má nějaký smysl a že se to neztratí jako slzy v dešti.

Pečlivě si prohlížel fotografie a třetí v řadě vytáhl. „Podívejte, Georgi. Na téhle to vidíte úplně jasně. Jeho natažená ruka se téměř dotýká převržené figurky.“

Gunn se nechápavě zamračil. „Proč by se pokoušel dosáhnout na nějakou dřevěnou šachovou figurku, pane Macleode? Vždyť umíral, proboha!“

„A nejspíš to i věděl. Snažil se nám říct, kdo ho zabil, Georgi.“

Gunn se s naprosto ohromeným výrazem podíval na Fina. „Tím, že ukáže na šachovou figurku?“

Finovi se udělalo nevolno. „Ne jen tak ledajakou šachovou figurku,“ ukázal prstem na převrženou řezbu. „Téhle se říká berserk. Nejzuřivější z vikinských válečníků. Dokázali se dostat do transu, ve kterém prý necítili bolest ani strach. Piskoř vytvořil věrné repliky všech ostatních figurek, ale berserka si upravil po svém.“ Odmlčel se. „Do podoby Kennyho Johna Macleana. Jeho malá soukromá pomsta za to, že mu Kenny ukradl ženu i dceru.“

Gunnova ústa zůstala napůl otevřená, zatímco se to snažil vstřebat. „Chcete říct, že Piskoře Macaskilla zabil Kenny John?“

Fin přikývl. „Ano, chci.“

„Proč?“

Fin se zvolna a dlouze nadechl. Pokoušel se to sám pochopit. „Jsou to jen dohady, ale myslím, že Velký Kenny musel nějak zjistit, co stojí ve zprávě od sociálky.“

„Jak?“

„To nevím. Možná mu Anna něco řekla. Možná mu pověděla, co řekla sociální pracovnici.“

„A vy si myslíte, že Kenny John Piskoře zabil proto, aby mu zabránil získat zpět jeho dceru?“

Ale Fin zavrtěl hlavou. „Ne, takhle jednoduché to nebylo. Ale myslím, že když jsme objevili to tělo v letadle, poskytlo to Kennymu páky, o kterých se mu nikdy ani nesnilo. Něco, co by zmařilo všechny Piskořovy naděje na to, že kdy Annu získá do výchovy. Hádám, že s tím na Piskoře vyrukoval. Nevěřím, že by ho chtěl zabít. Ale znal jsem Piskoře. A umím si představit, jak zareagoval.“ Zavřel oči a v mysli mu vytanul obraz. Dva mohutní muži, přátelé od dětství, jak propletení v zoufalém boji šíří tady, v této místnosti, zkázu. Nábytek se řítí na zem. Všude kolem se tříští talíře, hrníčky a sklenice.

Do jeho představ pronikl Gunnův hlas. „Pro nic z toho neexistuje důkaz.“

Fin skoro s leknutím otevřel oči. „Od Piskořovy smrti uběhlo sotva pár dní, Georgi. Muselo tu dojít ke strašlivé rvačce. Kenny bude určitě ještě samý šrám a modřina. A ve stopách, které tu kluci z kriminalistiky shromáždili, se určitě najdou důkazy. Kdyby se jen ten váš šéf přestal snažit přišít to mně a začal hledat tam, kde by měl.“

Tichem starého stavení se rozhostilo dlouhé mlčení. „Jaké páky, pane Macleode?“

Finův pohled zalétl ke Gunnovi.

„Říkal jste, že objev těla v letadle poskytl Kennymu páky, o kterých nevěděl.“

A Fin pochopil, že Roddyho tajemství už nedokáže dál zachovat.

IV

Přesun do Suaineabhal Lodge jim zabral méně než patnáct minut. To stačilo, aby Fin v kostce vypověděl Gunnovi příběh, který mu ani ne před dvaceti čtyřmi hodinami vyprávěl Roddy.

Když zastavili před loveckou usedlostí, vypnul Gunn motor. Seděl za volantem a díval se čelním sklem za stromy na zčeřenou hladinu jezera. „No to mě podržte, pane Macleode.“ Obrátil se k mladšímu spolujezdci. „A Roddy Mackenzie si celou tu dobu žil ve Španělsku, zatímco zbytek světa věřil, že je po smrti?“ Spíš tím jen znovu dával najevo svůj úžas, než že by to mínil jako otázku. „To se teď dostane do pěkné kaše.“

Fin přikývl. Už v ní byl. A Fin ucítil prchavé bodnutí špatného svědomí. Za nic z toho, co se dělo, však nemohl a teď už na události neměl žádný vliv.

Došli ke Kennyho domku a zabušili na dveře. Když se nikdo neozýval, Gunn je otevřel a vkročil do temné předsíně. „Haló? Pane Macleane?“ Na jeho zavolání odpovědělo jen ticho, a tak po chvilce vyšel zase ven do sílícího vichru. „Zkusíme to v kanceláři.“

Sekretářka Jamieho Wooldridge k nim překvapeně vzhlédla. Ani Jamie, ani Kenny John tu nejsou, informovala je. Oba se účastní gala na pláži. To Fina zaskočilo. „Co tam dělá Kenny John?“

„Řídí jednu z lodí na slavnostech, pane Macleode.“

DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

Když se Fin s Gunnem blížili po pláži, zdály se jim lodi nesmírně daleko. Písek pod jejich nohama byl pevný a suchý, jen lehce zvlněný spodními proudy odlivu. Gala bylo v plném proudu a davy na břehu se ještě rozrostly. Nafukovací hrad se hemžil dětmi a jejich radostné pištění přehlušilo bzukot dud, které se ve větru neslo přes Traigh Uige. Z reproduktorů u jednoho stánku se řinuly zvuky tahací harmoniky, a když procházeli kolem obří šachovnice, odněkud k nim přes vřavu dolehl tklivý a čistý Maireadin hlas, nářek houslí a kvílení keltské flétny. Z přehrávače u něčího stánku hrála píseň Roddyho Mackenzieho. Jeho hudba se konečně vrátila domů.

Fin se u šachovnice na okamžik zastavil a Gunn ušel ještě několik kroků, než si toho všiml a otočil se. Pak pohlédl směrem, jímž se díval Fin. Dva dobrovolníci právě táhli berserkem z jednoho pole na druhé podle pokynů nějaké dívky s vysílačkou. Rysy tváře Kennyho Johna Macleana s masitými rty nebylo možné nepoznat, stejně jako příznačnou jizvu táhnoucí se podél lícní kosti. Vyceněné zuby se zuřivě zakusovaly do štítu.

Oba muži si vyměnili pohledy. Figura berserka v nich čímsi ještě posílila pocit, že není času nazbyt. Gunn se otočil a prodlouženými kroky vyrazil ke vzdálenému břehu. Fin pospíchal za ním.

Na břehu se tyčily silné kůly zaražené do písku, ke kterým byly ukotveny svázané pontony, jež sloužily jako plující molo pro lodi. Na pláž z něj vedl dlouhý můstek s provazovým zábradlím, který se vzdouval spolu s provizorním molem. V dřevěné budce na nízkém valníku se vydávaly záchranné vesty a pláštěnky dlouhým frontám lidí, kteří čekali na svou vyjížďku do zátoky.

Když sem dorazil Fin s Gunnem, obě lodi právě kotvily u mola. Zapůjčené nafukovací čluny Delta s pevným kýlem modelu Deep One měly černooranžovou barvu a byly vybavené silným čtyřtaktním motorem Yamaha o výkonu 150 koňských sil. Párová sedadla na otevřené přídi a zádi uvezla až dvanáct pasažérů. Z jedné z nich se právě vylodili cestující a na druhou po můstku obezřetně nastupovali trpěliví výletníci.

Fin přehlížel tváře všech přítomných a hledal mezi nimi Kennyho Johna. Vtom se obr náhle vztyčil za kormidlem člunu, který zrovna vysadil své cestující a stál s běžícím motorem u mola. Vzápětí se Velký Kenny otočil a všiml si, jak se k němu odhodlaně blíží Fin s Gunnem. Na okamžik zůstala jeho tvář zcela netečná a skrývala zmateně vířící myšlenky. Jakmile se mu však vyjasnilo, výraz v obličeji se změnil a v očích se mu objevila panika.

Obrátil se jako na obrtlíku, prudce přidal plyn a Deep One vystřelila se zdviženou přídí od břehu. Drobounká postavička v pláštěnce, která na palubě svinovala úvazové lano, s výkřikem upadla na dno lodi. Fin jen zahlédl mihnutí jejího vyděšeného bledého obličeje.

„Proboha, Georgi! Má s sebou Annu!“ Rozběhl se po můstku, rozrážel cestující a křičel na ně, aby mu uhnuli z cesty. Ti, kteří už seděli ve druhém člunu, se otáčeli vylekaní tím povykem. „Ven! Všichni ven!“ křičel Fin.

Gunn mu byl v patách a mával nad hlavou služebním průkazem. „Policie. Vykliďte laskavě neprodleně tuto loď.“

Vyděšené tváře se tlačily a strkaly, zatímco se snažily vyškrábat zpátky na molo. Člun se nebezpečně houpal. Kapitán se ohlédl po Finovi, který skočil na palubu. Fin ho znal. Starší muž, pracoval na Red River Estate a říkalo se mu Donnie Dubh. Oči měl vylekané a obličej mu zbledl. „Co se to tu, k čertu, děje, Fine?“

„Donnie, potřebujeme, abyste pronásledoval Velkého Kennyho. Myslíme si, že zabil Piskoře Macaskilla.“

„Kristepane.“

„A má tam s sebou malou Annu.“

Gunn seskočil vedle něj. „Tak už jeďte, sakra!“

Donnie překlopýtal člun a odvázal ho. Pak se vrhl zpátky za kormidlo. Vytočil motor na nejvyšší obrátky a loď vyrazila v Kennyho stopách do zátoky.

Příď divoce vyskakovala na nesmlouvavě se dmoucím přílivu a vítr jim hnal do tváří slanou vodní tříšť. Gunn se krčil v úkrytu za nevelkým čelním sklem, prstem si zacpával jedno ucho a křičel cosi do mobilního telefonu. Fin jeho slovům nerozuměl, ale určitě volal posily. Ohlédl se k pobřeží. Ohromná rozloha pláže se táhla až k vyvýšenině s hotelem Uig Lodge. V řevu motoru se ztrácely vzrušené výkřiky návštěvníků slavnosti, kteří opouštěli stánky, projížďky vláčkem i šachové figurky a sbíhali se k pobřeží.

Fin stál po boku Donnieho a držel se černé konstrukce z trubek nad lodním můstkem. Snažil se prohlédnout tříští a mlhou směrem, kterým Kenny zamířil se svým člunem. Přes vlny a drobné kapky však zahlédl jen chvilkové záblesky oranžové. Vítr mu rval oblečení i vlasy, jeho hučení ho ohlušovalo a mořská voda ho stačila promáčet na kost. Bez záchranné vesty si náhle připadal zranitelný. Dřevěnějícími prsty křečovitě svíral konstrukci nad hlavou, zatímco člun se čím dál divočeji zmítal na vlnách.

George Gunn zůstal v dřepu na dně lodi a zády se opíral o kryt motoru. Telefon vrátil zpátky do kapsy. Popelavý ve tváři pohlédl na Fina temnýma očima plnýma obav. Rychle je však zavřel a začal se pomalu a zhluboka nadechovat. Fin uvažoval, jak dlouho ještě vydrží, než se pozvrací.

Řítili se uigským zálivem. Z obou stran se zdvihaly zubaté pruhy pobřeží a kolem se míhaly tmavošedé šmouhy ostrůvků — Tom, Tolm, Triassamol. Jakmile opustili úkryt zátoky, vlny zesílily. Téměř průsvitná smaragdová zeleň je skrz rozletující se spršky pěny vynášela z hlubokých úžlabin a pak je stejně nečekaně vrhala do dalšího propadliště. Jako by moře celou loď i s nimi spolklo a zase vyplivlo. Fin si v duchu říkal, kolik toho delta ještě vydrží. Stočili kurz k severu. Kennyho loď se držela dobrých pět set metrů před nimi a skoro ji nebylo vidět.

Pluli těsně podél pobřeží, které teď strmě vyrůstalo z vody. Zvedal se příliv. Vztekle si vybíjel svou zpěněnou zuřivost o černou rulu, štvaný větrem, který sílil a byl čím dál mrazivější. Fin cítil, jak mu chlad proniká až do morku kostí, a začal pochybovat, jestli to má vůbec nějaký smysl. Kdyby Kenny prchal sám, nejspíš by odpověď zněla „ne“. Dřív nebo později musel přirazit ke břehu, kde by ho nakonec dostihli. Jenže měl s sebou Annu a při jeho duševním rozpoložení se nedalo odhadnout, jak zareaguje.

„Nepřibližujeme se ani o metr,“ zakřičel Fin do burácení motoru.

„Rychleji než on jet nemůžu,“ křikl Donnie. Už jen udržet člun, aby ho vlny, které jim narážely do boku a hrozily, že je převrátí, nevehnaly na skály, znamenalo nepolevující boj. Fin pohlédl k útesům a k hlubokým průrvám, které v nich zely. Kolem každého vstupního otvoru se moře vařilo a vybuchovalo gejzíry tříště i přes deset metrů vysoko.

Trvalo celých dvacet minut, než dorazili k nejzazšímu výběžku poloostrova — mysu Gallan, kde byli na okamžik plně vydáni napospas zuřivosti dorážejícího oceánu. Kennyho loď zmizela s náskokem dvou minut. George Gunn s nervy napjatými k prasknutí se po čtyřech doplazil na záď a Fin viděl, jak jeho zvratky strhává vítr.

Jakmile však mys obepluli, dostali se do závětří, kde se oceán vzdouval rozvážně a pravidelně. Voda byla neproniknutelně zelená. Po Kennyho člunu nikde ani památky.

Fin vraštil obočí a pročesával pohledem pobřeží před nimi. V dálce rozeznával pás prázdné pláže a po levici za dalším mysem ostrůvky Pabaigh Beag a Pabaigh Mor, jejichž modře pableskující útesy se zvedaly z dmoucích se vod úžiny An Caolas.

„Kde, sakra, jsou?“

Donnie uvolnil tlak na plyn a člun teď brázdil hladinu mírným tempem. „Podél celého pobřeží je spousta zátočin a jeskyní, Fine. Může být kdekoli.“

Gunn vrávoravě doklopýtal k můstku. V obličeji měl stejnou barvu jako moře. „Vrtulník je na cestě,“ oznámil. „Odtamtud by ho mohli zahlédnout.“

Následujících deset minut volně proplouvali podél rozeklané linie vysokých útesů vrhajících do vody svůj stín. Slyšeli výhrůžné vrčení a mlaskání moře, jež chňapalo kolem otvorů do jeskyní a rozsedlin. Fin vzhlédl za zvukem helikoptéry, která sotva před půlhodinou ještě vozila výletníky na vyhlídkové lety po horách. Gunnův telefon se rozezněl. Přitiskl si ho k uchu, přikývl a jeho oči zalétly k Finovi.

„Vidí brázdu, co po sobě nechal. Vypadá to, jako by zmizel přímo v útesech. Buď šel ke dnu, nebo zaplul do nějaké jeskyně.“

„Jak daleko před námi?“ zavolal Donnie přes rameno.

„Prý asi půl kilometru.“

Donnie přidal plyn a člun na posledních několika stech metrů opět zrychlil. Příď se vzpínala na vlnách a do tváří jim znovu hnala vodní tříšť. Fin se začal téměř neovladatelně třást.

„Tamhle,“ všiml si Donnie a zpomalil. Fin v hluboké, temné zeleni zřetelně spatřil světlejší brázdu, kterou po sobě zanechal Kennyho člun. Stáčela se k lesu skalisek vyrůstajících z vířící pěny. Uviděli zrádné tesáky ze žuly a ruly, které by jejich nafukovací člun rozpáraly, kdyby se jen nepatrně odchýlil od dráhy, kterou před nimi proplul Kenny. Buď tyhle vody znal jako své boty, nebo ho k takovému bezhlavému riskování muselo dohnat nepředstavitelné citové vypětí.

Donnie zvolnil na rychlost jednoho či dvou uzlů. Měkce vpluli mezi skály do hluboké přírodní klenby, která se jim temně uzavírala nad hlavou. Miliony let ji živly tesaly z nejstarší horniny na planetě. Na solí prostoupených ploškách se odráželo denní světlo. Vítr se tady v úkrytu mezi útesy ztišil v mumlavý šepot a stěny tunelu odrážely rachot motoru. Helikoptéra se jim ztratila ze zorného pole a tlukot vrtulí umlkl. Voda vzdychala, šplouchala a rezonovala kolem nich, až se najednou vynořili v maličké zátočině uzavřené ze všech stran skalami, potřísněnými bílým guánem. Burácení vrtulníku se vrátilo a odráželo se na každičkém tvrdém povrchu tohoto stísněného prostoru. Nad hlavami jim ječeli a kroužili rackové, jejichž hejno rozprášil proud vzduchu tlačeného vrtulí směrem dolů.

Fin se otočil ke Gunnovi. „Georgi, řekněte jim, ať se stáhnou, proboha. Není vůbec nic slyšet.“

Gunn štěkl příkaz do telefonu, vrtulník se otočil a zmizel z dohledu. Rozhostilo se přízračné ticho. Jen moře k nim šepotalo ze tmy pod pravidelným rytmem běžícího motoru.

Světlá brázda po Kennyho lodi přetínala krátkou vzdálenost zátoky a mizela v hluboké průrvě ve skalní stěně. Nad otvorem, který vypadal jako vchod do jeskyně, se klenuly ostře řezané vrstvy pestré horniny. Žíly jasně modrého a žlutého kamene, oranžové, zelené a červené. Kolem vstupu do mořské sluje se ve vířícím kruhu hromadila pěna a hluboko uvnitř tmy moře sténalo jako nějaký raněný mořský savec.

Donnie s lodí vplouval centimetr po centimetru dovnitř. Denní světlo jim za zády bledlo a cesta před nimi byla temná a nejistá.

„Vypněte to,“ vyzval ho Fin a v nastalém tichu kdesi v nitru jeskyně zaslechli Kennyho běžící motor a jekot hádajících se hlasů, jejichž ozvěna se nesla tmou této přirozeně klenuté jeskynní katedrály. Fin vztáhl ruce nad hlavu a nahmatal jeden z reflektorů přišroubovaných k rámové tyči. Zašátral po vypínači a prostor náhle zaplavilo světlo. Zbarvení skály v něm vyniklo s křiklavou intenzitou.

Kennyho delta se pohupovala na mírných vlnách asi o deset metrů hlouběji v jeskyni. Stáli s Annou na přídi a hádali se. Její zmatený a rozzlobený křik přehlušoval jeho hlas. Oba otočili vytřeštěné zraky do reflektoru a hned je před tou oslnivou září přimhouřili. Kenny si otevřenou dlaní zastínil obličej jako někdo, koho zaskočil blesk fotoaparátu. Jeho tvář byla světlem vypálená do okolní tmy. Ústa, nosní dírky a oči v ní zely jen jako černé otvory, z nichž čišel strach.

„Co to má všecko znamenat, do prdele?“ rozlehl se jeskyní Annin hlas.

Fin si jí nevšímal a veškerou pozornost upřel na Kennyho. Zavolal na něj ze tmy zpoza reflektoru. „Tohle je šílenství, Kenny. Vzdej to.“

Kenny na něj zíral jako srna hledící do světel auta. „Já nemůžu, Fine. Nemůžu.“

Fin viděl, jak se mu v koutcích úst hromadí pěna. „Roddy mi vyprávěl, co se stalo tu noc, kdy potopil letadlo, Kenny. Že jsi na ně náhodou narazil v horách. Co jsi tam dělal?“

Kenny prudce dýchal. Zavrtěl hlavou. „Ten rok jsem byl ještě na zemědělce. V létě jsem tam jezdil na brigádu jako hlídač.“

„Ty sis myslel, že jsou pytláci?“

„Neměl jsem ponětí. Stoupal jsem zrovna nahoru údolím, když jsem najednou uslyšel letadlo. Pak jsem si všiml, jak hrozně nízko vlítlo mezi hory a zmizelo mi z dohledu. Napadlo mě, že určitě havarovalo. Když jsem přelezl kopec do dalšího údolí, už sedělo uprostřed jezera a rychle se potápělo. Ale nic s ním nebylo. V tu chvíli jsem na protějším břehu uviděl Roddyho s Piskořem.“

„Jak se vám, pro všechno na světě, s Piskořem podařilo to tajemství udržet tak dlouho, Kenny?“

„Spojovalo nás to, Fine. Poutem silnějším než svatba, rozchody nebo soudní pře o děti.“

„Ale tys to pouto nakonec zpřetrhal. Přísahal jsi jim, Kenny.“ Jeho slova přiletěla jako kulka ze tmy. Obvinění ze zrady.

Kenny přešel do protiútoku. „Lhali mi! Neřekli mi, že v tom letadle je tělo.“

Fin zavrtěl hlavou. „To Piskoř nevěděl. Bylo to Roddyho temné tajemství. Piskoř o tom nic netušil až do chvíle, kdy jsme to letadlo objevili. Byl v šoku, Kenny. Do hloubi duše otřesený.“

Zdálo se, že to Kennyho vyvedlo z míry. Ale ať už se mu hlavou honilo cokoli, slova přes jeho rty neprošla.

„Co se stalo toho rána, kdy jsi za ním přišel, Kenny?“ zeptal se Fin. „Co jsi udělal? Vyhrožoval jsi mu, že jestli se nepřestane snažit získat Annu do péče, půjdeš ho udat?“

Z Kennyho úst se vydral podivný nelidský sten podobný nářku umírajícího zvířete. Zavřel oči, pak je dokořán otevřené obrátil do tmy nad hlavou. Nakonec pohled sklopil a upřel zase na Fina. „Mám to dítě radši než svůj život, Fine. Když se na ni podívám, vždycky v ní vidím její matku.“ Tak jako v ní Fin viděl jen Piskoře. „Napadlo mě mu pohrozit, že policii řeknu, co o tom letadle vím, a on možná vzdá ten soudní spor. V tom kokpitu neseděl Roddy a já to věděl. Takže kdyby Piskoř opravdu měl co dělat se smrtí toho chlápka, kterého jste našli, přišel by o Annu navždycky.“ Odmlčel se a prudce dýchal. „Ale já bych to ve skutečnosti nikdy neprásknul, Fine. Nikdy. Myslel jsem, že stačí, když mu pohrozím. Jenže z něj byl v tu ránu berserk.“ Fin ten výraz dokázal plně docenit. Jestli se na někoho hodilo označení berserk, pak to byl Piskoř. Prchlivý muž s temperamentem, který ho znovu a znovu připravo
val o sebeovládání a zaplašil každou rozumnou myšlenku, která se mu kdy zrodila v hlavě. „Vrhnul se na mě jako psychopat, Fine. Tohle jsem ani ve snu nečekal. Bože můj, já ho nechtěl zabít. Měl jsem co dělat, aby on nezabil mě!“

„Prokristapána, Kenny. Vždyť jsi mu vyhrožoval, že ho připravíš o dceru. Copak ti nedošlo, jak na to zareaguje?“ Finovi se udělalo nevolno. Pochopil jasně, jakým podivným a neúprosným zvratem osudu Piskoř zasel zárodky vlastního zániku, když se před sedmnácti lety uvolil, že Roddymu pomůže s jeho lstí. A Kennyho výhrůžka, že poruší slib mlčenlivosti, který tito tři staří přátelé po celou dobu zachovali, způsobila jeho smrt.

Kenny zoufale zdvihl ruce na znamení porážky a vrtěl hlavou. V záři reflektoru se mu na tvářích leskly slzy. Trval na svém: „Já ho nechtěl zabít.“ Jako kdyby tím, že to bude opakovat, nějak dokázal změnit, co se stalo.

Jeskyní se rozlehl výkřik, z něhož Finovi ztuhla krev v žilách. Nestihl ani otevřít pusu a zakřičet: „Ne!“ Zahlédl jen, jak se ve světle zaleskl zakřivený tvar lodního háku, který rozběsněná Anna oběma rukama rozmáchlým obloukem vrazila hluboko do prsou Kennyho Johna.

DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

I

Kostel Svobodné církve skotské na Kenneth Street ve Stornoway byl mohutná neutěšená stavba s růžovou omítkou. Zvonici korunovaly čtyři věžičky, všechny zakončené větrnou korouhvičkou. Počasí bylo na ostrově Lewis věčným tématem.

Cedule u vchodu oznamovala, že bohoslužby v angličtině se konají na den Páně v jedenáct hodin dopoledne a v půl sedmé večer a bohoslužby v gaelštině probíhají ve stejných časech v semináři na Francis Street. Ve vesnických kostelech se na ostrově sloužilo za běžných okolností v gaelštině, ale ve Stornoway byli její mluvčí v menšině.

Fara stála po pravé straně kostela. Moderní budova s okny zasazenými vysoko ve zdech, aby do jejího šerého nitra vrhaly co nejvíc božího světla.

Právě tady se jedné sychravé říjnové středy sešla komise dvanácti členů soudního výboru jmenovaného církevní radou, aby si vyslechla svědectví proti reverendovi Donaldu Murrayovi. Mohutný kaštan před farou už většinu svého listí shodil na trávník, jako by jednou provždy ohlásil konec léta. Nevěstilo to nic dobrého.

Každičký centimetr parkoviště zabírala mokře se lesknoucí auta a parkovalo se i na jednoduchých a dvojitých žlutých čárách u obou obrubníků Kenneth Street. Pro tento den platila zvláštní výjimka a dopravní policisté hlídali příjezd z obou stran ulice. Takové divadlo ostrov ještě nezažil. Inscenace lidského dramatu, na které — kdyby pocházelo z pera nějakého autora divadelních her a ztvárnili jej herci — by se církev přísně mračila.

Jenže v případě chystaného řízení se o žádné představení nejednalo. V sázce byla budoucnost člověka. Navzdory rozhodnutí státního zástupce nezahájit trestní řízení podala skupinka staršovstva, k němuž Donald Murray přináležel, u presbyteria soukromý návrh na obžalobu. Obvinili ho, že se provinil proti slovu Božímu a zákonům církve. Po přezkoumání návrhu presbyterstvo předalo věc soudnímu výboru, aby si vyslechl důkazy, a doporučilo, aby byl reverend Murray, pakliže ho výbor shledá vinným, neprodleně zbaven své kněžské funkce v crobostském kostele Svobodné církve.

Fin se rozhodl zaparkovat na South Beach a i navzdory dešti na místo konání dojít pěšky. Chtěl se po skončení procesu dostat pryč co nejdříve a nejrychlejší způsob byl jít po svých. Prošli s Marsaili pod jedním deštníkem podél galerie a divadla An Lanntair a na chodníku před kostelem na kopci uviděli davy schované pod záplavou různobarevných deštníků. Místní obyvatelé se vykláněli z otevřených oken nad holičstvím a knihkupectvím s duchovní literaturou naproti a sledovali ten cirkus. Církevní soud byl středem pozornosti místního i celostátního tisku. Média se utábořila před kostelem, na parkovišti stály vysílací vozy a zástupem se proplétali fotografové, kameramani a reportéři.

Přestože se Marsaili držela Fina za loket, byl mezi nimi odstup. Jeho cesta do Španělska a následné události v jejich vztahu otevřely prasklinu, kterou po měsících přelepování tapetou konečně vzali na vědomí. Ani jeden z nich nejspíš nebyl ochoten přiznat, že i přes všechnu tu společnou minulost zůstává jejich budoucnost neznámou veličinou, na niž největší stín vrhala možnost, že budou muset přiznat porážku. Kráčeli ulicí, dvě duše oddělené propastí, a Fin zatoužil zvednout ruku a zavelet „stát“. Začít znovu. Od začátku. Od toho prvního školního dne, kdy se na něj usmála dívenka s copánky a modrými mašlemi a řekla paní učitelce, že bude překládat tomu klukovi, co umí jen gaelsky.

Uběhlo sotva pár dní od chvíle, kdy pohřbili Piskoře. Kenny John nějakým zázrakem přežil útok lodním hákem, jehož značnou délku zadržela záchranná vesta. Stále však ležel ve vážném stavu v nemocnici. Z jejich trojice, která se před tolika lety vydala k památníku na mysu Holm a odhalila společnou historii spojenou s katastrofou na Iolaire, byl jeden mrtvý a druhý obžalovaný z jeho vraždy. Anna čekala ve výchovném ústavu na pevnině, až úřady rozhodnou, jak nejlépe naložit s dívkou, která se pokusila zabít vraha svého otce.

A Fin si říkal, jak je vůbec možné takhle ztratit život a nevinnost.

Amran, kdysi Solas, kapela, která se postarala o hudební doprovod let jeho dospívání, byla rozvrácená vnitřními rozbroji a trestním stíháním a rozpadala se pod ostřížím zrakem médií celého světa. Noviny a televizní zprávy celé dny plnil příběh Roddyho předstírané smrti a skutečnost, že je o sedmnáct let později pořád ještě naživu. Španělsku byla doručena žádost o jeho vydání na základě podezření z vraždy. Bylo jen otázkou času, kdy na něj bude vydán evropský zatýkací rozkaz.

A teď byla řada na Donaldovi, aby čelil svému okamžiku pravdy. Marsaili přišla také. Ne proto, aby doprovodila Fina, ale proto, aby Donaldovi poskytla morální podporu a svědčila v jeho prospěch. Byl to přece jen on, kdo ji v dospívání připravil o panenství. A Fin si teď vybavil tu úlevu, když se dozvěděl, že to nebyl Artair.

Řady židlí rozestavených za jejich zády byly obsazené. Fin, George Gunn, Donaldovi žalobci a ostatní svědkové obsadili stoly v první řadě. Nalevo usedli advokáti církve a napravo osamělá postava Donalda Murraye.

Naproti shromážděným sedělo u dlouhého stolu dvanáct členů soudního výboru jako Ježíš se svými učedníky při poslední večeři. Až na to, že tihle muži měli černé obleky a náležitě zasmušilé výrazy a chystali se soudit druhé, což byl úkol, který viditelně tížil jejich bedra. Přinejmenším polovinu z nich tvořili Donaldovi kolegové kněží. Atmosféra byla napjatá, nabitá očekáváním. Předseda udeřil kladívkem, aby si zjednal klid v sále, a úředník, který plnil též funkci zapisovatele, povstal, aby přečetl obžalobu. Byl pomenší, téměř úplně holohlavý a Fin si uvědomil, že jeho vlhce se lesknoucí rudé rty sleduje tak upřeně, až se přestává soustředit na obsah obvinění. Stálo v něm, že reverend Donald Murray na ostrově Eriskay jednoho jarního večera onoho roku připravil o život člověka tím, že mu do prsou vypálil z jedné hlavně své brokovnice. Což bylo zcela jednoznačně v rozporu s šestm přikázáním, které Bůh dal Mojžíšovi na hoře Sinaj. Nezabiješ. Přikázání, které je zakotveno v zákonech církve.

Předseda obrátil hlavu k Donaldovi. Byl to starší muž, velmi pravděpodobně šedesátník, s bohatými, ocelově šedými vlnitými vlasy sčesanými z čela. Měl smutné a vodnaté hnědé oči, v nichž se zračila když ne solidarita, pak alespoň nestrannost. „Máte právo na úvodní řeč na svou obhajobu, reverende Murrayi.“

Donald vstal. Přes černou bavlněnou košili s bílým kolárkem měl světle šedý oblek. Špičky prstů obou rukou položil na stůl před sebou, jako kdyby se potřeboval opřít. Ve tváři byl stejně popelavě šedý jako jeho šaty. Strukturou i odstínem připomínala tmel a vlasy ztratily svůj pískově plavý lesk. Většina přítomných jeho hlas vnímala jako jasný a zvučný. Ale Fin ho znal lépe než ostatní a vycítil, že se chvěje. „Nemám nic, co bych řekl na svou obhajobu. Fakta jsou známá a hovoří sama za sebe. Vaše rozhodnutí bude vycházet z důkazů, které vám zde budou dnes předloženy. A já toto rozhodnutí bezvýhradně akceptuji. Soudit mě však bude jen můj Bůh.“

„Ano, Bůh vás soudit bude, reverende Murrayi, tak jako nás všechny. A to se odehraje jen mezi Ním a vámi. Dnes jsme se tu však sešli proto, abychom zjistili, jestli jste se provinil proti Jeho zákonu a tím očernil jméno Jeho církve. A můžu vás ujistit, že toto je soud, který máme zcela v úmyslu vynést.“

Proces probíhal dva dny. Většina důkazů přednesených prvního dne představovala výroky starších, kteří obžalobu proti svému knězi vznesli. Zástup šedých mužů, neúprosných ve své neoblomné víře, obhajujících posvátnost deseti přikázání a názor, že Donald není hoden vést jejich kongregaci. Zdlouhavé právní a dogmatické argumenty, které ze všech přítomných vysávaly veškerou energii.

Skutková podstata se dočkala zkoumání až druhý den. Nejdůležitějším svědkem byl v této souvislosti detektiv seržant George Gunn. Fin ho sledoval, jak kráčí do přední části sálu a zaujímá místo za stolem pro svědky. Za své dlouhé působení u policie jistě svědčil už u bezpočtu případů na ostrově i na pevnině. Byl to zkušený policista. Ale Fin ho nikdy neviděl takhle nervózního. Soudní úředník ho bez průtahů oslovil.

„Uveďte své jméno do protokolu, prosím.“

„George William Gunn.“

„Prohlašujete, že budete mluvit pravdu, že nemáte k dnešnímu svědectví žádné nekalé důvody a nejste si vědom, že byste byl vůči některé straně jakýmkoli způsobem zaujat?“

„Ano.“

Předseda pokývl k právnímu zástupci církve, edinburskému advokátovi v důchodu. „Pane Kelso?“

Kelso vstal od stolu v přední části sálu. Byl to kulatý mužíček v tmavém obleku a zbytky obarvených černých vlasů měl připlácnuté k ploché hranaté hlavě. Fin si ho dokázal bez potíží představit v paruce a taláru, jak před edinburskými soudy obhajuje svou věc se vší sebejistotou, podloženou více než třiceti lety zkušeností v oblasti práva. Dnes se však nemohl schovat za žádné atributy své někdejší profese a bible nebyla zákon umožňující jednoznačný výklad. Představovala spíš sbírku příběhů a vyprávění, která dala vzniknout nesčetným zástupům sekt, z nichž každá si z ní vyvozovala vlastní závěry a představy.

„Máte hodnost detektiva seržanta na kriminálním oddělení stornowayské policie, je to tak?“

„Ano.“

„Na jaře tohoto roku jste byl povolán na místo činu k případu střelby na ostrově Eriskay.“

„Ano.“

„Což je po silnici několik hodin cesty. Jak jste se tam dostal?“

„Povolal jsem na pomoc pobřežní hlídku, která mě s několika příslušníky policie dopravila na místo vrtulníkem, abychom zde mohli asistovat místní policii.“

„A když jste dorazil na místo, co jste tam našel?“

„Na podlaze obývacího pokoje v domě ležel mrtvý muž. V hrudi měl střelnou ránu. Druhý muž byl zadržován přítomnými občany a posléze vzat do vazby policií z Jižního Uistu.“

„Vy jste, detektive seržante, na místě činu sepsal výpovědi všech přítomných, z nichž někteří se sem dnes nemohli či nechtěli dostavit. Rád bych vás požádal, abyste na základě těchto výpovědí přednesl výboru co nejjasnější obraz událostí, které vyústily střelbou.“

Gunn se zhluboka nadechl. „Situace byla zapříčiněna pravděpodobně jakousi pomstou za události, které se mohly, ale nemusely odehrát před více než padesáti lety. Jejich pravdivost nejsme schopni ověřit. Jisté však je, že onoho dne na ostrov Lewis přicestoval známý vůdčí člen edinburské mafie v doprovodu komplice s úmyslem způsobit újmu jednomu Niseachovi jménem Tormod Macdonald. Niseach… tak se říká někomu, kdo pochází z okresu Ness.“

Kelso přikývl.

„Pan Macdonald je muž vysokého věku, který trpí pokročilou formou stařecké demence. Jeho rodina ho toho rána odvezla do bydliště dávné přítelkyně na Eriskay. Když oba pánové z Edinburghu zjistili, že pan Macdonald není doma, unesli jeho pravnučku s její matkou a odvezli je na Eriskay, kde je měli v úmyslu zastřelit před zraky pana Macdonalda.“

„Se vší úctou, detektive seržante, se nedomnívám, že se můžete vyslovovat o úmyslech mrtvého. Budu vám zavázán, pokud se budete držet skutečností, tak jak jsou vám známy.“

Fin viděl, jak v Gunnovi vzkypěl hněv. „S nemenší úctou, pane Kelso, zastřelit pravnučku pana Macdonalda a její matku byl výslovně formulovaný záměr zemřelého, který oznámil v přítomnosti několika svědků, jejichž výpověď jsem zaznamenal. A to jsou skutečnosti, tak jak jsou mi známy.“

Jestli Kelsa Gunnova příkrá odpověď překvapila, nedal to na sobě nijak znát. Nicméně argumentační převaha tohoto policisty, kterého nejspíš považoval za ostrovního křupana, musela být mírně řečeno ponižující. Fin přemáhal úsměv. Kelso zapátral v dokumentech na stole před sebou. „Přistupme k výpovědi vnuka pana Macdonalda, otce dítěte, Fionnlagha Macinnese. Ze všech tvrzení vyplývá, že ho oba muži z Edinburghu zanechali svázaného v jeho bydlišti v Ness a vydali se na Eriskay. A přitom byl na místě činu spolu s reverendem Murrayem. Jak je to možné?“

Gunn si odkašlal. „Podle Fionnlagha Macinnese se mu podařilo osvobodit a dostat se k domu reverenda Murraye, kde obviněnému sdělil, co se odehrálo.“

„Proč se obrátil na reverenda Murraye, a ne na policii?“

„Protože matka dítěte, Donna, je jeho dcerou.“

„Takže na policii se obrátil reverend Murray.“

„Ne.“

„Co udělal?“

„Vzal brokovnici a krabici nábojů z trezoru na faře a vyrazil autem na Eriskay.“

„S Fionnlaghem Macinnesem?“

„Ano.“

„Proč nezavolal policii?“

„Na to se budete muset zeptat jeho, pane Kelso.“

Advokát si podrážděně vzdychl. „Proč podle vás nezavolal policii?“

„Se vší úctou, pane Kelso, se nedomnívám, že se můžu vyslovovat o úmyslech obviněného. Raději se budu držet skutečností, tak jak jsou mi známy.“

Kelso jen s obtížemi ovládl zlost. „Sepsal jste výpověď reverenda Murraye?“

„Ano.“

„A proč podle svých slov nezavolal policii?“

Gunn zaváhal. Nebylo možné se tomu vyhnout. „Podle svých slov nevěřil, že by nezkušení a nevyzbrojení příslušníci policie Jižního Uistu dokázali zvládnout ozbrojené zločince, jejichž úmyslem bylo způsobit újmu jeho dceři a vnučce.“

„Jinými slovy vzal zákon do vlastních rukou.“

„Nejsem si jistý, že bych to mohl tvrdit.“

„Neoznámil spáchání trestného činu a rozhodl se věc zvládnout sám. Není to braní zákona do vlastních rukou?“

Gunn v rozpacích přešlápl. „Nejspíš ano.“

Kelso jeho přiznání ocenil povýšeným úšklebkem. „Děkuji, detektive seržante.“ Usadil si na špičku nosu brýle ve tvaru půlměsíců a začal se probírat dalšími dokumenty na stole. Pak si je rozmáchlým gestem sundal. „Bylo by tedy opodstatněné se domnívat, že když neinformoval policii a ozbrojil se brokovnicí, byl ji také připravený použít.“

„Takový závěr by nejspíš bylo možné učinit, pane Kelso. Pokud je mi známo, tak se reverend Murray a Fionnlagh Macinnes několikrát snažili kontaktovat dceru pana Macdonalda Marsaili pomocí mobilního telefonu, aby ji varovali, že se blíží členové edinburské mafie.“

„Ano, ale i kdyby se mu ji podařilo varovat, neměnilo by to nic na skutečnosti, že jeho dceru a vnučku unesli nebezpeční zločinci. A on se ozbrojil a vyrazil je pronásledovat. Není pravděpodobné, že se jim chystal předčítat z bible.“

Na několika místech v sále tato poznámka vyvolala smích.

Předsedu soudní komise ovšem nepobavila. „Nedomnívám se, že je vhodná chvíle ke zlehčování, pane Kelso.“

Kelso neznatelně pokývl hlavou. „Omlouvám se, pane předsedo.“ Obrátil se ke Gunnovi. „Děkuji vám, detektive seržante, to je vše.“

Gunna tím zaskočil. „Copak vy nechcete slyšet, co se událo v domě?“

„To si vyslechneme od těch, kteří byli na místě. Děkuji vám.“

Gunn se vrátil na své místo a vrhl cestou omluvný pohled na Donalda Murraye, který však zůstával netečný.

Ke stolu pro svědky byla teď povolána Marsaili, aby vypověděla, co se odehrálo přímo v domě. Fin ji sledoval, jak silným, sebevědomým hlasem vypráví o událostech, které on sám prožil. Uchovávala si svou smutnou, bledou krásu. Čistou pleť měla jen lehce nalíčenou a vlasy svázané do ohonu, ale on v ní pořád viděl tu malou dívenku. Dívenku, kterou miloval celým srdcem, když ještě ani neuměl říct, co láska vůbec je. Dívenku, které zlomil srdce. Ne jednou, ale dvakrát. Dívenku, jejíž láska k němu byla neochvějná, dokud ji definitivně nezradil. Copak se bylo čemu divit, že tak obtížně hledali cestu k tomu, čím kdysi bývali?

Její vyprávění o tom, co se odehrálo, bylo působivé. Mafiánský boss z Edinburghu už už zvedá brokovnici, aby z ní vypálil na Donnu a miminko. Vyřizování účtů v nějaké staré záležitosti mezi ním a Marsailiným otcem. Místo toho se však místností rozlétnou střepy. Donald na něj vystřelí skrz okenní tabuli a urostlého muže ten náraz odhodí na protější okno. Zachrání tak mladou matku a její dítě před jistou smrtí. Publikum natěsnané v sále při jejích slovech ani nedýchalo.

Fin málem ani nepostřehl, že domluvila a že volají jeho jméno. Teprve když Marsaili usedla vedle něj a zašeptala: „Teď ty,“ si uvědomil, že přišla řada na něj.

Zaujal místo za stolem pro svědky a složil slib, že bude mluvit pravdu bez zlých úmyslů či předpojatosti.

Kelso si ho pozorně prohlížel. „Vy jste býval také policistou, pane Macleode?“

„Ano.“

„Jak dlouho?“

„Asi patnáct let.“

„Jaké hodnosti jste dosáhl?“

„Detektiva inspektora.“

„Takže máte se zločinem a jeho pachateli značné zkušenosti.“

„Ano.“

„A existují nějaké okolnosti, kdy byste doporučil, aby lidé brali zákon do vlastních rukou?“

„Myslím, pane Kelso, že jste zcela zásadním způsobem nepochopil podstatu zákona.“

„Opravdu?“ Tím právníka zjevně pobavil. „Věnuji se právu přes třicet let, pane Macleode.“

„A jistě jste za tu dobu dosáhl velkých znalostí, pane Kelso. Ale nebyly to jen vaše zákony. A také nebyly jen moje. Zákon patří nám všem. Volíme si zástupce, aby naším jménem vytvářeli zákony, a jejich vymáháním pověřujeme policii. A když nejsou po ruce, aby to udělali za nás, musíme to někdy udělat sami. Proto máme takové instituce, jako je občanské zadržení podezřelého. A pokud policii vyzbrojujeme a dáváme jí povolení místo nás střílet zločince, je to také braní zákona do vlastních rukou. Jen zprostředkovaně.“

„Takže vy se domníváte, že reverend Murray jednal správně?“

„Nejen že se domnívám, že jednal správně, ale také doufám, že bych na jeho místě měl odvahu udělat totéž.“

„Nemyslíte, že by se věci vyvinuly jinak, kdyby reverend Murray býval zavolal policii?“

„Ale ovšemže si myslím, že by se věci vyvinuly výrazně jinak! Donna Murrayová i se svým dítětem by byla mrtvá a stejný osud by potkal nejspíš i všechny ostatní, kdo se v ten večer v domě nacházeli. Takhle přišel o život jen jediný muž. Muž, jehož výslovným záměrem bylo zavraždit nevinnou dívku a její dítě.“

Kelso si pohrdavě odfrkl. „Jak to můžete tvrdit?“

„Protože jsem tam na rozdíl od vás byl. A na základě své patnáctileté zkušenosti s policejní prací můžu bez jakékoli pochybnosti říct, že nezkušená a nevyzbrojená tamní policie by si s tou situací nikdy nebyla schopna poradit.“

Kelso ho zpražil dlouhým mrazivým pohledem. Pak si nasadil své brýle a zahleděl se do papíru, který držel v ruce. „Vraťme se k podrobnému popisu toho, co se toho večera stalo.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Fin. „Myslím, že o tom jsme už slyšeli víc než dost.“

Kelsova hlava sebou překvapeně trhla.

„Proseděl jsem tu včera celý den a poslouchal, jak tady hordy pánbíčkářů dští síru pod rouškou zbožnosti.“ Dav ohromeně a zaskočeně zahučel. Fin ho však přejížděl pátravým pohledem. Pak náhle ukázal prstem. „Tamhle. Torquil Morrison. Kdysi se opíjel a bil svoji ženu. Dokud nenašel Boha. Nebo dokud si Bůh nenašel jeho. A teď se tváří jako nevinnost sama.“ Obecenstvo užasle zalapalo po dechu a Finův prst pokračoval dál na své pouti přes moře tváří. „A tamhle. Angus Smith. Vím alespoň o dvou nemanželských dětech, ke kterým se nechce znát. Vsadím se, že on by pro záchranu jejich života odvahu zabít nenašel. Ostatní, kteří reverenda Murraye obviňují, neznám, ale řeknu jen tolik: kdo je bez viny, ať první hodí kamenem.“

Předseda soudního výboru tloukl kladívkem a obličej se mu rděl hněvem a studem. „To stačí, pane Macleode!“

„Ještě jsem neskončil,“ odmítl jeho výzvu Fin. „Jsem tu, protože chci já, a ne vy. Jsem tu proto, že dobrý člověk udělal to jediné, co za těch zoufalých okolností mohl. Neudělat nic nepřipadalo v úvahu. Kdyby neudělal nic, znamenalo by to ztrátu nevinných životů. Svým činem tyto životy zachránil za cenu jediného, který upřímně řečeno nestál za nic. A nechoďte na mě s těmi žvásty o šestém přikázání. Nezabiješ? Jistě. Ledaže by člověk byl náhodou Němec za první či druhé světové války nebo Iráčan za války v Perském zálivu. To je potom v pořádku, protože je to… oprávněné. Nevěděl jsem, že šesté přikázání má ještě dodatečnou klauzuli, pane předsedo. Nezabiješ — pokud to nebude oprávněné.“

Fin lehce zaklonil hlavu a začenichal.

„Cosi tady páchne. Něco mi to připomíná.“ Znovu začichal. „Já vím, co to je. Znám ten pach. Je to pach pokrytectví. Odporný puch, pro který by tady nemělo být místo.“ Obrátil se prudce k Donaldovi. S úžasem uviděl, jak se mu plní oči slzami. Fin se téměř zajíkal pohnutím. Konečně dokázal ovládnout hlas. „Tvůj Bůh tě bude soudit, Donalde. A jestli je jen z poloviny tím Bohem, ve kterého věříš, tak ti nejspíš pomohl zmáčknout spoušť.“

Dav před farní budovou ztichl. Fin vyšel ze dveří a za rámě vedl Marsaili. Lidé se mlčky rozestupovali a uvolnili odcházejícímu páru uličku k brance. Když došli do půli Kenneth Street, stiskla Marsaili Finovu paži a obrátila k němu své chrpově modré oči, tak jako tehdy, v jejich první školní den. „Jsem na tebe pyšná,“ řekla.

II

Třetího dne soudní komise vynesla rozsudek. V sále zbyla jen místa k stání a stovky dalších lidí čekaly venku na ulici. Donald seděl klidný a lhostejný u svého stolu, jednu ruku vloženou hřbetem do dlaně druhé a položené před sebou na stole. Než se členové výboru usadili na svá místa, jen jedinkrát se otočil a pátravě si prohlížel tváře za sebou. Finovi ten pohled neušel. S tázavě zdviženým obočím se podíval na Marsaili. Pokrčila rameny. „Nikde ji nevidím.“

Tou osobou, jejíž nepřítomnost v celém procesu budila pozornost, byla Donaldova manželka Catriona. Fina z toho bolelo u srdce. Ať už zazní jakýkoli verdikt, Donaldova žena a matka jeho dítěte tu s ním nebude, aby mu poskytla útěchu, nebo sdílela jeho radost. Donald osamoceně vyčkával v čele sálu.

Když členové soudního výboru zasedli ke svému dlouhému stolu, na sál se sneslo ticho jako pírka po ptačím souboji. Z řady smrtelně vážných tváří se nedalo vyčíst, k jakému rozhodnutí dospěli.

Řízení bylo zahájeno, tak jako každý den, modlitbou. Pak se předseda obrátil na Donalda. „Mohl byste prosím povstat, reverende Murrayi?“

Donald povstal a pohlédl tváří v tvář své budoucnosti.

„Pro výbor to bylo nesmírně obtížné posuzování. Tak jako vy, i my jsme byli nuceni rozplést složité předivo morálního rozhodování. A zatímco my jsme pro svůj uvážlivý závěr měli dostatek času na rozmyšlenou, uvědomujeme si, že vy jste čas na své straně neměl. Skoro si lze představit, že pro vás Bůh připravil zkoušku, reverende Murrayi, tak jako pro nás. Ať zvolíš kteroukoli z možností, budeš zatracen. Přes všechny morální i teologické argumenty jsme nakonec nemohli udělat víc, než se sami sebe ve vší lidskosti zeptat, jak bychom se za týchž okolností zachovali sami, a porovnat své jednání s očekáváním Boha, našeho Pána. A tento soud může nakonec vynést jen On jediný.“

Zhluboka se nadechl a krátce pohlédl na své ruce na stole před sebou. Když opět vzhlédl, vládlo naprosté ticho.

„Byli jsme však pověřeni, abychom dospěli k rozhodnutí. A na tomto základě jsme usoudili, že obžalobu proti vám nepodpoříme. Můžete dál svobodně vykonávat svůj duchovní úřad v Crobostu, dokud si to vaše kongregace bude přát.“

Dav propukl v nadšený jásot a potlesk, který následoval, byl téměř ohlušující. Nebylo pochyb, na čí straně leží sympatie veřejnosti. Všichni se hrnuli, aby Donaldovi poblahopřáli. Nyní, po vynesení rozsudku, mu třásli rukou i ti, kteří se dřív báli otevřeně postavit na jeho stranu. Sám Donald byl úplně perplex. Ztracený v moři tváří a změti hlasů. Předsedovo oznámení, že písemné odůvodnění verdiktu bude uveřejněno do dvou týdnů, zaniklo v nastalé vřavě.

Fin s Marsaili čekali s davem před budovou, až se Donald vynoří ven. Když konečně vyšel, působil pobledle a otřeseně. Neměl na sobě plášť, ale zdálo se, jako by se ho déšť, který se na něj snášel z olověné oblohy, ani netýkal. Strkali do něj příznivci i reportéři a televizní reflektory vrhaly na ten horečnatý výjev na parkovišti nepřirozené světlo.

Padl dřív, než kdokoli stihl zaslechnout výstřel. Černá košile způsobila, že krev v místě, kudy kulka pronikla do těla, nebyla hned vidět. Dav se nejprve domníval, že jen zakopl a upadl. Ale v třesku, který se vzápětí rozlehl, Fin poznal ránu z pušky.

Zatímco ostatní se sbíhali k Donaldovi, Fin se otočil k řadě protějších domů a spatřil siluetu muže a hlaveň jeho zbraně, jak mizí z dohledu mezi hřebeny střech.

Donaldova krev se zvolna rozlévala po asfaltu a deštivým dopolednem se rozlehl vyděšený křik. Dav se v panice rozprchl. Fin s Marsaili byli vmžiku u Donalda. Přiklekli k němu, aby zjistili, jak vážně je zraněný. Upíral na ně vytřeštěné oči plné strachu a zmatku. Třásl se po celém těle. Marsaili mu podložila rukou hlavu, aby neležel v mokru. „Zavolejte sanitku! Rychle!“ zakřičel Fin. Svlékl si bundu a přikryl Donaldovi hrudník a ramena. Vybavil se mu ten den, kdy byli ještě malí kluci a Donald se vrátil ze tmy, aby ho odtáhl do bezpečí, když ho jeho trýznitelé nechali ležet krvácejícího na silnici. A jak společně vzali Finovu tetu jen pár měsíců před její smrtí kabrioletem na nejskvělejší projížďku jejího života. Cítil, jak ho Donald chytil za paži.

„Myslím, že Bůh právě vyřkl svůj vlastní soud, Fine,“ zašeptal. „Vypadá to, že se budu mít z čeho zodpovídat.“

Mezi rty se mu se slabým zakašláním vyřinula krev a jeho srdce se navždy zastavilo.

EPILOG

Slunce zalévalo svými paprsky zelené svahy Salisbury Crags šplhající ke strmým skalám, které se tyčily vysoko nad Edinburghem. Finovo taxi odbočilo do ulice St. Leonard’s Street a vysadilo ho před číslem čtrnáct — pískově zbarvenou cihlovou budovou, v níž sídlila edinburská policie.

Pocit z návratu v sobě měl cosi neskutečného. Bylo to jako zaskočit na návštěvu do minulého života a zjistit, že všechno, co bývalo tak důvěrně známé, je náhle cizí. Menší, ubožejší, špinavější. Vůbec ne takové, jaké si to člověk pamatoval. Ulička St. Leonard’s Lane se mu zdála užší, jako by se tísnila mezi obytnými domy s fasádami pracně zbavenými šedých nánosů. I skály Salisbury Crags v pozadí mu připadaly tak nějak menší, méně působivé.

Uplynul týden od okamžiku, kdy byly Donaldovy ostatky uloženy do země. Provázelo je nejdelší smuteční procesí, jaké kdo v Crobostu pamatoval. Pohřeb, který se objevil v celostátních zprávách. V reportážích, které už zmizely v archivech, stejně jako policejní pátrání po jeho vrahovi. Fin pochyboval, že bude kdy dopaden. Byl to profesionální zásah. Téměř s jistotou pomsta za smrt v Eriskay. Střelec zmizel beze stopy a zbraň se najít nepodařilo. Vše, co Finovi po tom všem zbylo, byl pocit prázdnoty, pokud něco takového lze vůbec označit za pocit.

Mona na něj čekala u vchodu před vysokým proskleným průčelím. Vypadala mladší. Možná jí život bez Fina svědčil. Na sobě měla dlouhý béžový kabát a nový kratší střih vlasů jí slušel. Jako by se vrátila do dob mládí. Dal vyniknout jejím dosud výrazným rysům. Ne vyloženě půvabným, ale svým způsobem téměř krásným. Když uchopil její ruku v rukavici do své a na pozdrav ji políbil na tvář, sevřelo se mu srdce lítostí.

Naklonila hlavu. „Ty víš, o co se jedná?“

„Asi o Robbieho. Nenapadá mě, proč by nás sem jinak zvali oba.“

Ředitel kriminální služby Black byl v telefonu stručný a úsečný. Nechce to vyřizovat po telefonu ani písemně, sdělil. Mohli by se s ním Fin a Mona setkat osobně?

Black měl křídovou pleť člověka, který jen zřídka spatří denní světlo. Zahnutý nos a drobná černá očka mu dodávala vzezření neúnavně lovícího jestřába. Jeho stůl byl zavalený věcmi a z oblečení mu táhl cigaretový kouř. Fin viděl, že Blackovy prsty jsou pořád ještě žluté od nikotinu. Nepotrpěl si na formality. Bez velkých průtahů zvedl ze stolu plastové desky, do nichž byl vložen zmuchlaný vzkaz psaný rukou. Podal je dvojici na druhé straně stolu a Fin si od něj desky vzal. Otočil si je ke světlu tak, aby na ně oba viděli. Společně četli slova načmáraná modrým inkoustem.

Uvažuju o tom už dlouho. Vím, že to mnozí nepochopí, obzvlášť ti, kteří mě mají rádi a které mám rád i já. Můžu jen říct, že nikdo neví, jakým peklem jsem si prošel. A po těch posledních týdnech už to prostě nedokážu dál snášet. Je čas odejít. Moc mě to mrzí.

Fin vzhlédl k Blackovi s tázavým pohledem.

„Trvalo pár týdnů, než se ten vzkaz dostal k detektivům, kteří pracovali na případu vašeho synka. Nebylo hned zjevné, že by to souviselo. Teprve díky zápiskům v jeho deníku svědčícím o hrozném trápení si to nakonec spojili s Robbiem.“

Monina tvář zrůžověla. „To je ten člověk, co zabil Robbieho?“

Black přikývl. „Jestli to je nějaká útěcha, zdá se, že jeho život ten den vlastně taky skončil. Když sám se sebou už nevydržel, strčil do výfuku hadici, zavedl ji dovnitř auta a nechal běžet motor.“

Fin zavrtěl hlavou. „Ne,“ odvětil. „Není to útěcha.“ Pohlédl na Monu. „Ale aspoň se to uzavřelo.“

Monino taxi vyfukovalo do chladného listopadového povětří oblaka dýmu. Loučení už zažili, ale tentokrát se zdálo těžší, protože to bylo nejspíš opravdu naposled. A Finovi táhlo hlavou, jak obtížné je opustit tak velkou část svého života. Vzpomněl si, jak mu tehdy v noci na večírku přistála na klíně a jak se nad ním druhý den ráno skláněl její obličej, když ho probudila zprávou o tom, že se Roddyho letadlo ztratilo.

„Ty se asi vrátíš na ostrov, viď?“

„Asi ano.“

Chytila ho za paži, naklonila se k němu a naposled ho políbila. „Sbohem, Fine.“

Díval se, jak nastoupila do taxíku, který se rozjel směrem k městu. Další kus jeho života, jenž odteď bude existovat už jen ve vzpomínkách. A Finovi táhlo hlavou, jestli mají s Marsaili opravdu nějakou budoucnost. Jestli se jim vůbec kdy podaří znovu objevit lásku, kterou prožili to léto předtím, než odešli na univerzitu.

A sám sebe se ptal, jaký život ho čeká na rodném ostrově, v místě, odkud se tak usilovně snažil utéct, ale které si ho nakonec přitáhlo zpátky k sobě. Přemýšlel o všem, co bylo a co leží před ním. Dlouhá, prázdná, nenapsaná kapitola zbytku jeho života. A s jistotou věděl jen dvě věci. Měl syna, který bude na své cestě potřebovat jeho pomoc. A jedna patnáctiletá dívka postrádala někoho, kdo by se za ni pral. Poslední živoucí stopa na tomto světě po člověku, který mu byl přítelem i zachráncem. Ztýraná, osiřelá dívka, která potřebuje, aby se za ni někdo postavil, hájil ji a vedl ji k nějaké víře v budoucnost.

A Fin věděl, že nikdo jiný než on to udělat nemůže.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s